Úvod » Časopisy » Archiv » Revue Politika 2003 » Obsah čísla 3/2003 » Literární tvorba pražské školy

Revue Politika 3/2003 / Literární tvorba pražské školy

Literární tvorba pražské školy

H. G. Adler

V dějinách novější německé literatury byla některá města zjevně centry zvláštního významu. Připomeňme si přitažlivost Berlína před 1. světovou válkou i po ní. Pro pozdější generace se jako ještě důležitější jeví to, co se od závěru 19. století po mnoho desetiletí rozvíjelo jako Vídeňská škola, jakkoliv rozdílní byli všichni, kdo k ní patřili; ať již byli jako přátelé spojenci společné věci, nebo je jako nepřátele rozdělovaly ostré protiklady; dnes se musí hodnotit všichni dohromady jako jedna jednotka. Tak jedinečný jev jako Pražská škola se však přesto nikde jinde nevyskytoval. Max Brod pro ni v roce 1966 jako název zvolil titul své knihy Der Prager Kreis, Pražský kruh, který v užším smyslu vyhradil Franzi Kafkovi a jeho literárním druhům. Obecně však Brod toto jméno používá pro všechny z Prahy pocházející, tam podstatně působící nebo alespoň s tímto městem úzce spjaté tvůrčí literáty s německou mateřštinou z rakouského kulturního okruhu, kteří se narodili přibližně v letech 1850 až 1910 a od konce 19. století až do nacistické okupace alespoň po nějakou dobu působili v Praze.

Světová proslulost Kafky a Rilka, dvou tak rozdílných literátů, kteří se osobně neznali - jeden brzký exulant, druhému se útěk nezdařil, ale oba poznamenáni Prahou - tedy tato sláva, která v posledních padesáti letech před rokem 1945 a před zničením tamního německy hovořícího společenství najednou překvapivě propůjčila Praze, přinejmenším od středověku pro německou literaturu nevýznamné, jedinečnou velikost. Jestliže prodloužíme Brodem udávané období narození o patnáct let, totiž na nějakých sedmdesát pět let asi od roku 1850 do roku 1925, potom do Pražské školy ve 20. století v užším nebo širším smyslu patří přibližně 130 až 140 autorů. Jejich působení spadá hlavně do první poloviny 20. století. My však k Pražské škole počítáme i jejich předchůdce a klademe začátek její epochy do roku 1894. To je rok, kdy Rilke v Praze vydává svůj první svazek veršů Leben und Tod a Heinrich Teweles antologii Prager Dichterbuch. Pokud k tomu nedošlo už předtím, znamená konec Pražské školy rok 1945. A přece to tak úplně nesouhlasí a nebo jen vnějškově, neboť mnozí již tenkrát žili řadu let v nucené emigraci, od té doby pak i další po léta a desetiletí po celém světě jako uprchlíci nebo vyhnanci, nebo dokonce, zejména ti narození po 1. světové válce, teprve po roce 1945 vystoupili na veřejnost. Někteří jednotlivci zůstali i po 2. světové válce v Praze, jako v roce 1968 zemřelý Gustav Janouch, nebo se tam alespoň na přechodnou dobu vrátili. Nejmladšími vystěhovalci jsou asi před válkou Franz Wurm, narozený 1926, a po válce Hanna Demetzová, narozená 1928.

Skutečně v Praze narozených je přes 80, jako Pražany však můžeme označit až na 125 autorů, zatímco až 15 dalších má k Praze volnější vztah. Přitom se sem nezapočítávají čeští, moravští a slezští Němci s ještě povrchnějším vztahem k městu. Totéž platí pro ony zčásti proslulé spisovatele z Německa, mezi nimi Thomase Manna, kteří zde v letech 1933-1939 hledali na kratší nebo delší dobu útočiště. Shrneme-li jako "Pražany" celkem 130 až 140 autorů, neobsahuje tento počet nikoho, kdo by se alespoň příležitostně nezabýval literární tvorbou nebo kdo by působil jen jako žurnalista. K mladším autorům, které Brod v roce 1966 nezmiňuje nebo jen zběžně, patří básníci velkého významu jako Hermann Grab a Franz Baermann Steiner, kteří nepřízní poměrů nenašli od roku 1933 pole pro své uplatnění, předčasně zemřeli a dodnes byli velice zanedbáváni. Některé další vynikající talenty jako Peter Kien, Hans Kolben a Georg Kafka padly docela mladé za oběť rasovému bludu.

Autoři, kterými se zabýváme, působili a žili v malé německé jazykové skupině, která byla izolovaná na území, které obývala, a obklopená širokým, čistě českým okolím. K této malé skupině - a ještě nepoměrně více k jejím literátům - patří mnoho Židů; ti dokonce představovali v československém období a v roce 1930, při posledním sčítání lidu před německou okupací, velkou většinu. Až tehdy bylo dovoleno hlásit se při sčítání lidu bez ohledu na mateřštinu k židovské národnosti, což v monarchii nebylo možné. To se musí brát u těchto statistických údajů v úvahu, a tak v roce 1930 používalo němčinu jako obcovací jazyk výrazně více než 30 000 Židů. Literatura v německém jazyce proto nejenže mohla být v této epoše kulturně "rakouská", ale směla být taková i vědomě. To u této literatury platí stejně pro pojmy "německá", "židovská" i "česká" - "böhmisch" a dokonce i "tschechisch", podle smýšlení, ne podle jazyka - v různých kombinacích a stupních.

Sledovaná doba postihuje epochu Pražské školy v nejširším rozsahu a zahrnuje, počítaje jednu generaci po třiceti letech, příslušníky dvou a půl generace, jejichž data narození leží mezi roky 1850 a 1925. Před rokem 1850 se narodili Josef Popper- -Lynkeus (1838), Bertha von Suttner (1843), Alfred Klaar (1848), Fritz Mauthner a Josef Willomitzer (1849), po roce 1925 jenom již jmenovaní Wurm a Hanna Demetzová. Brod je dělí do čtyř po sobě následujících, časově se překrývajících skupin, k nimž my přiřadíme ještě další čtyři, uspořádané jen přibližně podle věku. Vedle Brodových čtyř skupin existují jednotlivci, žádná skupina není přísně vymezená. Jestliže Brod neuvádí jmenovitě autory, které řadí ke svým čtyřem skupinám, zmiňujeme my jmenovitě jen ty, kteří se nám zdají literárně důležití. K žádné z prvních čtyř skupin nicméně nepatří jako vrstevníci čtyři autoři: Alfred Kubin (1877-1959), Egon Erwin Kisch (1886-1948), Ernst Sommer (1888-1955) a Paul Kornfeld (1889-1942).

Skupina 1: Centrem je spolek Concordia, členy Josef Willomitzer (narozen 1849), Heinrich Teweles (1856-1927), Friedrich Adler (1857-1938), Hugo Salus (1866-1929), Emil Faktor (1876-1942), také Gustav Meyrink (1868-1932). Generačně sem lze připojit Fritze Mauthnera (1849-1923).

Skupina 2: Centrem je od roku 1895 Spolek výtvarných umělců. Brod nazýval tuto skupinu "novoromantici", oni sami si říkali Nová Praha nebo Mladá Praha. Členy byli Oskar Wiener (1873-1944), Paul Leppin (1878-1945), Viktor Hadwiger (1878-1911). Rilke (1875-1926) zde recitoval jako host, navštěvoval však i Concordii. Volně sem lze přiřadit i Paula Adlera (1878-1946).

Skupina 3: Brod ji nazývá vlastní Pražský kruh, jehož trvání klade do let 1904-1939. Kromě Kafky se sem počítá Oskar Baum (1883-1941), Max Brod (1884-1968), Felix Weltsch (1884-1964), později Ludwig Winder (1889-1946), volněji i Ernst Weiß (1884-1940), Rudolf Fuchs (1890-1942) a Otto Pick (1887-1940). Nepatřil sem, ale asi se sem hodí Leo Perutz (1882-1957).

Skupina 4 se shromažďuje kolem spolku Herder, ve středu s Willy Haasem (1891-1973). Členy jsou Franz Werfel (1890--1945) a herec Ernst Deutsch. Nablízku skupině stál Hermann Ungar (1883-1929). Věkem se k ní řadí Franz Janowitz (1892--1917), Hans Natonek (1892-1963) a Grete Fischerová (narozená 1893).

Skupina 5: Johannes Urzidil (1896-1970), Karl Brand (1895-1918), Dietzenschmidt (zemřel 1955).

Skupina 6: Hermann Grab (1903-1949), Gustav Janouch (1903-1968).

Skupina 7: Franz Baermann Steiner (1909-1952), Helmut Spiesmayr (1911-1945).

Skupina 8 jsou "následníci" Peter Kien (1919-1944), Georg Kafka (1921-1944), Hans Kolben (1922-1945), Franz Wurm, Hanna Demetzová.

Zhroucení Rakousko-Uherska v roce 1918 znamenalo pro Pražskou školu zjevně důležitý zlom, ale ne konec. V ohnisku stojí Kafka a Rilke a zažívají svůj vrchol, ale jeho dosažením dosud není ani zdaleka splněna úloha pražské německé literatury; ještě po zániku Němců v Praze se jako pozdní výkony v emigraci tyčí do osamělé výše básnické dokonalosti díla Franze Baermanna Steinera a Hermanna Graba. Konec Pražské školy tedy není současný s vyhnáním Pražanů mluvících němčinou jako mateřštinou kolem roku 1945, avšak hybná síla pro pokračující budování nebo i jen udržování tradice tím byla vyčerpána; s koncem 20. století sestoupí se scény světové literatury i poslední zástupci pražské německé literatury. V Praze samotné se katastrofa uskutečňuje ranami let 1938/39 a 1945.

Ti, co odešli, si - jak to mnozí z nich cítili - vzali svoji Prahu s sebou. Urzidil jednou řekl: "Moje vlast je to, co píšu." Steiner v roce 1950 ve svých nevydaných Feststellungen und Versuche o Praze poznamenal: "Město tvrdých nároků a děsivé dějinnosti. Avignon a Královec v jednom. Nebo Toledo a Vratislav." Steiner, který jistě nechtěl zmámený touhou vyzdvihovat v přeludech konec habsburské říše, nicméně sám pro sebe hravě načrtl její další trvání, aby alespoň v neuskutečnitelném snu získal přetrvávající místo pro záchranu představy zaniklé humanity. Ohlédnutí zpět na Rilkovu a Kafkovu Prahu přitom Steinerovi dovoluje pohlížet na "provinciální kulturu" v nejlepším slova smyslu, jako na takovou, v níž se velké duchovní výsledky vyskytovaly zejména jako literární výkony, zatímco oficiální centra jako Berlín, ale i Vídeň v téže době zřejmě upadala do krize. Steiner porovnával význam Prahy pro německou literaturu s významem Dublinu kolem roku 1900 pro literaturu anglickou - postřeh opakovaný bez znalosti Steinera roku 1965 Goldstückerem. Praha stejně jako Dublin byla provincií i s onou nesnesitelností, před níž zachraňoval pouze (dobrovolný nebo - jak dodáváme my - nedobrovolný) exil.

Existuje, odhlédneme-li od jazyka, nějaká zřejmá zvláštnost pražské německé literatury? Myslíme si, že ano, ale vědecké potvrzení by vyžadovalo zevrubnější zkoumání. Uvést můžeme pouze několik spíše vnějších znaků, kromě nich musí být hlubší pohled přenechán spíše citu než exaktnímu výzkumu. Zdá se, že Pražanům je společné především vyzdvihování melancholie pomíjivosti, vztahující se na všechno stvoření stejně jako na vlastní situaci, na město Prahu, tuto "krásnou kamennou mrtvolu", jak řekl jeden dobový básník, i na celé císařské Rakousko. Takovou náladou se vyznačuje báseň Abschied von Prag - Loučení s Prahou:

Oblečte starý, obnošený flaušák,
vyražte mlčky zase o dům dál.
Na lesku, za nějž město vděčí vám,
dávno již kloval závistivý zobák.

Půjdeme, jen co padne soumrak.
Jak dávno, co nás sluneční svit hřál!
Do mraků Pražský hrad se zamuchlal.
Je konec! Nestane se zázrak!

A tak hledáme, tady vyhnaní,
město svobodné někde na zemi.
Co bylo, bylo, jako v pohádce,
na ni musíme nyní doplácet.
Teď už je po pohádce veta,
a my jdem' do lepšího světa.

Ne, nejde o báseň vyhnání z roku 1945, vyšla ve sborníku Alt-Prager Almanach 1927 a je od Roberta Hohlbauma (1886-1955), je však myšlena do budoucna. K nyní skutečně ztracené Praze obrací svou krátkou úvahu Meine Heimat (Moje domovina; Prager Nachrichten, únor 1953) Franz Hauptmann (1895-1970):

"…často myslím na to město, pro něž nenacházím žádné popisné přídavné jméno, vlastně na ně myslím pořád … Není to nesmazatelná vzpomínka na mé poslední zážitky v Praze, jež by mě byly odcizily mé vlasti … Ale to město umírá … když umírá jeho duše. A duše tohoto města, ta citlivá, napětím nabitá, mnohovrstevnatá duše, jejíž rozpětí zahrnovalo tři národy a sahalo od hluboké, děsivě explozivní mystiky až po nejjasnější evropskou duchovnost, tato duše je mrtva. Žila v atmosféře neustálého napětí, v níž město vřelo jako kotel, v němž se mají smísit všechny ingredience Evropy, všechny protiklady, otázky, problémy a požadavky, nebezpečná směs, i když se nad kotlem svůdně vznášely vůně české kuchyně.

V Praze žil ještě i po roce 1918 zbytek onoho úkolu, který nemohlo splnit staré Rakousko: zbytek staré, pod nejrůznějšími jmény prosazované myšlenky sjednocené Evropy. Rakousko-Uhersko, zbylý pozůstatek Evropy obklopený národy izolovanými v národních státech, udržovalo až do 1. světové války labilní, nejistou harmonii mezi národnostními skupinami své Evropy. Když se v roce 1918 zhroutilo, převzalo evropské panství nově založené Československo a Praha byla jeho hlavním městem. Jenže na to nemysleli ani Němci, ani Češi. Válka, která vzešla roku 1618 z Prahy, se bojovala o Evropu, a Evropa podlehla. Také ve válce, jejímž posledním popudem byl přece Hitlerův vstup do Prahy, šlo o Evropu, a tato válka zničila poslední pokusné pole, na němž se mohla pěstovat evropská myšlenka. V květnu 1945 … zemřela i evropská duše Prahy. A od té doby myslím na Prahu jako na mrtvou, bez stesku po domově."

Nezkoumáme, jestli jsou výpovědi tohoto druhu "správné", to není pro naše téma důležité, jsou však charakteristické a označují pocity, které se opírají i o leckterý věcně podložený poznatek. Samozřejmě chceme-li, jak si přeje Hauptmann, časově zařadit úmrtí evropské duše Prahy, pak k němu nedošlo až v roce 1945, nýbrž v letech 1938/39 rozbitím mnohonárodního Československa, Hitlerovým vstupem a zničením německo-židovské symbiózy. Jestliže Franz Hauptmann miloval na Praze univerzální evropský duch, pak Willy Haas se ve svých vzpomínkách z roku 1960 obrací ani ne tak k rodnému městu jako spíše k celé staré monarchii: "To krásné a znamenité na starém Rakousku, posledním univerzálním státu, legitimním nástupci Svaté říše římské národa německého, nám později, po jeho zániku, bylo patrné zřetelněji než v době války. Ve skutečnosti bylo toto staré Rakousko-Uhersko s jeho starým císařem posledním sloupem křesťansky univerzálního Západu." Co Haas navrhuje v ideální formě a nikoliv bez frází, to v konkrétní Urzidilově stati Väterliches aus Prag (Otcovské z Prahy) z roku 1968 získává prostou, dobře uchopitelnou reálnost:

"Zatímco já jsem byl už v devatenácti letech hluboce rozjitřen sociálními problémy, můj otec ve svých šedesáti vůbec ne. Doběla ho dokázaly rozpálit národnostní třenice, otázka, jestli má být nějaká nádražní tabule německá, česká nebo dvojjazyčná, nebo jestli byl Rukopis Královédvorský raně středověký či český podvrh, to dokázalo rušit spánek jeho nocí. To ještě byly časy! Kvůli takovým věcem se krvavily hlavy, ale neumíralo se na ně. I kvůli zavedení všeobecného volebního práva se v pražských ulicích prali. Také tato otázka tehdy měla silně nacionální povahu. Ale jakkoliv byly srážky prudké, nezacházely až k ukrutnostem. Konec konců měli státní úředníci pořád císaře a své přesvědčení: ‚Říš rakouská nepomine,' jak ostatně bylo slyšet i v hymně … kterou sice ironicky, ale přece jenom zpívali i Češi. Co naopak mého otce hluboce zaměstnávalo, to byla cena plzeňského piva, jestli stál půllitr dvanáct nebo třináct krejcarů; co zaměstnávalo Kafkova otce, to byla cena za metr kartounu nebo kalika; a co zaměstnávalo Werfelova otce, to byl obchod a obrat s jelenicovými rukavicemi … Kat aby spral to všeobecné volební právo! Můj otec byl ‚šetřílek', sobě ani své rodině nikdy nic nedopřál a uškudlené částky ukládal do válečných půjček, které byly nakonec úplně bezcenné, a právem. Jako chlapec jsem nikdy nenosil nové kalhoty, ale vždycky nějaké spíchnuté z otcových starých a ošoupaných nohavic. To byl můj příspěvek k rakouské válečné půjčce."

Kniha vzpomínek Grete Fischerové Dienstboten, Brecht und andere (Služebnictvo, Brecht a jiní; 1966) osvětluje zaniklou Prahu posledních císařských let:

"Pražské němectví, k němuž jsme byli vychováváni, se nám zdálo samozřejmé, dokud jsme nepřišli do styku s vnějším světem. Obecná škola a gymnázia byly habsburské ústavy … Učitelé středních škol byli posbíráni z celé monarchie: z Tyrol, Štýrska a Terstu, Chorvati i Slováci, ale skutečnými zastánci němectví byli sudetští Němci. Děti mé generace se nejdřív naučily modlit se za hodného císaře Františka Josefa a potom historii o slávě císařství; k tomu pošetilou pýchu vůči všem ostatním národům. Trvalo dlouho, než jsem si uvědomila, že sedmdesát procent těchto Němců byli Židé nebo Češi. … Milovala jsem svůj jazyk tak brzy, tak vášnivě, že bylo snadné udělat ze mne slepého nacionalistu. První báseň, která mi vyšla, se jmenovala Německé jaro a bylo to v měsíčníku Deutsche Arbeit, Monatsschrift des Vereins zur Kultur der Deutschen in Böhmen. Bylo mi třináct. Vydavatel, profesor August Sauer, kterému báseň poslal můj otec, napsal: ‚Kdybyste mohla změnit nešťastný rým ‚Maie - Freie', dám to do příštího čísla.' Změnila jsem ho snadno a pošťák mi přinesl jako honorář šest rakouských korun ve dvou nových stříbrňácích … v posledním školním roce jsem zbásnila prolog ke slavnosti Petera Roseggera, pořádané Německým školským spolkem, nepřekonatelný v černo-rudo-zlatém patriotismu. Moje vážnost ve škole rostla."

Upozorněním na sudetské Němce připomíná Grete Fischerová velkoněmeckou složku, kterou se provinciální německé Čechy a leckterý proud v pozdně císařském Rakousku odlišovaly od humanistické duchovnosti spíše univerzálního Rakouska za osvícenství a jeho velkých dědiců Grillparzera a Stiftera i od většiny vzdělanců v Praze, do níž se přesto snažil proniknout velkoněmecký šovinismus, který zvábil dokonce i některé Židy. Ale to, co bylo a až do konce zůstalo Pražskou školou, mohlo sice cítit "německy" a "rakousky" (v německém jazyce!), zůstalo však převážně humanisticko-liberální. To platí i o těch, kdo jako Rilke kolem roku 1900 chovali příchylnost k Berlínu nebo Mnichovu. Většina se nepodílela na nacionalistických nepřístojnostech, nenávist k Židům byla usedlým Pražanům obvykle vzdálená. Přispívala k tomu vysoká vzdělanost německy mluvícího obyvatelstva, jež vzkvétala hlavně mezi Židy. K tomu uvádí Grete Fischerová:

"Často jsem přemýšlela o tom, odkud pocházela … ta míra vzdělanosti. Byli jsme asi třetí nebo čtvrtá generace po venkovských Židech, kteří … přišli do hlavního města a nabyli majetku v obchodě a průmyslu. Už můj dědeček sice … nechal svou dceru vzdělávat u dobrých soukromých učitelů, ale její vrstevnice přece navštěvovaly nanejvýš vyšší dívčí nebo nějaký penzionát. Habsburské státní školy, které navštěvovali otcové, byly v průměru snad o něco lepší než ty … ‚v Říši'. Univerzitní vzdělání bylo samozřejmostí až pro jejich děti. Ale bezpochyby všeobecné byly intelektuální zájmy, ať pravé nebo předstírané. Vedle lásky k hudbě a divadlu se předpokládala klasická literatura a četl se dobrý průměr literatury moderní … Ale i lidé, kteří nečetli knihy, měli dobrý přehled a já si nyní myslím, že to byla zásluha novin, které každý odebíral a vážil si jich."

Než začali literáti toužebně vzpomínat na umírající nebo zemřelou německou Prahu, čelili mnozí městu málo nebo jen rozporně milovanému, ba někdy až nenáviděnému. V časopise Wir komentoval roku 1906 Oskar Wiener: "Praha, ten nevýslovně krásný, ale zlořečený hrad na Vltavě, ta stará Praha umírá a z mohutného kvádroví trosek vyrůstá nové, střízlivé město. Co jsme milovali a co bylo vlastí všech našich snů, to musí zahynout. Jako vyděděnci chodíme novými ulicemi a truchlíme." Roku 1919 uvedl Wiener svoji důležitou antologii Deutsche Dichter aus Prag: "Praha, město podivínů a fantastů, toto nepokojné srdce střední Evropy, je mojí domovinou. Miluji Prahu, jak lze milovat jen svoji domovinu. Ale toto odevzdání je velmi bolestivá náklonnost. Rovná se vášni k mámivě krásné ženě, jež mívá vrtochy. Kdo jednou pohlédl do jejích hlubokých, tajemstvím tísněných očí, zůstane pro další život poddán této kouzelnici … ať jakkoli brzy a v mladých letech odejde do ciziny …" Wiener pak cituje Meyrinka, který se z Prahy odstěhoval: "Tři různě utvářené kultury se zde stále ještě střetávají, spojují a zahušťují do jediné, nedělitelné duchovnosti. Německé, české a židovské vlivy současně působí na tvůrčího ducha a ženou ho k inspiracím, které by nikde jinde nemohl najít."

Jestliže upadající "Kakánie" symbolicky odráží zánik monarchie, platí to ještě více pro Prahu posledních let císařství. Jak "kakánsky" může působit dokonce i ostrý posměváček a nemilosrdný protivník starého Rakouska, ukazuje Jaroslav Hašek, největší český povídkář své doby a současník Kafkův, črtou "Jak žije císař František Josef", napsanou v roce 1910. Tento text, zde poprvé přeložený, je nenapodobitelně dvousmyslná próza, a přesto Hašek podává ze zvučně dutého ticha svého výsměchu svérázný příspěvek ke "kakánskému" mýtu, z něhož prosvítá i úcta, a to přesto, že trochu podezřelá mírnost této prózy je vedlejším výkonem mazaného autora, jenž se vyhýbal jakémukoliv konfliktu s cenzorem….

(kráceno, plný text v tištěné verzi)

Text přeložila Iva Kratochvílová. Překlad básní Tomáš Kafka.

H. G. Adler (1910 Praha) je jedním z předních pražských německých autorů své generace, takzvaných exilových Pražanů. Jeho dílo na téma holocaustu, především knihy Theresienstadt 1941-1945 a Der verwaltete Mensch, je v mezinárodním měřítku považováno za jedno z nejdůkladnějších zpracování tohoto tématu. Adler je jedinečný zjev mezi německy píšícími autory své generace, protože je uznáván nejen jako vědec, ale stále více také jako básník. Zemřel v londýnském exilu v roce 1988.

Revue Politika 3/2003

Kompletní archiv článků Revue Politika a Revue Proglas najdete na
www.revuepolitika.cz