Teologie&Společnost 2/2004 / Editorial

Editorial

Jiří Hanuš
Jiří Hanuš

Tradice je mnohovýznamový pojem, kterým lze vyjádřit leccos: věroučné výpovědi a jejich vývoj, sdílené komplexy idejí a představ, náboženské zvyky a obyčeje, národní paměť a její symboly. V tomto čísle jsme zvolili rozbor evangelního textu o "tradici otců", kterou Ježíš kritizoval (L. Heryán), přehled specifik křesťanské teologické tradice spočívající na víře v trojjediného Boha, jenž je "transcendentní a imanentní současně a který z vlastního rozhodnutí kvůli člověku přijal lidský úděl" (L. Karfíková), a pohled na několik interpretací náboženských a národních tradic v dílech poválečných českých katolických autorů (J. Hanuš). S tématem však úzce souvisí vzpomínání religionisty a spisovatele Mircei Eliada na dobu dětství (Jak jsem objevil kámen mudrců) a především svébytný svět plný novotvarů malíře, grafika a restaurátora Otty Stritzka, kterého představujeme nejen prostřednictvím jeho výtvarného díla, ale též prostřednictvím veselých textů, jejichž styl prozrazuje snad nevýznačnější katolickou intelektuální tradici první poloviny dvacátého století - inspiraci staroříšskou, florianovskou. Ze všech článků bych rád vyzvedl tvrzení přítele Ladislava Heryána, který o náboženské tradici napsal: "Tradice je nezbytná. Stejně jako každý život, i život víry potřebuje své formy. Tradice se však nesmí zpronevěřit vůči svému původu. Její nebezpečí totiž spočívá v tom, že bude vzata vážněji než její původ. Tradici, která již odporuje svému původu, je třeba radikálně odmítnout, třebaže se může zdát dobře míněná." Není to dobrý podnět k další diskusi?

Tohoto editorialu bych ještě rád využil ke vzpomínce na skauta Jiřího Reinsberga, který nedávno zemřel. Když jsem se ještě za soumraku komunistické éry vracíval v neděli večer z Brna do Prahy z vojenské "vycházky" (neboli z chvilkového útěku do civilních šatů a normálního světa), pokoušel jsem se stihnout pověstnou "devátou" patera Jiřího. Vždycky tam bylo nějaké nečekané překvapení, které prospívalo mé duši, ničené přízračným zeleným světem. Například jednou jsem opravdu spěchal, abych si zase zazpíval liturgickou sekvenci, kterou jsme zpívali minule. Reinsberg ale neúprosně prohlásil: "Dneska žádné zpívání. Abyste si nezvykli!" Nevím, zda to byl úmysl, nebo zkrátka vynechal varhaník. Ale - nejsou Reinsbergova slova nakonec také dobrým podnětem k diskusi o tradici?

Teologie&Společnost 2/2004