Teologie&Společnost 5/2004 / Editorial

Editorial

Jiří Hanuš
Jiří Hanuš

Rozvíjet teologické myšlení je nepochybně nádhernou činností. Komu by se nelíbilo na základě dlouhodobých tradic a staletých zkušeností řešit myšlenkové rébusy boží všemohoucnosti a současně bezbrannosti, paradoxy božího božství a lidství, místa vycházení Ducha svatého (z Otce i Syna, nebo jen z Otce, nebo ještě odjinud?), případně přemýšlet o tom, zda je peklo plné hříšníků. Je téměř neuvěřitelné, že existují i státní učiliště - a není jich v našich zeměpisných šířkách právě málo -, kde se zcela vážně tyto a podobné otázky zkoumají. Význam víry a její racionální reflexe by však mohl zpochybňovat jen člověk velmi nepoučený - nakonec skutečnost, že teologie je mnohem starším oborem než například psychologie nebo sociologie, vypovídá o určité univerzalitě tohoto specifického způsobu lidského myšlení. Člověka zkrátka často velmi zajímalo, zda existuje Bůh a do jaké míry můžeme vědět, co si přeje, proč je na světě utrpení a jak žít se svými bližními v míru.

Někomu to ovšem přijde poněkud nepraktické. Například studentům, kteří sice rádi stráví několik let těmito úvahami, pak ale musejí přemýšlet i o méně povznášejících záležitostech, jako je vlastní obživa či bydlení pro nově vznikající rodinu. Není divu, že se studium teologie jaksi "kazí" - vznikají studijní programy, v nichž se objevují vedle základních teologických traktátů i pozemštější obory, více zaručující pobyt ve světě (cizí jazyky, sociál­ní práce, religionistika a filozofie). To by ještě nebyla katastrofa - nakonec teologie má ke všem zmíněným oborům takřka bytostný vztah a nic lidského by jí nemělo být cizí. Další, závažnější problém vytváří problematický vztah církve a teologie. Teolog by často byl rád svým pánem, určujícím své priority a oblasti zkoumání - církev prostřednictvím svých úředníků mu ale zase připomíná, že by měl být jejím služebníkem a že jeho svoboda je omezena odpovědností této služby. Třecí plocha, na níž se mimochodem ocitlo mnoho významných teologů minulého století Teilhardem počínaje a Boffem konče, je navíc ještě zdrsňována skutečností, že samotná církev nemá pro ty, kteří se chtějí vystudovanou teologií dále zabývat, příliš mnoho nabídek. Ve většině evropských zemí starost o farní systém a ubývající členstvo nedovolují církevním představeným výrazněji přemýšlet o tom, jak uvádět do života teologická charismata absolventů teologie... Nechme však promluvit odborníky - na stránkách tohoto čísla si můžete přečíst úvahy z per teologů o krizích i budoucím směřování této disciplíny, ale také úvahy vpravdě teologické.

Malá anketa, kterou jsme věnovali významným teologům a jejich dílům ve 20. století, je samozřejmě nereprezentativní a velmi subjektivní, jak už ankety tohoto typu bývají. Dokládá poměrně banální pravdu, kterou stojí za to v českém prostředí opakovat: moderní teologie je činností, v níž se projevuje pluralita témat i přístupů. Je to především záležitost metodologická, nikoli otázka ortodoxie. Je též dobré, že v anketě zaznělo alespoň několik českých jmen - Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Tomáš Špidlík. Máme (navzdory komunistickému režimu) několik teologických perel, za které se nemusíme stydět. Není asi náhodou, že jmenované teology nezajímal tolik problém, kolik andělů se vejde na špičku jehly, ale problémy kultury a celé společnosti.

Teologie&Společnost 5/2004