Úvod » Časopisy » Archiv » Teologie&Společnost 2004 » Obsah čísla 2/2004 » Josef Petr Ondok, Čmelák asketický

Teologie&Společnost 2/2004 / Josef Petr Ondok, Čmelák asketický

Josef Petr Ondok, Čmelák asketický

Úvahy o křesťanské spiritualitě

Trinitas ve spolupráci s Křesťanskou akademií Řím, Svitavy 2003, 144 s.

Teolog a přírodovědec J. P. Ondok, kněz petrínské kongregace, který bohužel v minulém roce zemřel, zanechal čtenářům se zájmem o křesťanskou spiritualitu (ať už ji pěstují, nebo pouze teoreticky studují) odkaz v podobě menší publikace s lákavým názvem. Pokud by se někdo pídil po tom, proč českobudějovický profesor zvolil právě tento titul, nebude zklamán: autor měl totiž vytříbený smysl pro humor a čmelákem označuje především sám sebe - čmelák nespokojeně bručí, kritizuje, "remcá". I proto je kniha zahájena netradičně rozborem kritického myšlení jakožto ctnosti, která souvisí s darem rozlišování duchů a je v protikladu s tradicí slepé poslušnosti, vyzvedávané až do nebe ve starších katolických výchovných příručkách. Ne každý kritik je ovšem hoden Ondokova obdivu - až příliš dobře si uvědomuje, že každá ctnost může být deformována, a proto varuje před kritiky pesimisty ("svět je venkoncem špatný"), před kritiky exhibicionisty ("kolem je jen obtížný lidský hmyz"), kritiky alibisty ("váš text je velmi špatný, ale obsahuje vynikající pasáže") a nakonec kritiky rétory ("kdo nečetl poslední Literární noviny, není ,in'"). Kritické sebepoznání a smýšlení je Ondokovi péčí o smysluplné pochybování v záležitostech víry a současně lidskou odpovědností, která sice má svá pravidla, ale její absence může přivést člověka do neštěstí.

Jak autor dokáže sám s touto odpovědností zacházet, předvedl dostatečně v kapitole o deformaci křesťanské spirituality, v kapitole, která by měla být předepsána jako základní literatura v bohosloveckých učilištích. Antropomorfismus, falešná familiárnost, pověra, podbízení a ústupky jsou problémy, které ohrožují křesťanův vztah k Bohu i lidskou vzájemnost - zde se potvrzuje provázanost lidského a božského prvku (starý tomistický princip milosti, která staví na přirozenosti!), jež vystupuje mezi řádky textu jako dominantní základ, z něhož autor nesejde ani na okamžik. Například pověru autor nepokládá za malichernou či nejapnou záležitost - je pro něj krokem k indoktrinaci a manipulaci mas, a tudíž velmi nebezpečným fenoménem, jehož zbytky mohou kdykoli nabobtnat a zbavit jedince těžce dobývané vnitřní i vnější svobody.

Čmelák přestává bručet v okamžiku, kdy se pokouší vyjádřit svůj vlastní přínos k teorii i praxi křesťanské spirituality. Vycházeje z teologického paradigmatu života probírá principy kreativity ("ontologické seberealizace"), integrace (duchovní život jako systematické úsilí neponechané náhodě), organičnosti (život není mechanismem ani strojem), nenásilnosti (moudrost Boží působí mocně a ušlechtile - suaviter, což J. P. O. překládá jako "citlivě, pozorně, nenásilně"!) a konečně principy růstu, pravdivosti, střízlivosti, otevřenosti světu, inspirace přírodním světem a kreativní nejistoty. Jednotlivé zásady jsou probírány na základě teologických východisek, výklad však oplývá příklady a podnětnými glosami. Například k principu střízlivosti Ondok dodává, že již svatý Tomáš nemyslil při tomto slově pouze na nemírné občerstvení nápojem, ale též na aspekt moudrosti. Střízlivost může být vyjadřována také směřováním k jednoduchosti, zájmem o "prosté linie a plochy" před zbytečnou dekorativností a zdobností. Aktuálně jsme též svědky pokusu vysvětlit současný fundamentalismus nejen jako reakci na složitost světa, ale jsme upozorněni na jistý druh ulpívavého myšlení jako formy věrnosti, která vede k petrifikaci našeho myšlení. Snad nejpodnětněji zaznívá autorův důraz na zaměření na přírodní svět vzhledem k inkulturaci křesťanství, což odpovídá jeho biologickým a ekologickým zálibám. Nemohu zde nekonstatovat, že J. P. O. zřejmě důkladně vstřebal verše knihy Esther de Waal přibližující mýtický svět keltských křesťanů (kniha vyšla v CDK před několika lety a J. P. O. z ní hojně cituje).

Neposoudím, zda by odborník na dějiny křesťanské spirituality nebo na jejich současné podoby nemohl leccos k uvedeným tématům dodat. Ondokovi možná ani nešlo o nějaký úplný a o objektivitu opřený výčet zásad zdravé a nezdravé spirituality - zdá se, že i zde uplatnil onen přístup "rozlišování duchů": zmiňuje to, co se mu zdá podstatné, co ho trápí, z čeho se raduje. Tato přiznaná subjektivita je velmi podnětná právě u typu příruček, jaké reprezentuje Čmelák.

Z tohoto rysu publikace může těžit případný dějepisec, který by se pokoušel napsat Ondokovu biografii. Čmelák na sebe leccos prozradí - nejen zmíněnou zakořeněnost v teologii svatého Tomáše, ale též obdiv k životnímu dílu přítele a spoluvězně Josefa Zvěřiny a v neposlední míře vlastní postoje vzhledem k současnému stavu církve v českých zemích. Autor se například zcela jasně přihlásil k výzvě Hanse Künga, který tvrdí, že křesťané nutně potřebují přijmout princip vnitřní pravdivosti nejen pro svou osobní spiritualitu, ale také ve své pastorační činnosti a hlásání evangelia. Někomu by se to možná zdálo samozřejmé, ba banální - J. P. O. jako učitel a duchovní si však velmi dobře uvědomuje, jak je to nelehlý úkol: proto varuje před pokrytectvím víry i pokrytectvím slepoty.

Potěšení z četby bohužel ruší skutečnost, že si editor nedal s textem více práce. Kdo ví, v jak tíživé osobní situaci psal autor tento text, toho neudiví určitá myšlenková rozbíhavost, stylistické neobratnosti a gramatické chyby. Čmeláka však již nečteme v rukopise! Autor Ondokových kvalit by si zasloužil větší péči.

Jiří Hanuš

Teologie&Společnost 2/2004