Úvod » Časopisy » Archiv » Revue Proglas 2001 » Obsah čísla 4/2001 » Komentář: ODS mezi stagnací a růstem

Revue Proglas 4/2001 / Komentář: ODS mezi stagnací a růstem

Komentář: ODS mezi stagnací a růstem

Bohumil Pečinka
Bohumil Pečinka

Desáté výročí založení Občanské demokratické strany je vhodnou záminkou k analýze názorového rozložení sil uvnitř této strany a k naznačení, jak se do její podoby promítal uplynulý vývoj. Ilustrujme to na několika konfliktních liniích.

Budovatelé versus obranáři

Každá politická strana má svou nezaměnitelnou kolektivní mentalitu, politický jazyk a styl. ODS od počátku své existence žila z reformátorského étosu. Na počátku stál příběh o vytvoření strukturovaného stranického tělesa z beztvarého OF a současně hlavní podíl na společenských reformách po listopadu 1989. To byly zakladatelské ideje a činy, z nichž ODS vzešla a které pro ni měly v celé další historii mobilizující sílu.

Při bližším studiu referátů na uplynulých kongresech a konferencích zjistíme, že zde byla přítomna ještě druhá mentalita, nazvěme ji obranářskou. ODS byla od okamžiku svého vzniku poměrně cizorodým prvkem v české politice a musela některé své koncepty tvrdě probojovat nejen tváří v tvář komunistickému a postkomunistickému táboru, vůči němuž se vždy civilizačně vymezovala, ale i většině kulturních a intelektuálních elit, oné podivné směsi anarchistických a moralistických představ o politickém životě a fungování společnosti. Od prvních chvil zde byl vedle "budovatelské" rétoriky patrný i obranářský osten vůči části českého světa. Nicméně až do roku 1997 byla obranářská mentalita na okraji stranického vnímání a cítění a představovala spíše okrajový prvek vystoupení a článků politické elity ODS.

Zvrat nastává po sarajevských událostech, které znamenaly nejen částečné rozštěpení, ale především velký atak a znejistění všech struktur ODS. V jedné své poloze šlo ze strany konkurenčních politických uskupení o pokus o marginalizaci a izolaci ODS. Tento útok samozřejmě vyvolal semknutí strany, která následně prožila své zmrtvýchvstání. Onen zážitek byl pro další fungování ODS natolik určující, že obranářská mentalita se stala stejně silnou jako někdejší "budovatelská". Jestliže obranářství po Sarajevu ODS zachránilo, tak více jak tři roky poté ji začíná stahovat ke dnu. Tento postoj má podobu směsi agresivních výpadů, ukřivděnectví a ufňukanosti a v normálních podmínkách politického soupeření působí směšně. Je tedy v základním rozporu s dosavadní historií strany a úlohou, jakou v českém politickém systému v devadesátých letech sehrávala.

Problémem je, že si mnozí politici ODS udělali z mentality obranářství slušnou a pohodlnou živnost, na níž založili svůj vzestup. Vzpomeňme jen na místopředsedu Miroslava Macka, jak se před kongresem v Liberci pokusil ostrakizovat své konkurenty poukazováním na jejich údajnou nepevnost a nespolehlivost, která by mohla vyústit do nového Sarajeva. Podobné to bylo, když senátor Sobotka na nedávné ideové konferenci podrobně připomínal sarajevské události, samozřejmě z pohledu muže, který stál na té správné straně barikády. Zvláště vynalézavý v hledání nepřátel je mediální radní Petr Štěpánek, který své projevy posledních let opisuje jeden od druhého a jen k nim přidává další výčty vnějších nebezpečí - Hrad, média, hospodářské skupiny atd. Ne že by v mnohém neměl pravdu. Tento zaťatý postoj ale stahuje ODS do politicky neproduktivních pozic a je v protikladu s tím, co bylo na začátku devadesátých let velkým trumfem této strany - tedy hlediskem vyjádřeným slovy "my se nevymezujeme vůči ostatním, ale ať se ostatní vymezují vůči nám".

Navázat na étos reformátorství ale nebude lehké. Možná nejhorším dědictvím opoziční smlouvy pro ODS je, že sociálnědemokratická vláda jí zčásti vykradla a zčásti vyprázdnila její transformační ideologii a postupy. Politolog Zdeněk Zbořil napsal, že ODS postupně ztrácí své výsostné informační teritorium. "Termíny zakládající výklad společenské změny si každá strana musí chránit. Nechtěným a zřejmě nezamýšleným důsledkem tohoto postoje je, že v ODS může dojít k naprostému odsátí jejího politického potenciálu, či jinak řečeno k přesměrování těchto stěžejních termínů a témat s nimi spojených do politického vakua. ČSSD důsledným nicneděláním umožňuje vznik představy, že i prázdnota těchto termínů má smysl: totiž ten, že nikdo nemá copyright na jejich výklad. A to proto, že výstup se zdá být stejný: je jím jen stagnace jako proces tíživé stability. V ideovém zaměření ODS by bylo vhodné očekávat novou fúzi pravicové terminologie. Fúzi dosud nenaplněných projektů důsledně programové pravice s rozsahem instantního středu. Nikoli tedy obráceně, jak tomu bylo v exekutivním období ODS."

Když na nedávné konferenci na Žofíně vystoupil místopředseda Ivan Langer a snažil se prezentovat hlavní body politiky ODS pro 21. století (svobodný občan, rovnost příležitostí, vláda práva, levný stát, národní identita), znělo to dutě a nepřesvědčivě, stejně jako jeho zvolání: "Až dosud jsme vždy byli vnímáni jako strana, která je tahounem a hybnou silou společenských reforem, tedy jednoduše řečeno strana reformní. I nyní je před námi celá řada výzev, jejichž společným jmenovatelem by opět mohl být termín REFORMA. A v kontextu s tím by i nadále měla ODS zůstat nejvýraznější reformní silou v ČR!" Dvakrát ale nelze vstoupit do téže řeky. Transformační ideologie se v éře po podepsání opoziční smlouvy vyprázdnila. ODS tím ztratila svou výjimečnost a stala se jednou z mnoha stran. Hledání nového politického jazyka, tónu a výrazu (nikoli programu) zřejmě bude hlavním předvolebním problémem uvnitř této strany a české pravice vůbec.

Eurostřízliví versus euroskeptičtí

ODS ročník 2001 je jedinou politickou stranou, uvnitř které probíhá strukturovaná politická diskuse o Evropské unii, což bude dříve nebo později rysem všech ostatních českých stran.

Hlavní proud v ODS chápe vstup do Evropské unie jako jeden z posledních bodů velkého modernizačního programu devadesátých let a přes mnohá kritická "ALE" si stále udržuje své základní "ANO".

Za hlavního mluvčího je považován předseda sněmovního Výboru pro evropskou integraci Jaroslav Zvěřina, zdůrazňující, že pro náš další národní osud je lepší být uvnitř než vně. Podobné postoje zaujímá i hlavní proud v poslaneckém a senátním klubu.

Pozornějšímu pozorovateli nemohly na nedávné třetí ideové konferenci uniknout Zvěřinovy názorové rozpory s malou, nesmírně pracovitou a hodně hlasitou skupinou kolem stínového ministra zahraničních věcí Jana Zahradila, která z vnitřních reforem Evropské unie a nedemokratičnosti tamních rozhodovacích procedur dělá otázku stále většího významu. V logice věci je, že se její ostrost bude stále stupňovat.

Někde mezi tím jsou kritičtí centristé (Klaus, Fajmon) snažící se tyto postoje převést na určitý společný jmenovatel. Dost možná, že jím bude referendum o vstupu do EU, kdy ODS seznámí své voliče s klady a zápory vstupu a nechá na jejich svědomí a odpovědnosti, jak se rozhodnou. Významnou roli v tom bude samozřejmě hrát podoba textu přístupové smlouvy s Evropskou unií.

Okresy versus kraje

Nové krajské uspořádání nutí ODS ke změně celé politické organizace. Od počátku formování ODS (ještě v rámci Občanského fóra) byly její základní politickou jednotkou okresy. Právě okresy (v terminologii stanov ODS oblasti) provedly převrat v OF a později celá manažerská síť přešla do nově se rodící strany. Na rozdíl od jiných stran podobné velikosti hrály okresy v politice této strany vždy velkou roli. Krajské organizace (v terminologii ODS regiony) byly jen politicky koordinačním orgánem, jehož úlohou bylo převážně sestavování krajských volebních kandidátek, ale i tady se vše podstatné odehrávalo na meziokresní úrovni.

Po prvních krajských volbách ale najednou dostalo třináct krajů své samostatné politické reprezentace a osm z nich má hejtmany z ODS. Přes noc se zrodila svébytná politická entita, která začíná mít požadavky na větší rozhodovací pravomoce při vytváření politiky ODS. V těchto měsících se proto hledá nový model politického řízení, což je věc, která byla naposledy předmětem politické diskuse na podzim 1992 v éře ústředního tajemníka Petra Havlíka.

Otázkou bude nejen větší zastoupení krajů, ale i budoucnost okresů. Tuto jednotku státní správy chtěla původně vláda ČSSD zrušit v roce 2002, nyní se mluví o roce 2004. Jednou z nepopiratelných výhod ODS vůči jiným stranám přitom je, že má v každém okrese manažera, jehož plat je mj. vázán na volební výsledky a počet členů. Přitom okres je přesně ta politická jednotka, která je přehlédnutelná, má svou vnitřní logiku a v níž se za uplynulých jedenáct let utvořily tisíce drobných vazeb a kontaktů, které mají zvláště ve volebním období velký význam. Rozrušení této základní politické struktury by mohlo mít zásadní vliv na podobu české politiky dalších let, což není problém jenom ODS, ale tuto stranu může zasáhnout nejvíc.

Občanská demokratická strana se zrodila v protikladu vůči stranám, které jsou nositeli čistě regionálních (HSD-SMS), profesních či dokonce generačních zájmů (DŽJ). ODS naopak se profilovala na preferování celostních témat a pohledů na Československo a později Českou republiku. Nevyvážená podoba nového stranického modelu může vést k faktické nebo plíživé federalizaci strany, což je pojem, který ODS dosud odmítala. Obava z budoucí ODS jako rozevlátého nosiče regionálních zájmů se na druhé straně může stát překážkou jakýchkoli strukturálních změn, po kterých už dlouhá léta některé okresy volají.

Liberálové versus konzervativci

Vedle vztahu k Evropské unii jde o další z programových bodů, který rozděluje západoevropské strany liberálně-konzervativní orientace. Tento rozpor můžeme v ODS sledovat při hlasování převážně v Poslanecké sněmovně dnes a denně - vztah k drogám, protisprejerský zákon, registrované partnerství, vztah k euthanázii, to jsou všechno zákony a návrhy, kde poslanci hlasují různě. Uvedená štěpící linie zatím není pro ODS nebezpečná, protože tato strana je postavena na poměrně velké shodě v řadě ekonomických a politických otázek, jež stály u jejího zrodu. K hlasování o morálněkulturních otázkách vedení strany ani poslanecké kluby své zástupce nezavazují a nechávají tato rozhodnutí výhradně na jejich svědomí. Snad i proto nejsou tyto otázky předmětem podstatných bojů na půdě ODS, přestože některé diference jsou skutečně obrovské. Na jedné straně stojí kupříkladu někdejší pražský rockový rebel Jan Zahradil, který považuje šedesátá léta v západní Evropě "...za jednu z nejvýznamnějších dekád, která přinesla značné uvolnění společenských konvencí a rigidit a rozšířila liberální myšlení a postoje". Vedle toho můžeme na oficiální stranické konferenci slyšet jeho vrstevníka a místopředsedu Petra Nečase, který už před dvěma lety přišel s programem soudržnosti národa a obrany rodinných hodnot. "Jedinou šancí, jak podpořit národní soudržnost, je ochrana a obnova rodinných hodnot. Margaret Thatcherová řekla: ,My konzervativci nejsme ve své většině světci, avšak i jako hříšníci - a snad především jako hříšníci - máme povinnost bojovat proti útoku na rodinu, jenž ohrožuje Západ až k jeho základům.'"

Na jedné straně stojí brněnský poslanec František Pejřil, který v parlamentu navrhuje legalizaci měkkých drog, a na straně druhé jeho kolega Marek Benda spatřující v tomtéž přístupu málem společenskou subverzi. Pokud bude platit paradigma ODS (a české politiky) jako síly založené na ekonomických a politických otázkách, mohou tyto názory koexistovat pod jednou střechou, přestože na strany tradicionalističtější by ta střecha už dávno spadla.

Tři "N"

Před ODS v dalších měsících a letech stojí tři strategická rozhodnutí, která mohou významně pozměnit tvář a orientaci tohoto uskupení. Krátce tato rozhodnutí označme jako tři N - noví členové, noví voliči, nové postavení.

Budoucí ODS se už na půdě Občanského fóra vyhranila jako skupina lidí, kteří byli přívrženci standardních stranických mechanismů a odmítali některé instituty, například kolektivní členství apod. Postavili se tak proti tradici převážně sociálnědemokratických a křesťanských stran, které zakládají svou politiku na strategických spojenectvích s významnými zájmovými skupinami (odbory, církve), jež mají občas větší vliv než samotné vedení. To je samozřejmě extrémní případ, jaký existoval například koncem sedmdesátých let v rámci britské Labour Party, kde radikální odbory určovaly taktiku strany.

Na druhou stranu nemá každá přidružená skupina, které se běžně v západní Evropě v okruhu politických stran pohybují, mocenské ambice. Naopak řada institucí, spolků a nadací vytváří spíše předpolí politickým stranám, přičemž tyto přidružené organizace výrazně posilují tradiční strany a přivádějí do jejich řad více členů a sympatizantů.

ODS svým rigidním přístupem k jiným, než klasicky stranickým strukturám zmenšila svůj potenciál, což se zpětně odrazilo i v komunikaci s veřejností a koneckonců i v počtu členů. Jestliže k 31. prosinci 1991 měla ODS 18 557 členů, pak o devět let později je to pouze o 351 registrovaných členů více. Teprve v posledních dvou letech se začínají vytvářet think-tanky typu Centra pro ekonomiku a politiku (CEP), Sdružení pro celoživotní vzdělávání a rozvoj osobnosti (CEVRO) či Občanského nadačního fondu (ONF). Nicméně jde o iniciativy několika jednotlivců, které zůstávají víceméně uzavřeny uvnitř stávající politické elity.

Noví voliči

Nezamýšleným (a zatím nereflektovaným) důsledkem eurokritické zahraniční politiky ODS v posledních dvou letech je, že začíná oslovovat jiný typ voličů než ve svých desetiletých dějinách. Hlavní voličský potenciál byl dosud ve velkých krajských městech a především velkoměstech typu Prahy, Brna a Ostravy, pro které transformační strategie devadesátých let znamenala celkovou modernizaci a nepopiratelný civilizační vzestup. Svou kritikou negativních aspektů vstupu do Evropské unie se ODS začíná stále více přibližovat voličům ze středních a malých měst a naopak začíná vyklízet pozice v metropolích. Tento trend naznačily už loňské krajské volby, přestože jejich výsledky byly zkresleny pouze třetinovou voličskou účastí.

Ať tak či onak stojí vedení ODS před významným politickým rozhodnutím: zahájit expanzi do malých měst, která byla dosud baštou KDU-ČSL a ČSSD, a stát se obhájcem zájmů malého českého člověka, který v prvních deseti letech na vstup do EU doplatí propadem životní úrovně, nebo se snažit o obnovu slábnoucí dominance v metropolích? K prvnímu kroku je přímo vybízí zahraniční politika ČSSD, která se úplně odtrhla od zájmů svých voličských skupin, stejně jako KDU-ČSL, jež se plně podřídila euronadšeneckému tónu politiků Unie svobody. Reorientace na jiné voliče je ovšem krajně riskantní krok, který může a nemusí vyjít, zvláště když ochrannou známkou ODS stále zůstává Václav Klaus, spjatý s paradigmatem transformační éry.

Přestože diskuse na toto téma jsou v ODS zatím tabu, první signály o podobném uvažování byly patrné na nedávné třetí ideové konferenci. Starosta Prahy 1 Jan Bürgermeister zde mj. řekl: "Nemůžeme vyhovět všem, musíme se rozhodnout, kdo čeká na naši nabídku, komu chceme nabízet naše návrhy řešení jejich problémů a potíží. Zodpovíme-li si tuto otázku, mnohem snáze nabudeme jistoty, co má být pilířem našich snah, kam upřít naše snahy, jakou cestou se vydat k úspěšným volbám. Obecně řečeno, jaké je postavení ODS na politické scéně. Jsem pevně přesvědčen, že musíme vyjít vstříc očekávání stovek tisíc živnostníků a malých i středních podnikatelů, samostatně hospodařících sedláků i většiny samostatně myslících lidí s vlastním usilováním."

Podobné náznaky byly i v hlavním projevu místopředsedy Petra Nečase, když řekl: "Nesmíme být totiž považováni za stranu plné peněženky. ... Musíme se také programově stát antioligarchickou stranou. Živnostník v Kardašově Řečici musí být pro nás důležitější než blahobytný bankéř v obleku od Armaniho a v botech od Gucciho. Byli-li jsme v minulosti, ať již právem nebo neprávem, spojováni s různými oligarchickými skupinami, je třeba konstatovat, že tato doba skončila. Také si dnešní oligarchové hledají jiné politické spojence než občanské demokraty. Pro budoucnost však platí, že nelze dělit oligarchické skupiny na přátelské a nepřátelské. Politické spojenectví s nimi musíme odmítat z principu."

Nové postavení

ODS se sociálně zformovala jako strana českého a moravského činorodého měšťanstva, které po letech násilné proletarizace zvedlo hlavu a stalo se tahounem vnitropolitických reforem. ODS si přitom podržela všechny vlastnosti měšťanů v první generaci, tedy plebejskost na straně jedné a jistou provinčnost na straně druhé. Politická elita ODS nikdy nepěstovala zvláštní vztahy se šlechtou jako kdysi Bendova KDS, ani nebyla rozhleděná po světě jako Dienstbierovo Občanské hnutí. Veškerá pozornost byla naopak upřena na domácí dění, takže zahraniční strategie této strany by se dala označit jako směs improvizace a spoléhání na schopnosti Václava Klause. Ne že by to nepřinášelo určité efekty. ODS se krátce po svém vzniku stala členem Evropské demokratické unie (EDU) sdružující evropské konzervativní strany. Na jaře 1996 se předseda ODS stal prvním Východoevropanem, který získal místopředsednictví v této prestižní organizaci a podržel si ho dosud. Letos ODS rovněž jako první česká strana získala pozvání do Mezinárodní demokratické unie (IDU), jejímiž členy jsou hlavní světové pravicové strany. V běžném životě ODS se tyto zisky příliš neprojevily.

Nicméně devadesátá léta minula a v životě každé strany postupně začíná vzrůstat význam zahraničně-politické agendy. Tento vývoj je především spojen s přistupováním k Evropské unii a s významem silných spojenců v Evropském parlamentu a dalších institucích. Jedním z důvodů je agresivita evropské vládnoucí levice a snaha izolovat své politické soupeře, jak se to nedávno projevilo diplomatickou blokádou sousedního Rakouska v souvislosti se vstupem lidové strany (ÖVP) a Svobodných (FPÖ) do vládní koalice. Mít silné zahraniční spojence se pro pravicové strany najednou stává prvkem vnitropolitické sebeobrany.

Od poloviny devadesátých let pomalu docházelo ke sbližování EDU a Evropské lidové strany (EPP). Toto sdružení původně čistě křesťansko-demokratických a evropsky profederalistických stran se postupně začalo integrovat s konzervativními stranami EDU nejdříve v Evropském parlamentu, kde po volbách v létě 1999 poprvé nesocialisté získali většinu, a později i na mezinárodní politické scéně. Členy EPP se proto postupně stali skandinávští konzervativci ze švédské Moderaterny, finské Národní koaliční strany, dánské Konzervativní lidové strany a norské Hoyre. V roce 1999 sem vstoupila italská strana Vzhůru Itálie a v minulém roce získal statut pozorovatele i maďarský vládnoucí Svaz mladých demokratů (FIDESZ), což jasně signalizuje, že EPP získává stále více podobu širokého uskupení sil, kde budou vedle sebe koexistovat různé nesocialistické názorové proudy. ODS tento trend zatím nezachytila a na EPP má minimum kontaktů.

Možná ještě méně kontaktů má ODS s okolními stranami podobné orientace. Politolog Ladislav Mrklas o tom napsal: "ODS se hlásí k liberálně-konzervativní politice. K podobnému proudu se v zemích bývalého sovětského bloku přirozeně hlásí celá řada jiných uskupení (z těch známějších jmenujme zejména Maďarskou občanskou stranu - FIDESZ, polskou Konzervativní lidovou stranu, Slovinskou lidovou stranu nebo bulharský Svaz demokratických sil). Od všech obdobně orientovaných stran však ODS odlišují čtyři momenty:

1. ODS je od svého založení nepřetržitě nejsilnější pravicovou stranou,

2. ODS dokázala ve trojích parlamentních volbách za sebou získat více než 25 procent hlasů,

3. ODS zvítězila dvakrát za sebou v parlamentních volbách (1992, 1996),

4. ODS je jedinou stranou, která se opravdu významně prosadila v mezinárodním rámci, konkrétně v Evropské demokratické unii (EDU), kde je od poloviny devadesátých let místopředsedou Václav Klaus.

To vše ODS mimo jiné předurčuje k tomu, aby hrála nejvýznamnější úlohu při koordinaci a spolupráci liberálně-konzervativních sil ze zmíněných zemí. Spolupráci, která může všem zúčastněným přinést jen a jen užitek (např. při prosazování národních zájmů tváří v tvář EU či inspiraci v tom, jak porazit levici). Je trochu škoda, že této šance ODS doposud plně nevyužila."

Epilog

Občanská demokratická strana se po deseti letech od svého vzniku nachází v půli cesty mezi stagnací a růstem. Na vrcholné úrovni má tento stav podobu desítek zajímavých iniciativ a podnětů, které ovšem nevytváří kompaktní alternativu vůči vládnoucím socialistům. Uvnitř ODS je zase typická snaha udržet stávající pozice a spoléhání na nedostatek konkurence. Ještě před pěti lety si otcové-zakladatelé často kladli otázku, zda po možném transformačním propadu nezmizí ODS z politické mapy. Příkladem by mohlo být Maďarské demokratické fórum, které stálo v čele první nekomunistické vlády a nyní je jen marginální silou maďarského politického spektra. V době první velké krize před třemi lety se ukázalo, že ODS je v českých zemích relativně pevně zakořeněna, má nemálo kmenových voličů a stále se jí daří oslovovat vlivné sociální a profesní skupiny, které s ní spojují nejen kus svého občanského života, ale i další budoucnost. Není ale jisté, jestli v příštích volbách toto všechno bude stačit k vítězství.

Revue Proglas 4/2001

Kompletní archiv článků Revue Politika a Revue Proglas najdete na
www.revuepolitika.cz