Úvod » Časopisy » Archiv » Revue Politika 2004 » Obsah čísla 6-7/2004 » Rozhovor s Jiřím Štouračem

Revue Politika 6-7/2004 / Rozhovor s Jiřím Štouračem

Rozhovor s Jiřím Štouračem

Magické, žhnoucí vnitřní umění

Malíř Jiří Štourač se narodil 31. srpna 1960 v Novém Městě na Moravě. Dětství prožíval ve vesnicích Švařec a Písečné na Českomoravské vrchovině. Tamní krajině dominuje návrší s raně gotickým kostelíkem, v němž se Jiří od dětství setkával s nástěnnými malbami a záhadnými reliéfy. Jako gymnazista navštívil v roce 1977 v Hlinsku výstavu krajin Jana Zrzavého, která na něho silně zapůsobila. V letech 1979-1984 studoval malířství na Akademii výtvarných umění v Praze. V letech 1990-1995 působil na AVU jako asistent v ateliéru kresby u Jitky Svobodové. Kromě cest do Itálie a Španělska navštívil v roce 1998 USA. V roce 2002 se oženil s Marií Scheibovou a narodil se jim syn Jan. Žijí v Novém městě na Moravě. K rozhovoru jsme se nesešli tam, ale na opačném konci Čech, v Kadani, kde se Jiří podílí na restaurátorských pracích.

Jak ses vlastně dostal k restaurátorství?

Po Akademii jsem nevěděl, jak se živit, dělal jsem kromě jiného také uklizeče a s kamarády hlídače v Národní galerii. Potom jsem někdy kolem roku 1987 dostal první restaurátorskou zakázku, na Karlštejně, dělali jsme tři nebo čtyři roky v kapli svatého Kříže. Po revoluci jsem dostal pozvání od profesorky Jitky Svobodové, která začala na Akademii vést ateliér kresby, abych jí dělal asistenta. To bylo v letech 1990-1995. Potom jsem se k restaurování vrátil. Restaurovali jsme u nás na Moravě fresky v kostele v Novém Městě, potom sgrafita.

Věnuješ se tomu nesystematicky?

Každoročně zhruba dva měsíce. V Kadani jsem shodou okolností, budeme zde dělat něco ve františkánském klášteře, který tady město dává do pořádku.

Restauruješ v Kadani obrazy?

Budeme zde odkrývat nástěnné malby. Obrazy nerestauruji, to je ateliérová práce. S touto skupinou se věnujeme hlavně stěnám. Fresky mne vždycky zajímaly. To má také souvislost s Itálií, neboť mne vždycky zajímalo freskové malířství. Je pro mne důležité si na tu fresku přímo sáhnout. Trochu více ji pochopit, nejenom očima. Ohmatat si ji při tom restaurování. Restaurování je pro mne výdělek, ale když to nepřekročí moc měsíců v roce a mám čas potřebný na malování… Navíc jde o práci spojenou s nějakým hezkým místem, se zajímavým pobytem.

Není to tedy nic, co by vtrhávalo do tvého vnitřního světa, kolidovalo s ním, nutilo tě se přizpůsobovat?

Je to trochu v rozporu, nejde o úplně jednoduchou věc. Je s tím spojená výhoda, že zatímco u malování je člověk pořád sám, při restaurování se nabízí možnost být dva měsíce v roce s kamarády na lešení. Je to svým způsobem rozptýlení, psychická úleva. Ale po pravdě řečeno, člověk většinou spěchá, aby už všechno bylo hotové, a on se mohl vrátit k malování.

Vždycky mne fascinovalo, jak se u tebe spojuje původní kresebné školení se zvláštním řešením prostoru. Při vernisáži tvé výstavy v Křížovicích zdůrazňoval Jan Tomeš italskou genealogii. Kdy se v tobě probudil zájem o italské mistry a jak se utvářel tvůj vztah k nim? Co pro tebe znamená ona italská inspirace?

Zájem se probudil hned, jak jsem přišel na Akademii. První stopy zájmu souvisejí s tím, že jsem pro sebe objevil Piera della Francesca, který maloval jiným způsobem než ostatní renesanční malíři. Měl jsem obrovskou chuť vidět jeho dílo na vlastní oči. Na počátku osmdesátých let jsem si koupil zájezd, tehdy s Čedokem, do Itálie.

O devizový příslib jsi nežádal?

Ten mi samozřejmě nedali, proto jsem to zkusil s tím zájezdem. Účastníci zájezdu se ubytovali někde u moře, já jsem se od nich oddělil. Vedoucí si o mně samozřejmě myslela, že budu emigrovat, tak se se mnou v podstatě rozloučila, ale já jsem tohle neměl v úmyslu. Za to kapesné jsem si jen chtěl projezdit co nejvíce míst. Celých dvanáct dnů jsem potom skutečně jezdil po Itálii, ke skupině jsme se znovu připojil až v Benátkách, úplně vyhladovělý a vysílený. V tom srpnu 1981 jsem také navštívil Arezzo a chrám svatého Františka, kde jsou fresky Piera della Francesca. Viděl jsem také Giotta v Assisi i další věci, krátce jsem stihl navštívit i Řím.

Když jsem se vrátil do Prahy, nastoupil jsem do italského kulturního centra, což byl za komunismu takový ostrůvek svobody, a začal jsem také studovat italštinu. Tehdy tam vyučovaly manželky diplomatů, rodilé Italky, takže jsme získali solidní základy. V Itálii mi sice občas udělovali různá stipendia, ale odsud mne tam nepustili.

Ani po listopadu?

Podruhé jsem se dostal do Itálie až třináct let po své první cestě, to už jsem byl asistentem u Jitky Svobodové. Dostal jsem stipendium pro vysokoškolské pedagogy. Na čtyři měsíce. Výhoda spočívala v tom, že člověk obdržel peníze a mohl si s nimi dělat, co chtěl. Tak jsem na nic nečekal a odjel do Arezza, kde jsem si pronajal byt. Kreslil jsem a cestoval po Toskánsku a věnoval se věcem, které mne zajímaly.

Znáš prózy polského spisovatele Gustawa Herlinga-Grudzińského, ve kterých se zabývá italskými výtvarnými umělci? Často zajisté fiktivními, autentická je v jeho prózách ovšem látka a především magie konkrétního světa…

Četl jsem pouze jeho deníky. V nich je zajímavá jeho zkušenost s komunismem právě v konfrontaci s naivitou italských humanistů. Ale ještě zajímavější a nám asi blízký je jeho pohled Slovana na italské prostředí vůbec. Tím slovanským mám na mysli nostalgickou, rozjímavou notu. Abych to lépe osvětlil, tak trochu odbočím, ale jen zdánlivě: fresky Piera della Francesca pojednal jako hudební skladbu Bohuslav Martinů. Je zvláštní, že tato skladba není v Itálii známa, dokonce ani v Arezzu ne. Daroval jsem ji totiž tamním památkářům, aby mne pustili dovnitř, protože se tehdy zrovna fresky restaurovaly, ale nikdo ji neznal. Ta kompozice v sobě má právě onen nostalgický, neagresivní, meditativní tón, a nevím, jak si to Italové dokáží spojit s těmi freskami. Ten slovanský úhel pohledu bych viděl právě v tomto.

Kromě Itálie máš ovšem také tuzemské zdroje inspirace. Inspirace zní trochu nadneseně. Vlivy? Nerad to slovo používám, protože předpokládá určitou trpnost. Některá tvá plátna mi připomínají Bohumila Kubištu. Ty sám se vědomě hlásíš k Janu Zrzavému…

Člověk je veden tím, co ho vnitřně fascinuje a oslovuje. Listuješ v knihách, chodíš po galeriích na výstavy a k mnohým věcem při všem respektu k nespornému mistrovství zůstaneš lhostejný. V českém umění existují podle mne různé linie, které tu zjevně, tu skrytě na sebe navazují, prolínají se. Mne u nás zajímá linie, která vychází už od Mistra třeboňského. Pro Národní galerii jsem dělal kopii jeho roudnické madony. Ta linie jde i přes některé barokní autory, ale kromě Zrzavého mám rád i Mikuláše Medka, jako představitele českého magického, žhnoucího vnitřního umění. Myslím si, že právě toto je charakteristicky české a to cenné, co v malířství máme. Ale Jan Zrzavý mne skutečně zajímá nejvíc, už do dětství, je pro mne konstantou, k níž se pořád vracím.

Takové zázemí, jak po italské, tak po české linii, je jistě dobrou obranou před avantgardismem, který v různých obměnách funguje dodnes: co děláme my, je dílem vpádu jakéhosi zjevení, co bylo předtím, nestojí za řeč, a jestliže ano, může mít nanejvýš cenu jenom jako ukazatel k nám…

Myslím si, že onen imperativ: nově, nově, nově, se dnes už vyčerpal. Spíše to unavuje. Osobně jsem se vždycky řídil tím, co mne oslovovalo. Mohl to být někdo ze současných malířů nebo někdo z gotiky. To nebyly žádné veliké rozdíly. Jistě znáš dopis Jana Zrzavého mladému malíři, kde říká, že není třeba se starat, abychom byli moderními, protože už tím, že žiješ v nějaké době a jsi k ní vnímavý, se stáváš současným. Linie formálního experimentátorství je mi naprosto cizí. Chápu, že forma se nějak proměňuje, vyvíjí, nicméně je určitá linie, na kterou se dá navazovat a která stále probíhá.

Je tu ovšem druhá krajnost - starý, nedobrý akademismus. Jak lze čelit tomuto nebezpečí?

Ustrnutí v akademismu předchází nebo s ním jde ruku v ruce především ztráta vnitřního hledání a přesvědčení, že stačí se opřít o řemeslnou zkušenost, která v dějinách umění dosáhla obrovské úrovně. V tomhle smyslu je těžké dodávat ještě něco nového. Figura je především vedena nějakou vnitřní fascinací, neustále se ti vnitřně zjevuje a tebe vzrušuje to udělat, proto jsem přesvědčen, že sem nemůže akademismus zabrousit.

Jeden můj přítel se hlásí k tzv. minimalismu a tvrdí, že figurální umění je mrtvé, že tam už není možné nic dodat. Podle mého názoru by se potom mohl považovat za mrtvý i ten minimalismus. Bylo toho i v tomto směru vytvořeno tolik, že všechno skončilo v nudě, nepřekvapivosti, a jsem i zde přesvědčen, že je důležité, děláme-li něco s vnitřní fascinací. Mně to přináší potěšení a vzrušení, tu figuru dělat. Proto ji také dělám. Je pravda, že mi třeba chybí odstup od vlastní práce, abych dokázal všechno vidět. Mám vnitřní důvod něco dělat, a zhodnotit to mohou ostatní.

Na tvém obrazu Jan mne od první chvíle velice zaujalo, že to, co se zračí ve tváři dítěte, není jen psychologický stav duše, ale přímo ontologické nastavení, aristotelovský prvotní úžas, který nemá moc společného s poetickým žasnutím. Jak do tvého malování vstupují právě tyto momenty?

Takové věci vstupují do obrazu spíše mimochodem. Mé malování není vedeno tím, že bych tam něco takového vysloveně chtěl mít. Ontologické veličiny. To asi začíná z druhé strany. Ale pokud se mi tam něco takového dostane, můžu být jedině rád. Pokud jde konkrétně o obraz, o kterém hovoříš, má kořeny v dětství, vychází ze stavů, které člověk poznal a pamatuje si je. Namaloval jsem portrét tohoto malého kluka, a teprve dva roky nato se nám narodil syn, ale dnes všichni říkají, že podobou je to on. Když jsem obraz maloval, tak jsem vůbec nevěděl, že se ožením, natož že budeme mít syna. Je to zvláštní, ale tak trochu jsem si to všechno tím obrazem předpověděl.

Ani ilustrace nejsou u tebe záležitostí jdoucí po anekdotickém vnějšku, ale zevnitř. Jaké mají u tebe místo?

Po pravdě řečeno jsem jich zas tolik neudělal, spíš hlavně k Erbenově Kytici. Původně jsem dělal Janě Frankové scénografii k divadlu jednoho herce a k představení jsem udělal propagační sešitek s jednou kresbou. Miloš Doležal mne tehdy popostrčil, ať v tom pokračuji. A protože Kytice je kniha, kterou mám rád, pracoval jsem na ilustracích s velkým potěšením. Dělalo se mi to dobře, ale i těžce. Jde o natolik silné téma, že si mne vtáhlo. Samozřejmě, že bych se časem rád pustil do něčeho podobného, nedovedu si ale představit, že bych začal ilustrovat knihu, která by mne nezaujala. Ilustrátoři, které nevede vnitřní zájem, musí určitě skončit v rutině. Doprovodné kresby bych dělat nechtěl. Ale nemám s ilustrováním zas tak velkou zkušenost, abych mohl o věcech mluvit obecně.

Myslím, že nejenom pro mě jsi objevil Balthuse. Vybavuji si často jeho obraz chlapce s holuby, především udivenou neohrabanou tvář dítěte, které jako by si dosud nesáhlo na oheň. Mám pocit, že máte hodně společného, není-li v tom přímo spřízněnost volbou. Jak jsi objevil Balthuse pro sebe?

Že existuje nějaký Balthus, to jsem zjistil kdysi dávno v knihovně Akademie. Narazil jsem na jednu jeho reprodukci. Bylo to opravdu zvláštní setkání. Vzhledem k tomu, že u nás bylo o něm tak málo informací, všechno zapadlo téměř do zapomnění. Až mnohem později mě v ateliéru navštívil profesor Lesák z Vídně, prohlížel si mé věci a vřele mi doporučil: "Měl byste se zajímat o Balthuse!" Vybavila se mi přitom ona zasutá vzpomínka. Krátce nato jsem v knihkupectví U knihomola na Vinohradech náhodou narazil na jeho monografii. To bylo v roce 1995 nebo 1996. Koupil jsem si ji a potvrdil se mi můj původní zážitek. Musím říci, že v jeho díle je několik obrazů, které pro mne zůstávají velice silné a tajemné. Od té doby jsem se o něho začal zajímat a zjistil jsem také, že ještě žije. A když jsme s Milošem Doležalem jeli do Itálie, tak jsem více méně z hecu řekl, že ho navštívíme. A Miloš, který rád na všechno kývne, jenom přitakal, že samozřejmě. Shodou okolností se nám podařilo k němu dostat půl roku předtím, než zemřel.

Balthus žil na konci života ve Švýcarsku?

Měl takové útočiště v Alpách. Žil tam se svou japonskou ženou zhruba od roku 1972. Předtím žil v Itálii - jeho žena tam dodnes má takové sídlo, skoro hrad. Podařilo se nám ho navštívit, bylo to téměř hodinové setkání. Překvapila nás jeho srdečnost a vstřícnost ke dvěma úplně neznámým lidem.

Jak si vysvětluješ, že většinou bývá podceňován, upozaďován?

Balthus neustále vyvolával rozporná hodnocení. Ta se objevila i po jeho smrti v různých nekrolozích. Jedny italské noviny ho vynášely, v jiných ho někdo tvrdě odpálil. Balthus polarizuje názory. Byl zastáncem tradice, někteří modernisté ho zavrhovali a zavrhují. Jeden z našich žijících a slavných sochařů o něm dokonce prohlásil, že je to retardující tradice. On se mimo jiné rovněž hlásil k Pierovi della Francesca, Mazzolinovi, i on se cítil být součástí nějaké linie. Já k tomu nemohu říci nic jiného než to, že pro mne jsou jeho obrazy silné a vzrušující. A nevadí mi, že jsou figurální. Svým způsobem klasické. Měl bych je snad přehlížet jenom proto, že nejsou formálně nové?

Žádné avantgardistické ohrnování nosu?

Ale někteří avantgardisté ho brali, Picasso si ho velice vážil, koupil si od něho obraz. Skuteční avantgardisté nebyli natolik fanatičtí, aby si nedokázali uvědomit, že věci mají širší a hlubší záběr. Francouzi a Italové jsou v tomhle velkorysejší, nejsou striktně a pořád novátorští. Francouzi si kdysi mohli dovolit i Henriho Rousseaua, vyzdvihnout naivistu, a zrovna tak si mohli podržet i Balthuse, který zachovával jakousi klasickou linii. U nás mám dojem, že je všechno příliš a přísně modernistické…

Zrovna jsem po sobě četl dávný překlad Maritainova textu o Rouaultovi. Je tam výčet otázek, které Rouault přímo nesnášel, a za tu, kterou ti teď položím, prý bez milosti tazatele vyhazoval z domu. Ty ale teď nejsi doma. Takže: Na čem nyní pracuješ?

Jakmile tu dokončíme restaurování, chci se vrátit domů, kde mám rozmalované figurální obrazy, které bych rád na podzim dokončil.

Kadaň, 21. června 2004

Josef Mlejnek

Revue Politika 6-7/2004

Kompletní archiv článků Revue Politika a Revue Proglas najdete na
www.revuepolitika.cz