Úvod » Časopisy » Archiv » Církevní dějiny 2015 » Obsah čísla 17/2015 » Nejzajímavější česká kniha v oboru církevních dějin po roce 1989

Církevní dějiny 17/2015 / Nejzajímavější česká kniha v oboru církevních dějin po roce 1989

Nejzajímavější česká kniha v oboru církevních dějin po roce 1989

red

Redakce Církevních dějin se prostřednictvím malé ankety ohlíží za čtvrtstoletím svobodného publikování v naší zemi, a to s ohledem na předmět časopisu, kterým jsou církevní dějiny. Oslovení historikové a teologové odpovídali na otázku: Kterou původní českou historickou knihu vyšlou po roce 1989 považujete v oboru církevních dějin za nejzajímavější?
 
 
 

Jaroslav Cuhra, Ph.D., historik, AV ČR:

Bohužel nemohu odpovědět přesně podle zadání. Ať pomyslím na jakoukoliv církevně historickou knihu, vždy mi ji nahradí člověk pro dějiny církve i pro naši reflexi 20. století nepřehlédnutelný. Svým způsobem tento v nejlepším slova smyslu „historický amatér“ obor moderních církevních dějin v českých zemích resuscitoval ještě před pádem komunistického režimu a po léta byl neúnavným vypravěčem o cestě katolicismu i věřících od konce druhé světové války po návrat církevně svobodných poměrů. Ne všechny jeho práce snesou nejpřísnější historiografická měřítka, ne všechno je historicky zcela přesné, ale bez něj bychom na cestu poznávání vykročili mnohem obtížněji a možná i mnohé vůbec nepostřehli. Takže ne kniha, ale Václav Vaško, svědek, vypravěč a badatel. A chcete-li knihu, tak z úcty k němu a o něm: Václav Vaško: Ne vším jsem byl rád. Vlastní životopis. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001.

 

 

Dominik Duka, arcibiskup pražský:

František X. Halas: Fenomén Vatikán. Idea, dějiny a současnost papežství; Diplomacie Svatého stolce; České země a Vatikán (Brno, CDK 2004 a 2013, 759 a 783 stran). Jde o první české souborné dílo zabývající se historií Vatikánu a jeho diplomatickými vztahy k naší zemi. V prvním i rozšířeném druhém vydání je jedinečným dílem v oboru církevních dějin.

 

 

František X. Halas, profesor církevních dějin, CMTF UP:

Tomáš Parma: František, kardinál Dietrichstein, a jeho vztahy k římské kurii. Prostředky a metody politické komunikace ve službách moravské církve. Matice moravská, Brno 2011. Nejprve oceňuji nesmírně pilný průzkum římských i českých archivních fondů a zároveň přehledné podání jeho výsledků. Parma dokázal nejenom nalézt pozoruhodné dokumenty, ale uměl jim též položit správné otázky anebo z nich vybrat to, co je důležité pro pokrok historického bádání o daném tématu. Vedle píle tedy prokázal též akribii. Uznání historiků si spis dobude svou bibliografií a rozsáhlým poznámkovým aparátem, zatímco laickým čtenářům knihy  bude zajisté velmi sympatické, že  příběh kardinálova života je v ní  podán poutavě, místy doslova napínavě. Vhodným doplňkem četby pak pro všechny bude možnost prohlížet si bohatý obrazový doprovod knihy.

 

 

Jiří Hanuš, profesor historie, FF MU:

Je samozřejmě velmi obtížné uvést jeden titul. Mám navíc obtíže v tom, že považuji za prostupnou hranici mezi církevními dějinami v klasickém smyslu slova a historickými díly profánních historiků o křesťanství a církevních institucí. Ale budiž. Václav Ventura: Spiritualita křesťanského mnišství. 1. a 2.–3. díl, Benediktinské arciopatství svatého Vojtěcha a svaté Markéty v Břevnově, Praha 2006 a 2010. Důkladná práce, obsáhlá i hluboká – navíc knížka pěkně vypravená.

 

 

Ondřej Macek, Th.D., evangelický farář:

Bádání o protestantském živlu na našem území po skončení třicetileté války do vydání tolerančního patentu bylo po několik desetiletí roztříštěno do řady dílčích a lokálně ohraničených studií. Líčení existence, či dokonce spirituality tajných evangelíků (nekatolíků) mělo nezřídka spíše povahu legend. Zásadní proměna našich znalostí o vývoji a transformacích protestantského elementu u nás v 17. a 18. století je spojena s pracemi dvou badatelek, kterým oběma minulý režim svobodnou vědeckou práci znemožnil, a které tudíž s výsledky svého bádání mohly vystoupit až po roce 1989: Evou Melmukovou (1932) a Editou Štěříkovou (1937). Zatímco první jmenovaná se pokusila popsat český a moravský ilegální protestantismus zejména na základě pramenů z jednotlivých procesů s kacíři a následně za pomoci tzv. tolerančních přihlášek (Patent zvaný toleranční. Mladá fronta, Praha 1999; 2. vyd. Verbum, Neratovice 2013), druhá prošla archivy komunit, které založili čeští a moravští náboženští exulanti 18. století v Sasku, Lužici, Prusku, Braniborsku, Uhrách i jinde (Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století. Kalich, Praha 1999; Pozvání do Slezska. Vznik prvních českých emigrantských kolonií v 18. století v pruském Slezsku. Kalich, Praha 2001; Exulantská útočiště v Lužici a Sasku. Kalich, Praha 2004; Jak potůček v jezeře. Moravané v obnovené Jednotě bratrské v 18. století. Kalich, Praha 2009). Práce obou jsou pro další historický průzkum tohoto tématu zcela zásadní, neopomenutelné a průlomové.

 

 

Tomáš Malý, Ph.D., historik, FF MU:

Rudolf Zuber: Osudy moravské církve v 18. století II. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2003. Za nejpozoruhodnější českou knihu k tématu církevních a náboženských dějin vydanou po roce 1989 považuji druhý díl Zuberových Osudů moravské církve v 18. století. Autor jej věnoval především zbožnosti a různým aspektům náboženského života z pohledu věřících. Rozsahem tematického záběru kniha dozajista předčí starší práce o habsburské či obecně barokní zbožnosti a v české historiografii doposud nemá a zřejmě ještě dlouho nebude mít obdobu. Zuber byl silně věřícím člověkem a v textu nezastíral, že je „angažovaným“ historikem, jenž občas neváhá jemně zalitovat ústupu barokních forem zbožnosti v době osvícenských reforem. Jeho angažovanost však nikdy nepřekračuje hranici seriózní vědecké práce a dílu neubírá na vědeckých kvalitách. Autor v sobě nezapřel zkušenost dlouholetého archiváře a z hlediska heuristiky je kniha nesmírně bohatá. Na rozdíl od mnoha svých kolegů i etablovaných akademiků dokázal však Zuber důsledně využít také zahraniční historiografické inspirace – zejména německé historické sociální vědy a francouzských dějin mentalit – a navzdory tehdy ještě omezeným možnostem získávání zahraniční literatury se s ní se ctí vyrovnat. Rudolf Zuber se bohužel vydání své knihy nedožil a rukopis nedokončené práce byl vydán až osm let po jeho smrti. Jemu, stejně jako vydavatelům tohoto pozoruhodného díla náleží nicméně veliká poklona.

 

 

Pavel Marek, profesor historie, FF UP:

Ve své odpovědi nebudu, žel, plně objektivní, protože nejsem sto sledovat literaturu na dané téma v celém jejím časovém rozměru. Omlouvám se autorům kvalitních knih týkajících se starších dějin. Ale i v oblasti moderních a novodobých dějin je volba obtížná, těch prací, které mně zaujaly, je více. Mám-li vybrat pouze jednu, pak má volba padá na připomínku dvojího vydání rozměrné práce prof. Františka X. Halase Fenomén Vatikán. Idea, dějiny a současnost papežství; Diplomacie Svatého stolce; České země a Vatikán (Brno, CDK 2004 a 2013, 759 a 783 stran). Proč? Obtížné a komplikované téma, aktuální, dobře zvládnuté, s vlastním názorem.

 

 

Ivana Noble, profesorka teologie, ETF UK:

Petr Fiala a Jiří Hanuš: Skrytá církev. Felix M. Davídek a společenství Koinótés. CDK, Brno 1999. Kniha mě oslovila již ve své první verzi (Koinótés. Felix M. Davídek a skrytá církev. CDK, Brno 1994) zajímavým a do té doby nezpracovaným tématem, prací s detailem, snahou vymknout se ideologizacím. V rozšířeném a upraveném vydání jsem pak ocenila začlenění Davídkových textů a velmi bohatý poznámkový aparát.

 

Tomáš Petráček, docent církevních dějin, KTF UK:

Miloš Doležal: Jako bychom dnes zemřít měli. Drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Nová Tiskárna Pelhřimov, Pelhřimov 2012. Vybral jsem tuto knihu, protože ji považuji na knihu, která měla největší společenský dosah, bavíme-li se o církevních dějinách po roce 1989. Metodicky je velmi tradiční, žánr kritické biografie ale autor obohatil o úpornou a neúmornou snahu osobně poznat, konfrontovat a čtenářům plasticky zprostředkovat všechny účastníky příběhu a opatřit jim konkrétní lidskou tvář, včetně fotodokumentace.  Kniha rozjela spontánní hnutí, které má vlastní dynamiku, není organizované shora a přitom stále sílí. Je to kniha o dějinách, která zároveň tvoří dějiny, kniha, která píše diskrétně o tajemství a napravuje jednu krutou neodčinitelnou křivdu. Autor byl označen na internetu za vatikánského propagandistu. Jako žádná jiná kniha ta Miloše Doležala dokládá platnost evangelijní pravdy o triumfu života nad smrtí, o marné snaze pohřbít pravdu, o tom, že semeno pohřbené do země přinese hojný užitek. Oživuje historickou paměť vyslovením pravdy o době útlaku a zároveň dává naději. Co více si může církevní historik od svého textu přát? 

 

 

Petr Pokorný, profesor teologie, ETF UK:

Nejvýznamnější je Šmahelův Jan Hus (František Šmahel: Jan Hus. Život a dílo. Argo, Praha 2013), ale z hlediska teologie pokládám za velmi významoun studii Martina Wernische Husitství. Raně reformační příběh (L. Marek, Brno 2003), která hledá teologické souvislosti české reformace od Husa až k Bílé hoře.

 

Jan Sokol, profesor filosofie, FHS UK:

Nejsa historik, nečtu mnoho. Vzpomínám ale na knížky Václava Vaško (Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce. I. a II. díl, Zvon, Praha 1990), knihu o P. Davídkovi a „podzemní církvi“ (Petr Fiala a Jiří Hanuš: Skrytá církev. Felix M. Davídek a společenství Koinótés. CDK, Brno 1999), o P. Toufarovi (Miloš Doležal: Jako bychom dnes zemřít měli. Drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Nová tiskárna Pelhřimov, Pelhřimov 2012) a cením si Putnovu „Katolickou literaturu“ (Martin C. Putna: Česká katolická literatura v evropském kontextu. 1848–1918. Torst, Praha 1998 a týž: Česká katolická literatura v kontextech. 1918–1945. Torst, Praha 2010).

 

Jan Stříbrný, PhDr., historik, ČKA:

Tomáš Petráček: Bible a moderní kritika. Vyšehrad, Praha 2011. Tato výtečná monografie popisující dramatické osudy biblické exegeze a jejích protagonistů v průběhu celého dvacátého století je současně dokladem toho, jak samotného autora a zpracovávané téma svírá či osvobozuje reálný historický kontext jeho doby. Tomáš Petráček patří k první generaci historiků, která po roce 1989 mohla svobodně studovat, bádat a ve svém oboru přirozeně vyzrávat nejen doma, ale v konfrontaci s náročným akademickým prostředím i v zahraničí. Výsledkem takové dlouholeté kvalitní průpravy je i toto mimořádné dílo, které v promyšlené struktuře, s výsostnou erudicí, autorským zaujetím a vnitřní svobodou podává v širokém kontextu téma dějin zápasu katolické biblistiky o přijetí náročných vědeckých kritérií pro svoji disciplínu. Na tomto pozadí práce otevírá i řadu dalších otázek, mj. o vztahu církve a moderní doby, svobodě teologické a exegetické práce, způsobu vykonávání církevního magistera či cenzuře a autocenzuře v církvi. Především je však svědectvím o několika generacích katolických učenců a jejich úctyhodném nasazení, vytrvalosti a oddanosti Bohu, církvi a pravdě.

 

 

Jaroslav Šebek, docent historie, AV ČR a FF MU:
Je těžké takovou knihu vybrat, protože po roce 1989 se obzory tohoto žánru výrazně rozšířily. S vědomím, že jsem opomněl mnohé vynikající práce, bych do vaší ankety nominoval alespoň dvě, které shrnují životopisy významných osobností, byť z různých konců historické epochy, a zejména proto, že je za nimi rozsáhlá badatelská práce: Miloš Trapl, Pavel Marek a Karel Konečný: Politik dobré vůle. Život a dílo msgre Jana Šrámka. Vyšehrad / FF UP, Praha / Olomouc 2013, a pak František Šmahel: Jan Hus. Život a dílo. Argo, Praha 2013.

 

 

Jan Štefan, profesor teologie, ETF UK:

Martin Wernisch: Husitství. Raně reformační příběh. L. Marek, Brno 2003. Na 137 stranách útlé knížky nám reprezentant pražské historické theologie, žák Amedeo Molnára věroučně i kulturně zakotvený v tradici evropské reformace, podává soustředěný přehled cest, po nichž kráčela domácí pre-reformace vstříc klasické reformaci. Text i poznámky pod čarou jsou nabity připomínkami, postřehy, nápady i hodnotícími soudy, které volají pod dalším promýšlení. Nové převyprávění husitského příběhu může dobře posloužit české historické obci podle mého soudu ještě v jednom ohledu: „pomáhá  účinně chránit před svody poměřovat Shakespeara ochotníky dymokurskými a přirovnávat dalekosáhlejší momenty k okamžikům dosahu menšího“ (s. 11).

 

 

Jaroslav Vokoun, profesor teologie, TF JU

Vojtěch Novotný: „Běda církvi...“ Bonaventura Bouše burcující. Karolinum, Praha 2012. Vyjdu-li z předpokladu, že předním úkolem historiků v tomto období mělo být mapování komunistické epochy (a tím pominu např. díla osvětlující počátky křesťanství u nás), pak Novotného kniha je knihou znamenající přechod od zprvu amatérských vypsání dějů církve, osobních memoárů a rozhovorů, k standardnímu vědeckému zpracování látky. Oceňuji, že si autor vybral kontroverzní postavu a současně se nedal strhnout k apologetickému či hagiografickému pojednání, ale napsal vzorovou knihu, biografickou, historickou a teologickou, s bohatou dokumentací a CD s autentickým hlasem BB – knihu,  jakou by si zasloužily i další osobnosti té doby.

 

 

Jaroslav Vrbenský, redaktor nakladatelství Vyšehrad:

Stanislav Balík a Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989. CDK, Brno 2007. V pečlivě rozvržené osnově pojednali autoři systematické úsilí komunistické strany a později i vlády připravovat podmínky pro oslabení vlivu církve u nás s konečným cílem ji zcela eliminovat ze života společnosti. Pro tento cíl zvolilo režimové vedení taktiku izolace: církve od Říma, věřících od představených. Na to pak navázala dlouhá řada inscenovaných procesů proti církevní hierarchii, proti představeným řeholních komunit, proti teologům i odvážné aktivitě laiků. Uvážíme-li délku a brutalitu tohoto pronásledování, nebylo nikterak samozřejmé, že se za cenu velkých obětí podařilo uchovat kontinuitu křesťanského smýšlení a jednání. Je právě jednou z předností autorů této knihy, že s podrobnou znalostí dobových událostí předložili současným mladým generacím i budoucím generacím vůbec podrobné svědectví o životě načí církve těchto časů. Ve své knize vylíčili obtíže, jimž musely čelit zbytky církve oficiální (včetně inscenovaných procesů), církev skrytá (v níž se kromě tajného a riskantního svěcení kněží uplatňovali podstatnou měrou i laici) a ovšem i církve exilové (se všemi obtížemi, které přináší život v cizím prostředí). Zachování zmíněné kontinuity života církve patří nejspíše k nejcennějšímu odkazu církvi budoucnosti. I to lze „vyčíst“ z této knihy.

 

 

Martin Wernisch, docent církevních dějin, ETF UK:

Každá volba tu křivdí druhým, vynikajícím zase jinak. Ale lépe snad ocenit někoho než nic. Opus magnum se nejnápadněji pojí se syntetickým docelováním životního díla. Na této úrovni ovšem vynikají hlavně autoři, jejichž bádání se rozvíjelo dlouho před r. 1989. Jmenovat by bylo možné jak obecné historiky, obohacující církevní dějepisectví mezi jiným (lze přejít mlčky Františka Šmahela, který svůj nejmonumentálnější spis uveřejnil počátkem 90. let, ale přidává k němu nové kusy dodnes?), tak historiky, kteří specifickou oblast církevních dějin méně přesahují, ale o to výrazněji reprezentují (příkladně Rudolfa Zubera). Rád bych však upozornil na méně nápadný zjev velkoryse rozvrženého konceptu, cele uskutečněného uvnitř vymezeného období. Mám na mysli Spiritualitu křesťanského mnišství Václava Ventury (1. a 2.–3. díl, Benediktinské arciopatství svatého Vojtěcha a svaté Markéty v Břevnově, Praha 2006 a 2010). V tuzemských poměrech není výjimečná pouze záběrem, ale patří ke koření až příliš vzácnému, nakolik se vskutku opřela o obojí kvalifikaci, jež obor definuje a již si on žádá. Slouží bohoslovné sebereflexi církve, s pravdymilovností živenou křesťanskou pokorou, ale také vědeckou kritičností, jež se snaží dostát obdobným metodologickým nárokům jako u každého jiného solidního specialisty. Hledá pochopení věcné – i niterné. Což říká kratičce v závěrečném „Pod čarou“, ale obsáhle dokládá stránku za stránkou.

 

 

Martin T. Zikmund, Mgr., evangelický farář:

Za mimořádný přínos v oblasti církevních dějin považuji vydání Knihy svornosti (Kniha svornosti. Symbolické čili vyznavačské spisy evangelických církví augsburské konfese. Kalich, Praha 2006), o které se zasloužil hlavně doc. Martin Wernisch z ETF UK. Kniha svornosti coby soubor luterských vyznavačských spisů (1580) nebyla v českém prostředí dosud k dispozici, a tak její překlad z německo-latinských originálů a zejména Wernischovo poctivé historicko-teologické uvádění do jednotlivých spisů tohoto luterského „kánonu“ lze vítat jako událost prvého řádu. Kniha může sloužit nejen slezským luteránům a nejen českobratrské církvi evangelické k hlubšímu ohledání svých teologických kořenů, ale také ekumenickým zájemcům, kteří by se rádi seznámili s reprezentativními texty německé reformace. 

 

Anketu připravil Jan Vybíral

Objednávka předplatného
Objednejte si předplatné časopisu Církevní dějiny za zvýhodněnou cenu.

Církevní dějiny 17 (2015)