Úvod » Časopisy » Archiv » Revue Politika 2003 » Obsah čísla 5/2003 » Má čítanka – Otokar Březina

Revue Politika 5/2003 / Má čítanka – Otokar Březina

Má čítanka – Otokar Březina

Milan Uhde
Milan Uhde

První velké setkání s poezií Otokara Březiny jsem zažil velmi brzy, ještě ve věku gymnazisty, a to aniž jsem ji četl. Vděčně vzpomínám, jak se mi v tom směru věnoval můj jinak málomluvný otec. Když si všiml, že mě zajímají verše, rozhodl se uvést mě do světa básníka, jejž si objevil a zamiloval v mládí a který se pro něj stal mírou umělecké velikosti.

Můj otec znal prakticky celé Březinovo básnické dílo zpaměti a dokazoval to recitací, přičemž některé zvlášť úchvatné obrazy a melodie zdůrazňoval opakováním, případně i krátkým rozborem. "Sad modrý dálek jak voní! V taneční hudbě tisíce letů/ na hvězdy půlnocí čeká svatební veselí květů." Nikoli sad modrých dálek, ale sad modrý dálek. Báseň Letní slunovrat mi utkvěla na celý život i s kouzelným druhým polorefrénem: "Nakloň se k růžím! Ať úsměv, motýl vyššího jara, z nich sletí,/ vyplašen dotknutím světla z tvých zraků, a na rty usedne ti!" Úsměv, motýl vyššího jara, vyplašen z růží usedá na něčí rty...

Březinovská lekce byla polemická: přinesl jsem si totiž z antikvariátu sbírku Oldřicha Mikuláška Podle plotu a v ní našel vesmírné obrazy obrácené naruby: "Zelené pyžamo,/ ve kterém chodíš spat.// A modráky,/ v nichž chodíš...// Podložky, spojky, nýty, šroubky/ a jiné věci takové,/ co nehodí se k básni - / myslím si, špatný chlap,/ já, samé vroubky.// Jako by vesmír hemžících se hvězd/ byl něco víc/ než pelech s blechama,/ jako by pelech plný blech/ byl horší na přednes!" Samozřejmě mě uchvátily, mimo jiné i proto, že byly na první pohled v rozporu s březinovskými. Hned jsem je otci citoval, a nedošel pochopení. Pelech plný blech byl pro ctitele Březinova vesmíru nesrovnatelný se vznešenou kosmickou krajinou, a tudíž nepřijatelný.

Vítězslav Nezval, jinak velký ctitel moravského básníka a autor Smuteční hrany za Otokara Březinu, otištěné v Básních noci, prý někde poznamenal, že za jediný snad nedostatek poezie velkého kosmického vizionáře pokládá to, že se v ní nemůže vyskytnout slovo česnek. Marně jsem dosud pátral, odkud tato Nezvalova poznámka pochází, a nevylučuji, že byla pronesena pouze ústně a v soukromí a že ji šířil a rozšířil někdo z těch, kdo ji zaslechli, ale v době otcovských lekcí z poezie mi připadala výstižná a nadlouho mi skýtala sugestivní záminku k tomu, abych se k Březinovi nevracel.

Druhé čtení jsem podstoupil v sedmdesátých letech zasažen pocitem, že všechno, co jsem dosud považoval za důležité - rozmach svobody a kultury v Československu a můj podíl na tom - je ztraceno na dlouhá desetiletí a zřejmě do konce našich dnů. Dobře si pamatuji, že jsem poté, co mě tento pocit plně ovládl, propadl bezmeznému vzteku: především na sebe samého za to, že jsem jako student a mladý básník a redaktor nacházel v komunismu zalíbení a později jako ne zcela vystřízlivělý "poputčík" připouštěl možnost integrace komunismu do civilizovaného světa, až vymře generace únorových a poúnorových pučistů a milicionářů.

Vztek jsem však zaměřil i na veškeré ztělesnitele soudobé moci, jak zahraniční, zejména ruské, tak domácí, a sžíral se bezuzdnou nenávistí. Má Balada pro banditu byla pro mě dramatickým střetem s pokušením najít východisko v separátní násilné reakci a v myšlence individuálního teroru, myšlence pěstované jen teoreticky a hypoteticky, ale v každém případě silně desperátské. Vzpomínám si, že jsem se k obludnosti a nízkosti oné nenávisti, jejíž slovní výstřelky povážlivě obtěžovaly členy nejbližší rodiny, přiznal katolickému knězi Františku Liznovi, k němuž jsem choval a chovám dodnes mimořádnou důvěru. Poradil mi, abych se za všechny nenáviděné zkusil pomodlit. To jsem nedokázal.

Zato jsem jednoho dne vytáhl z knihovny souborné vydání pěti básnických sbírek Otokara Březiny. Důvodem byla přednáška chystaná pro úzké disidentské obecenstvo. Nikdy k ní nedošlo, ale Březina zůstal po dlouhá léta na mém stole a stal se jedním z mých průvodců osobním peklem o to menším než dantovské, oč méně jsem si pod tlakem všedních starostí uvědomoval, čím procházím a co žiju.

Po letmém přečtení jsem pochopil, čím mě stoletý básník přitahuje: jeho hlas byl hlasem z jiného světa. Částečně tím byl spřízněn se svými českými básnickými předchůdci, totiž s jejich bardovským a prorockým pojetím básníka, pojetím, jímž se mi však spíše odcizovali. Tuto spřízněnost jsem naštěstí včas rozpoznal jako povrchní. Březina mě ani z ničeho nekáral, ani mě k ničemu nevyzýval, nevnucoval se mi za učitele ani na mně ne-vymáhal úctu z titulu svého básnického poslání nebo z titulu oběti, kterou musel jako básník přinést. Nechtěl po mně vůbec nic ani tam, kde přímo oslovoval a oslovené označoval za bratry. Jen svým patetickým básnickým slovem sděloval, že existuje ještě jiný svět než "pelech s blechami", jejž máme na dosah a jenž může připomínat vesmír. Podával zprávu o velké a vznešené stránce svého světa, o vznešené stránce nekonečna. Autenticky v něm totiž přebýval a jeho svědectví působilo naprosto přesvědčivě.

Skrze tento čtenářský dojem jsem se snažil představit si, jak asi zasáhl Březina do literárních souvislostí své doby. Bezpochyby byl jedním ze souputníků Moderní revue. Sbírka Tajemné dálky (1896) odehrává své děje zřetelně na tomto světě, i když velká písmena, jichž básník používá ve slovech označujících Noc, Věčného, Nejvyššího, Neznámého naznačují, že tato poezie zrcadlí i mimozemské krajiny a ví ještě o jiném prostoru než trojrozměrném. Báseň Tichá bolest, z níž vycházím, apostrofuje básníkovu návštěvnici "Milá má", jako by se v ní, v jejím příchodu a klavírní hře stýkaly oba tyto prostory a světy. Slavná báseň Moje matka z téže sbírky, slavná i tím, že se kdysi dostala dokonce do čítanek, je básnický portrét situovaný na jedné straně do skutečnosti málem žánrové, na druhé straně však promítaný do hvězd. "Ó matko má, dnes v světlo proměněná,/ ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska/ Tajemství věčně planoucích!", zní Březinova nekrologická oslava, která příznačně postihuje posmrtnou existenci opěvované bytosti, ale zároveň přistihuje odlesk věčnosti už na její existenci pozemské.

Příslušníci generace Moderní revue utkvěli na postoji, který kotví v žánru podobně jako Březinovy Tajemné dálky. Snažili se jej přesáhnout buď novoromantickými poutěmi do dávných časů, v nichž byly ještě domovem ctnosti, které současná pragmatická doba opustila, nebo exkursy do biografií současných outsiderů, lidí vyřazených vinou vlastní křehkosti a ušlechtilosti, anebo jinými stylizacemi diktovanými polemickým nebo ryze negativním vztahem ke všivé skutečnosti obklopující osamoceného básníka. Jedině Antonín Sova v určitém svém vývojovém období, označovaném za symbolistické, vykročil cestou, kterou se dal Otokar Březina. Sova však byl příliš vázán na okolní svět s jeho nádherou i bídou. Prodlévat navždy v "jiném světě" nebyl schopen, což je samozřejmě charakteristika, nikoli hodnocení.

Zato Březina byl už v Tajemných dálkách zrale pokorný na to, aby zaujal ke stvořenému světu poměr polemika a kritika. Národovecké, polemické, satirické a vůbec dobově angažované postoje a texty si odbyl jednou provždy předtím jako student a básnický žák Svatopluka Čecha. Ve své druhé sbírce Svítání na západě (1896) přesídlil postupně jako básník do "jiného světa" nadobro. Hrdinka básně Tys nešla postrádá sebeesoteričtější atributy skutečnosti, na jakou jsme si zvykli a v níž přebýváme. O této hrdince víme, že je ženského rodu, ale seznali jsme to spíše z gramatického tvaru příčestí minulého činného než z bezprostředních básnických fakt. Ta jsou přetavena do řeči a obraznosti příslušné onomu jinému světu: "Věř, to my se to líbáme tisíci retů, objetím tisíců paží,/ ve věčnosti bolestné něhy, jež od věků do věků prýští!" Jsou to polibky jiného řádu než fyzického a shodnost pojmenování má smysl potud, že přibližuje jejich nevýslovnou a neznámou představu s pomocí představy vyslovitelné a známé.

To je klíč k pochopení Březinova jazyka: zachází se známými slovy, aby jejich prostřednictvím zachytil to, co je nepostižitelné. Některá známá slova, zejména přespříliš zatížená jednoznačnými a konkrétními asociacemi a vazbami na fyzickou skutečnost, jsou přitom nepoužitelná. Přisoudil-li jsem Vítězslavu Nezvalovi právem výrok o česneku jako slově nehodícím se do Březinova slovníku, znamená to, že Moravan o dvaatřicet let mladší než Březina a vyhlášený vyznavač smyslů jako básníkova pojítka se světem sice zřejmě obdivoval dílčí stránky Březinova umění, jeho melodiku a jeho smysl pro tajemné a enigmatické metafory, ale na jeho básnické adrese byl jen málo vnímavým hostem.

Fyzický nebo spíš hmotný svět přitom Otokar Březina neprohlašuje za méněcenný, tím méně jej popírá. Hmotný svět se do jeho básnického kosmu vřazuje sice mlčky a nepozorovaně, ale bez rozporů. To jen vyznavači prvního z nich jako jediného inspirujícího zdroje pochybují o tom, že je březinovský vesmír přesvědčivou básnickou skutečností, a podezírají jej, že se zrodil ve fantazii obyvatele věže ze slonové kosti. Že tento vesmír obohacuje, nově nasvětluje a doceluje trojrozměrnou pozemskou existenci, aniž ji podceňuje a známkuje, dokládá báseň Modlitba za nepřátele z třetí Březinovy sbírky Větry od pólů (1897). Její ústřední motiv je sice aktualizován českou společností, k jejíž charakteristice po celé devatenácté století i po značnou část století dvacátého patřilo vědomí, že je pod silným tlakem nepřejících nepřátel, ba že ji existenčně ohrožují, ale za svou může tuto modlitbu přijmout kdokoli a kterékoli lidské seskupení, které vůči komukoli prožívá nepřátelské city a má za to, že tyto city jsou obapolné.

Nepřátelství autor Modlitby svému obecenstvu nevytýká. Je dalek snahy léčit svět utopickými injekcemi nebo mírovou agitací. Ví, že mít nepřátele a být nepřítelem je lidské. Podává však svědectví o existenci bodu, z něhož se nepřátelství jeví jinak než z pozemského horizontu. Ten bod leží na transcendentále a báseň je zpráva o ní, přesněji řečeno zprávou o Stvořiteli, který má moc, aby se "náš ruměnec přelil [...] do tváří nepřátel našich", to jest abychom se skrze toho, kdo stvořil nás i naše nepřátele, spolu podivuhodně spojili. Jako spojité nádoby se pak ovlivní naše vítězství a jejich porážky - a naopak. Ale euklidovská geometrie a newtonovská fyzika nestačí vystihnout všechny souvislosti, protože stvořitel nám ani nepřátelům nesdělil smysl našich střetnutí: "... těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi."

Jestli na počátku této básně byla novozákonní myšlenka lásky k nepřátelům, podařilo se ji rozvinout v obrazech, které jako kaménky dopadající na hladinu jitří čtenářovu fantazii a vedou ho k meditacím, jež původní impuls mnohonásobně obohacují. Nedohlédáme-li smysl - a dohlédnout jej není nám dáno - ale přitom víme, že smysl spočívá v rukou Stvořitelových, pak platí i tato vidina: "Vítězství naše jsou cestami k tobě a v přemožení našem vítězství neviditelná./ Svištění mečů šelestí nárazem klasů tajemných zrání. [...] Tvoji tajemnou výpravu bojujeme."/

Jsou to verše vytvořené z názoru zřejmě většinou vzdáleného bezprostředním prožitkům vojáka krvácejícího v zákopech první světové války nebo bombardovaného vynalézavými vražednými systémy světové války druhé. Březinův odstup je kromobyčejný a v takové konfrontaci vypadá, jako by ho detaily pozemského slzavého údolí nevzrušovaly a nezajímaly. Ale pro mě, který jsem sice nekrvácel ani nebyl bombardován, směl jsem bydlet doma s rodinou a hrozil mi nikoli rychlý plamen ve spalovací peci a okamžité zadušení plynem, nýbrž opékání na pomalém ohni a postupné rdoušení v nedýchatelné atmosféře totalitního všedního dne, mluvil Otokar Březina hlasem, jenž blahodárně obracel můj pohled dál a výš.

Přehlušil výčitky, které Stvořiteli adresovali básníci, jejichž "transcendentálna" sahala podstatně níž než Březinova, takže je občas zaplavovaly vlny z oceánu zoufalství. "Zástupy spravedlivých/ které Bůh neslyšel" jsem na začátku sedmdesátých let nově objevil v Halasově Torsu naděje a na chvíli, ale opravdu jen na krátkou chvíli je zkoušel předhazovat Bohu jako důkaz jeho nespravedlnosti. Troufalé označení sebe a všech ostatních krajanů za spravedlivé jsem však brzy opustil, protože jsem sám dobře věděl, že jsem nebyl spravedlivý a většinou se o to ani nepokoušel. Patronem léčivé představy, že Stvořitelova logika není totožná s logikou lidskou, ale že to neznamená, že jsme zplozenci a otroky pustopusté náhody, byl básník Otokar Březina.

"Učiň rány naše sladké [...]!" Moudrost této prosby jsem domyslil teprve tehdy, když se mi splnila. Neboť jestli "naše cesta vede až k hranicím času", pak i nejtěžší rány mohou zesládnout, vítězství může bolet a "spjetí všech rukou, svlažené slzami", může volat "po mystickém odpuštění". Tak domyslil a dobásnil český básník svou víru ve stvořený svět ještě předtím, než na jeho sestry a bratry dolehly nové těžkosti a než se sami na svých skutečných i domnělých nepřátelích dopustili leckteré nepravosti, kterou falešní proroci a básníci vysvětlili jako projevy práva těch, kdo nespravedlivě trpěli.

Otokar Březina vydává svědectví podstatně odlišné. Čtenář, který mermomocí touží spatřovat v básnících pokračovatele a náhradníky proroků, může toto svědectví označit za prorocké. Básník Otokar Březina však podle mě pronikavě viděl to, co jest, a protože se od jeho časů podstata světa nezměnila a nemohla změnit, je jeho kosmický náhled lidských věcí dodnes platný nebo ho přinejmenším lze sdílet. Zůstane takový i napříště.

Náhled lidských věcí z hlediska, jež vychází z respektu vůči tajemství díla Stvořitelova, buduje zároveň úctyhodný a přesvědčivý protějšek nazírání z hlediska toho, "co se nic nazývá". Jsem přesvědčen, že se oba zorné úhly - Máchův a Březinův - navzdory své rozdílné, ba protikladné povaze vzájemně nevylučují, protože jde o plody básnické imaginace, nikoli o rigidní výsledek filosofické úvahy. Měl jsem svazky obou těchto básníků na stole po celá zlá léta sedmdesátá a osmdesátá a ověřil si, že jejich světy jsou komplementární.

Revue Politika 5/2003

Kompletní archiv článků Revue Politika a Revue Proglas najdete na
www.revuepolitika.cz