Kontexty 2/2016 / Editorial

Editorial

Politická korektnost podle Umberta Eca
Jiří Hanuš

Když letos v únoru zemřel Umberto Eco, zalistoval jsem jeho Poznámkami na krabičkách od sirek. Jsou to pouhé mistrovy drobnosti, ale stojí za to. Rozhodl jsem se, že kniha bude patřit k mým oblíbeným. Jsou v ní stránky nebo alespoň místa, které bych chtěl umět nazpaměť, abych mohl bavit společnost. Kdybychom neměli Čapka a Peroutku, byl bych v pokušení závidět Angličanům Chestertona a Italům Eca. Ještěže existuje něco jako sdílené evropanství dobrého myšlení a kvalitního psaní!

Na stránkách Poznámek jsem narazil na postřehy ohledně politické korektnosti, jednoho z témat tohoto čísla. Eco mně objevil nové rozměry tohoto podivného fenoménu, a to na dvou příkladech, jednoho skutečného a jednoho imaginárního.

Nejdřív ten první. Autor vypráví historku o svém příteli, americkém profesorovi a milovníkovi tabáku, který byl obviněn několika studenty-nekuřáky z toho, že nedodržuje rovné podmínky ve vztahu ke studentům, neboť se o přestávkách baví venku se studenty-kuřáky, a vytváří tak nová privilegia. Profesor měl být za své chování pokárán vedením univerzity. Z tohoto příběhu mrazí v zádech. Pokud je něco opravdu totalitního, pak jednání občanů, kteří si jdou po krku sami a k prosazování ideologických tlaků už nepotřebují stát a další instituce. Ohlídají se navzájem. Člověk by plakal, když pomyslí, že takový zvrácený přístup mohou mít studenti, které dotyčný učitel přesvědčuje, aby četli Jeffersona či Tocquevilla. Pokud bych ho znal, asi bych mu navrhl, aby s nimi četl spíše o případu Pavky Morozova, ruského chlapce, který udal svého otce jako kulaka a své sousedy jako zloděje obilí.

Druhý Ecův příklad politické korektnosti je rovněž z akademického prostředí. Profesor anglické literatury pojednou zjistí, že nemůže učit Williama Shakespeara. Othella proto, že by postava maura a žárlivce mohla urazit ty, kteří nepocházejí ze Západu, Kupce benátského proto, že vykazuje jisté prvky lidového antisemitismu. Profesor je ovšem filuta a řekne si, že bude místo Shakespeara vyučovat Aristotela. Klasik jako klasik, myslí si. V té chvíli ovšem přichází další zákaz. Aristotelés je rovněž nepřijatelný a učitel je přinucen, aby změnil téma a přednášel o afrických mýtech, neboť se jich dožadují zástupci afrických studentů.

Možná někomu připadá, že politická korektnost je něco jako drobná vada na výstroji západní kultury a že se jí nemusíme znepokojovat. Bohužel to není pravda. Jedná se o ničivou ideologii, která – jako každé zlo – parazituje na dobru. Demokracie musí jistě dbát na práva menšin, uvedený případ s kuřáky ale ukazuje, že většina, která menšinu pronásleduje a šikanuje, chrání najednou pouze práva vlastní. Demokracii ve škole si je jistě nutné představovat tak, že kantor nesmlčí ani Shakespeara, ani dogonské mýty. K likvidaci svobody však dojde, když vysokoškolský profesor přestane být nezávislý nejen na státu, který případně univerzitu zřídil, ale také na univerzitě samotné (to je totiž hlavní princip univerzitní svobody, což si dnes málokdo uvědomuje!).

Při četbě Umberta Eca mi také došlo, proč je, mimo jiné, politická korektnost opravdu protivná a současně smutná ideologie. Všimněte si ještě jednou uvedených příkladů. Nezdá se vám, že propagátoři zvrácených idejí rovnosti jsou pozoruhodně vážní a že jim nedochází směšnost jejich počínání? Pro mne je to jeden z podstatných rysů moderních ideologií. Při prosazování dobra není čas ani chuť na vtip a humornou nadsázku. Je třeba být vážný, protože se jedná o seriózní věci, totiž o změnu člověka a světa. My, zastánci politické korektnosti, budujeme přece krásný, nový svět! A to je přece náročná, odpovědná dřina…

Objednávka předplatného
Objednejte si předplatné časopisu Kontexty za zvýhodněnou cenu.

Kontexty 2/2016