Úvod » Časopisy » Archiv » Teologie&Společnost 2005 » Obsah čísla 6/2005 » Hans Küng a Joseph Ratzinger – Benedikt XVI.

Teologie&Společnost 6/2005 / Hans Küng a Joseph Ratzinger – Benedikt XVI.

Hans Küng a Joseph Ratzinger – Benedikt XVI.

Karel Floss

Zpráva o zářijovém přijetí Hanse Künga papežem Benediktem XVI. překvapila i méně zasvěcené délkou rozhovoru - čtyři hodiny nemohou rozhodně znamenat jen zdvořilostní návštěvu či letmý pozdrav. Pro zasvěcenější pak vzniká otázka, o čem mohly tak dlouho hovořit dvě osobnosti, jež se již před drahnou dobou nejen rozešly, ale mezi nimiž se i příkop, který tím vznikl, zdál právě v poslední době ještě prohlubovat. Stačí číst Küngovy nedávno vydané paměti, ale i výzvu kardinálům před volbou posledního papeže nebo po volbě smělé a provokativní prohlášení, že rozhodnutí pro J. Ratzingera je spíše neblahé.

Ale jsou mezi námi i tací, kteří s jejich duchovním zápasem nějak spojili do značné míry svůj osud. Mezi ně patří i pisatel těchto řádků, jenž kdysi těžil z iniciativy obou protagonistů, aby se po bolestné zkušenosti přiklonil více k H. Küngovi - jednak jako překladatel a propagátor jeho díla, jednak jako zakladatel a organizátor sázavské Nadace světový étos - Centra Prokopios.

Tübingenská noc

Brzy po II. vatikánském koncilu, ve druhé polovině nadějných 60. let, se mi podařilo dostat se poprvé do Tübingen, kde oba mladí teologové působili a posílali mi již delší dobu u nás tolik potřebnou literaturu, zejména svá vlastní díla. Tvořili pro mě jedinou duši, jednak proto, co jsem o jejich aktivitách věděl z průběhu koncilu, ale zvláště proto, že působili v té době oba v Tübingen, jež pro mě představovalo kdysi i nyní naději pro ono aggiornamento, po němž volal Jan XXIII. Po léta jsem studoval dějiny tzv. katolické tübingenské školy, jejíž orgán Tübinger theologische Quartalschrift vychází od počátku 19. století a přináší stále cenné podněty mimo jiné proto, že v Tübingen je ekumenismus vždy živý (na tamní univerzitě existují již od onoho počátku 19. století dvě teologické fakulty - katolická a evangelická). Uvidíme v dalším častěji, jaký význam to mělo pro celý vývoj zejména evropského křesťanství. Již E. Winter upozorňoval na význam Tübingenských pro kýženou reformu církve, kterou bohužel uprostřed století zastavil nástup příliš tradiční novoscholastiky. Nad tímto vytlačením katolické tübingenské školy ze scény vyslovil politování po více než sto letech např. další koncilový teolog Schillebeeckx v knize svého spolupracovníka Schoofa o vývoji moderní katolické teologie. Ostatně právě Schoofovo Aggiornamento na prahu. tisíciletí? by měl číst každý, kdo chce rozumět nejen onomu překvapivému rozhovoru obou kdysi tübingenských teologů, ale zřejmě i dalšímu vývoji v katolické církvi.

Již z uvedených důvodů se nelze divit, že jsem při své první návštěvě Tübingen považoval oba tamější koncilové teology za jedinou duši, která dává ráz mnoha velkolepým studijním i publikačním plánům. O to větší bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděl, že jakákoli spolupráce končí. Přivítal mě přátelsky J. Ratzinger, ale po krátkém rozhovoru mě předal svému asistentovi M. Trimpemu. Ten mě krátce po půlnoci, když jsme se společně pomodlili několik žalmů, zavedl na vyhlídkovou věž, z níž se nám naskytl kouzelný pohled na noční Tübingen, aby mně znenadání sdělil, že spolupráce Küng - Ratzinger končí, že nemá-li být ohrožena spása Ratzingerovy skupiny, není možné s člověkem jako je Küng spolupracovat, jinak že by Ratzinger se svými nejbližšími naprosto zplaněl. Ostatně se prý Küng projevuje stále více jen jako šikovný žurnalista, o němž za nějakých dvacet, třicet let nebude již nikdo vědět. A když jsem se otázal, kam mají namířeno, odpověděl, že do Řezna, kde jim biskup Graber zajistí vše potřebné pro klidnou, řádnou vědeckou práci. To byl pro mě další šok, neboť jsem věděl, že u tohoto biskupa hledají útočiště mimo jiné i někteří lidé, kteří se v českých zemích lekají důsledků koncilu a především nevítají odklon od striktního tomismu. Nelze se jistě divit, že jsem od té chvíle žil s těžkou ránou v srdci a že mě silně vzrušilo nečekané vatikánské komuniké z 26. září 2005. Vždyť jsem na vstřícnější rozhovor obou teologů čekal celou druhou polovinu svého života. Pro některé naše církevníky, kteří jsou doslova papežštější než papež, jen připomínám, že J. Ratzinger je spíše augustinovec a bonaventurovec než tomášovec a že v jeho studii, kterou mi dal asistent Trimpe v oné přelomové noci, jsem mimo jiné s údivem četl, že by dnes bylo možná třeba nahradit dosavadní tradiční pilíře křesťanské spekulace (Platóna a Aristotela) modernějšími a pro současnost zřejmě vhodnějšími mysliteli jako jsou Schelling či Hegel.

Své líčení zlomové noci v Tübingen jsem poprvé uveřejnil ve sborníku věnovaném k 65. narozeninám H. Künga. A v roce 200l je ocitoval ve své knize o teologii J. Ratzingera přední Küngův žák H. Häring - a to jako významné svědectví Ratzingerova dramatického obratu od otevřeného progresismu k teologii doslova zkamenělé. Hovořil-li jsem výše o neblahém příkopu, zdálo se mi, že jej Häring (přirozeně s úchvalou H. Künga) ještě více prohloubil. Nejen svou důkladnou ostrou kritikou dokumentu Dominus Iesus, ale zejména přesvědčením, že způsob, jakým Ratzinger vykládá Písmo, by neobstál na žádné vysoké škole, jež ctí vědecké a zvláště hermeneutické standardy. Küng sám navíc k inkriminovanému dokumentu dodává, že odvolávat se zde na "Pána Ježíše" je vlastně rouháním, nárok na absolutní pravdu se reklamuje jen pro vlastní církev, zatímco protestantským církvím se upírá dokonce církevnost (Kirchsein) - a to proti všem intencím II. vatikánského koncilu. Dokument je proto kombinací středověké zaostalosti a vatikánského velikášství. Katolická církev by pak nemusela být vůbec reformována - snad jedině jednotliví její členové, sama jako celek by byla immaculata, a tedy svatá. Křesťanství nestojí v žádném případě jako dokonalá veličina proti deficitním ostatním světovým náboženstvím.

Po vylíčení neblahého zvratu, který vedl k dlouhému odcizení (sám jsem na podání rukou dlouho čekal a řádně jsem při tom trpěl, poněvadž ne vždy jsem - ať už z věrnosti či zaostalosti - stál na straně Küngově a chtělo se mi přitakat Ratzingerovi), se nyní vraťme k nadějnějším počátkům, kdy mezi oběma teology panovala nejen shoda ve stěžejních otázkách, ale i důvěra a přátelství.

Kolegové a přátelé

Oba byli povoláni Janem XXIII. jako poradci na II. vatikánský koncil, kde patřili k tzv. mladým "vlčákům". Když píše v létě 1962 K. Rahner Küngovi o spolupráci na koncilu, jmenuje mezi lidmi, kteří by mohli vytvořit dobrý klub vedle Congara a Schillebeeckxe, také Ratzingera. A když na koncilu panovaly mezi progresivními teology obavy, až pesimismus, protože se v počátečních textech vypracovaných kurií neobjevovaly ani náznaky aggiornamenta či ekumenické otevřenosti, sdílel negativní pocity opět též J. Ratzinger. Küng si vzpomíná, jak mu Ratzinger svěřil v jedné z bočních kaplí sv. Petra obavy, že z některých koncilových textů vzejde jen planý kompromis. Ještě jako profesor v Bonnu napsal Ratzinger coby teologický poradce kardinála Fringse třeba i takovéto řádky: "Je to skandál, když se pod záminkou obrany neměnnosti víry obhajuje pouze vlastní včerejšek... Je to skandál, jestliže se pod záminkou obrany celé pravdy zvěčňují poučky, jež se ve své době objevily se samozřejmostí, avšak již dávno vyžadují revizi a nové tázání vůči původnímu záměru. A je největším skandálem, jestliže se ono druhotné snaží identifikovat s evangeliem." A Küng se zde závěrem ptá, zda to mohl opravdu napsat jeden a týž Ratzinger, který také napsal: "Nad papežem jako výrazem závazného nároku církevní autority stojí ještě vlastní svědomí, jež je třeba poslouchat především, v krajním případě i proti nárokům církevní autority." Ostatně v kritické řadě "Quaestiones disputatae" vydal Ratzinger v roce 1961 společně s K. Rahnerem smělou studii Primat und Episkopat.

Právě tohoto Ratzingera volá Küng po skončení koncilu z Münsteru na tübingenskou univerzitu a když Ratzinger do Tübingen opravdu přišel, začínají ihned plánovat velkorysou studijní i publikační aktivitu. Svědčí o tom především řada "Ökumenische Forschungen", jež měla mít tři oddíly, z nichž v prvním (Ekklesio­logische Abteilung) vyšla Küngova epochální práce o církvi Die Kirche (Freiburg i. Br. 1967). Jako řada jiných předních teologů, přivítal ji též Ratzinger jako velké dílo, za něž musí být církev Küngovi vděčná. Stojí ostatně za to, uvést i několik myšlenek obou editorů celé řady: Nazrál čas pro systematickou očistu teo­logických diferencí mezi křesťanskými církvemi; s překvapivým ekumenickým setkáváním různých křesťanských církví posledních let nedrží krok ekumenické setkávání různých křesťanských teologií... je třeba odstranit teologické balvany, jež mezi církvemi leží - až je jako neužitečný teologický balast odvalíme stranou, bude možné si vyměňovat mnohé opravdové dary...; pouze vážná teologie, založená na původním křesťanském svědectví Písma a bádající vždy s konkrétním cílem při využití všech prostředků exegetické, historické a systematické metody nám dnes může pomoci dostat se teologicky dále… Jako by tehdy Ratzinger plně přijímal Küngovu tezi, že celá církev se jeví jako jediný veliký Boží koncil ve světě.

Odcizení

Tak byl Ratzinger zhruba až do revolučního roku 1968 vlastně přinejmenším v podstatných trendech zajedno s vůdčími progresivními teology, s nimž spolupracoval také na koncilu. Týká se to též zakládání časopisu Concilium, jakož i setkání, na nichž se pro širší i užší veřejnost hodnotily výsledky koncilu. Připomeňme si nyní alespoň stručně, jak se na svůj vývoj a především na přelomová léta 1968-1969 dívá sám Ratzinger. A tu je třeba hned říct, že věci nelíčí tak ostře a hlavně průhledně jako Küng. Jako by o některých věcech nejraději nehovořil nebo je chtěl přejít jen letmo, aby nemusel otevřít své srdce, ale hlavně své názory. Přinejmenším jeden jeho postřeh je nesporně zarážející: jestliže se něco nebo někdo měnil, nebyl to on, u něhož docházelo k proměnám - on sám je od začátku do konce stálý. Když se ho např. V. Messori táže, zda spolupráce při zakládání později sporného periodika Concilium nebylo přece jen "uklouznutí", odpovídá Ratzinger pohotově a s plnou vážností: "Nezměnil jsem se já, nýbrž ti druzí." Když Ratzinger ve svých pamětech hovoří o svém působení v Tübingen, oceňuje snahu H. Künga o své povolání na tamní univerzitu, ale nehovoří ani o velikých plánech s řadou "Ökumenische Forschungen", ani o časopise Concilium, ale bez dalšího vysvětlení o "svém" periodiku Communio, jež mělo být přece jakýmsi protivníkem Concilia. O tom, že by se nikdy a v ničem neměnil, nesvědčí ani Ratzingerovy výroky o koncilu, kurii, exegezi a mnohém jiném. Tak se např. domnívá, že koncil neměl takový průběh, jaký jeho svolavatel Jan XXIII. očekával, že při svém pozdějším pobytu v Římě nahlédl, že kurie stojí vysoko nad svou pověstí, či že neodborníci v exegezi rozumí někdy Písmu daleko nejlépe, např. někteří světci. Podobné názory svědčí o oprávněnosti výtky H. Häringa, jež se týkala trestuhodného nedbání vědeckých metod a v exegezi, zejména hermeneutiky.

Dopad Ratzingerova myšlení a rozhodování pocítil též J. B. Metz, který byl před Ratzingerovým odchodem do Tübingen jeho kolegou na teologické fakultě v Münsteru v letech l963-l966. Ačkoli právě Ratzinger zabránil Metzovu povolání na katedru v Mnichově, Metz dodnes ctí Ratzingerovu odbornou úroveň a věří, že přinese četná překvapení, dokonce, že se nový papež projeví jako reformátor. Ratzinger není podle Metze fundamentalista, poněvadž ten nepřemýšlí o svých přesvědčeních. Právě ti, kteří jej nazývají fundamentalistou, jsou v Metzových očích fundamentalisty - totiž libovůle, poslušní diktatury relativismu, který papež napadl ve své řeči před konklávem. Sladkému jedu relativismu je třeba se podle Metze rozhodně vzepřít, byť se na první pohled něco závažného a svatého do moderního diskursu a postmoderního pluralismu jistě nehodí. J. B. Metz uveřejnil tyto své postřehy na přelomu dubna a května, dávno před překvapením, které světu přichystal nový papež pozváním H. Künga k přátelskému rozhovoru. Že tím dal nový papež nejen signál, ale současně postavil ve vývoji církve mezník, to dobře vystihuje ve svém komentáři J. Hoeren.

První krok k nové spolupráci?

Překvapivá schůzka dvou dávných úzkých spolupracovníků a později až zarytých rivalů je jistě jen prvním krokem, i když by rozhodně neměla zůstat jen pouhým náznakem. Bylo by dobré, kdyby se alespoň určitým způsobem začal naplňovat Küngův sen, s nímž se svěřuje v závěru prvního dílu svých pamětí: "To je tedy můj sen: Rahner, Ratzinger a já, podporováni následovníky H. Häringem, W. Kasperem, K. Lehmannem, J. B. Metzem, O. H. Peschem a pokud možno mnoha jinými - jako avantgarda obnovené katolické teologie v Německu." Po léta se u nás překládala alespoň některá díla jmenovaných teologů, ale nebyla dostatečně čtena a recipována - mimo jiné také dopadl sněm české katolické církve tak, jak dopadl - vyšuměl do ztracena, ochořel hladem po velikých cílech a myšlenkách. Ale s novým papežem nastane zřejmě i období nového zápasu o pravý odkaz posledního koncilu. Takové nové hledání nemůže přinést plody bez spolupráce teologů jako jsou H. Küng a J. Ratzinger. Myslím, že si to uvědomili též oni sami a že postupem času se i u ostatních křesťanů změní názor na ně oba. Já sám jsem na takový nový začátek čekal trpělivě polovinu života - od oné trpké noci strávené na vyhlídkové věži nad nočním Tübingen.

Karel Floss, filosof a teolog, je znalcem a překladatelem děl Hanse Künga a zakladatelem sázavské Nadace světový étos - Centra Prokopios.

Teologie&Společnost 6/2005