Úvod » Časopisy » Archiv » Revue Politika 2003 » Obsah čísla 5/2003 » Serapionův bratr Lev Lunc

Revue Politika 5/2003 / Serapionův bratr Lev Lunc

Serapionův bratr Lev Lunc

Ivana Ryčlová
Ivana Ryčlová

"… Sešli jsme se v revolučních dnech, ve dnech obrovského politického napětí. ‚Kdo není s námi, je proti nám!' - říkali nám zprava i zleva. - ,A s kýmpak jste vy, Serapionovi bratři? S komunisty nebo proti komunistům? Pro revoluci nebo proti revoluci?'
S kýmpak jsme my, Serapionovi bratři?
S poustevníkem Serapionem.
Znamená to, že s nikým? Znamená to, že jste prázdní? Znamená to, že jste estétská inteligence? Bez ideologie, bez přesvědčení povláváte ve větru? ..."

Lev Lunc: Proč jsme Serapionovi bratři, 1922

Lev Lunc (1901-1924) je mimořádný zjev ruské literatury první čtvrtiny minulého století. Některými je nazýván "ďábelsky talentovaný", jinými génius, jehož myšlenky jsou aktuální i dnes. Lunc byl také tvůrcem programového manifestu posledního neproletářského volného sdružení ruských spisovatelů a intelektuálů, kteří se podle stejnojmenné sbírky povídek E. T. A. Hoffmanna nazvali Serapionovi bratři a otevřeně se distancovali od revoluční ideologie. Pro jeho neuvěřitelné encyklopedické znalosti bychom jej bez nadsázky mohli nazvat renesanční osobností. Přesto o něm nebyly napsány monografie, neexistují statě, které by připomínaly jeho osud - tragický a krásný zároveň. Pouze vzpomínky přátel, jež jsou rozesety v různých knihách, vypovídají o některých epizodách Luncova krátkého života. Navzdory nedostatku pramenů a archivního materiálu se pokusím tuto pozoruhodnou osobnost čtenářům přiblížit.

Čím je tedy tento autor tak výjimečný? Tím, že varoval před možnými důsledky revolučního převratu 1917? To jistě ne, na to upozorňovali mnozí před ním i po něm. Tím, že vztah k jeho dílu po dlouhá léta sloužil jako barometr politické situace, míry svobodomyslnosti vládnoucí garnitury? Také ne. Nebyl jediný, jehož knihy byly v různých etapách sovětské historie připraveny k tisku, aby pak se změnou ideologické atmosféry byla jejich sazba rozmetána. Ani to, že musel pro svůj židovský původ opustit vlast, nečiní z Lunce mimořádnou osobnost. To vše v různých modifikacích z dějin ruské literatury dobře známe. Přesto si dovoluji tvrdit, že Lev Lunc byl výjimečný. Ve svých povídkách, několika divadelních textech a filmovém scénáři vytvořil dílo myšlenkově nadčasové, jež se hodí do libovolného systému, do libovolného sociálního prostředí, na jakýkoli kontinent. Jeho čtyři hry, napsané po říjnové revoluci (Mimo zákon - 1920, Opice přicházejí - 1922, Bertrand de Bornes - 1923, Město Pravdy - 1924), jsou jako čtyři akty jedné tragédie. Všechny antické kánony - jednota místa, času a děje - jsou v nich zachovány. Jsou však poněkud svébytné. Čas: historie lidstva, místo: Země, děj: univerzálnost mravních základů bytí, jejichž popření ve jménu čehokoli - ať už revoluce, ideologie či zájmů ryze osobních - znamená katastrofu lidské osobnosti, záhubu společnosti. Luncovy hry se natolik odlišovaly od sovětské dramatiky, že snad jen slepý by si mohl nepovšimnout, že v sobě skrývají budoucí důsledky toho, co se v Rusku dvacátých let odehrávalo. Výmluvně tuto skutečnost ilustruje výčitka adresovaná Luncovi překladatelkou a spisovatelovou blízkou přítelkyní Lidií Charitonovou, ať své hry píše tak, aby je na poslední chvíli nezakazovali.

Přestože Lunc zemřel dříve, než se jeho život vůbec stačil rozvinout - sudičky mu přiřkly pouhých dvacet tři let - nestal se mýtem ani romantickým ideálem dalších generací mladých spisovatelů. Jak jinak, když snahou těch, kteří měli moc, bylo, aby jméno Lva Lunce upadlo v zapomnění… Abychom učinili spravedlnosti zadost, je třeba poznamenat, že přes všechny rány osudu měl Lunc neuvěřitelné štěstí: většinu svých děl mohl spatřit opublikovanou v zahraničí ještě za svého krátkého života a zbytek rukopisů byl vydán jeho přáteli krátce po spisovatelově smrti. Nebyla to však pouze daň jeho památce. Sám život si diktoval, aby byla Luncově odkazu věnována pozornost. Jeho hlas nezněl z minulosti, ale z budoucnosti, varoval. Obdařen prorockou intuicí a mohutnou tvůrčí fantazií se Lunc, obdobně jako např. Zamjatin ve svém antiutopickém románu My (1920), stal "prorokem špatných zpráv", svými vizemi vyvolanými úzkostí z prožívané reality předběhl dobu a předpověděl mnohé zlé a chmurné stránky pozdější historie. Vzhledem k tomu, že do češtiny Luncovo dílo jako celek dosud přeloženo nebylo, může následující text čtenář chápat jako výraz úcty k památce autora, jehož hlas, varující před vládou tyranů, byl ve své době jedním z nejsilnějších…

Lev Lunc se narodil 2. května 1901 v kulturní židovské rodině petrohradského správce lékárny. V roce 1918 dokončil gymnázium, na něž navázal univerzitním studiem romanistiky. Touha po poznání neznala v Luncově případě hranic. Dopisy rodičům dokumentují tuto skutečnost s jemným humorem, ale dostatečně jasně: "Cítím se anticky. Pracuji jako mladý bůh. Celé dny sedím nad knihami. Připravuji se k magisterským zkouškám. /…/ Například téma: Balzac! Už jsem přečetl asi padesát svazků, zbývá - třicet, potom ještě dopisy, literatura o Balzacovi, jeho předchůdcích atd." A k učení ještě znalost několika jazyků, hluboký intelekt, rozsáhlé vědomosti z oblasti evropských literatur, vynikající schopnost vidět analogie a vytvářet neotřelé asociace. O Luncově mimořádném literárním talentu a sečtělosti se bez rozdílu zmiňují všichni pamětníci. Lunc jako univerzitní student měl blíže ke svým pedagogům než vrstevníkům. Každé dílo, obraz, pro něj představovaly cesty a křižovatky národů, průsečíky kultur a umělců, kteří společně, aniž by to tušili, vidí a předpovídají cesty, jež jsou schopny dospět k univerzální lidské svobodě.

Počátek dvacátých let byl v Rusku obdobím nadějí, ideálů, velikého krveprolévání během občanské války a také konstituování vlády nové ideologie, jíž začaly být postupně podřizovány všechny oblasti společenského a kulturního života, umění a literaturu nevyjímaje. Základní požadavek doby zněl: provázat uměleckou tvorbu s ideologií a podřídit ji zájmům nové vládnoucí třídy - proletariátu - aby se Rusko pod vládou bolševické strany mohlo ubírat směrem k "nové skutečnosti". Tuto skutečnost v jejím "revolučním rozvoji" pak měli umělci "historicky konkrétně, realisticky a pravdivě" zobrazovat ve svých dílech. Tak vzniklo roku 1920 Luncovo první drama Mimo zákon. Porevoluční realita, která se v něm odrážela, byla natolik věrná, že plánovaná inscenace v petrohradském Alexandrinském divadle byla během příprav na premiéru hlavou lidového komisariátu pro osvětu Lunačarským zakázána. Ani nás to neudiví, přečteme-li si, co Lunc v předmluvě k této hře, pojednávající o přerodu šlechetného loupežníka Alonsa na tyrana a uzurpátora, napsal: "… Postavy hry mají španělská jména. Nemyslete si však, že je to tragédie ze španělského života. Místem děje je Ciudad, ale Ciudad znamená ve španělštině město v obecném smyslu slova. Chtěl jsem napsat drama, které by se odehrávalo mimo přesně vymezený čas a prostor. Španělsko je stylizací…" Hra Mimo zákon je tragédií myšlenky, odhaluje bludný kruh revolučních povstání, kdy ti, kteří bojovali za svobodu, se poté, co ji získají, stávají tyrany, tj. zradí své poslání, ideu, za kterou bojovali. Když Alonso se svými kumpány uskuteční ve městě převrat a stane se jeho vládcem, mění se pod tlakem okolností v nového tyrana a hyne - v duchu romantických tragédií - rukou své milenky. V postavě Alonsa Lunc ztvárnil motiv síly moci, která vede do záhuby, její destruktivní tragický vliv na psychiku mravně rozkolísaných lidí. Alonso byl de facto obrazem toho, co se zrodilo jako důsledek politické reality dvacátého století. Jak byla hra přijata, resp. nepřijata, ukazuje výňatek z Lunačarského příkazu ke stažení hry: "…Není to nic jiného než šosácká, beznadějně tupá kritika revoluce! Cožpak je pravda, že se revolucionáři po svém vítězství mění ve zrádce vlastních slov… ? Vždyť je to všechno nesmysl. Máme před očima ruskou revoluci, která probíhá už šest let. Kde jsou ctižádostiví, mocí rozvrácení lidé? /…/ Neznám žádného ze stovek vůdců revoluce, který by žil jinak než skromným životem, který by žil jinak než v absolutní víře v dřívější ideály, který by bez mocichtivých přání těžce nepracoval. Proč bychom měli inscenovat hry, které kydají špínu na revoluci? /…/ Nejsou mezi námi žádní Alonsové…" Tento dopis lidového komisariátu osvěty nyní vyznívá jako zlá historická parodie. Pro zajímavost dodám, že mnozí představitelé ruské inteligence, mezi nimi i spisovatel Zamjatin, vyslovili svoji lítost nad oficiálním zákazem hry v Rusku a že navzdory nepříznivým okolnostem byla hra Mimo zákon počátkem 20. let inscenována některými provinčními divadly. Díky iniciativě Maxima Gorkého se ji podařilo přeložit do řady jazyků, a tak ji mohlo shlédnout publikum ve Vídni, Berlíně, Praze a v některých dalších evropských městech.

Období počátku dvacátých let, v němž se pohybujeme, se v Rusku kromě jiných historických anomálií vyznačovalo také vypjatým antisemitismem. Lunc, kterého se atmosféra sílící nenávisti vůči židovskému obyvatelstvu dotýkala velmi osobně, reagoval na situaci v březnu 1921 povídkou V poušti. Putování Židů nabývá u Lunce velmi zvláštní, mnohovýznamovou podobu. Mojžíš je zde vyobrazen jako běsnící stařec, Áron jako kat a putující lidé jsou hladoví a zlí: "… A ráno - hladoví a zlí - šli dále. Bylo jich hodně: kdo vyčíslí písek Jákobův a spočte množství Izraele?" Tato nádherná legenda, v níž je tolik pravdy, se v Luncově podání stává pověstí o samých krutostech, zvěrstvech a lidské odpornosti. Povídka je velmi pesimistická, plná obrazů a podobenství: "… A nad Izraelem a nad dobou a nad zemí, oplývající mlékem a medem, černý a vousatý jako Izrael - mstitel a vrah - je Bůh, neskonale milostivý a neskonale trpělivý, spravedlivý, blahosklonný a opravdový."

V té době Luncovi rodiče opouštějí Rusko a naléhají na syna, aby je následoval. Zpočátku Lunc píše rodičům, že myšlenka na odchod z Ruska, které považuje za svoji vlast, je pro něj nepředstavitelná. Sílící protižidovské nálady však brzy zmaří Luncův patriotismus. Než k tomu dojde, stačí ještě napsat rozvernou povídku Deník vedoucího kanceláře (leden 1922). Kafkovský námět - proměna vedoucího kanceláře v bumážku - nepostrádá vtip. Končí vytouženou proměnou úředníka v bumážku svého nadřízeného. Nacházeje se ve stavu bumážkové existence necítí ani hlad, ani žízeň, ani jiné potřeby, bez kterých se neobejde žádný člověk v lidské formě. Závěr je však tragický: náš hrdina netušil, že jeho nadřízený používá bumážky pro jejich příjemnou měkkost nikoli k úředním, ale k naprosto jiným účelům. To se mu stává osudným…

Přetrvávající antižidovské nálady a otevřené napadání Lunce za jeho původ přivádějí mladého autora opět k bolestivému judaistickému tématu. Vzniká povídka Vlast (červenec 1922), která svojí neradostnou atmosférou navazuje na již zmíněnou povídku V poušti, avšak tentokrát má podobenství o putování Židů k vysněné zemi ležící na západ od pouště naprosto jasné kontury. Končí obrazem Petrohradu, symbolu vlasti, do níž autor už nepatří: "… Petrohrad se rozprostřel nad Něvou ulicemi, které v pravých úhlech křižují jedna druhou. Domy zářivé jako sluneční paprsky a obrovské klidné domy. A nad Petrohradem šedivé chladné nebe, rodné, ale cizí."

V Luncově archivu se dochoval koncept pravděpodobně neodeslaného dopisu Maximu Gorkému (ze srpna 1922), který ilustruje rozpoložení, v němž se mladý spisovatel nacházel. Vyznívá nejen jako výpověď umělce, ale jako dokument své doby. Lunc v něm mj. píše: "… Jsem Žid, přesvědčený, a jsem tomu rád. A jsem ruský spisovatel, jsem tedy ruský Žid a Rusko je moje vlast, Rusko miluji nejvíc ze všech zemí. /…/ Někteří říkají: ‚Žid nemůže být ruským spisovatelem…' Vím, proč to říkají… Nechci psát jako devět desetin ruských beletristů. /…/ Mám rád velkou myšlenku a velký strhující syžet, přitahují mne dlouhé skladby, tragédie, romány, nepochybně všechno, co má děj… Západní literaturu mám raději než ruskou. Za poslední půlrok jsem nic nenapsal… Neděsí mě to. Vždyť je mi teprve 21 let… Ale všichni kolem říkají, že nejsem Rus…"

Nebyla docela pravda, když si Lunc v citovaném konceptu stýskal, že za poslední půlrok nic nenapsal. Už druhým rokem totiž pracoval na divadelní hře Opice přicházejí (1920-1922), svérázném scénickém experimentu inspirovaném rodící se "novou epochou". O této jednoaktovce se složitým dějem, v níž autor využívá metody dvojnásobného divadla a prvků absurdního dramatu, by se dalo říci, že je mnohoúrovňovou vizí předpovídající v tragické zkratce chod ruské historie. Autor pracuje metodou zpětné modulace: zezvířečtělí lidé se proměnili ve své předky - opice. Celé opičí vojsko se valí na město a cestou ničí vše živé. Ve hře nejsou strany, nejsou přesně označené reálie, zato je v ní rozeseto množství náznaků pomáhajících ucítit ničivou sílu masakru rozpoutaného zákeřnými "nelidmi" deroucími se k moci. V porovnání s nimi vidí Lunc rudé komisaře, krvelačné násilníky a primitivní demagogy, jen jako neškodné figurky.

V roce 1922 ukončil Lunc univerzitní studium a jako talentovaný badatel zůstává na katedře západoevropských literatur. Začínající mladý autor, před nímž se otvírá nadějná akademická kariéra, se však brzy dostává do potíží. Jeho myšlenkový vývoj vyústil v manifest Proč jsme Serapionovi bratři, jímž koncem roku popudil komunistické ideology v čele se samotným Ždanovem. Co bylo obsahem zmíněného manifestu, že vyvolal bouři nevole u těch, kteří bděli nad ideologickou nezávadností rodící se sovětské kultury? Odpovědět uspokojivě na tuto otázku si žádá, abychom se na okamžik zastavili, nechali se ovanout atmosférou doby a řekli si, kdo vlastně byli Serapionovi bratři. Jádro skupiny tvořili mladí petrohradští intelektuálové a literáti pracující v překladatelském studiu při nakladatelství Vsemirnaja litěratura, kteří se zasazovali za obrodu ruské literatury a primát umění nad ideologií: "… Umění potřebuje ideologii uměleckou, a ne tendenční, podobně jako státní moc potřebuje agitaci otevřenou, a ne zamaskovanou špatnou literaturou. /…/ Nepíšeme pro propagandu. Umění je reálné jako sám život. A jako život nemá cíl ani smysl: existuje, protože nemůže neexistovat…" Při tvorbě názvu se Serapionovi bratři nechali inspirovat, jak jsem se zmínila v úvodu, německým romantikem E. T. A. Hoffmannem a jeho cyklem povídek, vyprávěných pravidelně se setkávajícími fingovanými autory. Poprvé se sešli na začátku roku 1921. Přestože byl Lev Lunc nejmladší, stal se neformálním duchovním vůdcem skupiny, neboť byl ostatními Serapiony považován za nejdospělejšího ve svých názorech a jeho statě byly přijímány jako serapionovské deklarace. V manifestu Proč jsme Serapionovi bratři napsal: "… Nás žádná strana nezajímá, nejsme komunisti, eseři ani monarchisti, my jsme jen Rusové - jdeme s poustevníkem Serapionem…" Své úvahy o cestách ruské literatury, které příliš dlouho a trýznivě vládla společnost, a o tom, že i nekomunistická povídka může být geniální, zakončil zvoláním: "Nejme soudruzi, ale - Bratři!" O pár let později by obdobná slova pro autora znamenala nejspíše jeho likvidaci v lůně Gulagu. Psal se však teprve začátek dvacátých let a sovětská moc ještě předstírala, že je liberální... Tak se dvanáct členů bratrstva, tvořeného převážně mladými petrohradskými beletristy (bylo mezi nimi i několik žen), scházelo o sobotách v jednom z nepříliš útulných kamrlíků petrohradského Domu umění na nábřeží řeky Mojky, kde si navzájem četli, co napsali, diskutovali, přeli se. Literární a umělecký vkus Serapionových bratrů byl směsí realismu, romantiky, až fantastiky. Jména Serapionových bratrů českému čtenáři mnoho neřeknou. Z těch známějších patřili k bratrstvu satirik Michail Zoščenko či vynikající spisovatel a filolog Viktor Šklovskij. Osudy Serapionových bratrů se po rozpadu skupiny různí. Jedni budou nuceni utéci z Ruska, jiní zůstanou, přizpůsobí se, zradí ideje bratrstva a stanou se režimními spisovateli jako např. Konstantin Fedin, od konce padesátých let tajemník a od roku 1971 předseda Svazu spisovatelů SSSR. Všechny sovětské děti se o něm učily ve škole a nikoho by nenapadlo, že je zapleten do podobných literárních experimentů. Ale to už je doba od našeho vyprávění příliš vzdálená… Čtenáře možná udiví, že až do rozpadu Searapionových bratrů roku 1927 byl s těmito literárními chuligány úzce spjat Maxim Gorkij. Tentýž Gorkij, který o pár let později stanul v čele oficiálního proudu socialistického realismu, ale to by byl námět na samostatný příběh…

Vraťme se tedy zpátky k našemu autorovi a historicky nejzávažnější schůzce Serapionových bratrů, která se odehrála 2. prosince 1922. Kromě jmenovaného manifestu na ní Lev Lunc přednesl svoji zásadní řeč Na Západ, v níž provedl kritiku stavu současné ruské literatury. Nazval ji "bezkrevnou", "podivně obřadnou, škrobenou, jednotvárnou" a otevřeně se přihlásil k západoevropské literární tradici, neboť tam, na rozdíl od Ruska, literatuře nevládne "společnost a společenská kritika". Oba texty, s nimiž Lunc vystoupil na prosincové schůzce serapionovců - manifest Proč jsme Serapionovi bratři a kritická literární úvaha Na Západ - vyvolaly velký ohlas a spory nejen mezi členy serapionovského bratrstva a uvnitř literárních kruhů, ale i v zahraničí. Např. časopis Beseda, řízený v Berlíně Maximem Gorkým, Luncovy stati doprovodil komentářem: "Rádi dáváme místo řeči Lva Lunce, která výstižně odráží to, co zneklidňuje literární mládež Ruska." Mezitím v Petrohradu probíhaly vášnivé literární diskuse, v nichž dvacetiletý Lunc obhajoval svá - od oficiálního proudu literatury tolik odlišná - stanoviska. Že byl Lunc skálopevně přesvědčen o své pravdě, jistě netřeba dodávat, a to, že v atmosféře rodícího se socialistického realismu byly jeho názory považovány za zhoubné, také ne. Jak se odehrávaly Luncovy literární "obhajoby", to se dozvídáme ze vzpomínek někdejšího Serapionova bratra Konstantina Fedina: "… Hádka byla tvrdá. Pravda seděla kdesi v rohu místnosti a ušklíbala se za zády serapionovců podporujících Lunce nebo zachovávajících neutralitu. /…/ Lunc říkal: ruská próza se přestala hýbat, leží, nic se v ní neodehrává, neděje, musí zemřít na vodnatelnost, proleženiny, protože v ní neproudí žádná krev, stala se pouhým odrazem ideologie, programů, zrcadlem publicistiky. /…/ Luncovi bylo dvacet let. Nikdy jsem se nesetkal s nikým, kdo by se mu v diskusi podobal…"

Serapionovský způsob života, dny a svátky bratrstva, sama literatura - to všechno bylo pro Lunce jak formou existence, tak způsobem překonávání těch protikladů života, které oddělovaly člověka od lidskosti, duši od duševní svobody. Luncovo pojetí svobody osobnosti jako nutné složky života bylo svébytnou analogií romantismu, jenž se však do nového Ruska příliš nehodil. Lunc si tento rozpor dobře uvědomoval. "Mám štěstí," psal rodičům, "a v praktickém smyslu neštěstí být romantikem. Romantismus je však nyní směr kriminální. Nikdo mě netiskne z důvodů, které leží mimo mě." Luncova korespondence, která se dochovala roztroušena v archivech jeho přátel a příbuzných, je vůbec zajímavým zdrojem informací umožňujících poodhalit Luncovo nitro. Obsahuje množství náznaků i otevřených autorových přiznání, že především v judaismu hledá a nachází potvrzení odvěkých mravních zákonů "řídících svět". Lunc se učí hebrejsky, protože ve svých znalostech cítí značné mezery, studuje dějiny židovského národa, aby se mohl aktivně podílet na uchovávání dědictví jeho kultury a duchovního života. Přesto když z moskevského židovského divadla Habima (v hebrejštině to znamená scéna) přichází nabídka ke spolupráci, je plný pochyb o tom, zda dokáže zvládnout to, co se od něj očekává. V korespondenci rodičům čteme: "… Z nějakého důvodu mi nabídli, abych málem dělal dramaturga: psal pro ně hry, překládal atd. Prý jsem vynikající dramatik a prý umím hebrejsky! Prokristapána! Jak jsem si vyčítal, že jsem kdysi víc neposlouchal tátu a byl líný..." Nakonec nikoli bez hrdosti oznamuje, že tvůrčí kontakty s židovskou scénou navázal. Jako malou vsuvku si dovolím informaci, že divadlo Habima, založené roku 1918 jako divadlo ruské židovské národnostní menšiny, proslulo kromě jiného také tím, že je nástěnnými malbami vyzdobil Marc Chagall, který zde na počátku dvacátých let tvořil jako scénograf. Pro mystický charakter svých inscenací, jenž se příliš neslučoval s budovatelským optimismem, bylo toto divadelní studio hrající v hebrejštině stále častěji napadáno oficiální kritikou. Přestože jeho existenci dočasně zachránil dopis adresovaný přímo Leninovi a podepsaný mezi jinými Stanislavským, Němirovičem-Dančenkem a dalšími kulturními činiteli, jejichž jména sovětská moc ignorovat nemohla, rostoucí ideologické tlaky zapříčinily, že divadelní soubor v polovině dvacátých let opustil Rusko, poté i Evropu a roku 1928 odcestoval do Palestiny. (Ze souboru Habima později vzešlo stejnojmenné národní divadlo státu Izrael - pozn. aut.)

Pojďme se však vrátit zpátky do začínajících dvacátých let, kdy jsme hrdinu našeho příběhu opustili. Pro Lunce se situace stává stále beznadějnější. Nedokázal dělat kompromisy: byl západník a přesvědčený Žid. Nezavíral oči před bezvýchodností svého postavení. Již dvakrát jsem v textu citovala z konceptu pravděpodobně neodeslaného dopisu Maximu Gorkému, na tomto místě si to dovolím potřetí: "… Nyní jsem," psal Lunc v srpnu 1922, "jedna velká pochybnost, jsem plný protikladů a - o hrůza! - etických!... První pochybnost (a nejkrutější, nejsilnější): udělal jsem správně, když jsem se rozhodl pro literaturu? Ne že bych nevěřil svým silám: věřím si možná až příliš. Jenomže jsem Ž i d, přesvědčený, věrný a jsem tomu rád. A jsem ruský spisovatel. Jsem tedy ruský Žid a Rusko je má vlast a Rusko miluji nejvíce ze všech zemí. Jak se s tím vyrovnat? - Já jsem se vyrovnal se vším, pro mě je vše jasné a čisté, ale ostatní si myslí něco jiného..." Když se Lunc definitivně přesvědčí o tom, že on a nové Rusko k sobě nikdy nenajdou cestu, rozhodne se požádat sovětské úřady, aby mu umožnily vycestovat za rodiči do Hamburku.

Lunc opustil Rusko na jaře roku 1923. Odvezl si z Ruska nejen lásku k jazyku, jímž napsal všechna svá díla, nejen lásku k zemi, kde prožil všechen svůj krátký život, ale i nevyléčitelnou bolest, která ho sužovala. Zbývalo mu pouhých jedenáct měsíců života.

Posledním Luncovým dílem, které vyznívá velmi skepticky, je drama Město Pravdy (1923-1924), scénický mýtus o hledání šťastné země, kde vládne spravedlnost. Dějovým základem hry je příběh vojenského oddílu, který veden Komisařem se po pěti letech čínského zajetí vrací zpět do Ruska. Vojáci jdou dlouho pouští a jsou fascinováni Komisařovým vyprávěním o tom, že doma je pravda a všichni v ní žijí: "… Všichni jsou si rovni. /…/ Nejsou tam žádné války, soudy, vězení ani daně. Už tam neteče krev - všude je mír! Mír doma i na poli, v celé zemi. Proto jsou si všichni rovni..." Když se tito hledači pravdy, štěstí a práce octnou ve Městě Pravdy a Rovnosti, na místě, po kterém tolik toužili, ukáže se, že skutečnost je příliš vzdálená od jejich snu a Město Pravdy od slibovaného štěstí. Je to mrtvá krajina, kde lidé "mlčí, pracují a mlčí", změněni v unifikovanou masu jsou jeden jako druhý, stejné oblečení, stejná chůze, žádné myšlenky. Všechno je zde nivelizováno, předem určeno radou nejstarších. Vojáci opouštějí Město Pravdy, aby znovu putovali, znovu hledali… Zůstává však Luncova antiutopie, která v roce 1924 nebyla již satiricko-fantastickou skicou budoucnosti, ale reálným obrazem skutečnosti. V době, kdy dopisoval Město Pravdy, byl Lunc již upoután na lůžko. Bylo mu dvacet tři let, když v cizí zemi, v Hamburku, umíral. V jeho posledních dopisech však nenalezneme ani stopy po smutku, stesku či pohrouženosti do sebe sama, které obvykle končící život provázejí. Listy přátelům jsou plné obvyklého luncovského humoru, entuziasmu, starostí o Serapionovi bratry. Jsou jen o něco vřelejší, srdečnější, důvěrnější než předtím… Lev Lunc ani na okamžik neodděloval svůj osud od osudu ostatních Serapionů. Maximu Gorkému umírající Lunc v prosinci 1923 píše: "... Mým největším potěšením jsou dopisy z Petrohradu. Serapioni pracují dobře…." Zprávy o těch, kteří se od bratrstva odštěpili a vstoupili do služeb moci, přijímal bolestně a jeho výtky vůči nim byly hořké. "Nikitin od nás téměř úplně odešel, píše prachmizerné fejetony v Pravdě… Velmi se mě to dotýká, protože Nikitin byl jedním z prvních Serapionových bratrů. Jenomže je kariérista. Zle skončí."

Lev Lunc zemřel 9. května roku 1924 na neznámou chorobu, jejíž příčinou byla pravděpodobně nervová vyčerpanost. Nic víc se z pramenů nedozvíme. O nemoci, jíž podlehl, není nic známo. Lze jen vyslovit domněnku, že na jeho nervové vyčerpanosti měla nepochybně svůj velký podíl země, kterou tolik miloval.

Namísto epilogu bychom mohli dodat, že odchod Lva Lunce, nejtalentovanějšího ze Serapionových bratrů, jehož myšlenky, nevyčerpatelná energie a nadšení pro literaturu v její nejryzejší podobě byly hnací silou činnosti skupiny, Serapiony citelně oslabil a znamenal začátek rozpadu tohoto společenství autorů představujících poslední projevy otevřeného vzdoru proti režimu. Od roku 1927 se žádná pravidelná setkání zbytku Serapionových bratrů nekonala. Jejich pozdrav "Buď zdráv bratře, psát je tak těžké" umlkl. Představy o nezávislosti umění a svobodě politického přesvědčení, odmítající zneužívání literatury k propagandě, vzaly na několik desetiletí za své. Patrně by vzal za své i literární odkaz Lva Lunce, neboť Lunc byl označen za ideologa směru, který je zhoubný a sovětské literatuře cizí, a jako takový měl být z dějin ruské literatury vytěsněn. Jak šel čas a období oteplení politické atmosféry střídala období mrazů, jméno Lva Lunce vyplouvalo z paměti a zase se na dlouhá desetiletí ztrácelo v temnotě zapomnění. Bylo-li zmíněno v nevhodnou dobu, reakce z oficiálních míst byly plné pobouřeného hněvu. Pozdější instrukce zněly: nevšímat si Luncova díla, ignorovat je. Příliš velká byla jeho dráždivá, opovážlivá moc, příliš silný byl jeho náboj, v němž bylo zakódováno odmítání všeho, co způsobuje vládu zla. Intenzivní úsilí, aby Luncovo dílo zmizelo z povrchu zemského a jeho hlas, znějící naléhavě i po autorově smrti, umlkl, bylo zmařeno nevypočitatelností osudu. V padesátých letech byl v Londýně na půdě domu, v němž žila Luncova sestra, objeven spisovatelův zahraniční archiv a na Západě se objevila nová, dosud nepublikovaná Luncova díla (filmový scénář, fejetony, eseje, povídky) a také osobní korespondence. Než se mohlo něco obdobného odehrát i ve spisovatelově rodné zemi, bylo nutné počkat ještě čtyřicet let. V roce 1967 sice byla při Svazu sovětských spisovatelů ustavena komise pro Luncovu pozůstalost, v jejímž čele stanuli Konstantin Fedin, Nikolaj Tichonov a Venjamin Kaverin, ale ani tito vlivní koryfejové ruského kulturního a politického života - kdysi Serapionovi bratři - vydání Lunce neprosadili. (Fedin byl režimní spisovatel, Tichonov od roku 1946 poslanec Nejvyššího sovětu SSSR. Z této trojice se poněkud vymyká Kaverin, který se např. v roce 1968 v otevřeném dopise postavil proti zákazu vydání Solženicynovy Rakoviny. - pozn. aut.) Luncovy spisy mohly být v Rusku opublikovány až po změně režimu - první ruské kompletní vydání Luncova díla pochází z roku 1994. Dlouho předtím, a tím čtenáře patrně neudivím, vyšlo však jeho dílo zásluhou literárního historika Michaila Wainsteina v Izraeli (1981).

Revue Politika 5/2003

Kompletní archiv článků Revue Politika a Revue Proglas najdete na
www.revuepolitika.cz