Církevní dějiny 16/2014 / Editorial

Editorial

Jiří Hanuš

Hodnotit dvacet pět let od pádu komunismu v naší zemi je ošidné. V první řadě proto, že jsou značným způsobem posilovány paměťové a interpretační stereotypy těch, kteří se angažovali na výrazných společenských proměnách po roce 1989, a za druhé proto, že právě u symbolických výročí bývají ve hře silné politické a ideolo­gické zájmy.

Z hlediska církevních dějin je možné mluvit o uplynulém čtvrtstoletí jako o re­voluční době, pokud revolucí myslíme zásadní změnu, která se projevuje v delším časovém úseku a zahrnuje mnohé aspekty – politické, kulturní, hospodářské, men­talitní. V tomto smyslu se revolučně odehrála proměna postavení křesťanů v naší zemi, neboť z občanů druhé kategorie se stali občané rovní ostatním, dále proměna nejasných právních norem a poměrů v právní prostředí s jasněji vymezenými pravi­dly pro náboženské společnosti a v neposlední řadě proměna vztahu církví ke státu, neboť po dlouhých diskusích – v nichž se mimo jiné projevily staré antiklerikální resentimenty – se česká politická reprezentace a zástupci církví shodli na mírné formě odluky.

Stejně tak dobře jako o revoluci bychom však mohli mluvit o restauraci, pokud bychom pod tímto výrazem rozuměli obnovu standardních poměrů, které zčásti navazují na to, co existovalo před komunistickým panstvím, zčásti na to, co je v sou­časnosti považováno za standardní na západ od našich hranic. Výraz „restaurace“ má nevýhodu v tom, že odkazuje na konzervativní obnovu spojenou se starým Ra­kouskem, případně na normalizaci poměrů v komunistickém Československu po roce 1968: jeho užívání bychom se však neměli úplně bránit, neboť může vystihovat jistou stránku skutečnosti, která se týká jak vnějšího, tak vnitřního vývoje církví a náboženských společností.

Konečně výrazy „revoluce“ i „restaurace“ jsou natolik vágní, že vždy záleží na tom, v jakém kontextu a s jakým přesnějším úmyslem a vymezením je používáme. Podstatné ale je to, že církve a jejich členové posledních dvacet pět let požívají tako­vou míru svobody, jakou v celém dvacátém století nezažili (připomeňme, že minu­lé století přes veškeré proklamace o pokroku bylo opravdu stoletím děsivým a pro Evropu destruktivním!). Konec starého Rakouska byl ve znamení kulturního boje, který přežíval dlouho do první republiky, a obraz feldkuráta Katze se v české mysli uhnízdil hluboko. Ostatní období byla pro církev a celou společnost už jen hor­ší: provázelo je pronásledování církevních elit, věznění, nucený exil, „vnitřní exil“ doma, nejistota a strach. Je-li tedy z hlediska křesťanského nějaká adekvátní reakce v době výročí Listopadu, pak je to díkůčinění.

Tím ovšem nemá být řečeno, že i na úrovni církevní je vše v pořádku. Nikoliv. Je zapotřebí se ptát, jak křesťané v naší zemi využívají svobodu, které se jim dosta­lo, s jakou odpovědností ji užívají. Jak jsou schopni naplňovat své základní poslá­ní, k němuž patří být znamením jednoty a smíření. Jak jsou intelektuálně schopni orientace ve spleti politických, ekonomických a kulturních bludišť a jak jsou schop­ni vytvářet a institucionalizovat významné sociální programy. A hlavně, jak naplňu­jí heslo svatého Augustina ve všech prostředích, v nichž se pohybují: v podstatných věcech jednotu, ve sporných svobodu, ve všem pak lásku. Stačí jediné: aby se shodli na tom, které věci patří k podstatným a které ke sporným.

Objednávka předplatného
Objednejte si předplatné časopisu Církevní dějiny za zvýhodněnou cenu.

Církevní dějiny 16 (2014)