Církevní dějiny 17/2015 / Editorial

Editorial

Papež František a islám
Jiří Hanuš

Toto číslo Církevních dějin je věnováno do značné míry fenoménu islámu, vztahu tohoto světového náboženství ke křesťanství a politice – a samozřejmě i aktuální bolesti našeho světa, terorismu, který sužuje křesťany, muslimy i židy především na územích obydlených křesťany pravoslavných a tzv. starobylých východních církví (jen pro příklad: svéráz křesťanství v Sýrii byl dán významnými centry – Antiochie, Edessa, Nisibis – ale též významnými teology a přísným stylem zbožnosti, nehledě na to, že syrští křesťané zprostředkovali Arabům antickou kulturu). I z tohoto důvodu je zajímavé, jak přistupuje k současným problémům mezináboženského dialogu mezi křesťany a muslimy hlava římskokatolické círk­ve, papež František.

Ten aktuální záležitosti komentuje ve svých promluvách „doma v Římě“ i u příležitostí svých zahraničních cest. Písemně se mezináboženskému dialogu věnoval například ve své apoštolské exhortaci Evangelii gaudium (Radost evan­gelia, česky Paulínky, Praha 2014). Není možná zbytečné si připomenout několik jeho myšlenek a jejich základní vyznění.

V kapitole o mezináboženském dialogu se papež jednoznačně přihlásil k nau­ce druhého vatikánského koncilu, a to jak formálně, tak obsahově. Vyčlenil v linii církevních otců shromážděných před padesáti lety jako speciální a pro křesťan­skou identitu zásadní vztah k židovství, které „nemůžeme považovat za cizí ná­boženství“, a teprve potom se věnoval islámu a muslimům. Jeho postoje jsou de facto totožné i s jazykem dokumentu Lumen gentium, neboť zdůrazňuje pozitivní zmínky o Ježíši a Marii v Koránu, muslimský vztah k modlitbě a milosrdenství muslimů vůči chudým.

Římský biskup tedy zvolil jasně nekonfliktní přístup. Na druhé straně je mož­né se ptát, zda koncilní text přece jen poněkud nezastaral a zda by nebylo možné poukázat i na některé rozdíly, které odliší nauku, zbožnost a vztah k posvátným textům u křesťanů a muslimů. Papež to ale rozhodně udělat nechtěl. Dal přednost zcela pozitivnímu přístupu.

Ve druhé části kapitoly se věnoval, jak je jeho zvykem, spíše pastoračním otázkám. Na těchto místech zdůraznil potřebu uznávat hodnoty druhých při zachování „radostného zakořenění ve vlastní identitě“ a povinnost zdůrazňovat společná přesvědčení. Klíčové se zdají být věty vedoucí k praktickému uskuteč­ňování mezináboženských vztahů: „My křesťané bychom měli s vlídností a úctou přijímat islámské imigranty, kteří přicházejí do našich zemí, stejně jako doufáme a prosíme, aby byli křesťané přijímáni a respektováni v zemích s islámskou tra­dicí. Prosím a pokorně žádám tyto země, aby vzaly v potaz svobodu, které se těší muslimští věřící v západních zemích, a zajistili křesťanům svobodu, aby mohli slavit svou liturgii a prožívat svoji víru!“ (s. 152)

Tato „reciproční“ a současně velmi pokorná strategie je navíc doplněna poža­davkem na vlastní členy církve, aby se vyvarovali nevraživého zobecňování au­tentického islámu a násilného fundamentalismu, protože „pravý islám a náležitá interpretace Koránu se staví proti každému násilí“ (tamtéž).

Současný papež tedy zvolil poměrně jasnou, nekonfrontační strategii, koře­něnou vstřícným, františkánským stylem. Jeho výzvy, konkretizované v dalších dílčích vyjádřeních po vydání jeho apoštolské misijní exhortace, mohou mnozí lidé považovat za příliš otevřené, ba naivní. Z hlediska akademického lze mno­hé namítnout vzhledem k snad až příliš jednoduché řeči Lumen gentium, kterou papež bez doplnění převzal, a z hlediska praktického by se dalo leccos doplnit k praktickým možnostem přijímání a respektování muslimů na Západě a křesťa­nů na Východě.

Názory papeže Františka jsou ale jasné, i když nezohledňují podrobnosti a po­litické obtíže – hodnoty respektu vůči jiným, pohostinnosti a hledání společných důrazů při zachování vlastní „tváře“ jsou nejen autenticky křesťanské, ale dnes obecně potřebné.

Objednávka předplatného
Objednejte si předplatné časopisu Církevní dějiny za zvýhodněnou cenu.

Církevní dějiny 17 (2015)