Úvod » Časopisy » Archiv » Revue Politika 2003 » Obsah čísla 8-9/2003 » O Zahradníčkových překladech Danta

Revue Politika 8-9/2003 / O Zahradníčkových překladech Danta

O Zahradníčkových překladech Danta

Petr Osolsobě

V uplynulém roce jsme vzpomínali půlstoletí a nyní jedenapadesát let od brněnského politického procesu "s klerofašistickou odnoží tzv. zelené internacionály" (2.- 4. července), jak tehdejší komunistická moc nazývala ty věřící, které vytipovala do vykonstruovaného procesu. Mezi patnácti odsouzenými "fašistickými intelektuály orientovanými na Vatikán" byli spisovatelé Jan Zahradníček a František Křelina, redaktor Bedřich Fučík, známý nakladatel Ladislav Kuncíř, historik Zdeněk Kalista aj. Dohromady jim soud vyměřil dvě stě šestnáct let žaláře, neboť prý "v září 1948 založili protistátní skupinu, která ve spojení se zrádnou emigrací v zahraničí a za podpory Vatikánu a amerických imperialistů sledovala cíle násilného zvratu politických poměrů u nás. Tato skupina byla podle obžaloby vedena již odsouzenými zrádci Renčem a Kostohryzem."

Připomeňme si básníka Jana Zahradníčka v méně známé souvislosti. Nejdříve připomeňme okolnosti Zahradníčkových korektur Bablerova překladu Božské komedie, a poté věnujme pozornost básni Nad Dantovým Peklem, jedinečnému ohlasu Danta v moderní české poesii. Obě tato díla těsně předcházejí zatčení a vykonstruovaný proces s moravským básníkem. Položme si otázku, nakolik a jak byl Zahradníček ve své pozdní tvorbě Dantem ovlivněn a jaké je místo Zahradníčkovy meditace Nad Dantovým Peklem v českém dantismu.

Zahradníček se při revizi Bablerova překladu Dantem hluboce zabýval a patří právem mezi české dantovské básníky a myslitele. Okolnosti, za kterých mu byla "revize" překladu zadána, podrobně líčí v retrospektivní stati Historie jednoho překladu básníkův přítel, kritik a redaktor Bedřich Fučík v nedávno vydané knize Setkávání a míjení.

Zahradníček na korektuře pracoval asi rok a půl, ano doslova do poslední chvíle, a stačil ze sta zpěvů Dantovy velebásně významně zlepšit znění 88 z nich. Byl zatčen, když dokončil opravu XXI. zpěvu Ráje. Posledních dvanáct zpěvů pak přehlédl Albert Vyskočil. Překlad se Zahradníčkovými opravami (do 88 zpěvu) byl posléze vysázen (29. 9. 1951) a za rok na to po Bablerových korekturách (3. 9. 1952) vytištěn a dán do prodeje, přirozeně, aniž by se v něm mohlo objevit Zahradníčkovo jméno. Neobjevilo se však ani v žádném dalším vydání překladu, který vyšel v pozměněné podobě znovu v letech 1958, 1965 a 1989. V naší studii citujeme z vydání z roku 1952. Fučík ve zmíněné knize přetiskuje posudky Jana Vladislava a Jana Zábrany, které oceňují vysokou úroveň oprav. Zábrana želí toho, že Babler, "jsa v zajetí své předpotopní představy o jazyku básnického díla a zřejmě neschopen kvality Zahradníčkových úprav vůbec pochopit, tuto lepší verzi ignoruje a opět cpe do textu lumírovštinu a vatelín nekonkrétního plku, znova komolí opravené slovosledy, v nichž měl Zahradníček absolutní jistotu básníka a které jsou u něho vždy, bez výjimky lepší než u Bablera".

Zahradníčkovým podílem na těchto opravách se zabýval vedle Fučíka, Zábrany a Vladislava i odsouzený spisovatel František Křelina, který se Zahradníčkem sdílel osud pankráckého vězně a který později spočítal, že opraveno bylo "více či méně" 5 879 veršů (více než třetina textu Božské komedie). Uvážíme-li rozsah takové práce, je to vlastně jakási neviditelná polovina Zahradníčkova vlastního básnického díla ve službě "svrchovanému" evropskému básníku (il sommo poeta). Zřejmě musel mít silný motiv, proč na opravách překladu za tak hrozných podmínek pracoval a proč tak nevyhnutelně pozbýval času na vlastní tvorbu.

V zimě 1950 napsal Zahradníček v tercínách báseň, kterou zaslal O. F. Bablerovi jako pozdrav k padesátinám. Báseň Nad Dantovým Peklem psal Jan Zahradníček v zimě 1950/1951, tedy asi půlrok před svým zatčením v červnu roku 1951. Její titul nám připomene situaci básníka, který vyplnil posledního půldruhého roku před zatčením a odsouzením vytrvalou prací na opravách překladu Božské komedie, již chtělo ještě narychlo vydat nakladatelství Vyšehrad, ale zároveň nám nadpis připomene i obraz básníka proniknutého Dantovou básnickou imaginací, který na počátku krutých represí 50. let 20. století vidí sebe sama i svou vlastní dobu, jak se naklání přes nebezpečný okraj Dantova pekelného trychtýře. Zahradníček chtěl dozajista zasláním básně Bablerovi překladatele pozdravit a uctít a zároveň snad i ukázat, jak si během korektur osvojil jedenáctislabičný verš rýmovaný v tercínách s četnými veršovými přesahy, jímž vládne svěže a s uvolněností. (Dosažení enjambement je vedle slovosledu nejčastějším důvodem oprav a vylepšení Bablerova rukopisu.) Dantovské jsou i další detaily a nepřímé citace, a konečně i fakt, že je v nich zmínka o třech a právě o třech postavách: Vergilovi, Beatrici (nepřímo) a Dantovi. Zahradníček si však při revizi překladu osvojil nejen Dantovo metrické schéma, ale i jeho imaginativní látku. Báseň je něčím víc než pouhou hříčkou na dantovské téma, je sugestivním obrazem beztvaré a slizké komunistické tyranie a výrazem víry v Boží spravedlnost a milosrdenství. Cituji báseň Nad Dantovým Peklem v plném znění:

Který to kruh a jaký původ vzlyků
to nedovídáme se od Vergila
když procházíme městem Pekelníků
Ani nám neřeknou, čím jednou byla
ta duše, co se s hadem hnusně spájí
v obludu, již dlaň boží nestvořila
Závratně po mostech, jež přetínají
Pekelné žleby s kalným vřením na dně
provází víra každého, kdo má ji

A ani soucit k zrůdnostem, jež snadně
omámí srdce, víru nepřekoná
je jasnozřivá, vidí dál a nad ně

Neotřesena čte si ze zákona
že spravedlnost milosrdenství je
milosrdenství spravedlnost koná

Toť cesta naše, cesta poezie
než slepí dospějeme v jasný stan té,
jež v blaženosti z vidění jen žije

v patření tváří v tvář - kde čeká Dante.

Hned začátek básně, otázka určená průvodci, je jako vyňat z některého Dantova zpěvu, například Mistře, jaké jsou to davy? / Jaký to lid se tady mukou souží? (P III, 32). Zde však stojí básník sám, bez Vergila, a tudíž bez odpovědí. Průchod "městem Pekelníků" líčí zase VIII. zpěv Dantova Pekla (P VIII, 67-9): Synu milý / přichází město, jež je sídlem Dita, / a vážní občané v něm v houfech šílí. (nom. Dís, gen. Dita = Pluto, vládce podsvětí). Obraz hnusného spájení duše s hadem v druhé tercíně je bez vší pochybnosti vzat z XXV. zpěvu (49-93), kde se líčí proměny a srůstání Agnella Brunelleschiho s hadem v 7. žlebu 8. kruhu pekla (zloději a svatokrádci). Obrazem lidí spájících se s hady vyjadřuje hnus beztvárnosti, podobně jako tutéž beztvarost vyjadřuje básník ve Znamení moci použitím neosobních přísudků v 3. osobě jednotného čísla středního rodu. Tímto peklem, a ne jinak a jinudy, vede "cesta naše, cesta poesie" a básník je na ní spolu s ostatními jen snad trochu více pokoušen svou potřebou soucitu s lidmi, která jej vábí, aby snad soucítil i se zrůdnostmi, které si lidé na sebe sami připravují, když napomáhají své nesvobodě a svému zmrzačení.

A ani soucit k zrůdnostem, jež snadně
omámí srdce, víru nepřekoná,
je jasnozřivá, vidí dál a nad ně

Tyto verše dokládají myšlenkovou souvislost s týmž dilematem mezi závratnou zmámeností srdce a vyšším příkazem cti, jak jej opakuje epištola apoštola Petra: "Buďte střízliví! Buďte bdělí" (1. Petr 5, 8) a jak ji najdeme ve verších druhého a třetího zpěvu Zahradníčkovy Roušky Veroničiny, v nichž básník zaříkává kolektivní závrať a duševní opilost ústící do bezuzdnosti a násilí.

Tak bylo vždy, tak vždy se vyrovnati
s hlubinným vírem růže omamné
cti příkaz byl - i dneska před závratí
zdržuji zemi svou a ona mne.

Lze mávnout rukou: staň se bezuzdnosti

Ale zpět k básni Nad Dantovým Peklem. Začátek třetí tercíny: Závratně po mostech, jež přetínají... připomene začátek XXXI. zpěvu Pekla: Tak s mostu na most šli jsme s řečí mnohou, / o níž má Komedie nevypráví; zatímco pohled do pekelných žlebů "s kalným vřením na dně" je nepochybným ohlasem XXI. zpěvu (v. 16-18): tak dole tam, ne ohněm svařována, / však Boží mocí, vřela hustá smola. První tři tercíny přeplněné dantovskými odkazy ukazují výseky pekla. Avšak pozor: tato infernální krajina není Dantovým peklem, dílem, které chtěly k světa spáse / moc Boží, moudrost s první láskou spolu (P III, 6); nýbrž je zcela a úplně lidským výtvorem, něčím, co je ve své beztvarosti obludným, něčím, co "dlaň boží nestvořila".

Druhá polovina Zahradníčkovy básně, čtvrtá, pátá a šestá tercína a závěrečný verš, vlastně první verš sedmé tercíny (!), se soustředí spíše na morálně teologický obsah než na vnější líčení. Vyjadřují, jak se v osobě básníka, který jako poutník, homo viator, prochází tímto peklem, střetá soucit s vírou. Střet soucitu a víry v Boží spravedlnost a milosrdenství je jedním z hlavních psychologických námětů Dantovy Komedie, přesněji: její první kantiky, Pekla. Hned na začátku II. zpěvu pochybuje o své způsobilosti a o tom jak těžkou zkouškou soucitu jsou boje / takové cesty, na jakou duch zve mě (P II, 5) a na jiném místě, když Danta soustrast nutí k pláči, jej Vergil dokonce napomene (P XX, 25-30): Kdo rouhá se jak ten, jenž okázale / sám do rozsudků Božích soustrast vnáší? Je patrné, proč je zde soucit stavěn do protikladu k víře: víra ví, že "spravedlnost milosrdenství koná". Podobně u Zahradníčka vystupuje myšlenka, že bezprostřední obraz strádání soucit klame, neboť tu nesoucítíme s člověkem, nýbrž právě se "zrůdnostmi", které na sebe člověk sám uvaluje, ano, které na sobě miluje. Víra, upírající se pevně k neviditelnému, nepodléhá klamům ani afektům: Neotřesena čte si ze zákona / že spravedlnost milosrdenství je / milosrdenství spravedlnost koná. Opět srovnej se začátkem III. zpěvu Dantova Pekla a rovněž s místem, kde Dante připomíná apoštola víry, sv. Pavla, a jeho mystické vytržení "do třetího nebe", o němž se zmiňuje ve II. listě Korinťanům (XII, 2), a populární středověkou tradici, že sv. Pavel v tomto vytržení prošel i peklem: Nádoba vyvolení šla tam zase / by vrátila se plna víry domů, / víry, jež východiskem cesty k spáse (P II, 28-30).

Zahradníčkova báseň ústí v apoteózu víry jako teologální ctnosti, "je jasnozřivá, vidí dál a nad ně", totiž do oblasti neviditelna, mezi invisibilia rerum (Žid. XI,1). Víra jako kontemplativní habitus je u Zahradníčka rovněž výsostným programem poezie, jak praví poslední tercína, programem těch, kdo jsou na cestě, procházejících poutníků. Antonomasií je nazvána "slepou", nikoli prostě, ale ve zvláštním smyslu: totiž jako by byla slepá k viditelnému a zaměřená k jistotě neviditelného. Podobně i u Danta (R IV, 140-1; R V, 1-6; R XXI, 5n.; 3,25n.). Schopnost kontemplace bude plně rozvinuta a uspokojena až v ráji: jako Beatrice (= Blažena = beatitudo), jež symbolizuje mj. blaženou kontemplaci Boha, jíž Dante dosahuje na konci své cesty a v níž spočívá pravé štěstí (R XXXIII). V Zahradníčkově verši: "jež z blaženosti viděním jen žije" se podobně jako u Danta slévají dvě tradice evropského myšlení: Kristovo blahoslavení čistých srdcem, "neboť oni uzří Boha" (Mat. 5, 8), a Aristotelovo učení o pravé blaženosti, která nemůže nespočívat nežli v životě nazíravém (Ethika Nikomachova X, 10,7 1177 a, 19-22).

Konečně závěrečné "patření tváří v tvář" na konci všech hádanek, klamů a nedokonalého poznání z části, ex parte, je jasným citátem z 1 Kor XIII, 12: Videmus nunc per speculum in enigmate tunc autem facie at faciem. Nunc cognosco ex parte tunc autem cognoscam sicut et cognitus sum. Poslední verš bychom vzhledem ke společnému Zahradníčkovu a Bablerovu úsilí o krásný a správný překlad Danta mohli interpretovat i takto: tam poznáme pravého Danta tak, jak on z věčnosti vidí naše nedokonalé úsilí mu porozumět. Jaká znamenitá báseň! Čistá, vznosná, formálně dokonalá, myšlenkově důsledná a prosycená náboženskou i literární tradicí! A básník, který ji napsal, se měl již za šest měsíců poté ocitnout v kobce, do níž jej uvrhne komunistický režim, a prožije v ní deset let!

Báseň Nad Dantovým Peklem není jediným dokladem osvojení Dantovy racionální obraznosti v Zahradníčkově tvorbě. Nad Zahradníčkovými oproštěnými, nelítostně jasnozřivými a eschatologicky zaměřenými pozdními skladbami nás napadá, že právě ony jsou plodem básníkova obcování s Dantem, jehož nejpatrnějším výrazem zůstávají verše Znamení noci, vznikající současně s dantovskou korekturou. Přejímají a rozvíjejí obraz pekelného trychtýře či démonického malströmu (jako ve známé Poeově povídce):

Jak v Dantově Infernu
mezi domy, jež stály nakřivo
do kruhu stále štvaly se

Bylo to k smíchu a bylo to k pláči
s tou jejich svobodou
Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou
cokoli a kamkoli se jim uráčí
a zatím se smekali po hladké stěně nálevky malströmu
v kruzích stále menších
s jedinou svobodou zrn obilních, jež mají být rozdrcena
pro potravu obrů tak nelidských
že kamení nad tím naříkalo

Obraz města, či domů, které stojí nakřivo, bytostí štvoucích se v ulicích a smýkajících se do víru, vlastně pekelného mlýna, jehož nálevkovitý otvor Zahradníčkovi symbolizuje zdánlivou svobodu a možnost záchrany, kombinují několik Dantových vizí: pohled do infernálního trychtýře (P V, 1-3), cestu ulicemi pekelného města (P X, 1), dále vizi pátého kruhu pekla, v němž kruhem obíhají zlostní a leniví (P VIII, 31):

kroužili oním bludným tmavým kruhem,
na sebe řvouce nevraživým hněvem
a neustále v zápolení tuhém
zas v nový turnaj štvali zápasící

Verš Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou připomene Dantův: Myslím, že myslil, že já myslím asi (P XIII, 25), kterým se, třebaže v jiné souvislosti, rovněž vyjadřuje stav klamného vědomí.

A konečně obraz monster, u Danta obrů Efialta, Nemroda, Briarea a Antea, strážců devátého kruhu pekla, jejichž těla ční ze skalnatých děr (P XXXI, 31n.) a obraz Lucifera, požírajícího uprostřed země třemi tlamami arcihříšníky - zrádce dobrodinců, takže být požírán monstrem je v řádu symbolickém nejhorším ze všech trestů. Ve Znamení moci je mnoho jiných pasáží, které jsou obdobou prudkých zlomů mezi pozemskou, civilní historií a středověce fantaskním převrácením v zorném úhlu věčnosti.

Ten, komu bylo dopřáno déle se Dantem zabývat, zaznamená Zahradníčkovu příbuznost s italským básníkem počátku XIV. věku i v pozdějších skladbách. Je málo českých básníků, kteří by byli schopni opěvovat ctnost víry, tak důležitou v dobách osobních i národních zkoušek a protivenství, ctnost tak těžce nabývanou, a lehce ztrácenou, jak ukázaly právě poválečné události u nás, a ještě méně těch, kteří dovedou svůj zpěv i přes hrozné osobní rány dozpívat neotřeseně až do konce tak jako Jan Zahradníček ve svých posledních sbírkách a básních Čtyři léta, Přehráno na varhanách, Oběť Abrahámova nebo Epitaf. S Dantem jej pojí síla a odvaha vidění, pohled, který neuhýbá ani před výrazem vlastního zemřelého dítěte, zachycení přesného detailu a jeho interpretace v perspektivě smrti a zmrtvýchvstání, ve spásné síti Kristových blahoslavenství.

Úvahou o víře jako daru a ctnosti, která vidí dál a nad všechny okolnosti dob, se dostáváme k tomu, čím se Zahradníčkův dantismus zvláště vyznačuje a čím je v českém prostředí jedinečný: je to schopnost sdílet Dantovo zaměření k eschatologii, k posledním věcem člověka a světa, ke smrti a vzkříšení a k Božímu soudu. Toto, kupodivu tak zřetelné téma ponechávají čeští myslitelé o Dantovi naprosto nepovšimnuto! Vrchlický i Černý mají sklon interpretovat Danta v intencích romantiky XIX. století, jdouce ve stopách De Sanctisových. Tak se může stát, že vášnivý amor Francesky da Rimini a Paola Malatesty, láska, jež lásky nepromíjí tomu, kdo milován (P V, 103), amor, jenž působil úzkostné vytržení Otokara Březiny, je pro Černého Dantovým vyznáním tvůrčí kosmické síle lásky a jeho líčení pekla, očistce a ráje nesmlouvavým soudem společenského (ne-li rovnou literárního) kritika. (Tolik Václav Černý ve svých studiích Polibek na usměvavá ústa a Dantovský medailón.) F. X. Šalda ve své studii Básnická osobnost Dantova stojí fascinován důstojností tvůrčí osobnosti, vědomím vlastního poslání a silou obraznosti, která dokáže zalidnit domněle nudný ráj vířivou životní radostí. Rio Preisner ve své knize Kultura bez konce zase na Dantovi oceňuje "kreaturálnost", jejímž výrazem je Dantovo úsilí představit v Beatrici plnokrevnou lidskou bytost, a ne vybledlý byzantinský symbol, a - pod vlivem Auerbachovým a Voegelinovým - vynáší kreaturálnost Komedie proti "gnostickému", proti skutečnostnímu afektu novověké kultury.

Zahradníčkova recepce básníka italského středověku je, jak jsme se snažili ukázat, jiná. Zahradníček dokonale pronikl nejen smysl Dantova díla, ale i roli, kterou právě Dante může sehrát v české kultuře, a to ne proto, že by jí byl ideově podoben, nýbrž právě proto, že jeho duch je jí vzácný a že je třeba jej do naší kultury uvádět a pěstovat jako protilék na naše vlastní neduhy a jednostrannosti. K těmto neduhům patří mj.: nedostatek smyslu pro řád, soustředěnost, studium a kontemplaci, smyslu pro vznešenost duchovního usilování, naše vleklá neschopnost spojovat sensibilitu citu a rozumu, vjemu a pojmu, což nás vede k mělké a rozbředlé afektivitě, lyrickému podléhání dojmům a nedostatečné střízlivosti a ke ztrátě náboženské dimenze v poesii a kultuře vůbec. Dante naopak rozvíjí společně a současně fantasii smyslovou a logickou, pěstuje spojení básnictví a historie a obojí dokáže prodchnout etickou reflexí. Ukazuje hodnotu a smysl pěstování ctností v jejich vzájemné vyváženosti ctností kardinálních (praktická moudrost, spravedlnost, uměřenost a statečnost) a theologálních (víra, naděje, láska) a - na druhé straně - rovněž aktuální zhoubnost špatných návyků, neřestí pýchy, závisti, zlostnosti, lenosti, lakomství, obžerství a smyslnosti. Mojmír Trávníček to vyjadřuje výstižněji a úsporněji, když hovoří o Zahradníčkově "příklonu k tvarové kázni a myšlenkové závaznosti".

Zahradníček nenapsal sice žádnou studii o Dantovi. Poznání tohoto básníka přes německé, polské a české překlady s tápavě střídavým nahlížením do originálu a do slovníků bylo pro něj spojeno s namáhavou obětí. Další obětí, zamlčenou léty, byly jeho práce na Bablerově překladu. Odměnou mu však bylo, zdá se, mnohem vzácnější pochopení Danta. Pochopení perspektivy věčnosti, mravního řádu, pochopení hodnoty rozumu a smyslu pro skutečnost: "skutečnost tato mocnější všech snění". Chápe estetický i mravní požadavek uměřenosti, ne ve smyslu klasicismu, nýbrž jako odolávání klamným vznětům a afektům (o něž český rudý lyrismus neměl nikdy nouzi) a vyšší příkaz theologie stvoření, jíž je láska k životu, byť by měl být prožit i ve vězeňské cele, avšak prožit skutečně (to neznamená afektivně, ale pravdivě!), aby se nezdál, nýbrž aby byl. Ontologické téma zdání/bytí tvoří spolu s tématem lásky závěrečný akord Zahradníčkovy poesie (Epitaf).

Živote můj, jediný,
tento a nejiný
nezdáš se, jsi
a trváš prchaje,
skutečný, můj
(...)
můj život byl a bude,
aniž se jen zdál.

Jan Zahradníček byl zatčen, když dokončoval opravu Bablerova překladu jedenadvacátého zpěvu Ráje. Peklo i Očistec měl již za sebou. Prošel s Dantem a Vergilem imaginární cestou trychtýřem, vystoupal s nimi na druhé straně Země na Očistcovou Horu odkud vzlétl s Beatricí až do sedmého nebe, kde po zlatém schodišti linoucím se z empyrea stoupají duše lidí rozjímavých, mezi nimi Petr Damián a Benedikt z Nursie. Možná si představoval, že právě zde, v nebi křesťanských básníků a vyznavačů, bude moci dokončit svou přerušenou práci, své obcování s Dantem tváří v tvář, jak to vyjádřil i v básni Nad Dantovým Peklem, podobně jako zase Dante předvedl obcování pohanských básníků, Homéra, Horatia, Ovidia a Lukána, které v limbu Vergilius vyvolal jménem. Poeta fui,... (P I, 73).

Revue Politika 8-9/2003

Kompletní archiv článků Revue Politika a Revue Proglas najdete na
www.revuepolitika.cz