Úvod » Časopisy » Archiv » Teologie&Společnost 2003 » Obsah čísla 6/2003 » KDU-ČSL v politickém systému České republiky

Teologie&Společnost 6/2003 / KDU-ČSL v politickém systému České republiky

KDU-ČSL v politickém systému České republiky

Petr Fiala
Petr Fiala

KDU-ČSL (Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová) je obvykle považována za relevantní integrovanou politickou stranu s jasně definovanou identitou, která je stabilní součástí českého politického systému. Zpravidla se uvádí, že má vysoký koaliční potenciál (a skutečně byla již v různých koalicích, mj. s ODS i s ČSSD), stabilní voličskou základnu a ideově sevřené a loajální členstvo. K jejím výhodám bývá počítáno i to, že patří do vlivné stranicko-politické rodiny evropských křesťansko-demokratických stran. Tento pohled na KDU-ČSL ostatně do značné míry odpovídá stranické sebeidentifikaci a je součástí obrazu, který se politici KDU-ČSL snaží o své straně vytvořit.

Zmíněné charakteristiky sice v mnohém odpovídají skutečnosti, ale pro pochopení vnitřní dynamiky KDU-ČSL, jejích volebních výsledků a jejího postavení v rámci českého politického systému nejsou dostatečné. V jistém rozporu s nimi jsou např. opakovaně nižší volební výsledky dosahované v klíčových volbách do Poslanecké sněmovny (KDU-ČSL zde nikdy nedosáhla 10%), než jaká bývají očekávání členů strany i mnoha politických analytiků. KDU-ČSL také navzdory předpokladům nedokázala hrát integrující roli ve "středu" politického spektra: politickým neúspěchem pro KDU-ČSL skončil např. experiment s vládou Josefa Tošovského (srov. volby 1998), stejně jako úsilí o významnější pozici v nové vládě po politické krizi 1997/98 (vznik opoziční smlouvy), velmi neúspěšným se také již ve střednědobé perspektivě ukázal projekt Čtyřkoalice, přičemž vina za její rozbití je většinou komentátorů přisuzována právě KDU-ČSL. Stranická reprezentace - do značné míry v rozporu s výše uvedenou interpretací KDU-ČSL - navíc nejpozději od roku 1999 působí nejednotně a její vedení nestabilně, navenek se dostává řada rozporů a straně se po smrti Josefa Luxe nepodařilo nalézt předsedu, který by dokázal za sebou viditelně sjednotit rozhodující stranické síly a získat tak pevnější politickou pozici. Je tedy zřejmé, že charakteristika KDU-ČSL musí být doplněna i o tyto méně příznivé faktory.

Současné situaci v KDU-ČSL a její pozici v rámci českého politického systému nelze dobře porozumět bez zohlednění jejího vývoje, protože historické determinanty ji - možná více než u jiných stran - významným způsobem ovlivňují.

Vývoj KDU-ČSL po listopadu 1989

ČSL se víceméně kontinuálně rozvíjela více než jedno století (nikoliv až od roku 1918/19, kdy byla ČSL sjednocením různých křesťanských stran ustavena) a touto skutečností je v mnoha směrech poznamenána vnitrostranická mentalita a ostatně i postavení strany ve stranicko-politickém systému. Součástí tohoto vývoje byla i problematická - i když z hlediska členské základny ne zcela negativní - oficiální existence v období komunistické diktatury. Do určité míry byla právě minulost lidové strany jako "křesťanského" satelitu KSČ hlavním důvodem, proč se po listopadu 1989 obnovil český subsystém křesťanských politických stran (který existoval na přelomu 19. a 20. století) a proč došlo bezprostředně po pádu totalitního systému k novému rozdělení "křesťanské politiky".

Právě tato ne příliš často zohledňovaná skutečnost je důležitá pro pochopení dalšího vývoje KDU-ČSL v devadesátých letech. ČSL získala konkurenta v podobě Křesťansko-demokratické strany (vznikla již 3. prosince 1989), která byla především pokusem katolických intelektuálů z prostředí disentu vytvořit moderní křesťanskou stranu bez tížívého dědictví nejen komunistické minulosti, ale i bez reziduí předválečného politického katolicismu. Skutečnost, že rozdíly mezi oběma křesťanskými stranami byly větší než jejich společná inspirace křesťanstvím, se projevovala i v tom, že ve společné koalici s názvem Křesťanská a demokratická unie (KDU) kandidovaly pouze v parlamentních volbách v roce 1990. Později již KDS vytvářela volební koalice výhradně s ODS a původní název křesťanské koalice přidala v březnu 1992 ke svému jménu ČSL, čímž vznikl poněkud komplikovaný název KDU-ČSL. Proces diferenciace křesťanského proudu české politiky pokračoval odštěpením skupiny kolem bývalého předsedy ČSL Josefa Bartončíka, která v polovině roku 1992 založila vlastní stranu s názvem Křesťansko-sociální unie (KSU).

Začátkem devadesátých let se v ČR do značné míry - při vědomí všech odlišností - reprodukoval pluralitní model křesťanské politiky, který zde existoval v době, kdy docházelo k formování křesťanského politického tábora na přelomu 19. a 20. století. Na rozdíl od tehdejší situace však již neexistovaly společenské a politicko-kulturní podmínky pro vytváření uzavřené katolické sloupové subkultury a křesťanské "sociálně-morální milieu" bylo nejen značně zmenšeno, ale i výrazně narušeno. Tato situace měla následky, které byly výrazně odlišné od dřívějších tendencí v české křesťanské politice: proces sjednocování křesťanské politiky vedoucí k výsledné existenci jedné křesťanské politické strany probíhal velmi rychle a jednotlivé křesťanské strany se neintegrovaly navzájem.

KSU nezískala ani regionální vliv a jako zcela bezvýznamný politický subjekt de facto zanikla na konci roku 1995 vstupem do Českomoravské unie středu (ČMUS). Ani úspěšnější KDS, která byla od r. 1992 společně s KDU-ČSL a ODA součástí pravicové vlády Václava Klause, ovšem nepůsobila na české politické scéně příliš dlouho. Vzhledem k malé podpoře voličů se sloučila v roce 1996 s ODS. Část členů vedená tehdejším místopředsedou Poslanecké sněmovny PČR Pavlem Tollnerem, která nesouhlasila s integrací s ODS, přešla do KDU-ČSL, když již předtím rozštěpila poslanecký klub KDS. V roce 1996 se tak definitivně jediným reprezentantem křesťanskodemokratického proudu české politiky stala KDU-ČSL.

Ještě v polovině 90. let vykazovala KDU-ČSL z hlediska dalšího vývoje celou řadu problematických ukazatelů s regresivní tendencí (sociální složení členské a voličské základny s převládajícími voliči s nižším vzděláním, vyšším věkovým průměrem, z malých obcí, s vysokým podílem k zemědělství příslušejícímu obyvatelstvu) a existovalo pro ni v dlouhodobé perspektivě nebezpečí ztráty parlamentní pozice. Nicméně vývoj ve struktuře členské a voličské základny KDU-ČSL se od poloviny 90. let zlepšoval. Lidové straně se podařilo získat pevnější pozice ve městech, výrazněji začala být mezi jejími voliči zastoupena střední generace, pestřejší je struktura povolání apod.

Proces transformace lidové strany a hledání její pozice v českém stranicko-politickém spektru jsou úzce spjaty s osobou Josefa Luxe, který se jako prakticky neznámý politik stal překvapivě předsedou strany v září 1990. Lux dokázal rozhodujícím způsobem stmelovat různé proudy uvnitř ČSL. Především se mu však podařilo lidovce bezpečně vyvést z hrozící izolace mezi demokratickými politickými subjekty, do které se strana, těžce překonávající vlastní minulost, začala dostávat díky politice zkompromitovaného polistopadového předsedy Josefa Bartončíka. Pod Luxovým vedením se - zvláště v první polovině devadesátých let - KDU-ČSL profilovala jako křesťanská strana, jejíž "přirozené" místo je v pravé části stranicko-politického spektra. KDU-ČSL se tak nadlouho stala součástí pravicových vlád (do roku 1997) a pozvolna se snažila přeměňovat z konfesijního subjektu v modernější stranu křesťansko-demokratického typu. V tomto vývoji měl Josef Lux výraznou iniciační a integrační úlohu, která zřetelně poznamenala vnitřní poměry v KDU-ČSL.

Nejpozději od druhé poloviny roku 1996 začal Lux politický profil strany posouvat více do "středu" a oslabovat akcent na pravicové prvky, zřejmě ve snaze zvýšit její koaliční potenciál směrem k sociálním demokratům a učinit z ní "rozhodující" stranicko-politický subjekt. Rozhodující v tom smyslu, že by bez něj nebylo možno sestavit ani středo-pravou ani středo-levou vládu, což by mohlo posílit politický vliv lidovců uvnitř jakékoliv potenciální koalice. Dalším strategickým motivem mohlo být i to, že se vzhledem k narůstajícím ekonomickým obtížím postupně měnilo veřejné mínění v neprospěch pravicové politické argumentace. Tento posun, který našel odraz i v politické rétorice strany, měl však dopad také na vnitřní život KDU-ČSL, protože umožnil výraznější profilaci i tomu křídlu, které přirozenějšího spojence vidělo ve stranách s větším důrazem na sociální otázky než v konzervativně-liberálních politických subjektech typu ODS. V souvislosti s tímto vývojem se strana také otevřela politikům s profilem, který neodpovídal tradiční představě lidoveckého politika. Šlo např. o osobnosti se sociálně-liberální (Pithart) nebo sociálně-ekologickou orientací (Bursík), jejichž působení v KDU-ČSL by v první polovině devadesátých let bylo nemyslitelné.

Tyto tendence byly ještě posíleny stále významnější politickou rolí, kterou Josef Lux a nakonec i celá lidová strana postupně získávali v období vládní krize v letech 1997 a 1998, přičemž nelze pominout ani skutečnost, že na těchto událostech měli právě představitelé KDU-ČSL v čele s Luxem výrazný podíl. KDU-ČSL rozhodující měrou přispěla k pádu druhé vlády Václava Klause (1997) a k vytvoření poloúřednické vlády Josefa Tošovského a do značné míry byla i katalyzátorem vzniku opoziční smlovy mezi ČSSD a ODS po volbách v roce 1998. Josef Lux zde hrál velmi riskantní politickou hru, jež neodpovídala skutečné politické síle KDU-ČSL, a tato politika se už při volbách v roce 1998 a především při následném sestavování vlády ukázala jako neúspěšná. Luxův předčasný odchod z politiky způsobený závažným onemocněním a jeho brzká smrt (1999) mu již neumožnily KDU-ČSL z této situace vyvést. Lidová strana tak zůstala bez své klíčové politické osobnosti uprostřed velmi složitého období, kdy procházela řadou vnitřních změn, kdy se poprvé ocitla v opozici a kdy se měnila její pozice v rámci stranicko-politického spektra.

Po řadě vnitřních sporů a experimentu s vytvořením širšího politického uskupení menších stran tzv. Čtyřkoalice (tyto procesy probíhaly v letech 1998-2002), které ovšem KDU-ČSL na přelomu let 2001-2002 postupně opět rozbila, se pod vedením předsedy Cyrila Svobody (v květnu 2001 vystřídal v čele strany Luxova nástupce Jana Kasala) posléze prosadil stranický proud podporující spolupráci se sociálními demokraty a KDU-ČSL se tak po volbách v roce 2002 stala součástí středolevé vlády premiéra Vladimíra Špidly. Vzhledem k rozložení politických sil - které se mj. projevilo v tom, že křesťanští demokraté mají v této vládě pouhé tři ministry z celkových sedmnácti a že jedenáct členů vlády jsou sociální demokraté -, ale i s ohledem na vnitřní poměry KDU-ČSL, je ovšem její možnost výrazněji prosazovat svoji politiku značně limitována. Tato skutečnost byla také zřejmě jednou z hlavních příčin další změny ve vedení strany, k níž došlo v listopadu 2003, kdy byl na ostravském sjezdu zvolen předsedou Miroslav Kalousek. Kalouskovu volbu stejně jako návrat bývalého předsedy strany Jana Kasala na pozici prvního místopředsedy lze interpretovat jako určitou korekci politického směřování, které bylo pro KDU-ČSL typické v posledních letech a jehož charakteristickým znakem byla převládající orientace na spolupráci se sociální demokracií. Zvolením významných představitelů "pravicového" proudu do čela strany si KDU-ČSL otevřela cestu pro hledání jiných alternativ politické spolupráce, které více odpovídají křesťansko-demokratické politice "německého" typu, z něhož čeští lidovci čerpali inspiraci v devadesátých letech.

Konfliktní linie a názorové proudy

Z hlediska vnějšího pozorovatele je nejviditelnějším faktorem vnitrostranického života KDU-ČSL v posledních letech opakující se znejisťování pozice stávajícího předsedy (Kasal, Svoboda) jeho stranickými konkurenty, zdůrazňování (v mediální rovině spíše naznačování) vzájemně odlišných pozic mezi čelnými reprezentanty strany a soupeření různých skupin o získání (zachování) klíčového postavení ve stranickém vedení. V této souvislosti se nabízí otázka: co způsobilo "dynamiku" vnitrostranického života v KDU-ČSL na konci 90. let a proč se v rámci vnitrostranických procesů dosud neetablovalo pevné stranické vedení?

Obvyklý výklad je, že toto "napětí" je způsobeno tím, že se nepodařilo nahradit v čele strany charismatickou postavu Josefa Luxe. Přestože tuto skutečnost nelze podceňovat, není v žádném případě rozhodující. Pro objektivní pohled na problémy KDU-ČSL po smrti Josefa Luxe je potřeba nejprve správně interpretovat to, proč se Luxovi podařilo v první polovině devadesátých let stranu vnitřně stabilizovat. Je nesporné, že jistou roli hrála jeho osobnost a schopnost oslovit různé skupiny členů a částečně i voličů. Možná ještě důležitější však byly systémové determinanty - tedy konstelace několika vnějších faktorů, které si "vynutily" vnitřní stabilitu strany.

KDU-ČSL se v první polovině 90. let ocitala v situaci, kdy si svůj politický profil v nových podmínkách vytvářela pod vnějším tlakem. Musela se vyrovnávat s dědictvím předlistopadového období (Národní fronta) a čelit s ním souvisejícím událostem (aféra Bartončík), soupeřit o pozici uvnitř křesťanského politického tábora (s KDS) a současně obstát jako křesťanská strana ve společnosti, jež patří k nejvíce sekularizovaným v Evropě. Tyto skutečnosti měly za následek vytvoření určité "obranné" mentality uvnitř strany a vedly k tomu, že se strana vnitřně sjednotila za postavou Josefa Luxe a alternativní politické koncepce byly v zájmu zachování a upevnění pozice strany dobrovolně potlačeny. Navíc v období inklinace převážné většiny společnosti k pravicové politické rétorice, se Luxovi s jeho koncepcí KDU-ČSL jako pravicové křesťanské strany podařilo zajistit a postupně i posilovat její postavení ve vládní koalici a i tento politický úspěch se zpětně odrážel na vnitřní konsolidaci strany a neumožňoval zformování významnější vnitřní opozice. Tyto procesy měly ale také jiný nezamýšlený efekt, který se naplno projevil až na konci devadesátých let a jehož důsledky strana pociťuje dodnes: neproběhla úplná transformace strany, resp. transformace nebyla ve všech směrech dokončena.

Pracovně bychom mohli hovořit o třech fázích transformace KDU-ČSL. První fáze (1989/90) na jedné straně související s prosazením tzv. reformního křídla a současně se spontánní aktivitou členské základny byla po krizi ČSL v souvislosti s Bartoníčkovou aférou vystřídána druhou, převážně řízenou transformací, jejímž cílem byla stabilizace strany a její vnější přeměna na křesťansko-demokratický stranický subjekt západoevropského typu, přičemž vzhledem k výše popsaným vnějším okolnostem ("obranná" pozice) nebyla doprovázena spontánní krystalizací alternativních koncepcí uvnitř strany (1990-98). Teprve po změně vnějších podmínek ve druhé polovině devadesátých let nastává třetí, spontánní fáze stranické transformace, kdy dochází ke střetu různých osobností a stranických proudů na zlomu konfliktních linií, které lze uvnitř strany dlouhodobě pozorovat.

Některé konfliktní linie se uvnitř strany v nepatrných obměnách neustále reprodukují a je možno je s drobnými diferencemi identifikovat nejpozději od dvacátých či třicátých let minulého století. Mezi tyto konfliktní linie patří především diference mezi moravskou a českou částí lidové strany nebo spor mezi stoupenci konzervativnější (a pravicovější) "křesťansko-demokratické" orientace lidové strany a zastánci posilování jejího spíše křesťansko-sociálního charakteru (což je mimochodem prvek napětí, který je dán už způsobem vzniku ČSL). Stejně tak lze za tradiční považovat napětí mezi zastánci uzavřenější a nábožensky zřetelněji definované podoby křesťanské strany a těmi, kteří jsou přesvědčeni, že je potřeba stranu a její orientaci měnit a více otevírat, napětí mezi členy více zdůrazňujícími nacionální nebo naopak univerzalistické aspekty křesťanské politiky apod. Tyto konfliktní linie nabývají samozřejmě v různých historických obdobích odlišných podob a jejich význam se posunuje, ale latentně jsou uvnitř KDU-ČSL stále přítomny a v okamžicích nejistoty nabývají na důležitosti.

Všechny medializované názorové rozpory předních představitelů lidové strany (např. Kasal-Svoboda, Svoboda-Kalousek) lze interpretovat jako personifikaci některé z výše zmíněných konfliktních linií nebo jejich kombinace. Již zmíněné vnější faktory vedly na konci 90. let k tomu, že střety v rámci těchto konfliktních linií už nejsou regulovány "vnějším nebezpečím" ani charismatickým vůdcem, ale v jejich rámci se nyní viditelně vytvářejí nové vnitrostranické pozice jednotlivých neformálních zájmových skupin.

Tento proces představuje - jak už bylo řečeno - dokončení stranické transformace a ve svém důsledku povede k vyjasnění politického profilu KDU-ČSL. Současná nejistá pozice stranického vedení a konfliktní pozice mezi jednotlivými skupinami jsou odstranitelné jen v delší perspektivě: teprve až budou jednotlivé zájmy manifestovány a agregovány a dojde k jejich vzájemnému střetu (což se nyní z větší části děje), může dojít k vyjasnění vzájemných sil uvnitř strany a k opětné - kvalitativně jiné - stabilizaci vnitrostranických poměrů a k etablování vedení, které bude mít širší podporu již zřetelněji krystalizovaných proudů uvnitř strany.

Ideově-programatická pozice a politický profil

Tento vnitřní vývoj KDU-ČSL vyvolává otázky o dalším směřování této strany a o její politické profilaci. Tvrzení, že se KDU-ČSL postupně stává moderní evropskou křesťanskou stranou, nemá velkou výpovědní hodnotu. Otázkou už dávno není, zda se má KDU-ČSL stát křesťansko-demokratickou stranou (tento problém byl rozhodnut v první polovině devadesátých let), ale spíše to, jakou křesťansko-demokratickou stranou je, resp. chce a může být.

Z programového hlediska je vymezení KDU-ČSL zřetelné a stabilizované a zřejmě nebude nutné - ani možné - dosavadní programatiku strany nějakým významnějším způsobem modifikovat. Snaha o začlenění mezi evropské křesťanské demokracie je u KDU-ČSL dobře patrná prakticky ze všech programových dokumentů, které strana ve druhé polovině devadesátých let přijala. Také v programatice se odráží úsilí překonat charakter tradicionalistické konfesijní strany a posunout se směrem k moderní křesťanské demokracii. To se projevuje mj. i tím, že výrazným impulsem pro programatiku jsou jiné západoevropské křesťansko-demokratické strany, především německá CDU. KDU-ČSL dalekosáhle převzala koncepce z programových dokumentů německých křesťanských demokratů a snažila se s jejich inspirací formovat svou stranickou politiku resp. politickou rétoriku.

Tento proces ovšem není jednoduchý a cesta od přijetí těchto dokumentů po jejich skutečnou akceptaci členskou základnou je problematická. Dobrým příkladem určitého rozporu mezi programovým vymezením strany a postoji členské základny může být např. názor lidovců na evropskou integraci. Podle svého programového vyjádření je KDU-ČSL nejvíce proevropskou stranou na naší politické scéně (ve svých programových dokumentech se dokonce už od roku 1997 hlásí k myšlence evropské ústavy apod.). Podle různých průzkumů je ovšem mezi příznivci KDU-ČSL proevropská orientace mnohem menší než u jiných, proevropsky méně profilovaných stran (např. u stoupenců ODS). Naopak v morálně-etických otázkách a v oblasti náboženské politiky je programové vymezení "umírněnější" než odpovídá pozicím velké části členské základny.

Podobných diferencí mezi reálnými politickými a ideovými postoji členské základny a programovým vymezením strany by bylo možno nalézt více, a lze je vysvětlit právě "shora" implantovanými programovými dokumenty a nakonec i existencí konfliktních linií uvnitř strany. Programové vymezení (s výjimkou některých aspektů volebního programu) ovšem není v případě politické strany klíčové: mnohem důležitější je prakticko-politická reinterpretace obecných programových tezí a především konkrétní politické jednání. To je do značné míry závislé také na pozici, kterou příslušná strana zaujímá ve stranicko-politickém spektru.

Postavení KDU-ČSL v českém stranicko-politickém systému

Jak jsem již napsal, ještě v polovině devadesátých let se zdálo, že KDU-ČSL směřuje nejen programově, ale i svým politickým jednáním k tomu pojetí křesťansko-demokratické politiky, které představují německé a rakouské křesťanské strany, jež je možno současně považovat za významné konzervativně-liberální pravicové politické síly. Čeští lidovci byli ovšem od počátku v jiné pozici, protože vzhledem k historickým, sociálním a politicko-kulturním faktorům nemohli v české politice nikdy hrát roli dominantní síly v pravé části politického spektra, jako se to po dlouhá desetiletí daří jejich sesterským stranám v německy mluvících zemích. Nicméně mnohé nasvědčovalo tomu, že po zániku KDS by KDU-ČSL mohla aspirovat na roli reprezentantky křesťansko-demokratického proudu v rámci české pravice.

Toto pojetí - pokud ho opravdu někdy měla - začala KDU-ČSL opouštět na přelomu let 1996 a 1997. Tendence zaujmout v pomyslném politickém spektru místo více v politickém středu, stát se pivotální stranou, a mít tak možnost být přirozenou součástí jak středopravých, tak - možná především - středolevých vládních koalic, však lidovou stranu více vzdaluje od německého modelu křesťanské demokracie a přibližuje ji to spíše jinému typu křesťansko-demokratických stran, které historicky známe např. ze zemí Beneluxu.

O přiblížení se středové pozici vypovídají i výzkumy politické orientace příznivců KDU-ČSL. Např. podle výzkumů zjišťujících deklarovanou pravicovou nebo levicovou orientaci občanů se příznivci KDU-ČSL identifikují jako velmi slabý pravý střed, ale pomyslnému středu politického spektra stojí nejblíže ze všech ostatních politických stran. V tomto hypotetickém schématu zaujímají navíc místo přesně uprostřed mezi indexem vykazovaným stoupenci ODS a ČSSD, tedy stran, které představují hlavní póly českého stranicko-politického systému. I tato skutečnost nepřímo potvrzuje, že pozice ve středu politického spektra není už jen taktická záležitost vedení lidové strany, ale že zřejmě odpovídá představám její členské a voličské základny.

Pozice v rámci stranicko-politického systému však není jen otázkou rozhodnutí stranických protagonistů, ale má také "systémové" příčiny. Obrazně řečeno: politická strana se může umisťovat jen v té části stranicko-politického spektra (přestavujeme-li si stranicko-politickou soustavu jako úsečku nebo jako kruh), které není dostatečně silně obsazeno a může zaujmout jen takový prostor, jaký odpovídá jejím volebním výsledkům. Přičemž platí, že mezi pozicí ve stranicko-politickém spektru a volebními výsledky existuje úzká souvislost, a že se tyto faktory vzájemně ovlivňují v obou směrech.

KDU-ČSL nikdy nezískala výraznější úspěch v rozhodujících volbách. Není pochyb o tom, že strana je vzhledem ke kontinuitě svého vývoje velmi silná v komunální a místy v regionální politice (což lze doložit volebními výsledky, i když celostátní procentuální zisk v komunálních volbách byl max. 10,6%) a že díky svému postavení ve "středu" stranicko-politického spektra jsou její kandidáti v rámci absolutního většinového volebního systému do českého Senátu a silnější koncentraci voličů v některých regionech relativně úspěšní. Podíváme-li se však na výsledky nejdůležitějších voleb, tedy voleb do Poslanecké sněmovny, zjistíme, že zde lidová strana nikdy nezískala ani 10 procent (1990: 8,4%, 1992: 6,3%, 1996: 8,1%, 1998: 9,0%, 2002: 14,27% pro koalici s US-DEU, samostatný zisk by zřejmě opět nebyl vyšší než 9-10%), a to i přesto, že jí v různých obdobích ten či onen průzkum voličských preferencí přisuzoval téměř dvojnásobek. V případě KDU-ČSL tak opakovaně vzniká určitá disproporce mezi její předpokládanou rolí na české politické scéně a reálnou politickou podporou, které se jí od voličů dostává.

KDU-ČSL je ve zcela jiné situaci, než v jaké byly úspěšné křesťansko-demokratické strany v zemích západní Evropy po druhé světové válce (např. v Rakousku, Itálii, Německu apod.), s nimiž bývá často nesprávně srovnávána. V českých zemích se KDU-ČSL nikdy nestala sjednocující stranou konzervativních a konzervativně-liberálních politických proudů a nepodařilo se jí stát se integrující silou pravého středu (Itálie do 90. let) nebo dokonce celé pravé části stranicko-politického spektra (SRN). Skutečnost, že se vedle KDU-ČSL v českém politickém systému objevily tzv. občanské strany (ODS, ODA, později US-DEU), nemluvě o konkurující křesťanské straně (KDS), představovala vždy omezení možné expanze do dalších voličských skupin. V české politické kultuře nebyly podmínky pro to, aby zde křesťanská strana mohla hrát integrující roli v rámci občanského tábora (na druhou stranu je ovšem potřeba připustit, že i kdyby zde takové podmínky na začátku devadesátých let existovaly, nebyla by KDU-ČSL vzhledem ke své tehdejší struktuře, mentalitě a politickému profilu schopna je využít). Kontext českého politického systému a převládající vzorce politické kultury něco takového neumožňovaly - důkazem toho je i neúspěch alternativního konceptu křesťansko-demokratické politické strany představovaný KDS.

Při existenci nekomunistické sociální demokracie (v tom smyslu, že nejde o transformovanou postkomunistickou stranu) a etablovaného občanského tábora (dnes navíc sjednoceného ODS) jsou voličské skupiny, na něž se může KDU-ČSL úspěšně obracet, relativně úzké a výrazně ohraničené. Proto při realistickém pohledu na postavení, které KDU-ČSL zaujímá v českém politickém systému, nelze předpokládat, že by se její příští volební výsledky příliš lišily od těch dosavadních a že by se její současná pozice menší parlamentní strany mohla výrazněji proměnit.

Literatura:
  • Fiala, P. (1995): Katolicismus a politika. O politické dimenzi katolicismu v postmoderní době. Brno: CDK.
  • Fiala, P. (1996): Křesťanské politické strany v západní Evropě. Teoretické a metodologické přístupy k analýze křesťansko-demokratických stran. Politologický časopis, 1/96, s. 30-37.
  • Fiala, P. (1997): Identita křesťanských politických stran. Proměny ideově-politické a strukturální pozice evropské křesťanské demokracie. In: Fiala, P. (ed.): Křesťanské alternativy v politice. Brno: CDK, s. 71-92.
  • Fiala, P. (2001): KDU-ČSL: hledání v období změn. Proglas 5-6/2001, s. 10-14. ISSN 0862-6731
  • Fiala, P. (2001): Čtyřkoalice mezi integrací a rozpadem. Proglas 3/2001, s. 10-14.
  • Fiala, P.; Mareš, M.; Pšeja, P. (2000): Systém politických stran v letech 1989-1998. In: Marek, P. a kol.: Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861-1998. Olomouc: Palackého Univerzita, Nakl. Gloria, s. 359-374.
  • Fiala, P.; Strmiska, M. (2001): Spřízněny volbou? Křesťansko-demokratické a křesťansko-nacionální strany v postkomunistických pluralismech. Politologický časopis, 3/2001, s. 279-286.
  • Fiala, P.; Strmiska, M. (2002): Ideově-politické rodiny a politické strany v postkomunistických zemích střední a východní Evropy. In: Fiala, P.; Holzer, J.; Strmiska, M. a kol.: Politické strany ve střední a východní Evropě. Ideově-politický profil, pozice a role politických stran v postkomunistických zemích. Brno: Masarykova univerzita, s. 13-27.

Petr Fiala je profesorem politologie na Fakultě sociálních studií MU v Brně. Letos na podzim byl zvolen děkanem této fakulty.

Teologie&Společnost 6/2003