Úvod » Časopisy » Archiv » Teologie&Společnost 2006 » Obsah čísla 1/2006 » Palestinská teologie osvobození

Teologie&Společnost 1/2006 / Palestinská teologie osvobození

Palestinská teologie osvobození

Roman Míčka

Palestinská teologie osvobození, pěstovaná některými křesťany žijícími v realitě izraelsko-palestinského konfliktu, je zajímavým pokusem o kontextualizaci evangelia ve stávající situaci okupace Palestiny státem Izrael. Představuje působivé úsilí o kritiku náboženské ideologizace blízkovýchodního konfliktu, zejména pak křesťanského sionismu, který výrazně ovlivňuje formaci politiky Spojených států amerických vůči Izraeli a Palestině. Palestinská teologie osvobození je výrazem mnohočetné a problematické identity palestinského křesťanství, která je zároveň arabská, palestinská, křesťanská a dokonce izraelská.

Problematický křesťanský sionismus

Horká posvátná půda v Izraeli a Palestině je předmětem letitého sporu o státoprávní uspořádání, zejména o územní vymezení pozic mezi Židy a Araby. Ideologické formy judaismu a islámu hrají v tomto konfliktu dnes zásadní roli, ačkoli zprvu se jednalo o konflikt spíše dvou sekulárních nacionalistických doktrín - židovského sionismu a arabského nacionalismu. V době celosvětového vzestupu náboženského fundamentalismu se začaly extrémní proudy obou těchto náboženství zásadněji podílet na tomto ideologickém sporu a v interpretaci posvátných textů a tradic hledat ospravedlnění pro politický postup vůči protivníkovi.

Specifickou roli v probíhajícím konfliktu ve Svaté zemi hraje křesťanství. Minoritní palestinská křesťanská populace stojí pochopitelně už vzhledem ke své arabské identitě na straně palestinských zájmů a palestinské církve se jednotně a explicitně staví proti křesťanskému sionismu. Ovšem jakýsi ideologický spor ohledně řešení konfliktu ve Svaté zemi se otevřel na půdě světového křesťanství jako celku. Strany sporu se odvíjí od způsobu chápání biblických textů, vztahu k judaismu a od teologické interpretace politického dění ve Svaté zemi. Kupř. katolicismus jako celek svými postoji citlivě a vyváženě usiluje o to, aby nebyl ideologicky vtažen do sporu mezi izraelskou a palestinskou stranou a projevuje pochopení pro práva obou etnik, a to bez interpretace konfliktu ve světle jakýchkoli teologických souvislostí. Podobný umírněný postoj zaujímají i tradiční protestantské denominace organizované ve Světové radě církví.

Jinak je tomu v proudech současného křesťanského fundamentalismu, které se postupně vyvíjely a etablovaly zejména v rámci protestantských denominací, či vedly ke vzniku zcela nových církevních uskupení, pro něž se zejména v USA ujal termín "evangelikálové". Jedná se zejména o formy křesťanství inspirované letničním hnutím, se silným důrazem na mesianismus a milenarismus. Teologie těchto fundamentalistických proudů stojí na doslovném chápání biblických textů. Ve vztahu k izraelsko-palestinskému konfliktu tyto proudy obvykle zaujímají postoj nazývaný jako "křesťanský sionismus". Křesťanský sionismus, ačkoli má své počátky v Evropě již v 16. století a jeho vůdčím ideologem ve dvacátém století byl holandský kazatel Jan W. van der Hoeven, dnes vzkvétá především v USA. Je organizován v několika uskupeních, zejména pak v ICEJ (International Christian Embassy Jerusalem).

Na základě některých biblických pasáží, věří křesťanští sionisté v mimořádnou dějinně eschatologickou úlohu Židů - mají za to, že jejich návrat na Sion a založení státu Izrael je znamením doby předcházející příchod Mesiáše a konec dějin. Návrat všech Židů na území biblického Izraele a ovládnutí celého území darovaného Bohem "od Eufratu k Egyptské poušti" je předpokladem obrácení Židů, které má předznamenávat parúsii Ježíše Krista a příchod Antikrista. Proto ICEJ organizuje podporu židovskému přistěhovalectví do Izraele, ideologicky i finančně, dále motivuje přistěhovalce k osadnictví na okupovaných palestinských územích. Tento postoj není nutně motivován jakousi láskou a úctou k judaismu, nýbrž spíše úsilím vytvořit předpoklad pro apokalyptické dění, sionismus a Židé se tak stávají nástrojem realizace předpokládané Boží vůle. Někteří Židé se v tomto dění obrátí, jiní budou zavrženi a z jejich lůna vzejde Antikrist.

Křesťanský sionismus dále za tímto účelem usiluje o politickou podporu izraelskému úsilí o ovládnutí země. Často se hovoří o významném vlivu, který mají křesťansko-sionistické skupiny na proizraelskou politiku USA. Hlavními protagonisty myšlenek křesťanského sionismu v Americe jsou evangelikálové Jerry Farewell či Billy Graham, kteří mají vliv na podstatnou skupinu amerických obyvatel a výrazně tak formují postoj USA k Izraeli a jeho geopolitice. Současný prezident George W. Bush, ač pod silným vlivem proizraelské křesťansko-sionistické lobby, usiluje jaksi v opozici vůči náboženským autoritám, z bezpečnostních a strategických důvodů, o zachování přátelství k muslimskému světu, snaží se nespojovat podstatu islámu s terorismem a uznává islám jako relevantní náboženství s mírotvorným potenciálem. Bush vyvíjí tlak na realizaci projektu Road Map směřujícího ke stabilizaci konfliktu v Palestině i za cenu územních kompromisů, navzdory volání křesťanských sionistů: "The Bible will be our ROAD MAP!".

Hnutí křesťanského sionismu se vyznačuje silně negativním postojem vůči islámu jako celku, jak dokládají výroky jeho čelních představitelů a jak je patrné kupř. i z knihy švédského autora Ulfa Ekmana dostupné v češtině pod názvem Židé - lid budoucnosti: "...islám je falešné náboženství, a jakožto modla padne. Alláh není Bohem Bible. Není Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba. Alláh je krvežíznivý, pomstychtivý, pouštní bůh, za kterým se skrývá zlý duch." Pro křesťanský sionismus obecně je příznačné zjednodušené a silně zkreslené pojetí islámu, který tak v ryze spirituálním konfliktu sehrává roli Antikrista. Ekman dále říká: "Současné konflikty Blízkého východu nemají kořeny v politice, etnických menšinách nebo hranicích území. Je to duchovní konflikt a neúprosný duch islámu visí nad arabským světem." Boj proti islámu je zde eschatologickou bitvou: "To, co vypadá jako politicko-vojenské řešení konfliktu na Blízkém východě, bude nakonec zjeveno jako soud nad národy. Když Bůh vykoná tento soud, věk pohanů a jejich moci nad zemí Izraele a židovským národem skončí." Islám musí uvolnit místo na Chrámové hoře v Jeruzalémě pro rekonstrukci třetího židovského chrámu, mešity zde stojící musí být před příchodem Krista zničeny jako symbol nadvlády Antikrista nad svatými místy. Rok 1967, kdy Izrael začal vojensky okupovat palestinská území a Východní Jeruzalém, je tak počátkem mesiášského věku. Příchodu Mesiáše musí tedy předcházet zničení obou mešit na Chrámové hoře, aby byla připravena cesta pro příchod Pána a pro nový chrám. Ten bude vystavěn v době přechodného míru, po které bude následovat příchod Antikrista a boj "Gógových vojsk z říše Magóg".

Postoj křesťanských sionistů vůči islámu otevřeně kritizoval významný představitel palestinské křesťanské komunity prof. Bernard Sabella, sociolog na Betlémské univerzitě, který se nemohl smířit s kampaní amerických kazatelů vůči islámu jako celku a napsal v roce 2002 reverendu Jerrymu Farwellovi otevřený dopis, v němž nesouhlasí s tím, jak reverend nahlíží na islám, s tím že jej nepovažuje za náboženství uctívající biblického Boha. Sabella vyzývá Farwella k úctě a toleranci vůči muslimům, aby se tak křesťanství mohlo stát konstruktivní silou při řešení konfliktu na Blízkém východě.

Palestinské křesťanství

Palestinští křesťané tvoří minoritní část palestinské populace, jde celkem asi o 180 000 duší, z toho 50 000 žijících na palestinských územích a 130 000 na území Izraele. V Palestině tak tvoří méně než 1,7 % celkové cca třímilionové populace a v Izraeli 11 % z více než milionové arabské populace.

Tradice křesťanské komunity ve Svaté zemi sahá do prvních století a arabští křesťané s ní vyjadřují spjatost a kontinuitu. V dobách na počátku 20. století byla palestinská křesťanská komunita velmi silná (asi 20 % populace) a patřila ke vzdělanostní a ekonomické elitě palestinského národa. V průběhu 20. století však dochází k jejímu početnímu úpadku a silné tendenci k emigraci ze země - palestinští křesťané tvořili nepoměrně velkou část palestinských uprchlíků po založení státu Izrael v roce 1948, další probíhající úbytek křesťanské populace byl umocněn po válce v roce 1967 s následnou okupací Palestiny a dále i událostmi v devadesátých letech a po začátku druhé intifády v roce 2000. Křesťanství v Palestině se tak dnes potýká s hlubokou krizí existence a identity.

Emigrace a nepoměrně vyšší porodnost muslimské populace způsobily otazníky a pochybnosti o přežití křesťanské komunity v Palestině v perspektivě přesahující jednu generaci. V současnosti je úbytek emigrací odhadován na 500-600 lidí ročně. Příčinou je absence životních perspektiv, špatná ekonomická, politická a bezpečnostní situace. Rozvoj islámského fundamentalismu navíc vytváří větší politickou a společenskou distanci mezi muslimy a palestinskými křesťany - arabské křesťanství budí nedůvěru mezi muslimskou většinou, bývá mnohdy považováno za rizikový faktor pro islám a za jakéhosi "trojského koně" Západu. Tím jsou narušovány tradičně dobré muslimsko-křesťanské vztahy, které se vyvíjely během staletí koexistence. Palestinská křesťanská komunita se potýká s vytrvalým úbytkem souvěrců, kteří často volí emigraci na Západ a málokdy se po absolvování univerzitních studií v USA či Evropě vrací zpět do své domoviny a akceptují šanci na lepší vyhlídky osobní realizace a spokojeného života na Západě. Jejich mentalita je bližší Západu než mentalita islámská, a tak nemají potíže s přijetím západních hodnot a stylu života. Většina palestinských křesťanů tak dnes žije mimo svou původní domovinu. Tento problém se ovšem týká i celé křesťanské blízkovýchodní komunity čítající asi 12 milionů věřících.

Teologie osvobození palestinských křesťanů

Palestinská teologie osvobození, jeden z teologických proudů pěstovaných mezi palestinskými křesťany, je výkřikem některých křesťanských kruhů inspirujícím se v širokém proudu teologií osvobození kvetoucích zejména v 80. letech 20. století. Převzala některé konstituční prvky společné všem "osvobozujícím teologiím" - zejména pak teologicko-kritický postoj ke stávající existenční situaci a k jejímu ideologickému zakotvení. Cílem teologií osvobození je přinášet teologickou osvobozující vizi spočívající v kritice teologického ospravedlnění stávajícího zotročujícího stavu, ať už jde o kontinent (kupř. Jižní Amerika, Afrika), národ (kupř. černá teologie osvobození v USA) či sociální skupinu (feministická teologie, dokonce i kupř. gay teologie osvobození). Tyto teologie s přívlastky usilující o zohlednění konkrétních situací utiskovaných skupin v kontextu křesťanské osvobozující zvěsti.

V situaci Palestiny taková teologie osvobození usiluje o kritiku teologického ospravedlnění palestinského útisku, které podle ní spočívá zejména v židovském a křesťanském sionismu. Křesťanský sionismus je z tohoto pohledu vnímán jako ideologie, která díky svému vlivu na křesťanské myšlení západního světa, zejména pak v USA, výrazně přispívá k ospravedlnění represivní politiky Izraele vůči palestinskému národu. Aliance mezi židovskou sionistickou pravicí v Izraeli, a křesťanským sionismem Západu totiž výrazně formuje postoje USA k Izraeli a tím i k palestinskému problému. Takovou formu křesťanství, která konzervuje stávající stav nespravedlnosti vůči Palestincům, palestinská teologie osvobození odsuzuje jako ideologické zneužití Bible a křesťanství k upevnění politické moci v situaci globálního konfliktu na Blízkém východě. Ačkoli palestinští křesťané uznávají nesmírné utrpení židovského lidu, zejména v období holocaustu, odmítají řešení problému antisemitismu vzniklého na Západě cestou, která by znamenala jejich útisk a nerespektování práv palestinského lidu, který jej nezapříčinil. Utrpení Židů nemůže být z rozhodnutí západních imperiálních mocností vykoupeno útiskem Palestinců.

Palestinská teologie osvobození usiluje o hledání holistické vize Boží vykupitelské aktivity v situaci reality, které čelí palestinská křesťanská komunita v Palestině a Izraeli. Pokouší se otevírat nové horizonty pro porozumění situaci a realizaci spravedlivého smíru ve světle evangelia. Nejvhodnější způsob, jak prosadit tyto ideje, je pro palestinskou teologii osvobození Kristova cesta nenásilné rezistence, jak ukázala zkušenost církve v Jižní Africe či v USA s bojem za lidská práva, nikoli kupř. cesta násilného boje palestinských sebevražedných atentátníků. Tato pacifistická cesta má vzbudit mezi Izraelci vzpomínku na bezmoc a utrpení Židů v Evropě a excitovat svědomí lidí západního světa. Křesťané jsou ve světě povoláni k úsilí o mír, který má si svou eschatologickou dimenzi, obzvlášť pak ve Svaté zemi.

Naim Stifan Ateek

Hlavním představitelem palestinské teologie osvobození je Palestinec a anglikánský duchovní v Jeruzlémě reverend Naim Stifan Ateek (*1937), který v roce 1989 vydal v USA knihu s názvem Justice and only Justice - A Palestinian Theology of Liberation9, která se dočkala mnohých vydání a byla s více než desetiletým zpožděním přeložena i do arabštiny. Svou knihu Ateek nazval podle verše z Deuteronomia "Budeš usilovat o spravedlnost, a jen o spravedlnost, abys zůstal naživu a obsadil zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh" (Dt 16,20). Ateekovo myšlení má v rámci palestinské křesťanské komunity limitovaný význam, jak vyplývá i z jeho příslušnosti k anglikánské církvi. Jeho myšlenkové úsilí je z velké části orientováno na přiblížení a interpretaci situace a svědectví palestinského křesťanství západnímu čtenáři. Tomu napovídá i to, že jeho kniha se svého arabského vydání dočkala až s odstupem mnoha let po vydání v USA.

Ateek pochází z tradiční pravoslavné palestinské křesťanské rodiny, žijící před rokem 1948 ve vesnici Beisan, je osmým z deseti dětí. Jeho rodina se pod vlivem anglické Church Missionary Society působící tehdy v Beisanu přiklonila k anglikánské církvi. Anglikánská církev má mezi Palestinci jen něco málo přes 1 000 členů, její vliv je zde však vzhledem k počtu členů disproporční, zejména díky aktivnímu působení a institucím založeným z dob britské koloniální správy.

Ateek je ženatý, je otcem tří dětí. Studoval seminář v USA v Texasu a v Berkeley v Kalifornii, kde se seznámil s myšlenkami teologie osvobození a shledal je vhodnými k aplikaci na své domácí prostředí. Po návratu ze studií začal svou církevní službu v Nazaretě. Ateek líčí v knize bolestnou životní zkušenost z roku 1948, kdy mu bylo jedenáct let a kdy došlo okupaci jejich vesnice a násilnému vystěhování (srov. N. S. Ateek, op. cit., s. 7-13). Zatím co muslimští sousedé byli deportováni do tehdejšího Zajordánska, Ateekova rodina byla donucena k usazení v Nazaretě. Do jejich domu byli nastěhováni židovští přistěhovalci a z kostela se stalo skladiště. Ateek si je vědom, že osud jeho rodiny nepatřil zdaleka k nejhorším, přesto zasvěceně hovoří o hořkosti, strachu, nejistotě, obavách a hněvu pokořené a demoralizované komunity.

Dále Ateek poukazuje na specifickou a komplikovanou identitu palestinského křesťana (srov. s. 13-17), který je zároveň Arab, Palestinec, křesťan a obvykle příslušník jedné ze starobylých církví Blízkého východu, většina palestinských křesťanů - respektive všichni žijící na území Izraele - mají ještě k tomu občanství státu Izrael. K úloze církví v Izraeli a Palestině Ateek říká: "Věřím, že církev v Izraeli-Palestině má hrát jedinečnou roli: zkoumat do hloubky význam spravedlnosti a její biblické a teologické chápání. Uskutečňovat mír se spravedlností je nejvyšším povoláním církve v Izraeli-Palestině dneška a také její největší výzvou" (s. 73). Církev v realitě izraelsko-palestinského konfliktu má podle něj zejména profétickou a mírotvornou úlohu - měla by situaci interpretovat teologicky a měla by být katalyzátorem smíru. Křesťanství Blízkého východu je mozaikou rozličných starobylých i nových vyznání, kde byl po staletí kladen důraz na odlišnost a výlučnost. Pokrokem v ekumeně a spolupráci je nynější působení Blízkovýchodní rady církví, která sdružuje takřka všechny církve v oblasti.

Ateekova teologie osvobození vychází ze srdce a mysli pastora, který žije uprostřed tragédie lidského utrpení. Jeho svědectví víry je vtěleno do reality jednoho z největších lidských dějinných konfliktů. Ateek chce pěstovat teologii, která by odpovídala na otázky palestinských křesťanů i v pastorální rovině: Kde je Bůh v naší situaci? Proč Bůh dopouští konfiskaci naší země? Proč Bůh dovolí okupaci a útisk našeho lidu? Jak se Bůh staví k politice státu Izrael? Hovoří o čtení bible "palestinskýma očima" a o její interpretaci ve specifickém palestinské situaci, přičemž chce pěstovat "kontra-teologii" nenásilného Kristova vítězství, odporu tváří v tvář nespravedlnosti. Odkazuje na situaci Ježíše Krista, který taktéž žil po celý život v situaci římské okupace své země. Ježíš je zde vnímán jako palestinský Žid a uprchlík, který pacifistickou cestou hledal cestu k osvobození svého zotročeného lidu.

Ateek usiluje taktéž o porozumění s židy a muslimy. Věří, že ze země prokleté svou "svatostí" - z Palestiny - může vzejít porozumění mezi Abrahamovými náboženstvími a tím i požehnání pro celý svět.

Biblické základy palestinské teologie osvobození

Podle Ateeka stojí palestinská teologie osvobození na dvou pilířích - na úsilí o spravedlnost a na Bibli. Odmítá inspiraci své teologie v marxismu a říká, že vychází pouze z biblických textů. Biblické texty jsou pro něj dynamickým zdrojem chápání osvobození. K Písmu je třeba najít hermeneutický klíč, který by reagoval na obtížnou existenciální situaci palestinských křesťanů a umožnil jim porozumět, že Bůh je v jejich situaci aktivní a hovoří k nim. Texty Starého zákona je třeba číst ve světle Kristova zjevení, jinak hrozí jejich neadekvátní a nekompletní pochopení. Židovský a křesťanský sionismus podle Ateeka znásilňuje biblické texty, některé pasáže a detaily Starého zákona přenáší na politické události dvacátého století a hledá pro ně ospravedlnění, čímž se Bible stává mocnou ideologickou zbraní. Starý zákon se tak stává problematickým textem ospravedlňujícím stávající nespravedlivý stav, kdy tři tisíce let staré texty jsou aplikovány na aktuální dění. Někteří rabíni kupř. ve svém ideologickém boji ztotožňují Palestince s Amálekem ("Nyní jdi a pobij Amáleka, jako klaté zničíte vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla!" - 1 Sam 15) a mají za to, že se tak na ně nevztahuje milost jinak náležící celému stvoření. Vytržení takových a podobných textů z jejich Sitz im Leben je zcela neslučitelné s Bohem zakoušeným v Kristu, Bohem lásky, spravedlnosti a míru.

Proti primitivnímu tribalistickému, nacionalistickému, exkluzivistickému a zé­lót­skému pojetí Boha, které je živeno vy­trženými texty zejména z knihy Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelovy a 1. a 2. Královské, klade Ateek důraz na texty zdůrazňující univerzalismus spásy. I Ježíš se distancoval od idejí zélótů a nadějí na pozemské koncepce spasení Izraele a zvěstoval univerzalismus spásy. "Palestinská teologie osvobození stojí v autentické biblické tradici a hájí inkluzivní charakter a přirozenost Boha" (s. 100). Ačkoli je Svatá země svědkem velkých dějinně-spásných událostí a tajemství Božího vtělení a bývá nazývána "pátým evangeliem", je pro Hospodina svatá veškerá země a není důvod vázat jeho působení na tuto zemi. Ateek vyčítá západnímu křesťanství "konstantinizaci", spojení se světskou mocí a expanzi při křížových "svatých válkách", vidí zde inspiraci starozákonními válečnými příběhy, jejichž vůdcem je sám Bůh. Říká, že křesťané na Blízkém východě v tomto smyslu žijí stále v prekonstantinovské éře a preferují cestu hledání pokoje. "Fundamentální křesťanský postoj vůči konfliktu a válce je u křesťanů Blízkého východu postoj Ježíšův - cesta nenásilí" (s. 134).

Ačkoli většina teologií osvobození užívá jako své paradigma příběh o exodu, Ateek odmítá tuto inspiraci z důvodu zneužití tématu exodu náboženským sionismem a pro palestinskou situaci hledá obraz spíše v textu příběhu o Nábotově vinici (srov. 1 Kr 21), ve kterém spatřuje silný Boží důraz na spravedlnost. "Příběh o Nábotovi poskytuje centrální biblické paradigma pro palestinskou teologii osvobození" (s. 88). Intriky krále Achaba a jeho ženy Jezábel zde připraví Nábota o život a o zemi - dědictví po otcích, což je zlé a ohavné v Hospodinových očích. Tento příběh je podle něj vtělením tragédie Palestinců a příkladem potlačení práv jedince. Dalším příkladem pokusu o násilné přivlastnění země je Achabova touha po dobytí cizí země požehnaná falešnými proroky, u kterých král hledá náboženské posvěcení svých mocenských ambic (srov. 1 Kr 22). Za další relevantní texty považuje Ateek Žalm 42 a 43, které jsou pláčem uprchlíka dovolávajícího se u Boha spravedlnosti a svých práv. Pro křesťana jsou důvěra a naděje dva nezbytné osvobozující faktory. Hospodin praví v Izajášovi: "Spravedlnost vytvoří pokoj, spravedlnost zajistí klid a bezpečí na věky" (Iz 32,17), dále je řečeno: "Dodržujte právo, jednejte spravedlivě, protože má spása se už přiblížila ... blaze člověku, který tak jedná..." (Iz 56,1a.2a). Z biblické tradice je zřejmé, že Bůh stojí na straně sociálně utiskovaných a znevýhodněných, proto Ateek věří v Boží přízeň a pomoc.

Samozřejmě v této souvislosti lze uvést i kritiku teologické argumentace nároku novodobého Izraele na Svatou zemi, zvláště v rozsahu koncepce tzv. "Velkého Izraele". Podle výkladu palestinských křesťanů se zaslíbení dané Abrahamovi o vlastnictví země jeho potomky vztahuje na oba jeho syny - tedy i Izmaele, který je praotcem Arabů, nikoli jen na potomky Izákovy. Zaslíbení země je ve Starém zákoně vázáno na věrnost a poslušnost vůči Bohu, nemá tedy nárokový charakter, jak to interpretují sionisté.

Centrum Sabeel

Naim Stifan Ateek v roce 1989 ustavil organizaci nazvanou "Výbor pro palestinskou teologii osvobození", která měla realizovat načrtnuté ideje teologie osvobození i na pastorální rovině a dále je rozvíjet. Předmětem činnosti bylo i pořádání konferencí s mezinárodní účastí teologů z katolického, pravoslavného a evangelického spektra, jejichž výstupem jsou i některé sborníky textů, kupř. Beyond Occupation (1990) a Faith and Intifada (1991).

Hnutí palestinské teologie osvobození aktivně podporuje slavná americká feministická teoložka Rosemary Radford Ruetherová (*1936), která se účastní setkání a pořádaných konferencí. Společně se svým manželem taktéž vydala knihu The Wrath of Jonah. The Crisis of Religious Nationalism in the Israeli-Palestinian Conflict (1989), ve které odhaluje historické kořeny sionismu a jeho souvislosti s křesťanstvím. Ruetherová hovoří v souvislosti s palestinskou teologií osvobození o hlubokém paradigmatickém posunu vzhledem ke stávajícím teologiím osvobození, který spočívá v tom, že židovská "sionistická teologie osvobození" usilující o vysvobození Židů ze spárů antisemitismu a útisku v diaspoře spočívající v návratu do Izraele zároveň přináší utrpení a útisk palestinskému lidu - židovské osvobození tak znamená palestinský útisk. Toto svědectví represivního rubu osvobození tak podle Ruetherové vyzývá k revizi exkluzivistických konceptů Boha a jeho lidu.

Dalším známým příznivcem a Ateekovým přítelem je Marc H. Ellis (*1952), ředitel Centra pro americká a židovská studia na Baylor University v Texasu, považovaný za představitele židovské teologie osvobození, známý mimo jiné svými díly Toward a Jewish Theology of Libera­tion (1987), Unholy Alliance. Religion and Atrocity in Our Time (1997) či Out of the Ashes. The Search for Jewish Identity in the Twenty-First Century (2003). Ellis má za to, že sionismem a násilným založením státu Izrael bez ohledu na p

V roce 1994 se hnutí palestinské teologie osvobození institucionalizovalo v centru nazvaném Sabeel - ekumenické centrum pro teologii osvobození. Centrum Sabeel má působiště v Jeruzalémě a některé pracovní pobočky, kupř. v Nazaretě. Arabské slovo sabeel zde znamená "cestu" či "pramen (vody)". Organizace si klade za cíl na ekumenické bázi sjednocovat fragmentovanou palestinskou křesťanskou komunitu, dále budovat pozitivní vztahy mezi třemi náboženstvími Abrahama, rozvíjet v teologické rovině vizi spravedlivého řešení situace ve Svaté zemi a kontextualizovat křesťanství z pozice palestinského útisku-okupace, násilí, diskriminace a znásilňování lidských práv. Sabeel chce rozvíjet spiritualitu založenou na spravedlnosti, míru, nenásilí, osvobození a smíření odlišných národních a religiózních komunit. Dále chce propagovat výraznější povědomí o existenci, svědectví a identitě palestinských křesťanů a rozvíjet teologii spojenou s nadějemi, sny a bojem palestinského lidu. Usiluje o prohloubení víry palestinských křesťanů a vede je k úsilí o spravedlnost a lásku, aby pracovali pro jednotu a obnovu církve a pro transformaci společnosti. solidarita s utlačovanými, spiritualita založená na spravedlnosti, míru, nenásilí, osvobození a obnově rozličných národních a náboženských komunit.

Ve světě existuje několik návazných sdružení podporujících ideje a působení centra Sabeel v Palestině, pod názvem Friends of Sabeel - v USA, Kanadě, Velké Británii, Irsku, Švédsku a Austrálii. Nejaktivnější jsou organizace FOS in North America a Canadian FOS, které vyvíjejí vlastní aktivity spojené s propagací palestinského křesťanství a pořádají tématické konference.

Politické postoje centra Sabeel

Centrum Sabeel vydalo v roce 2004 prohlášení s názvem The Jerusalem Sabeel Document - Principles for a Just Peace in Palestine-Israel a úvodním mottem z 1. listu Petrova (3,11): "hledej pokoj a usiluj o něj", ve kterém v několika tezích deklaruje své základní politické a morální postoje, které mají vycházet z principu nenásilného boje za spravedlivé řešení konfliktu mezi Izraelci a Palestinci. Vznáší požadavek na navrácení palestinských území alespoň podle hranic z doby před okupací z roku 1967 (tedy 22 % území historické Palestiny), dále právo návratu palestinských uprchlíků, případně reparace pro poškozené osoby. Dovolává se práva na založení celistvého suverénního a životaschopného palestinského státu s hlavním městem Východním Jeruzalémem, s vlastní kontrolou hranic a zrušením či integrací židovských osad na palestinských územích. Dokument akceptuje legitimitu Izraele v hranicích před rokem 1967. Deklarovanými požadavky v podstatě přikyvuje plánu Road Map z roku 2003, se kterým pro řešení konfliktu vyslovili souhlas představitelé USA, EU, Ruska i OSN, který plánoval ustavení palestinského státu v roce 2005, jehož realizace je však dosud v nedohlednu. Sabeel se k plánu Road Map vyjadřuje v dokumentu z května 2003, chválí jeho některé aspekty spočívající zejména v tom, že respektuje rezoluce OSN č. 242 a 338 a že konsensus mocností přináší určitou naději na jeho realizaci. Kritizuje však jeho vágnost pojmu "okupace" a nejasnost ohledně hranic případného palestinského státu. Šaronova představa je totiž palestinský stát ustavený na ploše 42 % okupovaných území bez Východního Jeruzaléma, což celkem činí méně než 9 % historické Palestiny, toto by však nečinilo základ pro životaschopný stát. Dokument se dovolává mezinárodní legitimity a válečného práva, které upravuje postup okupujících mocností na okupovaných územích, které Izrael soustavně porušuje.

Závěr

Palestinská teologie osvobození je zajímavým a stále živým pokusem o definici úkolu křesťanství na Blízkém východě. Centrum Sabeel a jeho ekumenické aktivity stále rozvíjí svou činnost a usiluje o vliv na řešení izraelsko-palestinského konfliktu mírovou cestou. Pro své přesvědčení hledá palestinské křesťanství podporu mezi západními křesťany, kteří jsou v otázce ohledně úlohy Izraele rozděleni. Cílem palestinské teologie osvobození je destereotypizace západního obrazu Blízkého východu, "desionizace" Bible a demytologizace úlohy státu Izrael. Její hlavní představitel Naim Stifan Ateek hovoří v souvislosti se svými úvahami o vizi, snu a prorocké řeči, které považuje za nezbytné vyjádření svého přesvědčení. Říká, že ve svém srdci přijal legitimitu a právo na existenci státu Izrael, což je pro Palestince nesmírně těžký úkon, což jak sám přiznává, mu trvalo celá léta duchovního s názorového zrání. Začarované struktury násilí vládnoucí na Blízkém východě a devastující konflikt oslabují vůli k míru a životu. Mír je obtížným úkolem, který nepřijde bez výrazného úsilí znesvářených stran, je třeba změny postoje všech zúčastněných skupin - metanoie - která by znamenala obrat k přesvědčením, které by se mohly stát základem pro uskutečnitelný mír. Arabové musí získat senzitivitu vůči krutému osudu židovstva během holocaustu a vůči traumatu, které jej provází, pochopit jeho význam pro Židy a uznat právo Izraele a jeho obyvatel na bezpečnost. Izraelci se musí zříct svých pocitů arogance a nadřazenosti a pochopit krutý osud palestinského národa, který je nezaviněný. Sionismus je jimi totiž vnímán jako nová forma kolonialismu, který porušuje jejich základní lidská práva. Ateek používá pro situaci Palestinců politicky citlivý hebrejský pojem hafrada (oddělení, separace), který znamená to samé, co apartheid známý ze zkušenosti Jihoafrické republiky. Ačkoli životní úroveň Palestinců je díky navázanosti na izraelskou ekonomiku v průměru vyšší než v jiných arabských zemích, nelze ji vnímat jako zadostiučinění a kompenzaci újmy na jejich základních lidských právech.

Palestinští křesťané se podle Ateeka musí stát jakýmsi svědomím Západu, díky své příslušnosti k víře k němu mají blíž než démonizovaná komunita islámu. Palestinští křesťané mohou posloužit jako most křesťanského světa ke světu islámskému a arabskému, jelikož v jejich životním prostoru se během staletí koexistence a sociální výměny vyvíjely tradičně dobré muslimsko křesťanské vztahy. Ateek a jeho centrum Sabeel usiluje o intenzifikaci nenásilí a prosazování Kristova přikázání lásky: "Věřím, že je pro církev důležité, ve světle jejího vědomí o Bohu a Kristu, transcendovat konflikt a hrát jedinečnou roli při prosazování míru" (srov. N. S. Ateek, op. cit., s. 160). Dále Ateek říká: "Nyní, když mnoho muslimů a židů žije duchem militantního triumfalismu, církev stále žije ve stínu kříže" (s. 161). Pokusy o řešení teologického sporu o Svatou zemi jsou známy i z jiných zdrojů, kupř. dílo Karla-Josefa Kuschela Spor o Abrahama poukazuje na společné abrahamovské dědictví judaismu, křesťanství a islámu a vyzývá k "abrahamské ekumeně", jejímž vyjádřením by bylo spravedlivé rozdělení Svaté země a společné uctívání Abrahamova hrobu v Hebronu a všemi milovaného Jeruzaléma. Svědectví palestinského křesťanství však naléhá svým jedinečným kontextem, který se utváří přímo uprostřed dění na Blízkém východě.

Roman Míčka je doktorandem na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Teologie&Společnost 1/2006