Úvod » Časopisy » Archiv » Revue Politika 2003 » Obsah čísla 3/2003 » Německá literatura a antisemitismus

Revue Politika 3/2003 / Německá literatura a antisemitismus

Německá literatura a antisemitismus

Petr Štědroň

"Pokud se nepřeneseme přes tabu a klišé a nebudeme se na sebe moci dívat jako na lidi, ne jako na abstrakce, tak můžeme zase zapálit pece."
(G. Tabori, Unterammergau oder die guten Deutschen)

Antisemitismus je umělé slovo, termín, který vznikl v sedmdesátých letech 19. století a který je spojován s osobou Wilhelma Marra; navíc není ve svém významu přesné. Neoznačuje nepřátelství vůči Semitům (příslušníkům jazykové skupiny, k níž patří např. i Arabové), ale vůči Židům. Této terminologické nejasnosti před nedávnem velmi nerozumně využil jeden z vůdčích členů německé FDP Jürgen Möllemann, který je známý svými protižidovskými výroky. Jeho argumentace, že jeho přátelství se Semitou Arafatem vylučuje výtky z antisemitismu, je naprosto zcestná. V Německu je nepřátelství vůči Židům pochopitelně velmi citlivou a pečlivě střeženou otázkou; její stálou přítomnost koneckonců ukazuje již samo rozlišování na latentní, manifestační, primární, sekundární aj. antisemitismus. Téměř šedesát let po válce jsou v německojazyčné literatuře postavy Židů formovány s ohledem na holocaust. Nenávist vůči menšinám je problém univerzální v pravém smyslu slova, německá skutečnost však ukazuje na patové situace, do kterých se tamní literáti dostávají.

Marcel Reich-Ranicki utváří německý literární život jako snad nikdo jiný. Ať je uctíván či haněn, ať už je jím spisovatel ztrhán či chválen, skrze něj se spisovatelé v Německu definují. "Píše o mně, tedy jsem," napsal jednou Wolfgang Koeppen. Reich-Ranickému se však především podařila jedna věc - z literatury udělal věc veřejnou. Narodil se v roce 1920 ve Wloclawku, v polském maloměstě. Jeho otec David Reich pocházel z ruské části Polska, matka z rabínské rodiny z Pruska. Koncem dvacátých let rodina přesídlila do Berlína, po maturitě v roce 1938 byl Marcel jako polský státní příslušník zatčen a internován do Polska. Od roku 1940 žil ve varšavském ghettu, kde pracoval jako tlumočník a překladatel; v roce 1943 se zúčastnil židovské odbojové akce, z ghetta se mu však podařilo uprchnout. Do konce války žil v ilegalitě ve Varšavě. I jeho rodinu výrazně poznamenal holocaust. Po skončení války zůstal Reich-Ranicki v Polsku, vstoupil do komunistické strany, pracoval jako konzul v Londýně. V roce 1949 byl vyloučen z Komunistické strany Polska ("ideologické odcizení") a byl také vězněn. V padesátých letech se již soustavně věnoval německé literatuře; v roce 1958 "přesídlil" do SRN, kde pracoval jako literární kritik předních německých novin - Die Zeit, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Die Welt. Působil také jako profesor německé literatury 20. století na univerzitách v USA a ve Švédsku.

Letos pětasedmdesátiletý německý dramatik a spisovatel Martin Walser se po čase opět postaral o skandál. Walserova dramatická tvorba je dobře známá i u nás; dílo dramatika a romanopisce spjatého se Spolkovou republikou je typické tím, že vždy přináší výřezy ze soudobého "vědomí". Opakují se témata reakce jednotlivce na vlastní omezenost uprostřed společnosti založené na individuálním výkonu a mládí (Die Zimmerschlacht, Ein fliehendes Pferd), druhy a způsoby, jak se vyrovnat s platnou ideologii (Eiche und Angora, Das Sauspiel), ale i skutečnost společenské nerovnosti (Das Sofa, Der Abstecher). Walserovým tématem číslo jedna však bylo také zamlčování německé viny (Eiche und Angora, Der schwarze Schwan). Walserovy dramatické světy, vycházející z období restaurace padesátých a šedesátých let, je možné charakterizovat dobovými hesly "politická letargie", "stagnace", "slepá ulička", "životu nebezpečná idyla". Posledním románem Martina Walsera je kniha s názvem Smrt kritika, v níž dle vlastních vyjádření zamýšlel zúčtovat s korupcí a touhou po zábavě v německých literárních kruzích.

Celá debata nad spisovatelovou novou knihou začala faulem, kterého se dopustily FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung), které Walserův dosud nepublikovaný román Smrt kritika napadly v Německu snad nejhorší možnou výtkou, totiž že je antisemitský v útocích na kritika Reich-Ranického. Noviny vyřkly soud nad knihou, kterou ještě nikdo neznal. To je provinění vůči všem dobrým zvykům literární kritiky, které lze ospravedlnit jen v případě krajního nebezpečí. Takové jednání můžeme ale také ve své přepjatosti chápat buď jako gesto kolegiality vůči dlouholetému spolupracovníkovi Reich-Ranickému (jeho žurnalistická činnost je spjata právě s FAZ) nebo v horším případě jako kalkul, který by se postaral o publicitu knihy (Smrt kritika se v krátké době vyšplhala na první místo žebříčku nejprodávanějších knih v Německu).

Na rozdíl od dob, kdy němečtí antisemité uvedli do chodu masové vraždění, jde nyní o zraněnou ješitnost a pomstychtivost, zvyklosti v branži - tedy o nic. Předmětem Walserova románu je literární a mediální branže, jejíž osoby se rekrutují výhradně ze směšných nebo zesměšněných postav. Hlavní postavou je kritik André Ehrl-König, hvězda televizního pořadu (televizní pořad Reich-Ranického se jmenoval "Literaturquartett"), ve kterém je vždy jedna kniha naprosto ztrhána a druhá vychválena. Kritikova moc je nesmírná, všichni mu leží u nohou, mezi nimi i spisovatel Hans Lach. Kritikovi demonstrativní důkazy přízně vůči Lachovi přimějí spisovatele uvěřit, že jeho román bude v dalším dílu televizní kritiky vychválen. Ehrl--König jej však "zničí". Autor pronikne na večírek pořádaný vydavatelem k poctění kritika; zde dojde k roztržce, Lach je vykázán z večírku. V tutéž noc zmizí i Ehrl-König, najde se jen jeho jaguár se zakrvaveným svetrem uvnitř. Lach je zatčen, dlouho odmítá vypovídat, poté se přizná k vraždě. Krátce nato vypoví kritikova manželka, že zločin spáchala ona, nikoliv Lach. Když zmatky vrcholí, objeví se Ehrl-König živý a zdravý, po týdnu stráveném v radovánkách s jistou mladou hraběnkou. Tím, kdo skutečně zemře, je nakladatel. Ehrl-König pronese pohřební proslov. Vypravěč, který je, jak se na konci knihy ukáže, identický s Hansem Lachem, uteče s manželkou nakladatele za milostným účelem na Fuerteventuru, oblíbený cíl německých turistů. Tolik příběh - směska satiry, pamfletu a kolportáže. Jsou zde zlá i zábavná místa, změť nechutností a pomstychtivosti. Znalý čtenář rozpozná ve zcizených a karikovaných postavách mnoho známých prominentů. To, že Walser veřejně přiznal, že André Ehrl-König je Marcel Reich- -Ranicki, nebylo skutečně nutné.

Hrdina románu, Hans Lach, odmítá vypovídat, mlčí. Klid, kontemplace, askeze: to je naprostý protipól ke žvanilovi a duševnímu traviči Ehrl-Königovi. Podobnou románovou konstelaci - německý intelektuál, oddaný Bohu a hledající pravdu, versus šikovný Žid, vychytralý a myslící jen na svůj prospěch - objevíme v Hladovém pastoru (Der Hungerpastor, 1864) Wilhelma Raabeho. Tento román, kde se střídá zloba se sentimentem, byl ve své době (proč asi?) enormně populární. Raabe, který byl podobně jako Walser významným autorem a nepovažoval se za antisemitu, sice litoval, jakou konstelaci vytvořil, a později vyšlo z jeho pera na vylepšenou několik chudobných pozitivních židovských ženských postav, ovšem s textem Hungerpastora se již nedalo nic dělat. S paralelou časově i tematicky mnohem bližší přišel německý prozaik Bodo Kirchhoff, jehož román Škvár (Schundroman, Frankfurter Verlagsanstalt, 2002) vykazuje až podezřelé podobnosti s Walserovou knihou. I u Kirchhoffa zemře kritik, který se nezaměnitelně podobá M. Reich-Ranickému, autor rovněž útočí na mechanismy literární branže, obě knihy se navíc dostaly na knižní trh ve stejný den. Kirchhoffův příběh je však výrazně lehčí, je zde ukradený Picasso, láska luxusní prostitutky s nájemným vrahem, trochu sexu, mnoho krve a záměny a zápletky, ve kterých přijde omylem o život i "literární papež" Freytag, uzavírá happyend. Nechybí ani narážky na lehce rozeznatelné osobnosti veřejného života; Kirchhoff, který jako kdyby tušil skandál kolem Walserovy knihy, nechá na scénu vystoupit i zkarikovaného Martina Walsera jako "staršího spisovatele" ponižovaného kritikem a podezřelého ze spáchání trestného činu. Z Kirchhoffova titulu je však jasný úmysl vytvořit jakousi detektivku s vyššími ambicemi a vazbou na sešitové bondovky či příběhy Jerryho Cottona. Zatímco Walser se nad Reich-Ranickim rozčiluje, Kirchhoff si dělá legraci z Walsera i Reich-Ranického.

Vydají-li se umělci (v českém prostředí si dobře pamatujeme na trapnou a nízkou scénku, kdy si české hvězdy muzikálu "vyšláply" na kritiku celostránkovou inzercí) na tažení proti kritikům, nekončívá to nejlíp. Král francouzské kritiky 19. století Charles Augustin Sainte-Beuve (1804-1869) nesdílel s M. Reich-Ranickim pouze pomlčku v příjmení, ale i mnohé vlastnosti. Jeho soudy byly nezvratné, nedocenil či odmítl mnohé z největších své doby (Flauberta, Baudelaira), byl skvělým řečníkem, osobou s velkým vlivem a dosahem svých soudů. V knize s jednoduchým názvem Contre Sainte-Beuve se mladý Marcel Proust okázale bouřil nejen proti mylným soudům tohoto kritika, ale i jeho metodám, kdy na základě způsobu života spisovatele často soudil i jeho dílo.

Oproti Walserovu románu je zde však velký rozdíl. U Prousta je vyloučen motiv osobní msty, neboť se narodil dva roky po smrti Sainte-Beuvea. Proust odmítal Sainte-Beuveovy často osobně zaměřené útoky s poukazem na irelevantnost v souvislosti s kvalitou uměleckého díla. Proust se mimo jiné angažoval v boji proti antisemitismu v Dreyfusově aféře; koneckonců sám byl po matce židovského původu.

Také Walser byl kdysi angažovaným návštěvníkem soudních síní, sledoval frankfurtské procesy s vrahy z Osvětimi, v mládí byl názorově blízký německé komunistické straně. Až do sedmdesátých let Walser lpěl na politicky angažovaném divadle, na požadavku, který však ve stále větší míře ironicky komentoval.

FAZ, kterým nakladatelství Suhrkamp nabídlo román k otištění, zdůvodnily své odmítnutí otevřeným dopisem Walserovi, ve kterém jeho knize vytkly antisemitismus. Marcel Reich-Ranicki vyzval nakladatelství Suhrkamp, aby Walserovu zjevně na něj mířenou knihu nezveřejnilo: "Nakladatelství Benjamina, Adorna, Blocha, Celana takovou knihu nesmí vydat." Jednou z výtek byla i věta, kterou Walser vložil do úst Hansi Lachovi a kterou Lach vyhrožuje kritikovi v noc vraždy: "Dnes, o půlnoci, přijde odplata." Známou Hitlerovu větu pronesenou před přepadením Polska, směřovanou na polského žida Reich-Ranického, považovaly FAZ v této souvislosti za hrůznou. Noviny již ale nezmínily, že tato věta v románu pochází ze zprávy právě FAZ, kterou vypravěč cituje. "Walserovy" antisemitské výroky v románu pocházejí od osob, které jsou negativně vykresleny, některé z nich jsou oběťmi kritika a dávají prostor svým fantaziím pomsty. Spisovatelé, kteří v příběhu hrají roli, jsou spíše ubohé postavy, plačtiví slaboši a žvanilové. Lach, který nese Walserovy rysy, je parodizován. Jedinou působivou figurou je právě Ehrl-König. Jeho židovský původ je nikým neověřená fáma, která se po jeho zmizení stane jistotou.

Jedna pasáž ve Walserově románu jako by předjímala současné spory. Hans Lach se dozná k vraždě, která neexistuje a kterou spáchal pouze v myšlenkách, a doznáním se chce zbavit tíhy svědomí. Ihned následuje mediální bouře, ve které je hlavním tématem antisemitismus. Ani zde nejde o fakta nebo snad o pravdu, ale o dosažení vítězství v bitvě názorů. V románu padne věta o imunitě médií vůči pravdě. Smrt kritika je románem k debatě, kterou rozpoutal.

Walserův román by byl antisemitský, kdyby kritizoval a karikoval Reich-Ranického, protože je Žid. On jej ale karikuje a kritizuje, i když je Žid. Tím ovšem celá věc nekončí, protože každý román, a tento zvlášť, není jen artefaktem, nýbrž se vztahuje k realitě a vytváří ji. V knize je jedna obzvlášť nepříjemná pasáž, kdy dva spisovatelé, Lach a Bernt Streiff, pomlouvají v hospodě Ehrl-Königa. Lach se vysmívá pěně v koutcích kritika a Streiff říká: "To je jeho ejakulát. Ten přece ejakuluje hubou, když se nabudí ve službách německé literatury. Ta pyskatá gorila, ubožák." Jazyk, kterým jsou urážky vyřčeny, není čistá němčina, je to němčina s prvky židovského a cizáckého žargonu. K oslabení těchto sentencí nepomáhá ani to, že oba spisovatelé jsou namol opilí.

Walser si jistě tyto výroky neosvojuje, naopak v jejich vyšroubovanosti je snaha odhalit latentní antisemitismus a poukázat na něj. Ale tyto věty vymyslel a poslal do světa. Nemohou být vztaženy na nikoho jiného než na Reich-Ranického. Vyplouvá zde na povrch zřejmě nejsilnější motiv pro vznik tohoto románu, kterým je pomsta, ovšem jistě pochopitelná, když víme, jak Reich-Ranicki s Walserem a jinými autory ve svých kritikách často zachází. V roce 1980 uspořádal známý německý literární historik Walter Jens (mimochodem v románu také karikovaný jako našeptávač kritika) u příležitosti šedesátých narozenin Reich-Ranického sborník postřehů německých spisovatelů. Ironií osudu stojí právě pocta Martina Walsera v knize na prvním místě. Není to ale běžné laudatio na skvělého kritika; pod rouškou vlastního snu Walser líčí hon kritika na autora, téměř psychoanalytickou hříčku vztahu "já versus kritika". Traumatizující motiv ze snu, kdy vás někdo honí a vy se mu marně snažíte uniknout, zde obstará nejprve kritik Reich-Ranicki; při důkladném pohledu to ale není kritik, kdo jej pronásleduje, je to Walserovo vlastní já. Tato 22 let stará "snová" črta ukazuje, že Walserova naznačená traumata mají velmi blízko k realitě - při psaní Smrti kritika toto "já" Walsera zjevně přemohlo.

Odpůrci nového románu M. Walsera se snaží v knize objevit nastolenou myšlenku o existenci židovské kontroly názorů a mínění, která se vymyká jakékoliv kritice. Skutečně tuto myšlenku Walser v románu vyslovil? Martin Walser je mistr dvojznačných vět vedoucích k nedorozumění. Již jeho proslov v souvislosti s udělováním "Ceny míru" v roce 1998 vyvolal vleklé mediální bouře, v nichž museli jiní odhalovat, že Walser "instrumentalizací Osvětimi" nemyslel nároky nuceně nasazených a vězňů koncentračních táborů na odškodnění, ale praxi německých intelektuálů používat holocaust k politickým účelům či jen ke vzájemné denunciaci. Ocitujme nyní pár vět z mediálně tolik probíraného projevu: "Kdo chce být brán vážně, nepopírá Osvětim; nikdo zodpovědný nepřekrucuje hrůznosti Osvětimi; když je mi ale tato minulost v médiích předhazována každý den, pozoruji, že se ve mně proti tomuto trvalému zpřítomňování naší hanby něco brání. Místo abych byl vděčný za neustálé zpřítomňování naší hanby, začínám hledět pryč. … Osvětim se nehodí k tomu, aby byla rutinou hrozby, kdykoliv použitelným zastrašovacím prostředkem či palicí morálky nebo jen povinným cvičením." Proslov vyvolal pobouření nejen židovské veřejnosti, rozvleklý mediální spor Walsera s představiteli nejvyšších židovských kruhů v Německu (především s Ignatzem Bubisem) se stal známým pod názvem "Walser-Bubis-Debatte".

Walserovo tažení na kritika není až tak ojedinělé. Často neodůvodněné zničující soudy Reich-Ranického jsou dobře známé, nenadálé změny nálady a nekontrolované výbuchy zlosti šokují a přivádějí jeho oběti k bezmocnému hněvu. Oplácet podobnou mincí, házet špínu ale není hodné spisovatele Walserových kvalit. Kromě pomstychtivosti se však nabízí ještě jeden motiv. Je jím přání po ospravedlnění Němců, konečně se zbavit zlé minulosti, které vyjádřil ve zmíněném proslovu z roku 1998. Zde na Walserovu adresu padly první výtky vinící jej z antisemitismu. Walser, který je řazen k literatuře holocaustu a který se v mnoha textech zabýval nacistickými zvěrstvy, se také například jako jeden z prvních angažoval pro veřejnou percepci Klempererových deníků. Jistě ale také není úplně košer užívat antisemitismu v boji o zraněnou ješitnost. Ani Reich-Ranicki nepoužil svůj židovský původ jako argument poprvé. Z antisemitismu také obviňoval prestižní německý týdeník Die Zeit, když jej svého času nechtěli zaměstnat jako stálého redaktora.

Zarážející je, že si nikdo z posuzovatelů Walserova románu Smrt kritika nevšiml velmi podobného motivu u kosmopolitního židovského dramatika Georga Taboriho. V jeho hře Der Babylon-Blues (1991) vystupuje postava kritika Poor-Paniczkého (Tabori si se šifrováním věru moc práce nedal, Walserův Ehrl-König je přece jen elegantnější narážka na kritika Reich-Ranického). Tabori jej nechá vyhnat faraónem z Egypta, 40 dní bloudit pouští a mučit žízní. Při setkání s archandělem Gabrielem vysloví estét přání dostat okamžitě vychlazené pivo. Na otázku archanděla Michaela, zda je nyní šťastný, vyptává se Poor-Paniczky po pisoáru. "Tady ne," řekne Gabriel, načež jej oba archandělé odnesou přímo do nebe. Taboriho zesměšnění kritika však není náplní celé hry, vyčerpává se jedinou scénou, přičemž ironická přepjatost otupuje účinek slov, za nimiž cítíme snad podobné důvody jako u Walsera. Navíc není nijak jednoduché osočit dramatika G. Taboriho, jehož celým dílem proniká kultura židovské diaspory a jenž ztratil velkou část svého židovsko-maďarského rodu v Osvětimi, z antisemitských výroků a záměrů.

Dlouhodobý, programově filosemitský charakter kulturní politiky Spolkové republiky, určovaný snahou překlenout minulost a vyrovnat se s ní, vedl řadu německých literátů ke snaze zbavit židovské postavy nánosu sentimentu a apriori nekritického kýče, zbavit je konvencí, za což si často vysloužili nálepku antisemitů. Filosemitskou politiku chápali jako umělou, a tudíž lživou. Mezi tyto literáty můžeme počítat R. W. Fassbindera (naprosto "skandální" byla jeho hra Odpad, město a smrt z roku 1976, v níž vystupuje "zlá" postava "Bohatého žida" a která se od svého vzniku dočkala jediného uvedení), v dílech Georga Taboriho či Thomase Brasche se dokonce hovoří o "židovském anarchismu". Mody zpracování židovské otázky v Německu po roce 1945 ukazují, nakolik je stará rána stále otevřená a snad i věčná. Věřme, že to s antisemitismem není tak zlé, jako tomu je v jedné tragikomické židovské anekdotě: "Antisemitismus je, když Židy nemůžete vystát ještě víc, než je to samo o sobě přirozené."

Jak rozlišit, co je skutečný antisemitismus a co je jen velmi nepříjemně zažitým vědomím? Skutečným nebezpečím by mohl být i jakýsi atraktivní mýtus antisemitismu; cenou za rozpoutávané mediální bitvy je pak i to, že na jejich konci umí celý německý národ odříkat ony zlé a z kontextu vytržené věty nazpaměť.

Autor je germanista a překladatel. Zabývá se současným německým dramatem a literaturou. Doktorand na FF MU v Brně.

Revue Politika 3/2003

Kompletní archiv článků Revue Politika a Revue Proglas najdete na
www.revuepolitika.cz