Úvod » Časopisy » Archiv » Revue Politika 2007 » Obsah čísla 2/2007 » Potřebuje ČR radarovou základnu USA?

Revue Politika 2/2007 / Potřebuje ČR radarovou základnu USA?

Potřebuje ČR radarovou základnu USA?

Michal Petřík

Otázky bezpečnosti země patří vždy k těm nejzávažnějším. Ve všech svobodných zemích na světě, které samy rozhodují o způsobu, jakým zajistí bezpečnost svého území, se proto na toto téma vedou diskuse, v nichž jsou posuzovány jednotlivé typy reálně existujících bezpečnostních rizik i obranné prostředky a systémy, které jsou alternativně k dispozici.

Jednotliví aktéři těchto debat kladou proti sobě různé argumenty, různé pohledy na bezpečnostní hrozby, kterým podle nich země čelí, a navrhují různé způsoby, jimiž se těmto hrozbám bránit. Ke slovu přicházejí i různí vojenští specialisté, konečné slovo však mají vždy občané, obvykle prostřednictvím politiků, kteří k tomu disponují jejich mandátem. Otázky národní bezpečnosti bývají v demokraciích vždy předmětem volební kampaně, alespoň tedy natolik, že jednotlivé strany ve svých volebních programech formulují své konkrétní priority v bezpečnostní oblasti.

Pro někoho možná samozřejmá konstatování, ale neměli bychom zapomínat, že naše země se již ocitla uprostřed právě takové strategické bezpečnostní diskuse, výsostně politické diskuse, svým rozsahem největší od poloviny 90. let, kdy jsme se ucházeli o členství v NATO.

Vzhledem k tomu, že ještě nebyla oficiálně zveřejněna nóta, kterou se na nás obrátila vláda USA v otázce systému protiraketové obrany, nejsou dnes veřejně známy závazné detaily toho, co přesně má být předmětem zapojení ČR do tohoto systému. Existují pouze neoficiální informace opírající se o protichůdné spekulace v natolik zásadní otázce, zda by systém budovaný na území ČR zajišťoval obranu jen území naší země a části Evropy, či Evropy i USA, nebo dokonce jen území USA.

Stoupenci rozmístění prvků protiraketové obrany na našem území vidí nebezpečí. Jsou jím rakety, které buď již vlastní nebo pravděpodobně již brzy budou vlastnit různé nedemokratické režimy či teroristické skupiny na celém světě, zejména v oblasti Blízkého východu. Jejich rakety (a zde je jedno, s jakým typem hlavic) budou moci - technicky vzato - rozsahem svého doletu zasáhnout i území našeho státu. Některé rakety již dnes tuto schopnost pravděpodobně mají.

Úspěšné a důstojné řešení bezpečnostních otázek se promítá nejen do celkové zahraničněpolitické prestiže dané země, ale zejména do jejího (dobrého) jména v očích vlastních občanů. V konečném důsledku pak do prosté existence, či neexistence dané země jako suverénního státního celku.

Pro svobodnou suverénní demokratickou zemi je obvyklé a normální, že si buduje takové vojensko obranné systémy, které ji budou ochraňovat před nebezpečími, jež jí hrozí. Země tedy buduje svou obranu sama nebo společně v alianci se zeměmi, které mají podobné vojensko obranné zájmy. Výsledkem je stav, kdy - mimo jiné - naprostá většina svobodných zemí žádnou vojenskou základnu cizího státu na svém území nemá.

Nemít na svém území žádnou cizí vojenskou jednotku je základní, výchozí stav, který netřeba obhajovat. Toto je situace většiny svobodných zemí na světě. Co je však třeba obhajovat a vysvětlovat, je eventuální vznik stavu opačného, kdy se na území státu cizí vojenská základna nachází. Důkazní břemeno totiž nese vždy ten, kdo požaduje změnu proti výchozímu stavu. Ten musí dokazovat, proč by jím navrhovaná změna měla být přijata.

Ve svobodné zemi není a nesmí být samozřejmé, že nějaké vojenské obranné opatření bude přijato automaticky. Umisťování cizí vojenské základny na území daného státu totiž není ani vojenským, ani technickým, ani logistickým problémem. Jde o výsostně strategický, politický a psychologický krok.

Důvody vojenské přítomnosti

Domnívám se, že k vojenské přítomnosti jedné země na území země jiné mohou v mírových dobách existovat tři typy důvodů.

Zaprvé může jít o pozůstatek doby, kdy touto cizí armádou byla daná země osvobozena od své vlastní totality a na základě bilaterálních spojeneckých smluv má osvoboditelská země zajištěnu svou vojenskou přítomnost dodnes. Toto je příklad SRN a Itálie po druhé světové válce.

Zadruhé, dlouhodobé vztahy mezi hostitelskou zemí a hostem mohou být natolik dobré a nadstandardní, že přítomnost vojenské jednotky je vnímána jako samozřejmý výraz mimořádně přátelských a spojeneckých vztahů. Nejlepším příkladem zde bude asi Velká Británie či Island.

Zatřetí, může jít o víceméně účelový ekonomicko vojenský pakt místní vlády s vládou vojensky hostující země, který vůbec nemusí souviset se zvyšováním obrany hostitelské země.

Domnívám se, že Česká republika ani do jedné z těchto tří skupin zemí nepatří a měla by v této věci důsledně sledovat především své vlastní národní zájmy ve vojenskostrategické oblasti.

Podmínkou nutnou pro budování jakéhokoliv nového obranného systému je identifikace nového prokazatelného nebezpečí, které dané zemi nehrozilo, ale nyní skutečně hrozí nebo v budoucnu hrozit může a které má být tímto novým systémem odvráceno či minimalizováno.

Vojenské nebezpečí ale nemá tu fyzikální povahu, že by například "vyzařovalo" úplně stejně intenzivně do všech směrů a ohrožovalo všechny země stejným způsobem. Vojenské ohrožení bývá přesně a vědomě nasměrováno. Je jedním z projevů konkrétní úrovně bilaterálních vztahů dvou zemí (či vztahů teroristické skupiny k dané zemi), vztahů politických, které vyjadřují historické vazby, zájmy vládnoucích elit, míru konvergence širších geopolitických zájmů, naléhavost vzniku nové geopolitické rovnováhy, jakož i očekávání vkládaná do druhé země.

Bezpečnostní ohrožení jednotlivých zemí, a to i tehdy, jsou-li členy téhož vojenskoobranného uskupení, tedy identická nebývají. Nijak nepopírám, že i balistické rakety dlouhého doletu mohou být brzy v držení teroristických skupin. Z této skutečnosti však vůbec nevyplývá, že tyto balistické rakety budou ohrožovat stejnou měrou jak Spojené státy americké, tak Českou republiku. Jsem přesvědčen o tom, že tato míra ohrožení je a bude řádově odlišná a že vychází v neprospěch USA.

Jediným skutečným důvodem vlastníků raket, kteří jimi chtějí ohrozit USA k tomu, aby napadli území ČR, může být leda výskyt zařízení protiraketové obrany na území ČR. Odpůrci i zastánci radarové základny se totiž shodují, že tato zařízení (radar, antirakety) by byla v případě útoků zlikvidována vždy jako první.

Povaha rizika

Jsem přesvědčen, že riziko toho, že terčem raketového útoku diktátorských režimů či teroristických skupin bude území USA, je vždy několikanásobně vyšší než riziko, že jeho terčem, proti němuž nás má ochraňovat radarová základna USA, bude území ČR.

Každý obranný systém samozřejmě něco stojí. Vždy platilo, že "nejsem-li schopen ufinancovat své vlastní zbrojení, mohu uzavřít spojeneckou dohodu". Než ale vydám peníze na zbrojení či sjednám příslušnou spojeneckou dohodu, musím mít jistotu, že ohrožení či nebezpečí, proti němuž se jdu zabezpečovat, míří skutečně na mou zemi a ne náhodou na nějakou jinou.

V případě spojenecké dohody i zastánci radarové základny připouštějí, že naše zahraniční politika bude muset částečně brát ohled na zájmy USA. Jejich tvrzení, že to pro nás nebude žádná zátěž, protože v bezpečnostní oblasti jsou zájmy USA a ČR shodné, považuji za mylné. Neodpovídá celkové pozici a zájmům České republiky tak, jak historicky ve 20. století vznikly, a to právě v kontrastu k USA.

Samozřejmě že vojenské jednotky na cizím území nejsou žádné tabu. Jakmile se zformovaly Československé zahraniční legie, byli jsme velmi rychle partnerem k jednání o své vlastní svobodě a samostatnosti. K prosazení suverenity reprezentované Národním výborem v Paříži výrazně napomohla aktivita našich vojenských jednotek v cizí zemi.

I tímto je však jen dokreslena skutečná povaha, podstata a smysl americké vojenské základny na území České republiky. Ono totiž jde primárně o obranu suverenity Spojených států amerických, nikoliv České republiky. Budou to tedy i v této symbolické rovině USA, kdo chce mít na území ČR vojenskou jednotku k zajištění zájmů své země, nikoliv naopak.

Česká republika není jedním ze států USA. Jsme středoevropskou zemí, která je součástí euroatlantického civilizačního okruhu relativně velmi krátkou dobu, i když bychom si přáli (a občas si namlouváme) něco jiného.

Naše země není (protože ani nemůže být) symbolem bohatství, konzumu, moci, síly, křesťanského hodnotového systému (jsme nejateističtější zemí na světě) či "exportu demokracie" a všech dalších hodnot či přístupů typických pro USA, proti nimž bojují některé diktátorské režimy či teroristické skupiny v různých částech světa. Například s mnohými muslimskými zeměmi nás pojí tradice několika poválečných desetiletí velmi úzkých hospodářských vazeb, jaké mnohdy - ani řádově

- v případě USA nikdy nevznikly. Ani na tyto dnes z různých důvodů již méně rozvíjené vztahy a tradice bychom neměli zapomínat, hodnotíme-li svá bezpečnostní rizika. Československo bylo v poválečných desetiletích například na Blízkém východě dobrou značkou, partnerskou a spojeneckou zemí.

Zastávám názor, že naše země není (a nemůže být) terčem potenciálních raketových útoků ani zdaleka s takovou pravděpodobností jako například Spojené státy americké. Nejsme zemí, která by volala po tom typu protiraketové obrany, jakým se dnes zajišťují USA v rámci svého systému Missile Defence. Přikláním se proto k závěru, že k zajištění své vlastní bezpečnosti dnes diskutovanou radarovou základnu USA nepotřebujeme.

Autor je poradcem prezidenta republiky.

Revue Politika 2/2007

Kompletní archiv článků Revue Politika a Revue Proglas najdete na
www.revuepolitika.cz