Úvod » Časopisy » Archiv » Revue Politika 2007 » Obsah čísla 5/2007 » Americký radar a česká strategická kultura

Revue Politika 5/2007 / Americký radar a česká strategická kultura

Americký radar a česká strategická kultura

Odpověď na polemiku
Michal Petřík

Na můj text "Potřebuje ČR radarovou základnu USA?", který vyšel v Revue Politika 2/2007, reagovali pánové Petr Suchý a Petr Vilímek z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU textem "Hra na schovávanou", jenž vyšel v čísle 3/2007. Polemiku považuji za zajímavou i užitečnou, dnes tedy nabízím svou odpověď. Argumenty, které jsem uvedl, byly shledány jako vykazující charakteristiky evropské politické strategické kultury - patrně na rozdíl od americké strategické kultury, jež však kromě odkazu na Roberta Kagana nijak specifikována nebyla.

Jistě lze souhlasit, že odlišnosti v kultuře bezpečnostní i politické strategie mezi USA a evropskými zeměmi existují. A ačkoliv to nebylo v polemice s mým textem nijak přímo zmíněno, měli autoři patrně na mysli především ty rozdílnosti, na které upozorňoval již Henry Kissinger a které byly patrně nejlépe vystihnuty v jeho zdrcující kritice evropské (a zejména německé) reálpolitiky založené na mocenských kalkulacích a národním zájmu. I když tento přístup podle Kissingera našel v USA své zastánce, zvítězil tam "wilsonovský idealismus" a jeho mesianistické pojetí role USA ve světě: Amerika má závazek nikoliv vyvažovat moc, nýbrž šířit své zásady po celém světě. Mír závisí na šíření demokracie, státy mají být posuzovány podle stejných mravních kritérií jako jednotlivci a dodržování univerzálního systému práva je v americkém národním zájmu.

Dvě diskuse

Nejsem si jist, zda by skuteční zastánci reálpolitiky či evropské strategické kultury označili mé argumenty za typické pro svůj pohled na zahraniční a bezpečnostní politiku. Navíc se nedomnívám, že v odlišení strategických kultur lze nalézat argumenty proti výsledku mého pohledu na jednu dílčí bezpečnostní otázku. Neměli bychom totiž zaměňovat dvě diskuse: tu, která se týká obecných vlastností a nároků, které budeme klást na své vojenské úvahy a koncepce, na svou strategickou kulturu, a pak tu debatu, která se týká jednoho již zcela konkrétního, nedávného oficiálního požadavku USA adresovaného České republice.

Ostatně masivní vojenské škrty amerického Kongresu dávají nahlédnout, že i v rámci jednoho typu strategické kultury jsou výrazně zastoupeni příznivci i zcela opačných vojenských koncepcí.

Kultivované spojenecké vztahy vyžadují, abychom byli schopni rozlišovat. Dobrým příkladem nám může být přístup Francie z března roku 2003. Země, která pohrozila natolik účinně vetováním rezoluce Rady bezpečnosti OSN legitimizující vojenský zásah USA proti Iráku, že ji USA nakonec stáhly, i přes rozdílnost v pohledu na zásadní bezpečnostní otázku dostála nárokům, které jsou kladeny na dobré spojence. Na tiskové konferenci v březnu 2003 byl francouzský prezident Chirac dotázán, zda si je jako vrchní velitel armády vědom toho, že americké vojenské letouny v souvislosti s vojenskou intervencí v Iráku používají francouzský vzdušný prostor. Jednoznačnost jeho odpovědi mnohé překvapila: "To se mezi spojenci dělá."

Autoři zmínili i Mnichovskou dohodu a nutnost poučit se z dějin. Pak je ovšem namístě doplnit naši zkušenost z chování velmocí i o následující čerstvý příklad. Cituji z dopisu prezidenta republiky Václava Klause napsaného 31. srpna 2006 předsedovi vlády ČR: "Na americké straně probíhá urychleně příprava stanoviska ministra obrany USA k české a polské nabídce na umístění prostředků americké protiraketové obrany na jejich území." Prezident se premiéra ptal, zda a kým byla nabídka na umístění amerických protiraketových systémů na našem území americké straně učiněna. Po obdržení odpovědi českého premiéra odpověděl prezident republiky velvyslanci USA toto: "Ve Vašem dopise hovoříte o ,Czech (and Polish) offers to host Missile Defense facilities'. O této nabídce, protože tak překládám slovo offer, jsem nikdy v minulosti nebyl informován a rovněž předseda vlády ČR Jiří Paroubek mi ve svém dopise ze dne 31. 8. 2006 oznámil, že ,vládou České republiky nebyla žádná taková nabídka učiněna, pouze jsme souhlasili s předběžnou výměnou informací'." (citováno podle knihy Václava Klause Rok čtvrtý, Knižní klub 2007)

Co si o tom lze myslet? Když jsme vstupovali 12. března 1999 do NATO, nešlo sice o nějaký typ fatálního záchranného kroku, snad ale nešlo o vstup do jakéhosi prázdného rukávu, na jehož konci se po čase neobjeví nic menšího než otázka rozmístění prvků protiraketové obrany USA, a to navíc na dnešním ryze bilaterálním základě.

Mohu jedině souhlasit s tvrzením autorů, že balistické střely nejsou jen vojenskými prostředky, ale že se více než často jedná o nástroj sloužící k vyvíjení politického nátlaku a ovlivňování zahraniční politiky dalších aktérů. Tudy by také mohla vést úvaha, na jejímž konci by mohl být souhlas i s touto stávající žádostí vlády USA adresovanou České republice. Šlo by ale o typické mocenské vyvažování (například zájmů Ruska a Německa, či dokonce Evropské unie) založené na typicky evropském kalkulu pragmatické reálpolitiky či evropské strategické kultury, kterou autoři tak kritizují. Navíc by musely být splněny obecnější podmínky, které by dokazovaly, že jde právě o ten nezpochybnitelný typ bezpečnostní spojenecké aliance dvou svrchovaných spojenců, založený na dobrovolnosti a oboustranné výhodnosti, za jaký jej jeho zastánci vydávají.

Dosavadní jednání hlavních aktérů v této věci však vytváří závažné pochybnosti, zda skutečně již do určité míry nejde o "vyvíjení nátlaku na evropské země, které může být s přihlédnutím k minulosti považováno za nejsnazší způsob narušení či zpřetrhání transatlantických vazeb", před čímž pánové Suchý a Vilímek varují.

Zcela úsměvné by například bylo odvádění pozornosti od podstaty tohoto problému rozehráváním ruské karty a pokus převést celou tuto záležitost na problém jiného typu. Jestliže mají být nově na území dvou středoevropských zemí rozmístěny vojenské prvky protiraketové obrany USA, nikdo přece nemohl očekávat, že se Rusko k záležitosti nijak nevyjádří. Bylo jen otázkou času, kdy se ozve. Má být snad oním autory propagovaným "obecným posílením národní odvahy" naše dnešní "odvaha" podporovat tento bilaterální projekt s USA právě proto, že si jeho realizaci Rusko nepřeje? Může být vůbec tato nevole, tato rozmrzelost nějakého třetího subjektu, který není ani potenciálním útočníkem, ani potenciálním účastníkem tohoto systému protiraketové obrany, skutečným argumentem ve vážné diskusi? Nezaměňujme tedy - i podle mne zcela oprávněnou - kritiku ustupování některých evropských zemí (zejména Německa) Rusku v této otázce za dostatečný důvod pro vyvážení tohoto ustupování naší vlastní zvýšenou ochotou či poptávkou po tomto americkém systému. To by byla zcela učebnicová reálpolitika ve své nejhorší (či nejzkarikovanější) podobě: motivem strategického jednání by bylo čistě mocenské vyvažování.

Jsem rovněž podezírán, že chci "navazovat na politiku komunistického Československa", protože jsem napsal, že jsme byli "v poválečných desetiletích například na Blízkém východě dobrou značkou, partnerskou a spojeneckou zemí". Pak ovšem musím připomenout, že jsem v žádném případě neměl na mysli něco specificky československého a už vůbec ne něco "typicky komunistického". Čilé politické a obchodní vztahy byly až do konce 70. let v případě Íránu za dynastie Páhlaví typické mnohem více pro tehdejší Západ než pro tehdejší Československo a v 80. letech měly například USA nebo Francie s Irákem mnohem užší vojenské a hospodářské vazby než tehdejší ČSSR.

Dnes nejde o obecnou diskusi pravidla, že "posílení bezpečnosti spojenců, a to nejen USA, napomáhá posílení bezpečnosti vlastní", jak v závěru autoři zdůrazňují. Na stole leží konkrétní žádost USA, se kterou se prostě nelze vypořádat paušálním odkazem na vhodnost posilování bezpečnosti našich spojenců.

Dnešní rizika a hrozby

Jaká je povaha našeho dnešního bezpečnostního rizika? A jakým způsobem nejlépe odvrátit z něj plynoucí hrozby? Diskutované bezpečnostní riziko se předně nemění skokově. Nevzniklo z roku na rok, vznikalo spíše v horizontu několika desetiletí. Již od roku 1972, od tragického a do té doby nepředstavitelného teroristického útoku na izraelskou výpravu sportovců během olympijských her v Mnichově, je bohužel islámský terorismus světovým fenoménem, který přináší smrt. Pravidelné únosy letadel v 70. letech, v té době navíc umocňované teroristickými útoky skupin typu Brigatte Rose v Itálii či Frakce Rudé Armády v SRN byly výrazným bezpečnostním rizikem terorismu. Toto konkrétní riziko však, a to dnes buďme schopni přiznat, v případě teroristických skupin BR nebo FRA již naštěstí pominulo.

Ani tolik zmiňovaný Írán nezačal vyvíjet své jaderné technologie až teprve v posledních dvou nebo pěti letech. Ale diskuse o základně armády USA a o radaru jejich systému protiraketové obrany na našem území začala prakticky až vloni v létě. Nelze se však divit, nelze se nad tím pozastavovat: do té doby USA žádný obdobný projekt, který by počítal s naším zapojením, nezveřejnily. Česká republika nebyla v této věci nikým oficiálně oslovena a sama takové systémy nevyvíjí.

To jistě nepřekvapí. Měli bychom se však zamyslet nad tím, zda jsme riziko, ohrožení, o kterém se dnes v souvislosti s protiraketovou obranou často hovoří, skutečně vnímali i před tím, než byly tyto projekty k dispozici, i před tím, než jsme byli touto americkou žádostí osloveni. Jak jsme ještě vloni, předloni, před pěti či deseti lety, kdy byly raketové systémy i zbraně hromadného ničení jistě již vyvíjeny týmiž zeměmi či teroristy, kteří dnes představují riziko, jak jsme toto riziko v České republice vnímali a hodnotili? Nelze zde vznést oprávněnou námitku, že tato rizika se prostě nikdy nezvyšují jen proto, že jsou náhle, na rozdíl od minulých let, potenciálně k dispozici systémy a prostředky k obraně před hrozbami z nich plynoucími?

Ani v obraně, ani v ohrožení zbraněmi, před nimiž nás má protiraketový systém ochránit, ale nejsme sami. Jako členské zemi NATO nám naštěstí stále ještě zbývá možnost trpělivě, leč důrazně přesvědčovat své spojence a partnery v Severoatlantické alianci, aby se do systému protiraketové obrany, připravovaného Spojenými státy pro ochranu území evropských členů NATO, zapojili také. Radar na našem území a antirakety v Polsku by ochránily také tyto země a morální argument, že v případě čistě bilaterálních projektů USA s ČR a Polskem by se další evropští členové NATO stali z pohledu protiraketové obrany jen "černými pasažéry", bude jistě vhodné častěji připomínat.

O společných závazcích plynoucích z "vyvíjejícího se bezpečnostního prostředí" hovoří rovněž aktuální dokument NATO vytyčující politické zadání a priority na příštích 10-15 let - Souhrnná politická směrnice NATO přijatá nejvyššími představiteli členských států na summitu v Istanbulu v červnu 2004. Dokument prošel schvalovací procedurou a na summitu v Rize konaném v listopadu 2006 bylo přijetí této Směrnice oficiálně stvrzeno nejvyššími představiteli NATO. V jeho části 2 (Dopady na Alianci), bodu 8, je stanoveno, že "vyvíjející se bezpečnostní prostředí vyžaduje, aby národní závazky pro operace NATO byly - při uznání nadřazenosti národních politických rozhodnutí - převedeny do konkrétní podoby rozvojem a poskytnutím flexibilních a udržitelných příspěvků a také spravedlivým sdílením břemene".

A ačkoliv je pravdou, že se tento princip netýká výslovně protiraketové obrany, jde o obecnou zásadu spravedlivého sdílení břemene uplatňovanou u všech důležitých projektů NATO.

V čase se vyvíjející bezpečnostní rizika, která se týkají České republiky, se zcela nepochybně týkají i ostatních členských zemí NATO, v tomto případě evropských. Časem se tedy jistě najdou takoví evropští členové NATO, kteří se budou v hodnocení svých bezpečnostních rizik a zavádění obranných systémů pro odvrácení hrozeb vzájemně shodovat natolik, že společně přijmou odpovědnost za zavedení nějaké podoby systému protiraketové obrany. A neměli bychom si zde nechat cokoliv blokovat ze strany OBSE, Evropské unie nebo některých evropských zemí.

Cestou vpřed, která je zcela adekvátní dnes sdíleným bezpečnostním rizikům, tak může být spolupráce zemí NATO, nebo alespoň skupiny těchto zemí. Společně se lépe podělíme o náklady projektu, společně můžeme časem vytvořit například i jakési "dvourychlostní NATO", kdy některé země budou v otázkách protiraketové obrany aktivnější než jiné. Tato bezpečnostní rizika se týkají rovným dílem všech evropských členů NATO, břemeno nákladů na vybudování obranných systémů a programů na odvrácení hrozeb by mělo být rovněž spravedlivým způsobem sdíleno. Jako spojenci v rámci NATO jsme se na tom již shodli.

Vše je tedy otázkou vojenské doktríny, kterou v každé svobodné zemi formulují svým občanům se zodpovídající politici. Skutečně dnes nemáme alternativu ke sjednání čistě bilaterální smlouvy s USA? A skutečně věříme tomu (jak tomu ostatně napovídají četné "pozitivní precedenty" při sjednávání naší přístupové dohody s EU), že konkrétní podmínky, které si v této bilaterální smlouvě s USA vyjednáme, budou pro nás dlouhodobě tím nejvýhodnějším řešením?

Mohu se jen podepsat pod závěr pánů Suchého a Vilímka, že bychom podobné, ze strategického hlediska významné záležitosti neměli posuzovat ze pštrosí perspektivy. Pak ovšem musím dodat, že jsem marně hledal, jaký je tedy jejich závěr či stanovisko k této konkrétní žádosti o umístění radaru USA. Skutečně s ní souhlasí? A jestliže ano, tak za jakýchkoliv podmínek? Můj text končil jednoznačně: "K zajištění své vlastní bezpečnosti dnes diskutovanou radarovou základnu USA nepotřebujeme." Bohužel z jejich textu jsem se nic obdobně jednoznačného či upřesňujícího nedozvěděl.

Autor je poradcem prezidenta republiky.

Revue Politika 5/2007

Kompletní archiv článků Revue Politika a Revue Proglas najdete na
www.revuepolitika.cz