Úvod » Časopisy » Archiv » Revue Politika 2004 » Obsah čísla 2/2004 » Portrét Violy Fischerové

Revue Politika 2/2004 / Portrét Violy Fischerové

Portrét Violy Fischerové

Rozhovor s básnířkou Violou Fischerovou o její nové knize
Viola Fischerová

Básnířka a překladatelka Viola Fischerová se narodila v roce 1935 v Brně. Vystudovala slavistiku na Karlově univerzitě a germanistiku a historii na univerzitě v Basileji. V šedesátých letech pracovala jako redaktorka literární redakce Čs. rozhlasu a v roce 1968 emigrovala se svým tehdejším manželem Pavlem Buksou (spisovatel Karel Michal) do Švýcarska. Patřila ke skupině Šestatřicátníci, na konci padesátých let nemohl vyjít její básnický debut Propadání. K psaní poezie se vrátila až po více než třiceti letech - sbírka Zádušní mše za Pavla Buksu vyšla před jedenácti lety v nakladatelství Petrov. Po ní vydala v poměrně rychlém sledu hned několik dalších básnických knih. Nejde v nich o rozmělňování jednou vyřčených věcí, jak jsme často svědky u básníku tzv. "plodných". Jsou dílem soustředného pohybu, jímž je tápavé a cudné přibližování se oné hlubině bezpečnosti, jež je zároveň "v nás" i "na nebesích". Soustředným pohybem, po letokruzích, jak sama říká, se přitom až ve své v pořadí sedmé sbírce odvažuje dotknout velice niterných bolestí, básnicky je pojmenovat a vyřknout. V knize Nyní se můžeme přesvědčit, jak velice konkrétní uzemnění a ukotvení mají například slova Pane vrať mi tu úzkost/ již jsi dal unést/ osmiletému dítěti, která čteme v Matečné samotě. Otec, matka, dítě, válečná léta. Bezelstně neomylná paměť básnířky a jazyk coby obnažený živý nerv o přímo seismické citlivosti.

Viola Fischerová dosud vydala tyto knihy: Zádušní mše za Pavla Buksu (1993), Babí hodina (1995), Jak pápěří (1995), Divoká dráha domovů (1998), Odrostlá blízkost (1998), Matečná samota (2002), Nyní (2004). V současnosti připravuje knihu pohádek Co vyprávěla dlouhá chvíle.


U každé z tvých knih cítíme nebo slyšíme určitý základní akord, impuls. Co tvoří základ tvé poslední sbírky, z jejíhož rukopisu jsi nám četla ve studiu Paměť?

Básně v knize Nyní jsem začala psát z pocitu, jak nemožné je zachytit přítomný okamžik - jako přítomnost; jak je každý z těch okamžiků zabarven, ne-li dokonce určován minulostí a někdy i nejasným tušením budoucnosti. Tedy: nyní/ jmění vteřiny/ co je a není/ do konce na dosah.

Sbírka Nyní není jen o tvé minulosti…

Před časem vysílala televize dokumentární cyklus výpovědí lidí, kteří zažili komunistické třídní dobro v koncentračních táborech. Jistě že člověk o tom leccos ví, ale z těch přímých svědectví jsem se nemohla dlouho vzpamatovat. Tak vstoupila do prvních básní sbírky právě tato přítomná minulost.

V Matečné samotě hovoříš spíše v náznacích o "úzkosti dítěte". Bylo tu něco, čeho ses nechtěla raději dotknout, aby se to nedalo do pohybu…

Dětství to byla další minulost, na kterou jsem narazila, kroužila jsem kolem něj v každé sbírce, ale až v knize Nyní jsem se probila k jeho kořenům. K tomu, co mě, jak jsem pochopila, tak podstatně určovalo po celý život a určuje dodnes.

Doba tvého raného dětství se vlastně překrývá s válečnou dobou. Nebylo z toho důvodu, jak se říká, "šťastné"?

Moje dětství, to jsou dva naprosto odlišné světy. V tom prvním, neskonale šťastném, jsem žila s maminkou několik měsíců v Třeboni. A tam jsem žila doslova v pohádkách. Byla tam lávka, kterou jsem zdravila, aby mě převedla na druhou stranu, hájek, kde mezi stromy visely pavučiny ráno plné stříbra, a to byl ten háječek, kde za noci tančila s vílami Bětulička. Měli tam své místo i Dlouhý, Široký a Bystrozraký, mezi Světem a Opatovickým rybníkem a za ním. Vzpomínám si, že ještě jako gymnazistka jsem před cestou do Třeboně dostávala pravidelně ne cestovní, ale skutečnou teplotu.

Kdy tahle idyla skončila?

To všechno se rázem změnilo, když jsme se vrátily domů, do Brna. Dítě jako z pytle/ vysypali domů/ do cizí zahrady. Tento druhý svět byl plný úzkosti. Protože táta byl v emigraci, musila se maminka každé tři týdny chodit hlásit na gestapo. Jednou mi řekla: Kdybych se nevrátila, jdi k paní Hofmanové, ona ví, co má dělat. Tehdy vstoupila do mého života magie, protože to dítě se muselo nějak bránit. Modlila jsem se, ale hlavně jsem čarovala, kudy jsem chodila. Když byla máma pryč, musela jsem celý čas zpívat, protože pokud zpívám, tak se mamince nemůže nic stát. Ale sílu kouzla bylo třeba neustále stupňovat. Jednou jsem proto sebrala nůžky a zakopala je v zahradě pod jabloň. Protože pokud se jimi nebude stříhat, tak… Nebo jsem uzmula máminu oblíbenou pletenou vestu a srolovanou jsem ji schovala na půdě pod trám. Je tam dodnes.

Jak jsi prožívala otcovu nepřítomnost? Jenom jako fakt, že je dočasně pryč, nebo už také v souvislosti s válkou?

Válku jsem vnímala od počátku, když gestapo občas prohrabalo celý dům. Měla jsem strach z německých vojáků, cítila jsem je jako nepřátelskou sílu. A stejně jako mámu bylo třeba chránit tátu v cizině, aby se nestalo nic ani jemu. To jsem třeba musela dojít bez nadechnutí až na konec ulice, a to byl pěkný kus.

Nejhorší na tom bylo, že maminka se pod tlakem starostí a úzkostí velice změnila. Nemám pro to přesnější výraz, než že začala obrůstat kůrou. Uzavřela se, byla jiná, nepřístupná. A já jsem tak se strachem, že zůstanu sama, zůstala sama.

Kdy se otci podařilo utéci z protektorátu?

Už 17. března 1939 ho přišlo zatknout gestapo, emigroval hned v prvních dnech, nebyly mi ještě čtyři roky. Přesto jsem ho musela velice milovat a postrádat. Vybavuji si jeden sen, který se mi často opakoval. Hledám ho a jdu do prádelny, kde určitě je, ale sen končil vždycky, když jsem vzala za kliku. Byly mi asi tři, když se mi ztratilo moje milované koťátko a já ho našla druhý den v prádelně. Takže ztracené milované bytosti bylo zřejmě možné vždycky ještě najít v prádelně.

Nestál po otcově návratu před tebou cizí člověk?

Táta se vrátil do mého života, když mi bylo deset. To bylo ale spojené s jiným traumatem. Táta byl laskavý, nikdy nekřičel, mohla jsem s ním mluvit o všem - a nadto mi dával nepokrytě najevo svou lásku. A já jsem začala zvolna opouštět svou matku, svého nejmilovanějšího člověka, a přimykat se k tátovi. Což byla zrada o to horší, že táta se asi po půldruhém roce zamiloval do jiné ženy - a já jsem stála na jeho straně.

To jsi ale musela přirozeně prožívat jako zradu vůči mamince?

Z té viny vůči matce jsem se dodnes nesvlékla. Musím říci, že mi táta moji oddanost oplatil, dá-li se to takhle říci. Když jsem se začala vytrácet do bdělých snů, protože jsem vše nesla velice špatně, vrátil se na rok domů, než jsem se dala do pořádku.

Kdo vlastně byla tvoje maminka?

Moje maminka pocházela z jedenácti dětí. Když chodila za Rakouska na gymnázium, byly tam pouze dvě dívky. Chtěla studovat medicínu, ale nemohla, protože po ní přicházeli další sourozenci. Krásně zpívala a byla by se dostala na konzervatoř. Děda byl sice osvícený Žid, ale přece jen měl ctižádost zajistit dětem lepší povolání, a komedie to bylo i na něho moc. Po vzniku první republiky uposlechla Masarykovu výzvu a odešla učit na Slovensko, ale po svatbě s tatínkem se musela učitelského povolání vzdát…

Básnířka, dcera filozofova, musí to vždy být handicap?

Jednoznačně výhoda, ale až později. Táta se na mně podepsal především intelektuální a mravní náročností. Vysvětlil mi, proč coby předválečný straník vystoupil po únoru 1948 z KSČ. Vysvětlil mi proč oběsili Záviše Kalandru, proč věznili Zahradníčka, jak to bylo s Halasem.

Básnířka jsi tedy více po matce?

Maminka měla - jak to dnes vidím - nepochybné lyrické nadání. Dveře k poezii mi otevřela právě ona tím pohádkovým světem, který byl skutečný. Ono magické zaříkávání, tedy moje obrana, mělo nepochybně své kořeny i tady. Pokud jde o první doteky poezie, tak to bylo vědomí o ještě jiné skutečnosti, ke které se lze vztahovat. Představovala jsem si to tehdy jako jinou, odvrácenou stranu všeho, tedy i docela konkrétních věcí, která se děje jakoby za mými zády a kterou nemohu spatřit jen proto, že se neumím dost rychle otočit. A kde je všechno ještě docela jinak.

Jak svou poslední knížku vidíš v souvislosti s tím, co jsi doposud napsala?

V té sbírce je zachyceno i to, jak se všechna má "nyní" proměňují v čase - měnícím se pohledem. Ještě jinak o tom svědčí i moje ostatní sbírky. Jako bych pořád psala jedinou knihu, která je vždycky jen o jiném letokruhu. Člověk roste vzhůru, TAM, k sobě se ale dostává opačným směrem, dolů, do hloubky. To je alespoň zkušenost mé poezie.

Připravil Josef Mlejnek

Revue Politika 2/2004

Kompletní archiv článků Revue Politika a Revue Proglas najdete na
www.revuepolitika.cz