Církevní dějiny 18/2015 / Editorial

Editorial

Jiří Hanuš

Pokud bude nějaký budoucí historik zkoumat vztah evropských myslitelů k náboženství ve druhé polovině 20. století, bude zřejmě překvapen. Patrně se mu bude zdát, že tento fenomén byl hluboce podceněn a nebude možná už rozumět motivům, které k takovému podcenění evropské intelektuály vedly. Nyní je však náboženství znovu na scéně, ať už si o něm v nedávných desetiletích myslel kdokoliv cokoliv.

Snad by se dala v této souvislosti připomenout definice Jana Sokola, který o náboženství (mimo jiné) tvrdí, že je to soustavná, artikulovaná a společná lidská odpověď na fakt existence a života, který se chápe jako dar. Důležitá jsou tři adjektiva: soustavná odlišuje náboženství od prchavých a přechodných citových stavů; artikulovaná znamená, že se projevuje navenek, vůči druhým lidem; a společná vytváří opozici proti individualismu – náboženští lidé hledají společenství. Málo naplat, bylo by zřejmě popsáno o dost méně papíru, kdyby si celá řada autorů dala trochu víc práce a popřemýšlela o těchto antropologických konstantách.

Náboženství je opět zde, v realitě života i akademických sférách. Samozřejmě především díky islámu, světovému monoteistickému náboženství, které v současné době vyznává jedna a půl miliardy lidí na celém světě, včetně Evropy. Na islámu je dobře vidět to, co zmátlo mnohé, když pozorovali upadlé křesťanstvo: propojení víry se životem, se společenstvím, s každodenností. Ale také je na něm vidět, jak mohou někteří stoupenci náboženských věr propadnout netolerantnosti a bigotnosti, pokud „vděčnost za život“ přebijí temné stránky lidského nitra, podporované lidmi, kteří chtějí natřít svět černou barvou nenávisti.

V tomto čísle se však tolik nevěnujeme islámu, ale ještě se vracíme k výročí upálení českého středověkého „kacíře“, Jana Husa. Podnět k tématu neposkytlo samotné výročí, ale odchod vynikajícího znalce kanonického práva a historika Jiřího Kejře († 27. dubna 2015), jehož významné dílo bychom rádi připomněli. Mistra Jana stihla ve 20. století podobná pohroma jako mnoho dalších náboženských postav a témat. Jejich náboženskost byla odsunuta stranou ve prospěch jakési vágně pojaté kulturnosti a v rámci preference národního příběhu, kde měl Hus zabezpečené místo díky své kritice středověké církve. Těm, kteří pražského středověkého učence redukovali na moderního kulturtrégera a nacionalistu v barvotiskovém provedení, většinou nedošlo, že by je Mistr Jan patrně proklel a považoval by je za horší zlo než všechny papežence a odpustky světa. Díky Jiřímu Kejřovi a několika dalším badatelům však naštěstí zůstala živá linie, která přistupuje ke středověkým událostem citlivě a bez škodlivých anachronismů a která se dnes může rozvinout.

Zájem o náboženský fenomén stoupá. Islám je sledován světovými médii, protože má problémy se svými deformacemi, které ohrožují svět; křesťané se musejí znovu zamýšlet nad svými vlastními kořeny a sdílenými hodnotami, neboť se zdá, že alespoň v některých oblastech vyprodali své dědictví. A je to vidět i v detailu: Husovi se navrátila tvář katolického kněze a scholastického učence, což bylo více než potřeba a lze to chápat naveskrz pozitivně.

Objednávka předplatného
Objednejte si předplatné časopisu Církevní dějiny za zvýhodněnou cenu.

Církevní dějiny 18 (2015)