Úvod » Časopisy » Archiv » Revue Politika 2003 » Obsah čísla 3/2003 » Má čítanka – Karel Havlíček Borovský

Revue Politika 3/2003 / Má čítanka – Karel Havlíček Borovský

Má čítanka – Karel Havlíček Borovský

Milan Uhde
Milan Uhde

Karla Havlíčka Borovského by nejlépe charakterizoval otisk jeho jedinečné básnické skladby Král Lávra. Je spolu s Tyrolskými elegiemi, nedokončeným Křtem svatého Vladimíra a epigramatickými cykly věnovanými Církvi, Králi, Vlasti, Múzám a Světu projevem skvělého satirického talentu. Sám jazyk těchto děl, jadrný a lapidární, prostý a zároveň gnómický, vyvolává obdiv čtenáře jednadvacátého století tím, jak zní současně. Obešel se bez ozdob, ornamentů a licencí, ale běda každému, kdo by se dal při výkladu svést písňovou formou verše a pravidelně klinkajícími rýmy. Král Lávra, založený na staré midasovské báji o panovníkovi s oslíma ušima, pojal svou předlohu moderně a skeptickým, posmutnělým závěrem nahradil původní vyznění. Havlíčkovu Lávrovi není od jeho uší pomoci a není jí ani třeba. Příběh se obešel bez nápravné pointy. Na krále obdařeného příznakem, jejž lidé zpravidla spojují s vlastnostmi omezence a hlupáka, si lze zvyknout. "Všechno zmůže zvyk," konstatuje hořce vypravěč maskovaný za lidového zpěváka a barda. Ne nadarmo dokončil Havlíček tento slovesný šperk v brixenské internaci, kde na své kůži zakusil, jak se přemnozí jeho kolegové a druhové přizpůsobili bachovskému útlaku a jak jim setrvačnost pomohla v něm přetrvat. Legenda praví, že Havlíček sám ve svém odporu vůči násilí vytrval a neustoupil.

Přesto jsem nakonec za ukázku zvolil jeden z méně známých výtvorů Havlíčkovy politické publicistiky. Havlíček ji jako zakladatel novodobé české žurnalistiky vybavil nejen zmíněnými přednostmi své poezie, ale nadal ji i hluboce zakotveným přesvědčením bytostného demokrata a také vtipem schopným obejít četná úskalí tehdejší cenzury. Absolutistický stát kladl logicky přímo vedle tendencí ke komunismu. S naprostou samozřejmostí hlásal i vysvětloval, že má-li daňový poplatník platit, musí výdaj nejdřív schválit prostřednictvím volených zástupců. Havlíčkovou velikou zásluhou bylo to, že do obrozenské pospolitosti udržované dotud v umělé a okázalé jednotě vnesl princip sporu: šlo o spor o kvalitu výkonu. Ve své Kapitole o kritice obhájil slovy platnými i dnes, že se kritika společenská i umělecká zakládá na zásadě "padni, komu padni" a má tedy být ve věcném směru bezohledná. Příklad takové kritiky podal ve svém proslulém zhodnocení novely Josefa Kajetána Tyla Poslední Čech. Sentimentální a naivně ideologickou prózu "miláčka národa", jehož podobizna byla nedávno předtím vytištěna a široce se prodávala, usvědčil z umělecké pokleslosti a pózy. Protiargumenty spisovatele považujícího se z titulu zásluh za nedotknutelného zesměšnil ještě dřív, než byly proneseny. Jako velmi mladý muž se stal brzy autoritou a získal novinářské postavení.

Ukázka přitom napovídá, že její autor nebyl analytik vyzbrojený schopností intuitivního průhledu do budoucnosti. V komunismu zdaleka neodhadl nebezpečí, jež v něm tkvělo a jež pronikavější rozbory už v Havlíčkově době rozpoznaly. Havlíček potřeboval zážitek v podobě konkrétní zkušenosti. Tu uměl zhodnotit téměř neomylně. Jeho první velký sen týkající se celoživotní dráhy se zrodil v kostele, kde poslouchal působivá kázání místního vikáře. Ministroval mu a vytkl si za cíl kněžský úřad. Otvíral si tím cestu k vlivu na posluchače a na celou obec. Zkušenost ze semináře zasáhla pak studenta Havlíčka jako studená sprcha. Nesnesitelní proň byli omezení vyučující, jimž postavil epigramatický pomník v postavě pátera "Rožně", ale silné pocity deziluze v něm vyvolávali i spolužáci se svým živnostnickým chápáním úlohy duchovního pastýře. "Když jsem školy proběhl,/ byl jsem ateista,/ nevěřil jsem na Boha,/ na Ježíše Krista," vyslovil s odstupem let v básni Má hvězda svůj vývoj od horoucí víry k nevíře (Dílo I, uspořádal Jiří Korejčík, Praha 1986, s. 499.). V epigramu Nejkratší symbolum pod motem "Co jest císařovo, císaři, a co jest božího, Bohu. Ferdinand II." rozšířil svou skepsi o pozemské hledisko: "Řeknu vám, až budu smít:/ neníť Bůh a císař nemá být" (cd., s. 195). Ale racionalista, jako když tne širočinou, Havlíček nebyl nebo alespoň jím nezůstal. Jen tak lze vysvětlit, že ve svých pobrixenských nakladatelských plánech vážně počítal s edicí díla Máchova. Smrt Havlíčkovi zabránila vydat i další konkrétní svědectví o tom, kteří čeští spisovatelé a básníci obstáli před soudem přísného kritika a před soudem času.

Radikální rozkmit mezi krajními postoji můžeme sledovat i na vývoji Havlíčkova vztahu k Rusku. Stačil preceptorský pobyt v rodině předního ruského slavisty a slavjanofila a pronikavý záběr ruského veřejného, politického a všedního života, aby někdejší vyznavač kollárovské naděje v ruské dubisko prohlédl její klamnost a ostře s Kollárem polemizoval: znalost zpozdilého a nepružného ruského politického režimu brání demokraticky smýšlejícímu Čechovi spoléhat na to, že by velký slovanský bratr podporoval něčí směřování k demokracii a svobodě. Co se týče politiky vůči rakouskému domu, sdílel Havlíček názor Palackého, podle něhož vyhlídka Čechů spočívala nikoli ve spojenectví se zrevolucionizovanými německými nepřáteli Habsburků, nýbrž v požadavcích dílčí reformy, kterou budoucí Otec národa smlouval se vstřícně naladěnými vídeňskými činiteli. Tato úvaha vynesla českým politickým předákům ostrou, nacionalisticky a vůbec ideologicky zabarvenou kritiku z německé strany, mimo jiné také z pera mladého Karla Marxe. Zpochybnit tuto úvahu pomáhala i skutečnost, že zmíněná vyhlídka selhala; místo reformy přišla oktrojovaná ústava a posléze bachovský pokus likvidovat české obrozenské hnutí úplně. Bach o něm podle vlastních slov smýšlel jako o hnutí výlučně separatistickém. Zdá se tedy, že se tenkrát loajalita k Rakousku českým politikům nevyplatila.

T. G. Masaryk se touto otázkou důkladně zabýval ve své znamenité havlíčkovské monografii. Věcnému rozboru podrobil zejména radikální myšlenky mladých českých vzdělanců Sabiny, Friče a jejich druhů. Rozbor vyzněl ve vyvrácení teze, že by příklon k revoluci, vyjádřený stavbou a hájením barikád v Praze v roce 1848, představoval pro českou politiku lepší alternativu než loajální přístup Palackého a Havlíčkův. Na adresu výtek Palackého, že radikální postup skupiny Sabinovy a Fričovy zavinil, že rakouští činitelé, ochotní původně připustit reformy, opustili své odhodlání, říká však Masaryk jednoznačně: bylo-li jejich odhodlání tak slabé, že je stačila podvrátit lokální a nikoli zvlášť nebezpečná akce Sabinovy a Fričovy skupiny na barikádách, byla reformní perspektiva, o niž se opíral Palacký, perspektivou neplodnou a beznadějnou. To však zdaleka neznamená, že by radikalismus Sabinův a Fričův mohl podle Masaryka tvořit někdy v budoucnu páteř české politiky. Teprve za první světové války dozrála Masarykova myšlenka samostatného československého státu a tedy opuštění mnohonárodního rakousko-uherského prostoru, ale ani tehdy nenavazovala na české radikální revolucionáře devatenáctého století. O to důsledněji se Palacký, jako austroslavista o dvě generace starší než Masaryk, nikdy nepřestal obávat, že by úsilí Čechů o osamostatnění vydalo celý národ všanc rozpínavosti buď ruské, nebo pruské. Ve dvacátém století se tato obava naplnila téměř doslovně. Havlíčkova reakce na nástup Bachova režimu se od reakce Palackého poněkud lišila, čeští soudně trestaní radikálové Sabinova typu v tom však neprávem spatřovali Havlíčkův opožděný příklon k jejich ideologii, s níž původně nesmiřitelně polemizoval. Zatímco Palacký pokládal bachovské období za jakousi vnucenou dějinnou cézuru, rezignoval oficiálně na politickou činnost a pohroužil se do dějepisecké práce, pokračoval Havlíček v přímém odporu. Vydával časopis Slovan a používal všech zákonných prostředků, aby nástroj svého veřejného projevu zachoval.

Právě proto ho potkal osud, který byl na tehdejší dobu výjimečný: v noci na 16. prosince 1851 byl zatčen a odvezen do rakouského Brixenu, dnešního italského Bressanone, kde byl po tři a půl roku bez soudního rozsudku konfinován, a to na základě zákona, jejž si Bachovo ministerstvo k tomu účelu prosadilo. Český spisovatel emigrovavší po roce 1968 a působící v Rakousku pod uměleckým jménem Jiří Morava prozkoumal rakouské úřední dokumenty, kterým nikdo nebo téměř nikdo z české strany nevěnoval pozornost. Svůj výklad Havlíčkova osudu uveřejnil v knize C. k. disident Karel Havlíček s podtitulem První velký životopis po sto letech (Sixty-Eight Publishers Corp., Toronto 1986). Podle jeho mínění nebyly Havlíčkovy poměry v internaci objektivně zdaleka tak ničivé, jak uváděla česká havlíčkovská legenda. Krajina účinkovala dokonce léčivě na určité druhy zdravotních poruch a rozhodně nezavinila Havlíčkovu tuberkulózu. Zhoubný vliv nepochybně měla na Havlíčkovu ženu Julii, která na manželovu žádost posléze přijela i s dcerou Zdenkou do Brixenu a jejíž zdraví se poté prokazatelně zhoršilo. Julie měla k těžké plicní chorobě dědičný sklon a je pravděpodobné, že tuberkulózou nakazila v Brixenu i manžela. Morava přispěl svým zkoumáním k lepšímu pochopení psychické situace, v níž se Havlíček v Brixenu ocitl. Nejen domovní prohlídka, sledování korespondence a omezení svobody pohybu, ale i lidská izolace uprostřed cizího prostředí, uskutečňovaná policejními opatřeními i šeptanou difamací, zavinily spolu s deprimujícími zprávami z podrobeného domova to, že se Havlíček nedokázal soustředit na literární práci, ačkoli si ji předtím náročně naplánoval. To ve své monografii konstatoval i Masaryk, když si nad kvantitativně poměrně chudou brixenskou žní všiml, že Havlíček v Brixenu "nedovedl již úsilněji pracovati". Kromě toho byl Havlíček ústrojně a neoddělitelně srostlý s prostředím, v němž mohl zakoušet bezprostřední ohlas obecenstva. Že jej miloval, dokazuje nejen jeho mladistvá touha být knězem a kazatelem, ale i některá místa z jeho korespondence s Fany Weidenhoffrovou, z nichž je patrno, jakým povzbuzením pro něj byl. V Brixenu musel bez něj strádat o to bolestněji.

Jiří Morava, emigrant, kterému jižní sousední země neposkytla výhody, jimiž jinak dovedla obdařit prominentní azylanty, a který začal jako pomocný posluha v hotelu a umývač nádobí, hořce srovnával svůj osud s Havlíčkovým: dal by si Brixen líbit, přijal by úředně vyměřené finanční zabezpečení, nestěžoval by si, že je nízké, a hleděl by napsat, co musel léta odkládat kvůli nezbytí vydělávat si na obživu. Čeští historici reagovali zejména na toto srovnání přísně až podrážděně. Měli pravdu v tom, že Morava ve svém prorakouském ahistorismu a v nechuti k brežněvovskému socialistickému humanismu přehlédl, jak pobuřujícím aktem byla v padesátých letech devatenáctého století internace opozičního novináře, který krátce předtím dal zřetelně najevo, že své novinářské činnosti zanechává: Slovana sám dobrovolně zastavil poté, co bylo i jemu jasné, že úřady jeho další šíření nepovolí a najdou tvrdší způsob postihu, než byly dosavadní pokusy umlčet odbojného novináře soudně. Pobuřující byl sám zákon přijatý jen kvůli Havlíčkovi. To, že dvacáté století se svými vyhlazovacími tábory posunulo "normu" a navyklo nás na děsivější a masové formy likvidace osob prohlášených za nežádoucí, nesmí vykladače historie zbavit místně a časově podmíněné soudnosti. Na druhé straně byl Moravův havlíčkovsky bezohledný pohled podnětem k připomínce, že havlíčkovská legenda potlačovala důležitou okolnost: internovaný novinář, spisovatel a politik nakonec pod náporem tíživých osobních pocitů v brixenské samotě, pod dojmem zpráv o manželčině nemoci a pod dojmem bezvýchodnosti dané rakouskou úřední neústupností podepsal prohlášení, které dotud zásadně odmítal - totiž prohlášení o tom, že se napříště vzdává novinářské práce, přesněji řečeno že "upustí od všech politických rejdů, jmenovitě od každé takové činnosti v tisku a skrze tisk, a že na něm bude možno pozorovat úplně korektní a loajální chování" (Jiří Morava, cd., s. 351). Havlíček si to správně vyložil jako rezignaci také na vystupování spisovatelské, které mu bylo ostatně tak jako tak znemožněno bachovským režimem. Havlíček na to přistoupil.

Tato skutečnost mu neubírá na velikosti, jen koriguje příznačnou představu, kterou si Češi v letech útisku navykli vytvářet: drtivá většina společnosti se podrobí, vyhovuje utiskovateli často víc, než sám vyžaduje, a jako kompenzaci zplodí dojemnou zvěst o hrdinovi bez bázně a hany, který je schopen svou rezistencí překonat hranice dané pudem sebezáchovy a obětovat život. Havlíčkovo rezignující prohlášení bylo lidsky víc než pochopitelné a nepodléhá žádnému mravnímu hodnocení. Úřední místa ostatně nepovažovala Havlíčkovu rezignaci za úplnou záruku toho, že jeho návrat do Čech nenadělá vládě těžkosti. Morava doložil citací dokumentů, že policejní ani správní úředníci neměli nikdy iluze o Havlíčkově smýšlení. Věděli, že setrvává na protivládním stanovisku a nevzdá se ho. Proto mu po propuštění z Brixenu nepovolili trvalý pobyt v Praze. O pouhou návštěvu musel dlouho žádat. V Praze ho pak čekalo převážně zklamání. Kromě hmotně zabezpečeného Trojana, Palackého nezávislého na vládě a zaměstnaného u předního příslušníka rodové české šlechty a také Němcové se k němu prý nikdo z někdejších druhů neznal. Havlíčkova osamělost se tak objektivně i subjektivně dále prohloubila ve srovnání s dobou, kdy vedl na vlastní pěst a na vlastní útraty novinářský zápas s mocí, zatímco jeho politické hnutí bylo oficiálně poraženo. Už tehdy za to sklízel nejednoznačný ozev. Měli ho za racionalistu a "realistu", a teď si počínal nerealisticky a neracionálně. Sloveso "havlíčkovat" nemělo v těch časech ani zdaleka kladný smysl. Havlíček hájící ztracenou pevnost - ztracenou alespoň pokud jde o dimenzi jeho vlastního života - je však zároveň obraz, jenž svědčí o mimořádné tvůrčí energii a osobnostním nadhledu, o vlastnostech, kterými tento spisovatel disponoval, jež dovedl rozvíjet a jejich zásluhou navzdory tragickým okolnostem tvořit texty překračující datum vzniku a tendenční účelovost. Je to podle mého úsudku nejzávažnější součást Havlíčkova lidského a uměleckého odkazu, sám očistný pramen jeho nazírání. Nic na tom nemění fakt, že nebyl nevyčerpatelný a že jej útlak a nemoc zahlušily.

Havlíček, vyznavač tendenčního umění, arci za předpokladu, že je skutečně uměním, pověděl na sebe leccos v dopise, který psal ve dnech 23. a 24. prosince 1854 z Brixenu Josefu Podlipskému a v němž přísně a namnoze záporně komentoval Fričův almanach Lada Nióla. Podotkl obecně a odlišně od obrozenského úzu, že "pravá matka dobrých prací beletristických zůstane přece jen zalíbení v tvoření samém". Zalíbení v tvorbě je také onen rozměr, který v Králi Lávrovi překonává vypravěčův hněv i smutek, vyvolává v něm i ve čtenáři úsměv a smích a přesahuje tím příběh, který by, převyprávěn bez tohoto nadhledu, zůstal truchlivou mordýřskou fabulí. Karel Havlíček Borovský tedy přece jen "lépe věděl". V jedné ze dvou svých básní opatřených nadtitulem O posledních věcech člověka si vesele zarýmoval: "Co lid smrtí jmenuje,/ není ještě konec,/ umíráčkem jenom je/ divadelní zvonec" (Dílo I, Praha 1986, s. 506.). To, co lid jmenuje smrtí, potkalo básníka Karla Havlíčka Borovského v necelých pětatřiceti letech.

Autor je spisovatel a dramatik. Signatář Charty 77 a Hnutí za občanskou svobodu. V letech 1990-92 ministr kultury, 1992-1996 předseda Poslanecké sněmovny. Autor divadelních, televizních a rozhlasových her, próz, esejů, kritik, publicistických textů a komentářů. Externě vyučuje na brněnské JAMU.

Revue Politika 3/2003

Kompletní archiv článků Revue Politika a Revue Proglas najdete na
www.revuepolitika.cz