Úvod » Časopisy » Archiv » Revue Politika 2005 » Obsah čísla 10/2005 » Pocta Rio Preisnerovi

Revue Politika 10/2005 / Pocta Rio Preisnerovi

Pocta Rio Preisnerovi

Germanista, politolog, filozof, básník, milovník divadla, ale také přítel a osobitý inspirátor oslavil své osmdesáté narozeniny. Redakce Literární a kulturní revue Proglas při této příležitosti oslovila několik jeho nejbližších přátel a obdivovatelů, abychom společně vzdali hold poněkud opomíjené velké postavě nejen českého vědeckého a kulturní světa.

Narodil se 13. listopadu 1925 v úřednické rodině žijící na území tehdejší Podkarpatské Rusi v Mukačevu. Roku 1939 se rodina musela vrátit do Čech a tehdy čtrnáctiletý Rio pokračoval v gymnazijních studiích na pražském Smíchově, kde jej učili např. V. Jirát, J. Kostohryz a J. Š. Kvapil. Po maturitě (1944) pracoval až do konce války jako dělník v ČKD Praha. V letech 1945-1950 studoval na FF UK germanistiku a anglistiku, na téže fakultě obhájil v roce 1950 doktorský titul prací Mladý Werfel a následně krátce působil jako pomocná vědecká síla. V létech 1951-1954 vykonával vojenskou službu u Pomocných technických praporů, poté byl učitelem něm-činy v Jazykové škole v Praze a od roku 1965 překladatelem z povolání. Po srpnu 1968 emigroval přes Rakousko a SRN do USA, kde od března 1969 působil jako germanista na Pennsylvania State University. Zde se prací Johann Nepomuk Nestroy. Der Schöpfer der tragischen Posse habilitoval a od 1973 působil jako řádný profesor. Roku 1992 odešel do důchodu. Trvale žije v USA.

Práce Rio Presnera je velmi obsáhlá. V roce 1947 debutoval svými překlady a dále přispíval zejména do časopisů. Do literatury Rio Preisner vstoupil počátkem 60. let jako germanista-překladatel a teatrolog, jehož zájem se soustředil na J. N. Nestroye. V monografii vykládající tohoto rakouského dramatika jako příznačný jev počínající krize evropského hodnotového systému však výrazně překročil hranice divadelní vědy směrem k filozoficko-historickým analýzám doby a společnosti. Orientace na filozofii, politické dějiny i teologii se posléze stala pro jeho činnost určující. Východiskem Preisnerových úvah je přesvědčení o hluboké axiologické krizi západní civilizace, jež se v 19. a 20. století odklonila od přirozeného Bohem daného řádu. Preisner z pozice konzervativce a katolíka srovnává židovsko-křesťanské základy západní civilizace s různými dějinnými projekty a dospívá k jednoznačnému závěru: krize západní civilizace má jediný kořen - ztrátu víry v základní křesťanské hodnoty. V práci Americana (1, 2) zkoumá myšlenkový a historický vývoj moderní Evropy a Ameriky a vnímá jej jako stálé odmítání metafyzicko-transcendentních entit ve jménu dialektické negace, jíž je podle něj charakterizován vývoj od Kanta přes Hegela k Marxovi a Nietzschemu. Ve svých úvahách Preisner podrobně analyzoval vídeňskou školu liberalismu (F. A. von Hayek, L. von Mises), politickou filozofii L. Strausse i poválečnou situaci amerického konzervatismu v kontrastu s úpadkem praktické politiky (W. Wilson, F. D. Roosevelt, vietnamské trauma). Mimořádnou pozornost věnoval vztahu mezi křesťanstvím a kapitalismem, zejména úsilí o překonání přirozených nerovností demokratické společnosti cestou levicového utopismu, jenž zasáhl i křesťanské myšlení (integrální humanismus J. Maritaina, personalismus E. Moruriera, úvahy amerického trapistického mnicha T. Mertona apod.). V trilogii Kritika totalitarismu, Česká existence, Až na konec Česka analyzoval aspekty komunistické totality a její konkretizace v české společnosti 20. století. V těchto souvislostech uvažuje o smyslu českých dějin a kriticky hodnotí jejich masarykovsko-protestantskou interpretaci. Odmítá i avantgardní modernu, v níž vidí předstupeň levicového totalitarismu a jeden z příznaků krize ve vztahu moderního člověka ke skutečnosti. Doplňkem trilogie je esej Kultura bez konce, v níž polemizuje s knihou V. Černého O povaze naší kultury.

Svým filozofickým premisám zůstává Preisner věrný také v básnické tvorbě, v níž se představuje jako "poeta doctus", píšící volným, silně prozaizovaným veršem, zcela podřízeným reflexi. V jeho poezii mají převahu tóny apokalyptické expresivity, s níž evokuje obraz světa na "útěku před Bo-hem". Základním výrazem lyrického subjektu je etická nesmiřitelnost křesťanova; z ní vyrůstají básníkovy soudy nad realitou i antiiluzivní pohled na český vývoj po roce 1989 (Visuté mosty, Praha za časů plujících ker).

Kromě časopisecky publikovaných překladů poezie Preisner přetlumočil (a často také erudovanými komentáři-eseji doprovodil) řadu umělecky náročných německých prozaických děl (H. Hesse, Jean Paul, H. J. Ch. Grimmelshausen aj.), český literární kontext také obohatil objevnými překlady H. Brocha.

28. října 2000 byl Rio Preisner z rukou tehdejšího prezidenta Václava Havla vyznamenán Medailí za zásluhy o Českou republiku.

Text vychází z hesla Rio Preisner ve Sborníku československých spisovatelů od roku 1945, díl 2., Praha 1998, autor Jaroslav Med. Redakčně kráceno a upraveno.



Co není čisté, nevydrží

Fragmenty z rozhovoru s Rio Preisnerem, Praha 1992
Miloš Doležal

Byl jsem sekundán, když jsem odešel z Mukačeva. To bylo v roce, když se rozpadala republika a tuto oblast zabírali Maďaři. Otec mne ještě s nějakým sousedem poslal k dědečkovi na Moravu s tím, že za mnou přijede později, neboť musel ještě cosi v Mukačevu vyjednat. Tak jsem s tímto sousedem ve staré pragovce dojel na Moravu, kde jsem chodil do tercie a rodiče tam za mnou za rok přijeli. Celý rok jsem o nich vůbec nic nevěděl. To byl vlastně můj první exil, protože jsem se už nikdy do Mukačeva nemohl vrátit. To mně však došlo až později, v Americe.

* * *

Mé dětství se lišilo od dětství chlapce v Čechách či na Moravě, protože v Mukačevu tvořili Češi úzkou vládnoucí vrstvu. Já někdy žertem dodávám, že Češi tam byli asi jako Angličané v Indii, avšak s tím rozdílem, že Angličané dovedou vládnout, kdežto Češi zrovna na toto nejsou moc šikovní. Proti Čechům tam stála silná maďarská menšina. Mukačevo bylo zajímavé i tím, že tam bylo početné židovské obyvatelstvo, hlavně z Haliče, skoro bych řekl, že dvě třetiny z celkového počtu byli Židé. Dále tam byli Rusíni, Ukrajinci, kteří měli vlastní ukrajinskou obchodní akademii. Rusíni, huculové, jak jsme jim říkali, žili ještě v horách a byli dosti zaostalí.

* * *

Ale ještě k těm Židům. V Mukačevu bylo hebrejské gymnázium, jediné v republice a snad i v Evropě. A protože vyučovacím jazykem byla hebrejština, mohl jste ji často slyšet na ulici, stejně i ten známý pozdrav "šalom"... Na tom gymnáziu už byla i sionistická organizace. Olbracht v Goletu v údolí líčí rozpor mezi generací židovských otců a synů. Starší generace byla silně ortodoxní, kdežto mladší generace spojovala se sionismem také sklon k pokrokovým a marxistickým ideologiím, které generace otců odmítala. Mukačevské Židy potkal hrozný osud. Slyšel jsem, že do Mukačeva se dostavil sám Himmler se svým štábem a osobně tam zabíjel židovské děti. Nemluvě o dospělých. Skoro všichni byli vyhlazeni... Tak to je dětství... O těch zážitcích jsem napsal knížku poezie, která se jmenuje Zvíře dětství...

* * *

Od kvarty jsem studoval v Praze na gymnáziu v Husově ulici. Měli jsme tam celou řadu profesorů, kteří přišli z Karlovy univerzity, když Němci zavřeli českou větev. K nám na školu přišli vynikající lidé, kteří měli na mne a mou budoucnost rozhodující vliv. Například docent Vojtěch Jirát - němčinář, naším třídním byl básník Josef Kostohryz, J. Š. Kvapil učil češtinu, Pekařův žák, profesor Klik, dějiny a tak bych mohl pokračovat. Měli jsme tam takovou malou univerzitu. Tam jsem získal hlavní impulzy pro svůj budoucí intelektuální vývoj. Docent Jirát mne vedl, a to právě v období okupace, k zájmu o německou kulturu a literaturu. Profesor Kostohryz shovívavě posuzoval mé básnické začátky a zavedl mne do redakce Řádu. Seznámil jsem se tam s Lazeckým a začal překládat z němčiny. Nejdříve to byl Hölderlin, Rilke, de Quincy...

* * *

Po únoru čtyřicet osm jsem byl na dva a půl roku poslán k PTP. Bohužel, bylo to zrovna dva měsíce po svatbě. Už před tím, pod vlivem mé ženy a studia teologie, která mne začala zajímat, jsem konvertoval. Lépe řečeno: vřítil jsem se do církve. Jako dítě jsem byl pokřtěn, ale rodiče nikdy více v tomto směru nepřispěli k mému dalšímu vzdělání. Silně na to zapůsobil také tlak stalinismu; začal jsem to brát vážně a řekl si - tak buď a nebo. A to mně také pomáhalo přežít u PTP.

* * *

Co mne překvapilo, když jsem přišel do USA, byl fakt, že mezi vzdělanci na univerzitách je spousta sympatizantů se Sovětským svazem, Leninem, revolucí a že to tam žije. S těmi lidmi nebylo možné se bavit. Když jsem hovořil s prostými Američany, tak říkali, že to snad není možné, a možná si mysleli, že mám předsudky, protože mi ublížili, a tím celý rozhovor skončil. Jistě, bylo tam také pár lidí, kteří to chápali, ale to byli většinou křesťané. Socialistické tendence jsou i dnes v USA, hlavně mezi intelektuály, velice silné. Levice tam ovládá tisk, televizi, film, téměř neslyšíte souvislý konzervativně politický komentář, a pokud ano, tak většinou znetvořený. To je nebezpečná věc. Ovšem na druhé straně pořád skýtá určitou záruku prostý americký lid, hlavně na středním západě. Ti mají instinkt pro občanskou svobodu. A pak je tu celá řada zbožných lidí různého vyznání. Oni odmítají, ať už vědomě, nebo nevědomě, gnostické hereze. V tom jsem s nimi zajedno. Odmítají gnózi, zničení světa ve jménu utopie. Myslím, že v tom je jistá síla a naděje Ameriky... Dnes je třeba být solí země, být slaný skrz naskrz, být jako křišťál. Ono to není jednoduché, ale co dnes není čisté, nevydrží...

* * *

Když si někdo myslí, že život v exilu byl lehký, a když říká, že on tady doma nesl tu tíhu a my tam na tom Západě měli pohodu, tak takový člověk vůbec neví, o čem mluví. Exil je strašná věc, ztratit mateřský jazyk, přijít do úplně jiného prostředí. Už Ovidius o exilu říká, že je to peklo. No, není to peklo, ale je to bolest, ustavičná... I když tam najdeš přátele, jako jsem je já našel mezi některými duchovními, i někteří studenti byli znamenití...

* * *

Nikdy u mne nebyla nějaká hlubší provázanost s krajinou dětství jako například u Čepa. Nemám vazbu k nějakému specifickému místu. Poslední má vazba na tomto světě je biologická, to znamená k rodině, dceři a vnoučatům. Ale že by se mi stýskalo po nějakých hájích, lesích, loukách, to už ne, v tom jsem úplně znecitlivěl. Čím blíž byl ale v exilu člověk k českým hranicím, tím to bylo asi bolestnější. Mukačevo bylo takové kosmopolitní a toho českého tam opravdu byla jen slupečka...

* * *

Humanismus, původně zbožšťující člověka, ho dnes začíná negovat nikoliv ve jménu ducha, ale ve jménu nízkých organismů, ve jménu džungle, humusu. To je ale smrt, prastarý koloběh života a smrti. Existuje naprosto brilantní a fantastické umění, které slouží zlu, a vedle toho by člověk řekl, že umění sloužící dobru je pouhou Popelkou. To však není pravda. Když se podíváte na středověkou katedrálu, tak vidíte, že jsou tady vysoké a vypjaté možnosti, které slouží a slaví Boha. Ta brilance umění, která slouží zlu, se objevuje tak od konce osmnáctého století, kdy přišla Francouzská revoluce a všelijaké krásné rachejtle. Je to oslnivé, až se tají dech. Dnes jde především o to, aby se umělec rozhodl, jak chce vůbec dělat umění. Jestli chce sloužit třeba geniálním způsobem negaci nejen Boha, ale i člověka, anebo se rozhodne pro to druhé. To ale moc nevynáší a nemá velké publikum...

* * *

Umělec je člověk jako každý jiný, podléhá pokušení, svodům; má ale svobodnou vůli, která je v tvorbě jistě víc angažovaná. Doslova každou větu si musí rozmyslet, jak ji napsat. Jestli touto větou bude slavit Boha, nebo něco jiného. Nejenom tedy román jako celek, ale věta za větou, slovo za slovem. Bůh je slovo, na počátku bylo Slovo a když toto zpervertujete, potom zpervertujete celou stavbu, stavíte babylónskou věž se zmatením jazyků. Ta volba je na každém člověku...


Divadelní poslání

Preisner o divadle
Karel Kraus

Patřím mezi pramálo pozůstalců, kteří se pod zdejším nebem setkali s Rio Preisnerem už před šedesáti lety a mnohé s ním pak zažívali dlouho a někdy zblízka. Stýkali jsme se v divadle, v rodině, ale i v tak vzácných chvílích, kdy se směl na skok podívat domů z galejnického PTP. Byli jsme s ním, když si ve Zvolenu bral svou Olgu, strávili společnou dovolenou v Nízkých Tatrách, a viděli se ovšem i ve Vídni, v osmašedesátém; vezl jsem ho k bráně utečeneckého tábora a kolem půlnoci jsme se tam loučili, přesvědčeni, že už se neuvidíme. Ale měli jsme štěstí: věčnost trvala tentokrát jen dvaadvacet let.

Po většinu těch nedopočítatelných hovorů s Riem jsme si zdaleka jen nenotovali v postojích a názorech. Pod jaký "žánr" však zařadit ty naše řeči? Jistě by patřily spíš k polemikám než diskuzím. Jakápak však polemika, je-li jeden z účastníků nevyzbrojen a v argumentaci kulhá na obě nohy, zatímco druhý s nevídanou vytrvalostí a zaujetím zchroustal celé knihovny, všechno podstatné podržel v hlavě, promyslel, navzájem zkonfrontoval a vlastním talentem a rozumem zabudoval do celistvého, osobnostně garantovaného řádu. A ten se pak sám odvážil polemicky a výstražně postavit proti naprosto převažujícímu smyšlení doby.

Když po letech v duchu a řídnoucí pamětí probírám společné chvíle s Riem a znovu nahlížím do jeho textů, ne-přestávám sice přečasto nesouhlasit, ale zároveň čím dál víc také obdivuji jeho rozhled, ostrost a hloubku. Krajně vážná témata Preisnerových knih i studií, učená dikce, a rovněž perspektivy jejich dedukcí nutně vyvolávají v českých čtenářích, pokud autora jen tuší v zaoceánské dálce, představu myslitele nadjiné přísného, nekompromisního a zachmuřeného. Do značné míry právem. Nemohl přece ladit svůj hlas lehkovážněji, zakoušel-li věk "absolutizované imanence" tak intenzivně, sám se v něm cítil být "štvancem a vnitřním emigrantem", a po celý život se angažovaně a neúchylně vypořádával s jeho skutečnou i domnělou problematikou.

Právě proto chci však dosvědčit - i to přece patří k Preisnerově věrné podobě -, že jsem poznal i jeho tvář pobavenou, rozesmátou, ba vtipkující. Není divu, že zrovna na chvíle a hodiny prožité v přátelském souladu a upřímném smíchu si v soumraku let vzpomínám zvláště rád. K Riově úsměvnějšímu profilu patří i jeho zalíbení v divadle, kam chodíval s chutí a často. Potřeboval si patrně uvolněně vydechnout z roboty učitele na jazykové škole a později i z dřiny překladatele nejnáročnějších autorů, jaké někdejší režim připustil. V této souvislosti snad sluší zaznamenat i epizodu, která přiměla učeného germanistu aktivně vstoupit do sféry divadla a přímo se podílet nejen na literárním, ale i jevištním ospravedlnění dramatika sice vyhlášeného, leč nedoceněného.

V první půli šedesátých let jsem založil v Divadelním ústavu edici monografických brožur o významných dramaticích, v nichž studii o autorovi doplňoval seznam jeho her i s obsahy, bibliografie, výběrový soupis inscenací atd. Informativní svazečky měly posloužit divadelní, zejména dramaturgické praxi i studentům oboru. Nebylo třeba dlouho vymýšlet, kdo by mohl pro tuto edici napsat o Nestroyovi k stému výročí jeho úmrtí. Rio Preisner přijal nabídku tuším docela rád a souhlasil i s přáním lépe a zblízka si posvítit na komediografa u nás dávno etablovaného, ale nadobro odloženého do regálu nenáročné a lidově hrubozrnné zábavy. V době zvolna se rozkližujícího režimu jsme současně doufali, že Preisner v roli poprvé samostatně publikujícího autora (dosud nesměl ani překládat pod svým jménem) překročí práh jakési pololegality, v níž ho mlčky a zarytě držela aparátnická svévole.

Dobré úmysly i ediční termíny ovšem rozdrtil či odvál příznačný a trvalý rys Preisnerova ustrojení lidského i myslitelského: téma, kterého se chopil, nikdy neopustil dřív, než pronikl až k jeho dnu a než nahlédnutý smysl podrobil konfrontaci s celým ideovým a kulturním obzorem modernity. Marně jsem upomínal a naléhal; neúprosný autor vydal svého Nestroye z rukou až ve chvíli, kdy nám v úspěšném výrobci vídenských her se zpěvy objevil geniálního tvůrce tragické frašky jako nástroje diagnózy odlidštěného světa.

Jenže tam dospěl až někdy na přelomu let 66 a 67, kdy rukopis monografie už několikanásobně přesáhl původně sjednaný rozsah a já mezitím přešel z Divadelního ústavu do nového Divadla za branou. S sebou jsem si tam přirozeně odnesl pokušení dostat se také scénicky na kloub právě rehabilitovanému a v naší situaci tak vyzývavému Nestroyovi. Když Rio v častých rozhovorech naznačoval své porozumění objeviteli nového dramatického žánru, zvláště když jsme pak mohli číst rukopis dokončeného díla, dotíral jsem na jeho autora, aby poradil, kterou z osmdesáti her by se dalo nejzřetelněji vyjádřit, co se vlastně skrývá pod bodře a žertovně se tvářícím povrchem.

Titul, který by jevišti nabídl takovou příležitost, jsme ovšem i s Preisnerovou pomocí hledali marně. Smysl, který přítel v Nestroyovi objevil, nebyl artikulován v žádné z her, ten dokázala nahlédnout a vyslovit jen přesně cílená reflexe celého díla. Ale právě neschůdnost úkolu nás pobízela, abychom necouvli předčasně. Šlo přece i o to, aby teprve se ustavující soubor nedávno založeného divadla složil v Nestroyově frašce jakousi zkoušku dospělosti. Potřebovali jsme ověřit, zda herci, které Otomar Krejča svými režiemi zatím dovedl k velmi přesvědčivým výsledkům v Topolovi a Čechovovi, ale i v poetizující komedii Giraudouxově, obstojí rovněž v poloze téměř protichůdné. Pro další cestu divadla to byla otázka kruciální. Nevystavuje tu příliš velikému riziku divadlo i sebe režisér s příhannou pověstí intelektuála, tvrdí-li, že ani Shakespeara ani Nestroye nemůže, nechce a neumí inscenovat jinak než Čechova?

Řešení, které jsme nakonec zvolili, bylo nepochybně sporné, určitě však krkolomné. Se Zd. Mahlerem jsme ze dvou her smontovali hrubou dějovou kostru, z několika dalších si vypůjčili základní rysy hlavních postav, z řady jiných vtáhli do našeho příběhu situace, které ho pomáhaly dramaticky vyhrotit, a citáty vybranými ze stovek výpisků z celého díla jsme se snažili zhutnit nářečně (tedy nepřevoditelně) rozkošacenou bravuru původních dialogů a vystupňovat tak jejich razanci. Nad hotovým textem Provazu o jednom konci, "nové" Nestroyovy hry, R. Preisner neohrnoval nos, naopak, v počáteční fázi zkoušek vystoupil před celým osazenstvem s dlouhou a vzrušivou přednáškou. I ten, komu z velmi náročného rozkladu leccos uniklo, dobře vycítil, že jde o závažný úkol a o dramatika, za něhož je třeba se postavit s plnou odpovědností.

Režisér srozuměný s podstatou Preisnerových odhalení podivuhodně vystihl zběsilost lidské přirozenosti v zápase o přelud štěstí. V hledišti co chvíli vybuchující smích se s postupujícím příběhem stále zřetelněji rozrážel o zlověstné hemžení postav až přízračně tápajících po zapomenutém bytí. Rio Preisner byl řešením Otomara Krejči potěšen a inscenace se mu líbila. V Divadle za branou patřila pak k nejúspěšnějším a na zájezdech jí porozumělo nejen (kupodivu) vídeňské obecenstvo, ale i diváci zemí, v nichž Nestroye dosud nepoznali. Až po premiéře, v roce 1968, vyšla konečně Preisnerova monografie v Praze a téhož roku německy i v Mnichově. Autorovi, který se současně rozhodl pro exil, pomohla při vstupu na univerzitní dráhu.

Tak vznikla - pro Rio Preisnera příznačně - z příležitostně vyvolaného spisku, původně určeného pro běžnou potřebu, zásadní práce, pro Nestroyovu recepci podobně významná jako Krausův proslulý esej z roku 1912. Kdo bude chtít napříště Nestroyovi porozumět, a ne ho jenom použít (zneužít), neobejde se bez ní.


Krotit blábol

Preisner básník
Miloš Doležal

Rio Preisner je básník-stavitel. Jeho básnické skladby jsou monumentálně komponované, chrámově prostorné, velkoryse pojaté, vyzdvižené nad poeticky ohranou a běžně pěstovanou reflexi "drobničkové" každodennosti. Zaznívá v nich něco z vesmírného větru. Panoramatické výhledy se v nich střídají se šlehavým postřehem filozofa; konkrétní zbrázděné tváře (sirota Ježíš, Jidáš, Matka Tereza...) vyčuhují z proudu dějin, který se valí na bezradné i bezbranné lidské stádo. Každé slovo je v jeho poezii řečeno neodvolatelně, kladeno s vážným úmyslem a přesným účinkem. Preisner apeluje, zapřísahá, varuje, cituje, myslí nahlas, vášnivě až buřičsky polemizuje, ztišeně rozjímá, zpytavě klade otázky, skáče si do řeči, historické události kříží s aktualitami a především apokalypticky vidí: tolikeré znehodnocení Slova, tak pyšné zbožštění člověka, tak precizně zbudované sítě gulagů a Treblinek, tolik mučíren, Hirošim, brutálních totalit, válek a bratrovražd, které od dob Kaina člověk člověku nachystá. Osleplé lidstvo se podle Preisnera nemůže samo od sebe ze smrtonosných úderů vzpamatovat a svým blouděním platí šílenou daň. Údivná i dráždící otázka, zaznívající v jeho první básnické knize Kapiláry (nepovšimnuta vyšla v roce 1968): "Jak to, že je stále ještě kam jít/v těch jílových vrstvách pohřebišť?" prochází v rozličných variacích a obměnách celou jeho tvorbou. Například ve sbírce Odstup (1977) learovsky zajekne v podobě bolestivého exilového vyhnanství. Odstup od domova a od vlastních dějin však překvapivě a v několika málo místech až katarzně napomůže k přímému, nezkreslenému a nesentimentálnímu pohledu na "své" Čechy rozložené pod Řípem. Zbaven všech omalovánkových mýtů je jeho zkoumavý pohled o to krutější a nemilosrdnější. Normalizační Čechy připodobňuje k "ztroskotané zemi" zcizených, zrazených dějin, kde zůstalo pouhé "blanické ticho v zpleněných kaplích". Doktor Franz, Mácha a Karel IV. se potkávají na místě, kterému autor ještě jinak říká "pustino posledních světců,/mlate navždy rozprchlých vojsk". Básnickou pří o smysl českých dějin a vypjatou dikcí tu Preisner navazuje nejen na svého básnického druha a přítele Ivana Diviše, který ve sbírce Odchod z Čech píše: "Kde leží Palach? Nevíte!?/Kde ale hnípe Kotvald, víte?", ale i na temné, metafyzické meandry Vladimíra Holana: "Vidíme to denně: vojáci napájejí koně z rakví světců..." (Bolest). Také v této Preisnerově sbírce se objevuje jeho další "rodný" obraz "nestoudně se vršících ker", rýpavého, zraňujícího ostří, jakéhosi zmarnění, které se "viditelně" přihlásí za patnáct let ve sbírce Praha za času plujících ker. Sbírka Zvíře dětství (1978), psaná v daleké Pensylvánii, je přivoláním dávného, ale uhrančivého dětství, prožitého v Mukačevě. Vyvoláván je otec, židovští spolužáci, maloměstské postavičky, zvuky a vjemy, "nezaměnitelná krajina a její čas/darovaný". V krátkých, čistě vykroužených básních zaznívají osobnější tóny, domov nemá již tak rozkymácené kontury jako v předešlých sbírkách. Po básnických skladbách Zasuto (1980), palimpsestu Královská cesta (1989) a Visutých mostech (1992), pamfletických kaskádách, historických vizích a meditacích je poslední Preisnerovou celistvou sbírkou Praha za času plujících ker (1990). Napsána byla během dvou měsíců po prvním porevolučním návratu do Prahy. V autorově trpkém a kousavém vidění město a celý národ vylézá z tunelu udušených dějin a "masožravě žvýká minulost,/občas ji vyplivne žvanec/nestravitelné viny". Je to kniha bezprostředního strachu o rozdýchávání společenství zdecimovaného komunismem a chvějivé starosti o nezaslouženě nabytou a jalovou svobodu. Drobnosti vypozorované v ulicích, v kavárnách zaslechnuté útržky hovorů, prosby a konfrontace vyústí v poslední básni, která po úvodních verších "ve smogu a jedech Koruny české/hledím dík Kristu na tu spoušť" doroste k básníkovu zjištění neschopnosti cokoli vysvětlit z bolestí vlastního osudu a do modlitby za sebe i národ: "Žíravou rosu božího slitování/dejte nebesa!" Rio Preisner je básník-filozof, poeta doctus v tom nejlepším slova smyslu. Jako málokdo totiž ví, že vědění je bez moudrosti jen pouhou sebestřednou intelektuální exhibicí. Patří k těm básníkům, o kterých sám říká, že "jen oni krotí blábol v tragicky mučivý řád".


Vše souvisí se vším

Preisner germanista
Jiří Munzar

Rio Preisner, absolvoval na filozofické fakultě Karlovy univerzity germanistiku a anglistiku, získal doktorát filozofie, po krátkou dobu působil jako asistent na germanistice, živil se jako učitel němčiny, stal se překladatelem z povolání...

Překládal takřka výhradně z němčiny, a to převážně autory jemu nějak blízké, většinou dosti náročné (Franz Kafka, Hermann Broch, Friedrich Dürrenmatt, Jean Paul, Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen a další), mnohé své překlady doprovodil delšími předmluvami nebo doslovy. Byly to většinou samostatné studie, mezi nejvýznamnější patří ty věnované Hermannu Brochovi. Preisnerovy starší práce germanistické jsou jeho současným čtenářům méně přístupné. Dnes je u nás znám především jako básník a politolog a filozof dějin. Je pravda, že se Preisner postupně stále více zajímá o problémy obecnějšího rázu, germanista se v něm však nikdy nezapře. Německá literatura a filozofie a vůbec německá problematika, zejména v souvislosti s interpretací dějin, se stále a často objevují, mnohdy jako kontrast nebo pozadí k pojednávané situaci české.

Je potěšitelné, že nakladatelství Torst věnovalo první svazek souboru Preisnerových statí a úvah jeho studiím germanistickým: Když myslím na Evropu I, 2003. Jedná se o výbor, do něhož jsou zahrnuty jak práce otištěné v Československu do roku 1968, kterých je většina, tak práce vydané či vzniklé v zahraničí. Jsou soustředěny do několika okruhů, hodně je probírána pražská německá literatura (Franz Kafka, Franz Werfel, Rainer Maria Rilke), velké pozornosti se dostává české germanistice a jejím peripetiím, zastoupeny však jsou i některé další okruhy a další autoři (Broch, Goethe, Forster, Nestroy).

Začněme pražskou německou literaturou. Preisner, znalec Werfla, zkoumá vývojové tendence v jeho lyrice a jeho vztah k expresionismu ("Textové změny v rané Werflově lyrice", 1948; "Franz Werfel a expresionismus", 1987). O díle Franze Kafky, kterého Preisner překládal, pojednávají dvě studie: "K interpretaci - zejména Franze Kafky" (1967) a "Dva světy v aforismu Franze Kafky" (1967). Pro negermanistu budou z tohoto okruhu možná nejzajímavější tři práce o Rilkovi: "Několik poznámek k vlivu prostředí a výchovy na R. M. Rilka" (1947), "Rainer Maria Rilke" (1967), původně doslov k Zápiskům Malta Lauridse Brigga, a "Filosofická kritika Rilkovy poezie v díle Hanse Urse von Balthasara, Romana Guardiniho a Gustava Siewertha" (1994). Mezi první a poslední z nich uplynulo takřka padesát let a je na nich patrné Preisnerovo směřování od popisného výkladu přes obšírnější charakteristiku Rilkova ideového vývoje až po zasvěcené podrobné komentování trojí kritické analýzy Rilkova díla z pera tří předních německých teologů. (Zejména Urse von Balthasara si Preisner cení, na rozdíl třeba od jeho poněkud distancovaného přístupu ke Karlu Rahnerovi.) Preisner si všímá mj. i recepce Rilka u nás v období mezi válkami, kdy byl obdivován Holanem a Zahradníčkem i jinými básníky katolické orientace, kteří "složitou mýtopoezii Elegií a Sonetů přijímali jako výraz křesťanského ducha", ač se Rilke od křesťanství odvrátil ještě v době, kdy žil v Čechách, a na základě detailních analýz u něho konstatuje blízkost ke gnózi.

Na situaci české germanistiky se soustřeďuje krátká stať "Budoucnost germanistiky", přednesená na debatním večeru Literárně historické společnosti v Praze roku 1947, a rozsáhlé pojednání "Epitaf pro českou germanistiku", obsažené původně v prvním díle Preisnerovy knihy Aspekte einer provokativen tschechischen Germanistik vydané roku 1977 ve Würzburgu. V první práci se Preisner zamýšlí nad perspektivami germanistiky po katastrofě druhé světové války a zdůrazňuje, že současný historik německé literatury nutně musí mít solidní vzdělání filosofické, protože filosofové podle něho mají velkou vinu na tragédii Německa: úkolem filosofie totiž bylo "již samu metafyziku, mýtus nacismu z metafyziky, označit za zločinný. Nestalo se tak." (Při čtení tohoto textu se matně vybavují poválečné hysterické diskuze u nás o tom, má-li germanistika vůbec právo na existenci. A tažení proti všemu německému, včetně německých jmen, kdy se např. přední český germanista a překladatel Franze Kafky Pavel Eisner, byv k tomu vyzván, odmítl přejmenovat, dokud ve vládě sedí Gottwald a Fierlinger, atd. atd. To vše by si nepochybně zasloužilo souborné zpracování.) "Epitaf pro českou germanistiku" pak velmi kritickým pohledem sleduje vývoj tohoto, u nás často zideologizovaného a zpolitizovaného, oboru od jeho počátků, tzn. od rozdělení Karlovy univerzity v roce 1882 až po léta po druhé světové válce. V úvodních pasážích Preisner pokládá za velmi problematickou orientaci české germanistiky na germanistiku německou. (To je dále jedním z důvodů, proč poměrně vysoce hodnotí literární historiky brněnské - Jana Krejčího a zejména Stanislava Sahánka, který měl blízko spíše k Rakousku.) Postupně charakterizuje jednotlivé vůdčí postavy: Arnošta Krause, od něhož má jistý odstup, Otokara Fischera a Vojtěcha Jiráta, a své výklady završuje dle něho v podstatě smutnou postavou Hugo Siebenscheina, jímž, po vylíčení rozmetání germánského semináře počátkem 50. let, dějiny české germanistiky končí. "Úmrtím Hugo Siebenscheina v roce 1971 se definitivně uzavřela historická kapitola české germanistiky, jejíž kořeny vyrůstaly z vnitřně rozporné pozitivisticko-historické epochy okcidentální vědy, která v mnohém duchovně připravovala takřka nevyhnutelnou katastrofu univerzální sebedestrukce: imanentistického humanismu. Ani násilný zánik české germanistiky to nedokazuje tak jasně jako proces sebezničení humanistických učilišť na západních univerzitách." Více Preisner o poválečném období nepíše: "Zabývat se v epitafu pro českou germanistiku tím, co se za českou germanistiku vydávalo po zničení české germanistiky v poúnorových letech, mi připadá nedosti pietní. Také je třeba si uvědomit, že vedle české germanistiky zanikla po únoru 1948 i řada dalších humanistických věd: filosofie, psychologie, sociologie, srovnávací literatury, prakticky veškerá literární historie a věda, celá právnická fakulta a ovšem i teologická fakulta." Jen v jiných souvislostech a na jiných místech se několikrát objeví jméno Eduard Goldstücker, kterému autorovy sympatie rozhodně nepatří, velké chvály se naopak dostává neuniverzitnímu germanistovi, iniciativnímu redaktorovi nakladatelství Mladá fronta a výbornému překladateli, předčasně zesnulému Vladimíru Kafkovi.

Pomineme-li již zmíněné studie o jednotlivých autorech i o problémech spojených s divadlem ("Exkurs o masce", "Člověk v loutku proměněný", "Nestroy a krize světového dramatu"), zaslouží si ještě pozornosti obecnější úvaha "Na obranu německé literární ,vnitřní emigrace' v letech 1933-45" (1989). Preisner v ní navazuje na poválečné diskuze, v nichž zejména Thomas Mann odsuzoval paušálně všechno, co bylo v Německu po roce 1933 vydáno, a jednoznačně se staví na stranu kritizovaných autorů, k nimž patřili např. Reinhold Schneider, Gertrud von Le Fort, Romano Guardini, Stefan Andres a další, a odmítá myšlenku kolektivní viny. K tomu samozřejmě přispěly i osobní antipatie k Thomasu Mannovi, který pro něho byl typickým představitelem liberalismu. K tomu si dovolím ocitovat, i jako ukázku Preisnerova pozdního stylu, z textu o Vojtěchu Jirátovi: "Jeho apolitičnost nelze ztotožňovat například s politickou imbecilitou řady německých předních emigrantů v USA v čele s Thomasem Mannem, kteří ve Stalinovi a internacionálním socialismu spatřovali šťastnou budoucnost své země."

Thomas Mann není jediný, kdo je takto častován. Objevují se i ostřejší charakteristiky jako třeba "moralizující nevěrec superintendant Herder" - s postupem let jich přibývá. Zatímco před odchodem do zahraničí bylo nutno brát ohledy na domácí situaci, v 70., 80. a 90. letech je tomu jinak. Filozofické analýzy jsou u literárního historika Preisnera vždy velmi důležité - za současnou krizi činí odpovědnou především gnózi, či gnostické tendence v moderním evropském myšlení, velmi často v tomto kontextu figuruje Hegel. Pokud jde o jednotlivé autory krásné literatury, těší se někteří větší Preisnerově přízni (např. Karl Kraus, Herman Broch, Gottfried Benn), jeho sympatie naopak nemají liberální či levicoví intelektuálové (např. Bertolt Brecht, Günter Grass či Heinrich Böll).

Jak již bylo úvodem naznačeno, u Preisnera souvisí všechno se vším, takže lze jen velmi těžko vypreparovat, co patří mezi germanistické texty a co do politologie či filozofie či filozofie dějin. Takže v závěru prvního svazku díla Když myslím na Evropu se objevuje úvaha "Ke sporu o revizi nedávných německých dějin", zatímco druhý svazek začíná studií "Na téma Bolzano". Což znamená, že zájemce o Preisnera-filosofa či Preisnera-politologa si s užitkem přečte i většinu "germanistických" textů. Díky za ně nakladatelství Torst i jejich editorovi Janu Šulcovi.

Závěrem bych se ještě rád přimluvil za nové české vydání Preisnerovy nestroyovské monografie. Před dvěma týdny jsem ve Vídni v Burgtheatru shlédl Nestroyovy frašky a v programu z ní bylo dvakrát citováno, což mě potěšilo. Z našich knihoven při čistkách po roce 1970 zmizela a je jen velmi těžko dostupná.


O Rio Preisnerovi

Josef Forbelský

Intelektuální život v České republice patnáct let po tom, co změnila svůj velmocenský existenční rámec, má své osobité "logo". Na jeho základě si mnozí jeho účastníci přisuzují přijatelnost a oprávněnost vlastních výroků na poli duchovních věd a umění a s "nejlepším svědomím" prošetřují (provádějí inkvizici, řečeno latinsky) nepřijatelnost výroků odlišných.

Rio Preisner jak zakarpatským (mukačevským) rodištěm, tak svým katolictvím není v souladu s konformismem zaručeně českého loga. Je pod ním pociťován jako bytost cizorodá. Nestal se žádoucí apologetickou sloučeninou českého národnictví, které svou včerejší ideologickou služebnost zdůstojňuje liberálními demonstracemi dneška.

Preisnerova generace, klopýtavá poutnice dvacátým stoletím, prošla spolu se svou zemí třemi kulturně-ideologickými systémy, francouzským, německým, rusko-sovětským, až dospěla do čtvrtého, evropsko-amerického. Zatímco tři první byly vzhledem ke svému evropskému zakořenění s českou tradicí tak nebo onak sourodé a mohly být kladně nebo záporně historicky exploatovány, vztah poslední a nejmladší vyplynul až z konce evropocentrismu. Z obratu velmocenské relace mezi dvěma kontinenty, Evropou a Severní Amerikou, když se nadvláda evropského světadílu událostmi dvou světových válek přesunula za Atlantik. Například Masarykova role jako zprostředkovatele tohoto radikálního světového obratu je - ve vztahu vůči střední Evropě a českým zemím - stejně zřejmá a uznáníhodná jako role "Jugoslávců" Pašiče a Trumbiče na Balkáně, nebo Kubánce José Martího v Karibské oblasti. Rio Preisner ať jako Středoevropan, ať jako Severoameričan vnáší do tohoto radikálního dějinného posunu pozoruhodné názorové světlo.

Za svého pobytu v Čechách (léta 1939-1968 prožil v Praze) se Preisner svým vzděláním a svou duchovní orientací vymkl konjunktuře liberálně-nacionálního a komunistického kompilátu, který v 50. až 80. letech pěstovaly zdejší učené instituce, včetně univerzit. Ačkoli se vzdělal vysoko nad jejich úroveň, ku prospěchu osobnostní integrity se redukoval do role pražského šprachmajstra a překladatele.

V roce 1968 opustil Evropu a stal se v severní Americe tím, čím vzdělaností a duchem byl, univerzitním učitelem. Do Čech se vracely jeho básně a jeho filozoficko-náboženské eseje, které v některých námětech velice hyperbolicky, a přitom substanciálně popsaly českou, a šíře východoevropskou cestu do otroctví. Již kvůli osobní identifikaci totalitářů z roku 1948 a pozdějších neo-demokratů nabízejících se k opětnému vůdcovství, jak to in margine sděloval, Rio Preisner opět vypadával z české ideové krychle. Kritika jeho myslitelského díla byla a zůstává nevrlá. Z té či oné strany je Preisner jako "kriterion" obtížně přijatelný, integrovatelný.

Jenomže Preisnerova myslitelská nesnesitelnost je již pro svůj vzdělanostní a duchovní formát aktuální. Ověřujeme si to například novou četbou jeho spisů Americana I, II. A to když jejich autor jako oddaný občan Spojených států a stoupenec jejich výhod, a současně jako "transplantovaný" evropský vzdělanec se svým výjimečným vzděláním konjunkturálně nekupčí, ale vědomě je dává do kritické služby své civilizace. Vidění Spojených států amerických (říká se zjednodušeně "Ameriky" a lehkomyslně se přitom pomíjí existence stamiliónů obyvatel jižnější části kontinentu) se v Čechách dneška vyznačuje buď panenským obdivem, nebo přežilou třídní zavilostí. Preisnerovo hlubinnější sdělení v prvním díle Americana (1992), například jeho informace o tamním myšlenkovém konzervatismu, zanikalo v dozvucích radostného prostřihávání ostnatých drátů, když Čechy byly po roce 1989 opět "puštěny na Západ". Zpětná četba Preisnera, působícího na dědice českého realismu idiosynkraticky, nám zreálňuje obzory naší situace. Není to pouze osobitý výklad Ameriky, je to předjímaný cestopis naší nynější existence, evropsko-americké existence.

Lída Divišová

Úplně na začátku jejich rozdílných exilů se Ivanovi podařilo, a dlouhá léta se tím doslova chlubil, Ria rozesmát. Seděli prý v nějakém taxíku někde v Německu. Posléze se každý z nich ocitl na výdrholci - básnicky i myšlenkově byli po báječných šedesátých letech prostě najednou úplně sami, což řešili intenzivní korespondencí. Dopis od Ria byla vždycky událost a pro mne povinná četba - tak jsem byla vzdělávána hned ze dvou pramenů... Riovy dopisy hájily církev, zde se to jen hemžilo myšlenkami církevních otců, středověkých mystiků i židovských myslitelů 20. století. Obsah dopisů Ivana neznám, ale nejspíš se věnoval temnějším stránkám církve, jako je inkvizice nebo conquista. Určitě lpěl více než Rio třeba na Simoně Weilové. Možná, že u těchto zralých mužů šlo v jejich korespondenci více o přetrhávání osamocenosti než přímo o obsahy, které byly vlastně neslučitelné - rigidní katolík kontra věčný rebel. Určitě je spojovala láska k Pánu Ježíšovi, Kristovi - a to ještě u Ivana spíše to první a u Ria to druhé. Možná je ale spojovalo nejvíc, že byli oba básníci, ano, u Ria je mnoho různých činností - myslitelská, badatelská, profesorská, ale Rio je i básník. A nad to není.

Jiří Gruša

Rio Preisner mě třikrát v životě inspiroval. Poprvé jako germanista, který mému čerstvému zájmu o němčinu nabídl nepolitizovatelnou odbornost. Ze svého blízkého okolí jsem znal spíše pohádku o pokroku a jeho kazitelích. Díky Preisnerovi jsem si všiml, že Karel Marx je prorocký literát germanoidního ražení, kterému se geniálně povedlo prodat svůj studentský epos ve vědecké hantýrce. Podruhé jsem byl zaujat Preisnerovým pohledem na české dějiny, který se zbavil "palackismu", aniž se zbavil dramatičnosti a vize. Potřetí jsem mu byl vděčný v emigraci, když mi ukázal, že lze žít mimo postvlastenecké úživné spolky, jako někdo, kdo něco umí sám. Za to jsem mu vděčný a přeji mu budoucnost, kterou již teď má.

Revue Politika 10/2005

Kompletní archiv článků Revue Politika a Revue Proglas najdete na
www.revuepolitika.cz