Úvod » Časopisy » Archiv » Teologie&Společnost 2004 » Obsah čísla 1/2004 » Rabín, Freud a žádná blondýna

Teologie&Společnost 1/2004 / Rabín, Freud a žádná blondýna

Rabín, Freud a žádná blondýna

Zpráva o jednom nepravděpodobném setkání
Jan Fingerland

Krásná literatura je plná vymyšlených, více či méně pravděpodobných setkání významných osobností. Jedno z těch zcela nepravděpodobných se však uskutečnilo, ačkoli svou bizarností připomíná známosti Járy Cimrmana, přítele největších vynálezců, architektů a spisovatelů. Tváří tvář stanuli dva zhruba stejně staří muži, ale každý jakoby pocházel z jiného století.

V zimě roku 1903 zaklepal na dveře vídeňského domu Sigmunda Freuda vousatý muž v nemoderním kabátě. Před dveřmi zakladatele psychoanalýzy bychom mohli čekat spíše kohokoli jiného, jen ne toho, kdo za Freudem dobrovolně dorazil až z carského Ruska. Byl to rabín Schalom Dov-Beer Schneersohn, mezi židovskými učenci známý jako Rašab. Tedy někdo mnohem větší a významnější než jen nějaký obyčejný rabín, byl to tehdejší "rebe", vůdce ortodoxních lubavičských chasidů žijících tehdy v carském Rusku. A tento člověk byl opravdu asi poslední, koho by bylo možné čekat v zástupu neurotických zákaznic a pacientů proslulého psychoanalytika.

"Dal bych cokoli za možnost vidět, jak se Freud tvářil, když rabína poprvé uviděl," říká Joseph Berke, londýnský psychoterapeut, který se svým izraelským kolegou Stanleyem Schneyderem pátral po stopách neuvěřitelného setkání. Oba pak uveřejnili svou zprávu v americké Psychoanalytic Review. Střetnutí těchto dvou tak odlišných mužů je poněkud kuriózní, ale také ledacos vypovídá o době a duchovním stavu doby, v níž žili.

Netrpělivost srdce

Setkání je o to neuvěřitelnější, když si uvědomíme uzavřenost chasidských "sekt". Chasidé si zakládají na své naprosté intelektuální a duchovní soběstačnosti, a to zvláště v oblasti rozvoje osobnosti. "Když jsem o tom poprvé slyšel, vůbec jsem tomu nevěřil," napsal Berke, sám lubavičský chasid. Berkeho učitel rabi Schmuel Lew mu vyprávěl o setkání Rašaba "se známým vídeňským profesorem", a Lew o tom slyšel zas od Menachema Mendela Schneersohna, posledního chasidského rebeho, v roce 1962. Teprve koncem 90. let, když byly zveřejněny Schneersohnovy deníky, bylo jasné, že šlo o Freuda.

Sám Lew se domníval, že slavný rebe přijel do Vídně kvůli bolestem v levé paži, o kterých se konec konců zmiňoval i ve svém deníku. Někdo mu mohl doporučit Sigmunda Freuda, který svou kariéru začínal jako neurolog. Na druhou stranu byl Freud v té době už veřejně znám jako psychoanalytik a měl za sebou například "skandální" dílo O výkladu snů. To zdánlivě nahrává jinému (pro chasidy stravitelnému) výkladu, že totiž přijel Freuda jako "odpadlého žida" pozitivně ovlivnit. Taková praxe u lubavičských židů existovala, nazývala se doslova "přitažení".

Ve skutečnosti je asi nejpravděpodobnější verze, podle které Rašab šel vědomě za Freudem jako psychologem. Podle Berkeho trpěl tím, co moderní psychologie nazývá burn-out, "vyhoření". Jeho stavu si všimla jeho žena a syn, ale ne jeho širší okolí, pro které byl rebem, absolutní autoritou, duchovním i politickým vůdcem. Schneersohn zdědil vedení lubavičské komunity, když mu bylo teprve dvaadvacet let a v roce 1903 měl za sebou víc jak dvacet let tvrdé práce. Kromě toho měl velké potíže s carskou policií, on sám i jeho syn byli několikrát uvězněni. Jejich nechasidští ortodoxní odpůrci (takzvaní mitnagdim), stejně jako někteří židovští sekularisté (maskilim, "osvícenci") je prý dokonce ruské policii udávali. Ani to však nebylo vše. "Hlavním důvodem, proč do Vídně přijel, byla tíseň, že nedosahuje svého duchovního potenciálu," tvrdí Schneyder. "Stěžoval si, že se nemůže rovnat svému otci ani dědovi, slavným rabínům a náboženským vůdcům. I toto je zaznamenáno v jeho deníku." Sám Rašab, který později získal mimořádné uznání za svou kodifikaci chasidského učení, si své ženě opakovaně stěžoval, že je neschopný, že se nemůže soustředit na studium a že není dostatečně schopen milovat své bližní ani Boha. Řešení, které zvolil, bylo skutečně neortodoxní. Cestoval stovky kilometrů za odpadlým, sekularizovaným židem, který byl i pro velkou část křesťanů skandální osobou a nepřítelem tradiční morálky.

Lubavičské hnutí se později ukázalo jako mnohem přizpůsobivější ve vztahu k ostatnímu světu, než se původně mohlo zdát. Na rozdíl od téměř všech chasidských i nechasidských (ultra)ortodoxních proudů v židovství lubavičové akceptovali mnoho z moderních vynálezů, včetně freudovské psychoanalýzy. "Když existuje problém, existuje i pomoc proti němu," říkal lubavičský učenec Schmuel Lew. Mnohem typičtější byl tehdy mezi tradicionalistickými židy postoj, vyjádřený celkem nedávno jedním jeruzalémským rabínem, který psychoanalýzu napadl jako "cizí psychologii". Nejen podle jeho mínění se jedná o jakousi moderní formu modloslužby - uctívání Ega.

Rozum a cit

Freud a Schneersohn se během zimy 1903 setkali vícekrát, Rašab ve Vídni setrval zhruba tři měsíce, což byla u Freuda obvyklá doba léčby. O podrobnějším průběhu jejich schůzek můžeme jen spekulovat, Freudovy záznamy z let 1901-1909 se ztratily. Pro hrubý obraz setkání však materiál existuje. Rašaba doprovázel jeho syn, pozdější šestý lubavičský rebe, který si části rozhovorů zapamatoval, i když asi vnímal hlavně to, co říkal jeho otec. Podle tohoto popisu spolu oba muži hovořili jako "rovný s rovným", jakoby šlo spíše o debatu a nikoli svěřování se pacienta terapeutovi. Rebe Schneersohn například Freudovi vysvětloval, že podle chasidského učení by hlava (rozum) měla sdělovat srdci, co by člověk měl chtít, a srdce to pak pomáhá uvést v život. To do značné míry odpovídá lubavičskému "rozumovému" pojetí psychologie (viz exkurs v rámečku). Na to prý Freud namítal, že hlava a srdce jsou zcela odděleny, jako kdyby byly dvěma světadíly a mezi nimi leželo široké moře. "Pak je úkolem člověka postavit mosty, které ty dva kontinenty spojí," tvrdil Schneersohn, "nebo je alespoň potřeba spojit je telefonními linkami a elektrickými dráty, aby světlo rozumu dolehlo až k srdci."

Podle psychoanalytiků Berkeho a Schneydera se z útržků rozhovoru dá vyčíst, co bylo Schneersohnovým problémem. "Hovořili spolu o mysli a srdci, které byly zablokovány, a o neschopnosti tuto překážku překonat," říká Schneyder. "Freud vlastně rebemu řekl, že v jeho nitru je nějaký psychický blok. To je to, co psychoanalytici umějí nejlépe - najít blok a s pomocí pacienta ho odstranit." Podle Schneersohnova syna Freud při stanovení diagnózy prohlásil cosi v tom smyslu, že "hlava sahá po něčem, co srdce není schopno obsáhnout a snést." Schneersohn mladší tento výrok interpretoval tak, že "hlava chápe, co srdce není schopno snést, a srdce se nemůže vyrovnat s tím, co chápe mysl", neboli že jeho otec se nedokázal vyrovnat s některými věcmi, které kolem sebe viděl. Z hlediska freudovské psychoanalýzy mohlo podle Berkeho a Schneydera jít o problém, který Freud teoreticky zpracoval až o deset let později v pojednáních o narcismu, kde hovořil o "ego-ideálu", vnitřním obrazu toho, jaký by člověk chtěl být, nebo si myslí, že by takový chtěl být. Pocity zneuznání a vyčerpání pak přerostly až do melancholie.

Potíže Rebe Schneersohna nebyly nijak "senzační" a senzační nebyla ani léčba, kterou Sigmund Freud navrhl. Svému pacientovi doporučil, aby se od věcí, které ho vyčerpávaly, odpoutal. Možná si vzpomněl na talmudickou moudrost, kterou mohl znát z dětství: "Změň své místo a změníš svůj osud." Podobnou radu dal jednomu ze svých slavných pacientů, Bruno Walterovi, někdy kolem roku 1904. Walter, spolupracovník Gustava Mahlera, byl tehdy dirigentem vídeňské Dvorní opery. Jeho potíž spočívala v tom, že mu náhle a bez zjevných organických příčin strnula pravá paže. Freud mu navrhl cestu na Sicílii, ale ta nepomohla. Poté Walterovi doporučil, aby se na svůj problém snažil zapomenout a pokračoval v dirigování. Walter o smyslu tohoto postupu pochyboval, ale nakonec se opravdu uzdravil.

Schneersohnovi Freud doporučil, aby se více věnoval fyzické činnosti, rabín do té doby trávil každý den dlouhé hodiny osamělým studiem, psaním a přemýšlením. Rovněž mu poradil, aby se pohyboval mezi lidmi, kteří by mu dávali najevo, že si jej cení. Rašab poslechl: začal podnikat dlouhé vycházky, navštěvoval vzdálené synagogy a hovořil s mnoha cizími lidmi, kteří často ani netušili, s kým vlastně mluví. Už ve Vídni - díky tomu, že odjel z prostředí, které jej tísnilo, - se mu začalo zdát o jeho otci, jak mu vypráví staré chasidské příběhy. Rašab se přitom před tím svému synovi opakovaně svěřil, jak jej mrzí, že se svým otcem nemohl strávit více času a vyslechnout vyprávění o svých předchůdcích.

Citová výchova

I bez chybějících lékařských záznamů se dá dovodit, že Freudovy rady nakonec pomohly. Pacient se vrátil z Vídně domů a začal pracovat s novou chutí. Schneyder a Berke se dokonce pokusili analyzovat a srovnat Schneersohnovy spisy z období před cestou do Vídně a po ní. Použili k tomu Derridovy dekonstrukce textu. Pokoušeli se najít v pojednání to, co je sice potlačeno jako sekundární téma, ale ve skutečnosti představuje hlavní sdělení studovaného materiálu. Podle jedné z analýz lze v podtextu jednoho z předvídeňských pojednání najít náznaky, které odhalují, co rebe Schneersohna trápilo. Rabín srovnával dva žalmy, číslo 100 a číslo 2. První požaduje, aby člověk sloužil Bohu s radostí, zatímco druhý žádá oslavovat Boha v bázni. Text je zdánlivě o radosti, což je významný prvek chasidské zbožnosti, ale vlastně je o tom, jak strach často podkopává radost, omezuje duši a tak blokuje celou osobnost. Už v lednu 1904, tedy pár měsíců po návratu z Vídně, se Schneersohn k tématu radosti vrátil. V pojednání píše o tom, jak důležité je pro štěstí člověka sloužit jiným a jak může člověk obrátit smutek v radost. Pozdější spisy jsou prý také mnohem organizovanější, jasněji vyjadřují, co je jejich cílem a mnohem více než dříve se obracejí na druhé lidi - tedy čtenáře. Rebeho důvěra v odpadlého žida a popírače náboženství Freuda se tedy vlastně vyplatila, protože vedla k uzdravení, ať už k němu Schneersohnova osobnost nebo průprava přispěla jakkoli velkým dílem.

Návštěva Rašaba ve Vídni je podivuhodná už z toho důvodu, že chasidé mají propracovaný systém vlastní "psychologie", která má pomoci při celoživotním sebe­zdokonalování. V knize Tanya, základním díle lubavičského chasidství, se mimo jiné rozlišuje několik druhů deprese či malomyslnosti. Toto rozlišení obsahuje poznatek o tom, že při některých typech deprese je člověk "blokován", zatímco jiné ho mohou podnítit k většímu úsilí a překonání dočasných potíží. Samotného Rašaba zřejmě trápil stav nazývaný merirut ha-nefeš, hořkost duše. Ten lze chápat jako pozitivní, pokud trpícího člověka posune v osobním vývoji kupředu. Schneersonovým problémem byl možná fakt, že osobou, která mu měla zprostředkovat přeměnu deprese v aktivní postoj, byl podle chasidismu cadik, rebe, tedy autorita, jejíž postavení se podobalo pozici psychoanalytika vůči pacientovi. Jenže v rabínově okolí nikdo takový pochopitelně nebyl, protože nejvyšší autoritou byl on sám.

Zprávy o neuvěřitelném setkání vypluly na povrch po téměř stu letech. Sám Freud o něm nikdy nemluvil a v lubavičských kruzích se tradovalo jen jako "cesta za slavným profesorem". Je možné, že navzdory rozdílnosti osudů si oba muži porozuměli. Oba strávili život bojem s většinou, jež nesdílela jejich názory.

Jan Fingerland pracuje v redakci zahraničního zpravodajství ČT.

Teologie&Společnost 1/2004