Úvod » Časopisy » Archiv » Teologie&Společnost 2004 » Obsah čísla 5/2004 » Nad teologií 20. století

Teologie&Společnost 5/2004 / Nad teologií 20. století

Nad teologií 20. století

Anketa

Teologie nejen díky své metodologii, ale již ze své podstaty nepatří mezi obory, v nichž lze (alespoň do jisté míry) význam díla nějakého autora posuzovat počtem publikací a indexem citací. I jiná kritéria, která by si činila nárok na objektivní posouzení hodnoty teologické práce, by pravděpodobně při bližším zkoumání neobstála. Zdá se, že lze mít pouze své dobré důvody, proč považovat v určitém ohledu jednoho teologa za významnějšího než druhého. S touto úvodní poznámkou se redakce T&S zeptala několika českých teologů a filosofů, jakého teologa, popřípadě jaké dílo, edici či dokument považují za nejvýznamnější v teologii 20. století - v celosvětovém měřítku i v českém prostředí.


Jindřich Halama, evangelický teolog

Rád bych ještě zesílil výhradu uvedenou v úvodní poznámce: neodvážím se považovat cokoli za nejvýznamnější v teologii 20. století. Mohu jen uvést důvody, proč je něco či někdo zvlášť důležitý a inspirativní pro mou práci.

Pro mne se stal orientující postavou mladší z bratří Niebuhrů, H. Richard (1894-1962), který byl přes třicet let profesorem křesťanské etiky na Yale Divinity School. V jeho díle nacházím především tři důrazy, které jsou svým způsobem prorocké a dodnes svrchovaně aktuální.

Základní rozměr křesťanské existence se Niebuhr pokusil postihnout pojmy odpovědi a odpovědnosti (Responsible Self, 1963). Lidský život je bytí ve vzájemnosti, v odpovídání na nejrůznější podněty - dějinné, kulturní, přírodní, interpersonální… Orientaci a smysl mu však dává podnět transcendentní - setkání s Božím jednáním, které odhaluje ve všech vztazích rozměr naší odpovědnosti (zde zřetelně navazuje na barthovskou linii).

Za druhé, Niebuhr intenzivně využívá poznatků sociálních věd. S jejich pomocí ukazuje na hlubokou sociální podmíněnost křesťanských církví a společenství, na závažnost neteologických činitelů ve vztahu mezi církví a společností (Christ and Culture, 1950) a zdůrazňuje potřebu střežit (sebe)kritický odstup teo­logie od veškerých lidských struktur (i církevních).

Třetím důležitým momentem je zdůraznění naší relativity, které otevírá prostor pro mezináboženský dialog. Naše vnímání je vždy částečné, podmíněné, není nám přístupný žádný univerzální pohled na skutečnost. Jako křesťané mluvíme o Bohu z určité perspektivy (z perspektivy života s Kristem), která však je nutně kusá, omezená. Plnost, kterou z Božího jednání spíše tušíme než poznáváme, je předmětem naděje, ne poznání a uchopení. Proto musí být křesťanský život životem hluboké tolerance, pokání a odpuštění.


Richard Machan, katolický teolog

Osobně za nejvýznamnějšího teologa 20. století pokládám postavu a dílo Hanse Urs von Balthasara, který zemřel 28. 6. 1988 pár dní poté, co byl jmenovaný kardinálem. Na rozdíl od K. Rahnera, který měl asi spekulativnější myšlení, byl Balthasar schopen rozvinout své teologické myšlení ve spojení s evropskou kulturou. Reflexe kultury jde od jejích počátků (teologické úvahy nad Homérovým dílem, řeckými tragédiemi atd.) až po současnost (teologická úvaha i nad surrealismem, dílem Miróa či Kleea).

Balthasar byl schopen teologicky hluboce promyslet filosofii, umění, literaturu i divadlo, a právě na tomto základě vypracoval specifickou teologickou metodu, kterou rozpracoval ve třech částech patnáctidílné teologické trilogie. První část trilogie má svůj základ v kráse a vnímání tvaru věcí a událostí. Druhá část se soustřeďuje na dramatické dění, a zde Balthasar vychází z teologického rozboru divadla a vytváří nové pojetí christologie a osoby Krista a člověka. Třetí část je věnována pravdě a týká se specifických filosofických a teologických úvah, které jsou výsledkem předchozích dvou částí.

Jeho dílo a úvahy dokážou otevřít cestu k mnoha dalším autorům v dějinách evropského myšlení či nedávné současnosti. Je to teolog, který nikdy nevyučoval, ale zaměřoval se na duchovní vedení v exerciciích a na zasvěcený život. Neúčastnil se koncilu, ale velmi silně ho ovlivnil právě svými spisy a aktuálními články.

Jeho dílo je dnes opomíjeno asi právě pro velikou šíři, většina dnešních specializovaných teologů mu příliš nerozumí pro jeho spojení s kulturou Evropy. Pro svou komplexitu je Balthasarovo dílo také velmi obtížně přizpůsobitelné univerzitnímu způsobu výuky, a tak zůstává jako výzva a pozvání k teologii, která svou krásou zaněcuje srdce a svou jasností vyzývá k následování Krista.

Nyní k domácí teologii. Jistě bychom se měli více zabývat například Josefem Zvěřinou a jeho přínosem pro církev u nás, ale osobně pokládám za velmi zvláštní a také neznámou osobu kněze a právníka Hermana Schmida. H. Schmid žil od padesátých let do začátku let devadesátých v malé obci u Všetat, v Čečelicích. Zajímavé na něm bylo to, že studoval v Innsbrucku u bratří Rahnerů, znal velmi dobře řeckou patristiku a především do sebe nasál teologii J. Scheebena. To vše utvářelo jeho způsob myšlení a vnímání světa. Byl osobním přítelem dnešního vídeňského kardinála Ch. Schönborna, který k H. Schmidovi jezdil ještě v době totality k osobním i teologickým konzultacím zvláště pak při přípravě Katechismu katolické církve. H. Schmid nikdy nic velkého nenapsal, ale vyrostla kolem něj řada lidí, které pro teologii nadchnul. Bylo o něm ještě za jeho života natočeno několik krátkých filmů ("Na zastrčené vartě"), napsána jedna kniha a mnoho jeho úvah je nahráno na magnetofonových páscích, které čekají na další zpracování. Hermanovy teologické úvahy vedly k realitě světa a zároveň ve svém mystickém vnímání dokázal tyto úvahy propojit s duchovním životem.


Tomáš Machula, katolický teolog a filosof

První jména, která mě při pokusu o objektivní hodnocení napadnou, jsou Karl Rahner na straně katolické a Karl Barth na straně protestantské. Dílo těchto myslitelů bezpochyby současnou teologii ovlivnilo nejvíce. Nepovažuji se ale za odborníka na teologii 20. století, takže si dovolím spíše subjektivní přístup. Zde je ovšem obtížné jmenovat jednoho autora. Na základě nemnoha knih, které jsem od Rahnera a Bartha četl, musím říci, že mi příliš blízcí nejsou. Hugo Rahner prý o svém bratrovi prohlásil, že jeho dílo by se mělo nejprve přeložit do němčiny. Nevím, jestli je tento výrok autentický, ale v každém případě mě uklidňuje, že i větší duchové než já měli s porozuměním Karlu Rahnerovi své potíže. Kromě toho jsou mi velmi vzdálena filosofická východiska Rahnerovy teologie.

Velmi vysoce bych hodnotil Yvese Congara a Henriho de Lubaca, z biblistů pak Raymonda Browna. Kdybych měl vybrat osobu pro mě nejzajímavější, byl by to pravděpodobně Hans Urs von Balthasar. Je to případ teologa, který myslí jiným způsobem, než je mi blízké, ale kterého čtu vždy s velkým užitkem a radostí. Imponuje mi zvláště jeho vysoká odborná erudice, která neztrácí pro teologii tolik důležitý kontemplativní rozměr. Mám za to, že přišel skutečně s novým pohledem na staré pravdy a skvěle naplnil ono známe non nova sed nove Vincence Lerinského. Z myslitelů předkoncilních (na které se často zapomíná) bych vyzvednul Reginalda Garrigou-Lagrange. Za nejvýznamnější teologické dílo musím pokládat konstituci Lumen gentium.

V českém prostředí považuji za nejvýznamnějšího teologa Vladimíra Boublíka a jeho knihu Teologie mimokřesťanských náboženství. Ze současných českých teologů je to pak Karel Skalický a z mladší generace Ctirad Václav Pospíšil, jehož kniha Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, je dle mého skromného mínění to nejlepší, co u nás v oblasti české teologie po roce 1989 vyšlo.


Daniel Majer, duchovní CČSH

Napadá mě mnoho zvučných jmen. Pokud mohu někoho zdůraznit, pak bych chtěl vyzdvihnout dílo teologa známého v evropském kontextu a zároveň Čecha - kardinála Tomáše Špidlíka. Velký přínos vidím v jeho spirituální teologii, v tom, že do západní církve zajaté v legalismu a racionalismu přináší rozměr srdce, ne na způsob romantického citu či barvotiskových obrázků, ale jako základní biblický pojem, který na křesťanském Východě dokázali žít a rozvíjet v "kulturu srdce". To potřebné a obohacující vidím v dialogu tradic křesťanského Západu a Východu, a zde má Tomáš Špidlík své nezastupitelné místo.


Ivana Noble, duchovní CČSH
Tim Noble, katolický teolog

Naše první reakce byla shodná, teolog Karl Rahner. Mezi mnoha dalšími jmény vyniká podle nás tím, že se mu podařilo uchopit teologii tak, aby vycházela ze zkušenosti člověka poloviny dvacátého století, využila jeho poznání a přitom neztratila duchovní hloubku a transcendentní orientaci. Karl Rahner nově uchopuje teologickou antropologii, vrací se k tradici trojiční teologie, snaží se nově uchopit učení o církvi a o spáse tak, aby v něm byl prostor i pro ne-křesťany. Dnešní teologie, nejen evropská, ale i např. latinskoamerická, nejen katolická, ale i protestantská, je Rahnerem hodně ovlivněna. Ať tím, že přejala jeho teologický náhled, nebo tím, že dále rozpracovala témata, která Rahner naznačil, např. mezináboženský dialog.

Co se dokumentů týče, je obtížné říci, zda považovat za důležitější zakládající dokument Světové rady církví nebo konstituce II. vatikánského koncilu, možná obojí ve vzájemném vztahu a díla, která z tohoto vztahu vzešla. Zde bychom na první místo postavili Limské dokumenty o křtu, eucharistii a ordinované službě.

Z českých teologů 20. století považujeme za nejvýznamnějšího Josefa Zvěřinu, a to z podobných důvodů, jaké jsme zmínili u Karla Rahnera. Zvěřina dokázal prostředkovat českým křesťanům nové teologické trendy, v Teologii agapé našel klenbový svorník pro teologii po II. vatikánském koncilu, jak jí rozuměl. V dobách komunismu Zvěřina vychovával své žáky v rámci bytových seminářů. Svým dílem psaným i učitelským přesáhl hranice své konfese.


Vladimír Roskovec, přírodovědec

V celosvětovém měřítku se přikláním k názorům, které za nejvýznamnějšího teologa 20. století pokládají Karla Bartha. O dílu či edici si netroufám soudit. Za nejvýznamnější dokument pokládám Společné prohlášení k učení o ospravedlnění, které připravily Světový luterský svaz a Papežská rada pro jednotu křesťanů a které bylo podepsáno 31. 10. 1999.

V českém prostředí bych rád dal hlas Josefu B. Součkovi a připomenul jeho knihu Utrpení Páně podle evangelií a jeho hesla v Novotného Biblickém slovníku. Díky tomu (a dalším vynikajícím příspěvkům) lze tento slovník zařadit mezi nejvýznamnější česká teologická díla. Dovolím si ale dát hlas i dalšímu teologovi, Janu Hejčlovi, a jeho překladu Starého zákona (první díl Bible české). Za nejvýznamnější dokumenty pokládám dohody o vzájemném uznání křtu a o ekumenickém vykonávání duchovní služby v armádě a ve vězeňství.


Jaroslav Vokoun, evangelický teolog

Jaký byl asi Boží projekt pro 20. století a který teolog mu nejlépe posloužil?

Pro české prostředí se mi jeví jako takový jednotící rámec záměr napravit neštěstí způsobené likvidací cyrilometodějství a ortodoxního husitství. Na tuto výzvu odpovídá Farský a teologové jeho reformního kruhu, Matěj Pavlík obnovou pravoslaví, evangeličtí teologové (církevní historici) překonávající vnucené rozdělení na církev a.v. a h.v. návratem k české reformaci, Miloš Pulec pojetím starokatolictví jako obnoveného ortodoxního husitství a západního pravoslaví, proreformní katolíci (Boublík, Zvěřina) obnovou cyrilometodějských tradic a pokoncilní reformou jako návratem k některým jejím a také reformačním prvkům, podzemní větev katolické církve obnovou východního obřadu v biritualistické syntéze se západním křesťanstvím včetně reformačního dědictví (patří sem Bouše?). A nebyl největším teologem někdo z těch, kdo zmizel v komunistických žalářích (třeba Braito podle toho, co o něm píše Pecka ve svých pamětech: To byl teolog na pravém místě, jímž ale nebyla v té době teologická fakulta!)? Čtenář se zřejmě nad některým jménem ušklíbne a jiné bude považovat za to pravé - každý z nich však z předpokládaného Božího projektu něco postřehl a něco realizoval, a něco dovedl evidentně jinam. A pro nás zde zůstalo ještě dost práce.

Pro světové prostředí vidím jako takový největší Boží projekt ekumenismus v kontextu biblické a patristické obnovy. Byli těmi největšími mužové počátků (Söderblom, Heiler, Congar, Lubac, Rahner...), nebo ti, kdo sklízeli úrodu - Schlink, Pannenberg, Ratzinger, Kasper...)? Byl to někdo z pravoslavných teologů působících na Západě a reflektujících západní křesťanství (třeba Losskij)? Teologem století by mohl být Hans Asmussen - jako první se teologicky postavil nacistickému "duchu doby", s Barthem a dalšími zorganizoval synodu v Barmen, po porážce nacismu byl spolu s Niemöllerem hvězdou onoho "slušného Německa" a jako takoví byli oba postaveni do čela vznikající sjednocené Evangelické církve v Německu (dnes EKD). Protože projevil "katolické tendence", byl vzdor svým uznávaným zásluhám rychle odstaven a morálně znemožněn. A přece končí vloni vydaná Hoselmannova disertace závěrem, že Asmussen nebyl neúspěšný, protože všechno, za co byl proklínán, se v následujícím padesátiletí stalo v ekumenickém dialogu samozřejmostí. Evidentně tedy teolog, k jehož dílu se přiznal Bůh - a co bychom si jako teologové mohli více přát?


Karel Vrána, katolický teolog a filosof

V podstatě souhlasím s formulací otázky. Nicméně bych se s Vámi podělil o některé své rozpaky. Není mi dost jasné, co míníte slovem "význam" teologického díla. Kriteriem hodnoty teologické práce samozřejmě, jak správně uvádíte, nemůže být počet publikací ani index citací. Odvážím se pro sebe přeformulovat Vaši další větu: "Některá jiná kritéria, tedy ne všechna, která si činí nárok na objektivní posouzení hodnoty teologické práce, mohou obstát." Podle mého přesvědčení taková hodnotící kritéria, která při bližším zkoumání obstojí, jsou dvě: 1. soulad s dogmatem; 2. pozitivní kerygmatický vliv na prohloubení a upevnění víry, naděje a lásky. Obě kritéria jsou jen generická a právě proto neomezují symfonickou pluralitu teologie na jedné straně. Na straně druhé vymezují mantinely skutečné ortodoxie. Do symfonické teologické plurality bych zařadil např. Augustina, Tomáše Akvinského, Bonaventuru, Skota… Newmana, De Lubaca, von Balthasara, Rahnera, Zvěřinu, ale také Rosminiho, Teilharda... Rozpakoval bych se u Drewermanna. Myslíte, že nelze objektivně kriticky posoudit myšlení teologů historicky vlivných a dodnes působících jako (opět namátkou jako příklad): Viklef, Hus, Luther...?

Ale teď k jádru otázky. Pro mne osobně je dnes významný, neříkám nejvýznamnější, Romano Guardini. Je mi osobně blízký i proto, že nevylučuje ostatní teology, ať katolické či protestantské. Vede s nimi stále plodný dialog. Na jeho rozvětveném teologickém myšlení mě přitahuje filosofické pozadí. V Guardiniho průhledném myšlení krystalizuje odvěká filosofická, a potažmo teologická, otázka vztahu univerzálního a individuálního. Na tomto filosofickém pozadí se profiluje ostatní problematika teologická a kulturní. Bez filosofického "předporozumnění" lze jen těžko chápat jednotu košatě rozvinutého teologického díla tohoto autora. Na začátku jeho myšlenkové tvorby stojí filosofické pojednání Der Gegensatz (Protiklad). V podtitulu čteme: Versuche zu einer Philosophie des Lebendig-Konkreten (Pokusy o filosofické pochopení živého konkrétního). Některým kritickým čtenářům se nelíbil nejen tento podtitul, ale vůbec myšlenkový styl Guardiniho. Tento podtitul se u něho ostatně vyskytuje častěji jako třeba v díle Welt und Persona (Svět a osoba). Guardini slovem "pokus/esej" označuje zásadní neuzavřenost, nehotovost a poutnickou povahu filosofie i teologie. Člověk byl pro něho viator et iter faciens. Filosofie je také stále "na cestě", je viatrix. - Náš konkrétní svět, který existenciálně obýváme, Guardini interpretuje nikoliv dialekticky stavěný na rozporech, ale na bipolárních protikladech: zprava-zleva, uvnitř-zvenku, horizontála-vertikála, imanence-transcendence, dějiny-eschatologie, svět/člověk-Bůh. Mimo jiné mou pozornost upoutala Guardiniho dialogická antropologie. Dialogická stavba se nevyskytuje jen v komunikačním setkávání, nejen v mezilidských vztazích, ale i hlouběji v samotných ontologických základech lidského bytí. Člověk jako osoba stojí bytostně v dialogu, a to jak na rovině horizontální vztahovosti k lidskému "ty", tak i na rovině vertikální, kde jeho "já" je odpovědí na stvořitelské Boží "Ty".


Jaroslav Vrbenský, překladatel a editor

Domnívám se, že k významným teologickým dokumentům 20. století patří věroučná konstituce o církvi "Lumen gentium" II. vatikánského koncilu. Její předloha, připravená před koncilem komisí z členů kurie a Svatého oficia, pojímala církev stále ještě jako hierarchicky uspořádanou instituci. Zřetelně v ní vynikalo právní hledisko vykládající strukturu církve "shora dolů", od církve učící k církvi slyšící, od hierarchie k prostým věřícím, od kléru k laikům. Tato předloha byla na koncilu několikrát vrácena s připomínkami k přepracování. Tak se postupně utvářela podoba dokumentu zdůrazňujícího církev jako společenství. V jeho první kapitole se z mnohosti biblických obrazů o církvi zmiňují: církev jako ovčinec, jako Boží pole, jako Boží stavba až po církev jako Kristovo tajemné tělo. K nim mohla být přiřazena i analogie církve jako Božího lidu. Nicméně byla tomuto pojmu, který podstatně ovlivnil koncilovou eklesiologii, věnována samostatná kapitola. Vznik a existence církve jako Božího lidu se v článku 9 této konstituce charakterizuje slovy: "Bůh svolal shromáždění těch, kdo s vírou vzhlížejí ke Kristu jako původci spásy a zdroji jednoty a pokoje a ustavil církev, aby byla pro všechny společně a pro každého zvlášť viditelnou svátostí této spásonosné jednoty." Rozhodujícím a rozlišujícím momentem je tedy dar víry. Význam uvedené citace je mj. v tom, že před koncilem označoval lid Boží ty členy církve, kteří nepatřili k hierarchii, tedy ty, kdo nebyli nositeli žádného církevního úřadu, zatímco k církvi patří, resp. ji spoluvytvářejí na základě všeobecného kněžství věřících všichni, laici i klérus. Jejich vztah už napříště nemá určovat nadřazenost jedněch vůči druhým, ale vzájemná služba a vděčnost za bohatství darů Ducha svatého, rozličně udílených v rámci celého společenství církve. Pojetí církve jako Božího lidu má nadto význam nejen pro sebereflexi církve, ale i v otázkách spojených s ekumenismem, náboženskou svobodou i s postavením církve v moderním světě. Nakolik lid Boží dokáže vytěžit a žít z této nově odkryté "pradávné biblické inspirace", ukáže budoucnost, za niž nesou odpovědnost všichni, kdo se jí cítí osloveni.

Z českých teologů se k pojetí církve jako Božího lidu vracel často a rád ThDr. Antonín Mandl. Často ho rozvíjel ve svých "Dialozích" psaných ve vězení i po návratu domů, setkáváme se s ním i v jeho stručně načrtnutém teologickém "odkazu" Srdce věci, v jehož závěru čteme: "Církev, to jsi ty a já, to jsme my a Kristus v nás, my lid Boží a na nás záleží, zda z jádra věci se stane srdce věci, neboť jen skrze nás se církev stane solí země."

Teologie&Společnost 5/2004