Úvod » Časopisy » Archiv » Teologie&Společnost 2003 » Obsah čísla 6/2003 » Medailon vzpomínek na Josefa Petra Ondoka

Teologie&Společnost 6/2003 / Medailon vzpomínek na Josefa Petra Ondoka

Medailon vzpomínek na Josefa Petra Ondoka

Jan Květ a kol.
Josef Petr Ondok

Občanským jménem Josef a řádovým jménem Petr, narozený v jihočeských Mydlovarech 2. září 1926, byl nadějným studentem teologie a filosofie na Masarykově univerzitě v Brně. Stal se členem Kongregace bratří Nejsvětější svátosti - petrinů. Podle vládnoucího režimu byl "ilegálně" vysvěcen na kněze počátkem 50. let. Pak byl v roce 1951 zatčen a odsouzen k trestu sedmnácti let vězení, kde nakonec strávil více než dvanáct roků, z toho čtyři roky při těžbě uranu v Jáchymově. V roce 1963 je podmínečně propuštěn a stává se stavebním dělníkem. Roku 1966 nastupuje do hydrobotanického oddělení Botanického ústavu ČSAV jako technik. Po soudní rehabilitaci v roce 1968 dovršuje studia filosofie doktorátem na své mateřské brněnské univerzitě. Jako kněz smí veřejně působit v letech 1968-1970. Z Botanického ústavu, kde po promoci postoupil z technika mezi odborné a pak vědecké pracovníky, odchází koncem roku 1991 do důchodu. Současně začíná působit jako učitel filosofie na nově založené českobudějovické Jihočeské univerzitě. Na biologické fakultě se habilituje v oboru ekologie, ale jeho hlavním působištěm zůstává až do konce jeho života teologická fakulta. Petr, jak jsme mu všichni říkali, nás opustil dne 19. srpna 2003. Tento medailon přináší hrst vzpomínek několika Petrových přátel a spolupracovníků na jednotlivá období jeho plodného života, a to spíše na ta světlejší, než ta méně veselá.

Petr – přítel z mládí a mukl

"Jenom borec najde vzorec pro puškvorec" (míní se matematický vzorec pro výpočet listové plochy této rostliny). Blednoucí modrotisk se stonkem orobince, zahloubanou hlavou výzkumníka s rádiovkou a se shora uvedeným nápisem visí už po léta nad mým pracovním stolem v Kanadě. S autorem této milé sebe-karikatury jsem se seznámil už v osudovém roce 1948, na seminářích Filosofické fakulty Masarykovy univerzity. Josef Petr Ondok, člen malé jihočeské řeholní společnosti petrinů, si v Brně dokončoval doktorát z filosofie. Tento o tři roky starší muž v klerice mě přitahoval šíří vědomostí, přesvědčivou logikou a originalitou svých názorů. V politicky jiskřivé poúnorové atmosféře naše filosofické debaty často pokračovaly i mimo seminář, žel, ne nadlouho. Na podzim 1949 jsem byl spolu s dalšími studenty zatčen.

Petra tehdejší zátah státní bezpečnosti minul, ale brzy na to, v roce 1951, se i on octnul za mřížemi. Po letech našeho odděleného putování kriminály a lágry při uranových dolech jsme se znovu setkali. Bylo to v roce 1956 na Slovensku, ve staré vězeňské pevnosti Leopoldov, na "isolačce" - odloučeném oddělení "farářů", režimem považovaných za ideologicky nebezpečné ostatním vězňům. Ve velkých halách bývalých rakousko-uherských kasáren tam drali peří a látali moučné pytle biskupové (mezi nimi i právě blahoslavený řeckokatolický biskup Basil Hopko), kanovníci, řeholní představení, profesoři teologie a desítky odsouzených kněží. Vyrovnaný a inteligentním humorem oplývající novosvěcenec Petr byl jedním z nich.

Draní peří může být hluboce intelektuální práce, odmyslíme-li si obrovskou šalandu bez oken s dlouhými stoly a stejně dlouhými lavicemi, okupovanými "odsouzenými faráři". Mokré a smrdící peří se vykládalo z těžkých žoků na stoly osvětlené slabými žárovkami. Brzy po začátku šichty se nad stoly začal vznášet organický prach, takže bylo sotva vidět od stěny ke stěně, a bachaři šalandou jen občas rychle prošli; byl to moderní obraz Dantova pekla. U jednoho stolu vyučoval angličtině kněz, bývalý voják naší západní armády. Papírky se slovíčky se ukrývaly pod peřím. U jiného stolu se řešily pastorální otázky budoucí církve. Ideje mnohých liturgických a pastoračních změn pozdějšího II. vatikánského koncilu se diskutovaly nad kupkami peří už v Leopoldově. Složení naší filosoficko-vědecké seminární party se měnilo, ale častými členy byli Petr Ondok, jezuita Adolf Kajpr, Antonín Mandl, Josef Zvěřina a dominikán Silvestr Braito. Debatovalo se o neomylnosti papežské, nuancích tomistické filosofie, o Velkém třesku a evoluci. O Teilhardu de Chardin jsme ještě neslyšeli, ale ideje kosmického vývoje na našich "brainstormingových" seminářích už tehdy zazněly. Želivský opat Vít Tajovský se o Petrovi zmiňuje ve svých pamětech Člověk musí hořet komentářem: "Patřil k těm, kteří ve vězení přednášeli filosofii. Ačkoliv byl velmi mladý, měl doktorát z filosofie. Navíc byl vzdělaný i v teologii a přírodních vědách." (S tím doktorátem tomu tak ale tehdy ještě nebylo.) Na Petra měl snad největší vliv Josef Zvěřina, jehož hluboce respektoval a uzavřel s ním trvalé přátelství.

Tak jako ostatní kněží, i Petr večer recitoval na svém kavalci potají mši svatou. Drobeček housky a tři čtyři kapky vína na lžičce sloužily za obětní dary. Bylo to ještě před koncilem a koncelebrace neexistovala. Dělal jsem sakristána. Kvasil jsem v malých lahvičkách víno z rozinek a rozděloval je očním kapátkem na nastavené lžičky celebrantů.

Pokud to šlo a bachařům uniklo, nebyla nouze ani o obecné veselí. Vzpomínám si, jak Petr z rozmočené makulatury vytvořil povedené karikatury přítomných kapacit, profesorů teologie i kamarádů kněží, a po denní uzávěrce předváděl na rozsáhlé cele nezapomenutelné maňáskové divadlo. Jeho oživené figurky vedly učené a na míru šité disputace, ovšem s absurdními závěry. Oživoval a rozesmával tak svými divadélky unavené tváře vážných důstojností a prelátů. Tvořivý talent kreslení a modelování v něm prý rozvinuli bratři petrini, když se po vzoru svatého Dona Boska snažili podchytit a zabavit mládež.

Petr ale nebyl jen zaujatý filosof a laskavý nenapravitelný šprýmař. V soukromí po večerech ho bylo zatěžko odtáhnout od tlustého špalku vyšší matematiky, z nějž řešil složité příklady diferenciálního či integrálního počtu. Ten matematický tlustospis byla jediná povolená kniha na "farářském" oddělení. Za normálních okolností na svobodě by Petr Ondok na sebe jistě upoutal pozornost svých představených a brzy i veřejného intelektuálního světa. Tak jako u mnohých dalších nadějných studentů a intelektuálů, i jeho rozběh učence a pedagoga byl zadržen po dlouhých dvanáct let vězněním a po propuštění dalšími roky nasazení na manuální práci. Podle neúprosné logiky převychovávajícího komunismu po propuštění z vězení v roce 1963 následovala umístěnka do JZD.

Petrův příchod do vědeckého ústavu

Petr pracoval ve stavební četě v JZD Mydlovary a absolvoval v té době večerní Stavební průmyslovou školu v Českých Budějovicích. Třetí shledání přátel Josefa Svobody a Petra Ondoka se uskutečnilo až v roce 1966, kdy byl Petr přijímán na Josefovo doporučení do hydrobotanické pracovní skupiny (později oddělení) Botanického ústavu Československé akademie věd v Třeboni. V brněnském ekologickém oddělení tohoto ústavu byl totiž Josef tehdy už rok zaměstnán. Petrovo přijetí se uskutečnilo díky úsilí komunisty, tehdejšího ředitele Botanického ústavu v Průhonicících, Slavomila Hejného, který vymohl Petrovo uvolnění z nuceného "nasazení" v JZD Mydlovary. V absurdní atmosféře komunistické totality bylo odvážným činem přijmout bývalého politického vězně a navíc kněze na akademické pracoviště, byť i jen jako technika. Dagmar Dykyjová, vedoucí třeboňské botanické pracovní skupiny, se prý vydala do JZD, kde stála pod lešením a přemlouvala Petra, aby šel pracovat do Botanického ústavu. On neodpovídal s nadšením: nedůvěřoval asi tomu, že se přechod z JZD do Akademie podaří uskutečnit natrvalo. Ale podařilo se to, a když Slavomil Hejný v roce 1991 odcházel do důchodu, právě Petr mu za všechny třeboňské pracovníky ústavu poděkoval za "ochranná křídla", která nad námi vůči režimu držel.

Petr v Botanickém ústavu ČSAV

Ekologie mokřadů jistě nebyla původním primárním zájmem filosofa Petra Ondoka. Ale jakmile přišel do nového prostředí, chopil se nabídnuté příležitosti a jeho znalost matematiky a matematického modelování ho brzy učinily cenným členem třeboňského pracoviště Botanického ústavu ČSAV po dalších více než pětadvacet let. V 60. a 70. letech minulého století se toto pracoviště věnovalo výzkumu a hodnocení ekologie rybničních pobřežních porostů v Mezinárodním biologickém programu, jehož se Československo aktivně zúčastnilo. Petr směl být zaměstnán jen jako technik až do své soudní rehabilitace a doktorátu z filosofie na brněnské univerzitě v letech 1968-69. Poté "povýšil" do kategorie vědecko-technického vysokoškolského pracovníka a vědeckým pracovníkem se oficiálně stal až na přelomu let 1989/90. Ve skutečnosti jím byl hned od svého nástupu do Botanického ústavu. Svou tamní "kariéru" začal odběry rostlinné biomasy a získáváním dalších dat pro hodnocení primární produkce. Měřil průnik slunečního záření v rákosinných porostech, pomáhal pečovat o pokusné kultury rostlin. Hned však začal studovat odbornou literaturu a v průběhu několika let se vypracoval v mezinárodně uznávaného odborníka na matematické hodnocení a modelování fotosyntézy, primární produkce a bilance živin, evapotranspirace a toku sluneční energie v porostech bažinných a vodních rostlin. Zpracoval dílčí publikace i širší monografické studie z těchto oborů. Vždy se snažil vycházet ze změřených dat; matematický aparát používal pro jejich hodnocení. Jeho matematické modely se tedy opírají o empirická data. Při formulaci matematických vztahů využíval zákonů fyziky a chemie. Tvrdošíjně vyžadoval empirické údaje a systematicky je zpracovával, ujasňoval si vztahy mezi jednotlivými procesy a měnil strukturu svých matematických modelů tak, aby odpovídaly provázanosti studovaných dějů.

Za čtvrtstoletí svého působení v hydrobotanickém oddělení Botanického ústavu ČSAV v Třeboni publikoval Petr řadu původních prací o všech svrchu uvedených ekologických procesech. Vypracoval metodu měření struktury porostů pomocí optiky "rybího oka". Z analogie fotosyntetického srážení uhličitanu vápenatého vznikla metodika pro ztvrzování agresivní vody na úpravnách (dodnes užívaná). Byl vůdčí osobností ve využívání ústavní výpočetní techniky, a zažil její rozvoj a využití od mechanické Nisy, přes bulharskou Elku, děrné štítky až po HP a PC.

Petrův pracovní režim. Do práce Petr docházel naprosto pravidelně, do Třeboně dojížděl z Českých Budějovic. Pokud to vyžadovala terénní práce, přijel dříve a zůstal déle. Do terénu chodil rád. Jezdíval i na motorce s přístroji na zádech, měřil v rákosí i na loďce. Sběr dat pokládal za snazší než psaní publikací, kterému se časem věnoval více a více. Zdůrazňoval (i sám sobě), jak je pro hodnocení a publikaci výsledků nutný dostatek času a disciplína. Aby si vydobil čas, dovedl být i mírně nedůtklivý ke svému okolí, ale téměř toho nebylo třeba - spolupracovníci ho respektovali. Soustředění na práci na něm bylo patrné, a potřeboval k němu jen málo prostoru a skromné podmínky. Doma i v pracovně měl pořádek na stole, ovšem spisy a knihy měl často naskládány na sobě. Separáty měl tématicky rozděleny v krabicích, věděl o nich, neboť s nimi pracoval. Dával si pozor aby v krátkém čase neskákal z tématu na téma.

Petr společenský. Petr za sebou zanechal nezapomenutelnou stopu - rád se připojil, když se přálo k svátku a k narozeninám (svátky ctil více). A hlavně dovedl napsat vtipný verš a doprovodit jej výstižnou kresbou. Založil na pracovišti Klub padesátníků a vymyslel jeho stanovy. Klub byl jakousi parodií na KSČ a jí řízené masové organizace. Členové se oslovovali "soukmete" a "soukmetko", probíhaly prověrky a výměny legitimací. Přijímání do klubu odpovídalo způsobům doby - požadovaly se posudky o dostatečné pomatenosti a zapomnětlivosti. Také se vyskytly anonymní dopisy poukazující na přílišnou zachovalost a zdatnost některého kandidáta. Podle stanov musel mít každý člen funkci, a pokud funkce nebyla, tak bylo nutné ji vytvořit. Petr byl prvním předsedou klubu, který se scházel vždy, když někdo ze spolupracovníků dosáhl padesáti let. Přitom se bavilo celé osazenstvo pracoviště i hosté (někdy až padesát lidí) a mnoho z nich aktivně přispívalo k programu. Petrova nápaditost a smysl pro humor vyvěraly z jeho nitra. Vůbec si však nepotrpěl na divadelní vystupování. Ostatně vždy chodil nenápadně a předvídatelně oblečen. Do práce chodil s úsměvem a někdy si prozpěvoval kousky operních árií.

Petr a zahraničí. Cesty do zahraničí, kromě tzv. socialistických zemí, měl Petr s výjimkou období "Pražského jara" zakázány. Věděl, spolu s vedením ústavu, že nemá smysl o ně žádat. Za celou dobu působení v ČSAV byl ještě před nástupem tvrdé normalizace jednou ve Francii a v Anglii (Reading, matematické modelování v ekologii), a potom až po roce 1990 v Rakousku. Ale to už mnoho cestovat nechtěl a ze zdravotních důvodů pak ani nemohl. Z Botanického ústavu jezdil rád na expedice do bývalé NDR a Polska (měření na jezerech). Do bývalého SSSR se dostal dvakrát, na vědecká zasedání v Bělorusku a Gruzii (1981), a potom v Estonsku (1983). Na svých cestách psal Petr deníčky s vtipnými kresbami. Při každém mezinárodním vědeckém setkání, jehož se účastnil ať u nás či v cizině, Petr přednesl příspěvek, který měl velký ohlas. Z některých příspěvků vznikly kapitoly do knih nebo sborníků, k nimž daly konference podnět. Ale přece jen nejblíže se Petr setkával se zahraničními hosty v Třeboni, kam jich přijíždělo poměrně hodně. Získával si tak postupně vážnost a ocenění v cizině, zahraniční partneři ho vyhledávali. Byl pozván na několik měsíců do USA, což se však v normalizační době nemohlo uskutečnit.

Petr roztržitý. Petr měl klasické vzdělání, ovládal tedy latinu, základy řečtiny, jako teolog se učil hebrejsky, hovořil německy, četl francouzsky a osvojil si angličtinu. Hovořil rozvážně, bez patosu. Zažili jsme několik kouzelných nedorozumění a přeřeknutí, která dával později k dobru. Jedné německé návštěvě sdělil, že navečer dojedou někam, kde budou umgebracht (popraveni), namísto untergebracht (ubytováni). Několik minut zase trval úžas biologa z Louisiany, když mu Petr líčil, jak se u nás v rybnících chovají carps (kapři) a ants (pro Američana mravenci); na dotaz, jak velcí, překvapivě pro hosta odpověděl, že normální, tedy kolem 2 kg váhy a 30-40 cm délky. Trvalo chvíli, než se vysvětlilo, že Petr použil německého výrazu pro kachnu (die Ente) namísto anglického (duck).

Petr vzpomínající. Občas Petr vzpomínal na dobu kriminálu, hlavně pro životní poučení ostatních. Chtěl, aby se vědělo, že komunistický systém potřeboval vyvolávat strach, a proto potřeboval zavírat lidi. Systém pracoval cynicky a často "semlel" své dřívější protagonisty: ve věznici se objevil i dřívější soudce. Obzvlášť nepřijatelné bylo chování režimu ke starým lidem. Ale Petr nechtěl pomstu, chtěl jasné stanovisko o nespravedlnosti a morální odsouzení takových praktik. Vadilo mu, že ani polistopadová politická reprezentace se tohoto úkolu důsledně nezhostila.

Pokud byl Petr předvolán na StB, nebo s ním chtěl hovořit pracovník StB, který měl dohled nad ústavem, byly to asi jediné chvíle, kdy na něm bylo znát opravdové hluboké rozrušení: pochopitelně nemohl tušit, co přijde. Nepochybně, a Petr to několikrát prohlásil i napsal, vedení ústavu dávalo aktivně najevo i vůči StB, jak si jej váží jako člověka i pro jeho pracovní výsledky.

Petr houbař. Petr houbařil vždy. V Botanickém ústavu se setkal i s profesionálními mykology. Nalezené houby se vystavovaly i konzumovaly. Petr měl radost z "klasických" jedlých hub i zdravý hec z konzumace jedlých holubinek nebo hnojníku nalezeného v areálu. Díky kolegyni-mykoložce, Libuši Kotilové, se tehdy určovaly všechny houby, které kdo našel. Petr se též pilně zúčastňoval malých mykologických exkurzí. Zasáhl i do vědecké mykologie několika pracemi o korelaci výskytu plodnic pavučinců s klimatickými faktory. Nejraději houbařil Petr vždy o dovolené na chalupě v Rožmitále na Šumavě. Tu sdílel s českobudějovickou rodinou Svobodů, jež se o něho starala jako o svého příslušníka, a on ji též přijal za vlastní.

Petrova spolehlivost. Petrova řeč byla vždy ono biblické "ano, ano - ne, ne". Nesnášel plané a nezávazné řeči. Sliboval jen to, co mohl slíbit, a většinou to udělal dříve, než měl, a samozřejmě velmi dobře. Dovedl také včas odmítnout. Na druhé straně, kdykoli vyslechl zprávu o něčím lidském problému, tak záležitost okomentoval, uvedl do souvislosti, ukázal analogii, povzbudil a podle možnosti pomohl. Nesporně bylo privilegiem pracovat s takovýmto člověkem, jehož jednání a přístupy byly naprosto normální v tom nejlepším slova smyslu, střízlivé a racionální, při samozřejmém dodržování etických zásad. Sílu k takovému jednání nacházel Petr ve své hluboké křesťanské víře.

Petr na Jihočeské univerzitě

Takto rozčlánkován se lidský život může zdát neuvěřitelně dlouhý. Nakonec, v roce 1991, doktor filosofie Josef Petr Ondok, teolog, filosof a uznávaný ekolog, přechází na nově otevřenou teologickou fakultu Jihočeské univerzity, kde se, nikoli už ve svém zájmu, ale v zájmu univerzity, habilituje na biologické fakultě v roce 1998.

O tématickém zaměření a mnohdy i stanovisku Petra Ondoka v oblasti teologie a filosofie nejlépe vypovídají názvy jeho prací z této oblasti, jak jsou uvedeny v bibliografii, která je součástí tohoto portrétu. Pokusíme se upozornit na několik základních okruhů jeho zájmů. Pokud jde o podrobnější hodnocení činnosti Josefa Petra Ondoka na teologické fakultě Jihočeské univerzity, odkazujeme na chystané články Karla Skalického a Martiny Pavelkové.

První okruh Petrových zájmů představuje výchozí problém teologie (viz jeho monografii Důkaz nebo hypotéza Boha?), postavený ovšem současně jako problém metodologický. Zvlášť blízké mu bylo tajemství eucharistie, což bylo dáno i jeho zakotvením v kongregaci petrinů. Další okruh je pak vůbec metodologický, jak o tom svědčí více prací. Dva knižní tituly a habilitační přednáška jsou věnovány bioetice a ekologické etice, což je třetí zájmový okruh Petra Ondoka. Předposledním okruhem je vztah teologie a přírodních věd. Za poslední okruh můžeme považovat články komentující život a dílo významných osobností našich i zahraničních. Sem se dají přiřadit také Ondokovy eseje, memoáry a autobiografické záznamy, většinou dosud nepublikované. Vzácný dokument představuje jeho rozhlasový rozhovor, natočený a vysílaný Českým rozhlasem ještě včas, totiž na počátku letošního roku.

Teologické a filosofické dílo Josefa Petra Ondoka, stejně jako jeho dílo přírodovědecké, charakterizuje poctivost a otevřenost. V univerzitní fázi svého života žil Petr mezi knihami, které četl, znal a - fiktivně - s autory prodiskutovával. Nebyl typ učence v knižním světě ztraceného. Dobře to vědí jeho přátelé, kolegové a studenti. Na rozdíl od mnoha pracovníků humanitních oborů, Petr nemluvil o tom, k čemu se nepokusil proniknout tak blízko, jak jen to bylo možné - což u něho znamenalo hodně blízko.

Petr působil na Jihočeské univerzitě až do chvíle svého skonu. Přitahoval k sobě posluchače a pracovníky přírodovědeckých i humanitních oborů. Sbližoval tak svět vědy se světem víry. Jeho fyzické zdraví bylo už dlouho nahlodáno, ale přednášel a intenzivně pracoval. V uplynulém desetiletí publikoval knihu za knihou. V posledním roce svého života se též věnoval překladu knihy F. Capry Web of Life, nyní již připravenému k vydání. Podle starého scholastického příkazu contemplata aliis tradere předával druhým plody svého uvažování a poznání. Vždy s tím odešel i kousek jeho srdce.

Je třeba vážit si statečnosti, s níž Petr v posledních jedenácti letech svého života bojoval s nevyléčitelnou chorobou. Věděl, že lidé jemu blízcí velmi stojí o to, aby zde s nimi pobýval co nejdéle, a tak se aktivně stavěl i k nepříjemné chemoterapii. O okolnostech, jež vedly k napsání jeho posledního díla, Petr napsal Josefu Svobodovi: "(…) Tři měsíce jsem měl chemoterapii s cytostatiky. Při ní vždy ztrácím hlas a trpím nespavostí, takže se dávám do nočního spisování. Plodem loňského chemoterapeutického bdění je esej s názvem Čmelák asketický (Bombus asceticus). Úvahy o křesťanské spiritualitě. Čmelák, na rozdíl od pilné včely, bručí, takže mým úkolem bylo promlouvat o tom, co mi na současné spiritualitě, jak se s ní občas setkávám, vadí. Mohlo by to být užitečné pro mladé lidi, a proto to píšu v trochu úsměvném rytmu..."

Ani mezi spoluvězni, ani mezi přáteli a spolupracovníky Petr neměl pověst bručivého čmeláka, spíše dobrosrdečného medvěda Míši. Ten se nám letos na sklonku léta, k naší hluboké lítosti, neočekávaně pohroužil do předlouhé hibernace.

Epilog

Na konci celého medailonu vzpomínek na Josefa Petra Ondoka se může čtenář zeptat: A kde se píše o něm jako o knězi? Odpověď je nasnadě. Vše, co Petr dělal, činil jako kněz, průvodce lidských duší, kterým naléval vždy plnou číši víry, naděje a lásky. Vypovídat o tom mohou, kromě všech těch, o nichž se zmiňuje tento medailon, tisíce účastníků jeho bohoslužeb a posluchačů jeho věcných a povzbudivých kázání. Ať už to bylo v období let 1968-70, anebo po roce 1989, kdy pravidelně sloužil nedělní mše jak pro dospělé, tak pro děti a mládež ve svém mateřském českobudějovickém Růženeckém kostele a kdy denně sloužil ranní mše sestrám řeholnicím. Po celý svůj život patřil mezi petriny a hlásil se k nim. Nyní s nimi odpočívá na hřbitově v Mladém na okraji Českých Budějovic. Klademe symbolicky tento medailon vzpomínek na jeho hrob jako dík za všechny dary, jimiž obohacoval životní postoje, chápání světa a víru naši a všech svých bližních, s nimiž se setkal.

Medailon sestavil Jan Květ (Třeboň) z příspěvků Karla Beneše (České Budějovice), Jana Pokorného (Jindřichův Hradec), Josefa Svobody (Burlington, Kanada) a svých vlastních.

Teologie&Společnost 6/2003