Teologie&Společnost 5/2004 / Edward Schillebeeckx

Edward Schillebeeckx

Profil jednoho teologa
Edward Schillebeeckx

Jeden ze znalců Schillebeeckxova díla, australský dominikán Ph. Kennedy, jej charakterizoval mimo jiné takto: "Schillebeeckx je systematickým teologem, který systematickou teologii nikdy nevypracoval. Je dogmatikem bez dogmatiky." Možná i z toho už lze usoudit, že můžeme Schillebeeckxe bez ostychu přiřadit k postmoderní éře: doba přeobsažných slovníků a řad systematické teologie o deseti, patnácti svazcích příznačně odpovídala moderně s jejími objektivistickými požadavky nazírání na realitu. Ne tak Schillebeeckx.

Byť v mnohém dítětem své doby, tj. 20. století, vyznačuje se schopností odstupu a nadhledu. Dobře to dokumentuje např. jeho postoj k druhému vatikánskému koncilu. Ač sám člověk veskrze koncilní a angažovaný, dokáže vystihnout, v čem spočívá zásadní nedostatečnost mechanismů, podle kterých tento koncil fungoval: "Půldruhého století církevní hierarchie a její oficiální teologie urputně zamítala základní inspiraci občanské náboženskosti. Tu situaci by bylo možné typizovat následně: první vatikánský koncil byl církevním shromážděním feudální hierarchie přežívající v moderním světě, zatímco druhý vatikánský koncil byl církevním shromážděním v rámci horizontu občanstva, koncilem, na němž římskokatolická církev dohnala svůj společensko-kulturní rest vůči občanským svobodám, nicméně (a to je historická ironie) v okamžiku, kdy začal západní svět se závažnou kritikou společensko-politických stinných stránek liberálního občanství."

Cesta k vnitřně svobodnému teologovi, který oslovuje současného člověka, i nevěřícího (zejména v nizozemsky mluvící oblasti), cesta k osobnosti, která je právem společností respektována, nebyla vůbec cestou samozřejmou a od počátku danou. Schillebeeckxovo vlastní úsilí, vitalita a schopnost pružně myslet by mohly být příkladem nejedné osobnosti v církvi.

Cesty ke kulturní teologii

Edward Schillebeeckx (nar. 12. 11. 1914 v Antverpách) byl šestým ze čtrnácti dětí v katolické, zároveň ale antiklerikální rodině. Jeho otec působil kromě svého zaměstnání jako předseda charitativního spolku a přiděloval nejvíce peněz tamní nejchudší oblasti, která byla ovšem "rudá". Proto k nim kněz do domácnosti po léta nezavítal. Schillebeeckx vypráví, že jako vychovatel nekladl jeho otec důraz na povinnost; nevyrůstal tedy mezi příkazy a zákazy. Rodiče je - děti - dobře zvládali, ale ony mohly samy volit, co chtěly. To bylo v tehdejší době velmi neobvyklé. Schillebeeckx říká, že si z domova odnesl samozřejmou zásadu: máš to dělat, protože se domníváš, že je to nejlepší. Podle svých vlastních vzpomínek prožíval opravdový klukovský život. Patřilo k tomu nejenom to, že v určitou chvíli znal až čtyřiatřicet různých ptáků v okolí, nýbrž i skutečnost, že byl ministrantem. S dětskou vážností a opravdovostí. Náboženství bylo něco jiného než všechno ostatní. Bůh přebýval v sakrální sféře, Bůh byl tajemstvím. Zdá se, že právě tajemství bude tvořit v jeho příští, zatím vzdálené teologii důležitý moment: touhu zachytit a poznat je a zároveň touhu je udržet. Odtud pramení ona břitkost, s níž odhaluje pokrytecké mimikry zbožných, kteří za tajemství schovávají vlastní lenost, neschopnost, faleš.

Jako jedenáctiletý odchází na jezuitskou kolej. Z domova si nepřináší znalost francouzštiny; ačkoliv se v "lepších" vlámských kruzích hovořilo téměř výhradně francouzsky, jeho rodina zůstává věrná vlámskému dědictví. Musí od začátku tvrdě studovat. Rigidní prostředí, přísná, nesmlouvavá náboženskost nebyla Schillebeeckxovi pražádnou inspirací. Po letech studií se nakonec rozhoduje pro dominikánský řád. Opat mu k odpovědi připojuje reprodukci jedné fresky, na níž Dominik objímá Františka. Intelektuální důvody Schillebeeckxova rozhodnutí jsou nyní zažehnuty lidským teplem - vždyť také on hledá prachobyčejné štěstí.

Studia u dominikánů znamenala zejména důkladnou znalost Tomáše Akvinského a výklad jeho filosofie. Ani později, kdy je Schillebeeckx ovlivňován jinými tradicemi a školami a kdy si sám studuje moderní autory, neodvrhuje Tomáše Akvinského. I v jiných oblastech platí, že se vždy snaží o nový, autentický a neideologický výklad, zasazený do dějin teologie i dějin lidské zkušenosti. Neopovrhuje ničím z tradice, ale snaží se to zesoučasnit. Odráží se to i na jeho církevně-politickém životě, kdy - ač smýšlením velmi progresivní - má daleko do postavy revolucionáře. Taktický diplomat, někdy na hraně nepochopitelné loajálnosti. Studium moderní filosofie bylo obšírné: I. Kant, ale také Husserlova fenomenologie. Soukromá fascinace platila i pro M. Heideggera a Maurice Merleau-Pontyho. Počátkem 40. let začíná vlastní teologické studium v Lovani. Schillebeeckx se zabývá vztahem přirozenosti a milosti, přirozena a nadpřirozena. Velký přerod nastává po válce, kdy odchází do Paříže studovat k tamním dominikánům.

Dá se říci, že právě v prvních pěti letech po válce de facto formuloval východiska svého příštího myšlení. Jakkoliv on sám ten termín později už nikdy nepoužije, lze celé jeho dílo charakterizovat jako "kulturní teologie". K opravdu zásadnímu zlomu dochází sice až od roku 1964, také v souvislosti s celkovým nazráváním společenského klimatu, ale v jeho konkrétním případě je tento zlom vlastně vyvrcholením procesu, v němž Schillebeeckx usiloval o to, aby jeho teo­logie korespondovala s představami a potřebami doby. Jeho pařížský pobyt v tom sehrál nemalou roli nejen proto, že se tváří v tvář konfrontoval s existencialismem, nejen proto, že zblízka poznal teologii již slavných spolubratrů Yvese Congara a Marie-Dominiqua Chenuho (Schillebeeckx kromě svých povinných přednášek intenzivně navštěvoval také Sorbonnu, kde Chenu přednášel), nýbrž zejména proto, že se tam osobně angažoval v hnutí či experimentu dělnických kněží, kněží-dělníků. Byly to právě tyto momenty, které v danou chvíli výstižně charakterizovaly francouzskou církev jako takovou: emancipační tlak v širokých dělnických vrstvách a úsilí otevřeně se konfrontovat s moderním světem, což mělo důsledky např. v laicizaci a demokratizaci církve. Přestože i v budoucnosti zůstává Schillebeeckx příznivcem francouzského křesťanského dělnického hnutí (což vnitřně souvisí i s jeho pozdějším nadšením pro teologii osvobození) a přestože ve velké míře přijímá M.-D. Chenuho jako svůj vzor, je vůči tomuto trendu citelně opatrnější a nerad by zcela vyklidil pole metafyziky. Zatímco se Chenu a jeho spřízněnci zcela oprostili od myšlenky, že duch moderní doby znamená odpadnutí od katolické tradice, měl Schillebeeckx těchto let chvílemi přece jenom dojem, že "současné ulice, tramvaje, továrny a kanceláře, domovy, restaurace a společenské místnosti, písně a knihy dýchají protináboženským duchem". Zatímco francouzská církev žila jakýmsi socialistickým křesťanstvím, Schillebeeckxovi sympatickým, nepřestával křesťanství ostře oddělovat od jiných myšlenkových proudů. Jeho postoj se zkrátka vyznačoval jistou ambivalentností, která ho ani v dalších desetiletích neopustí, i když bude citelně ubírat na síle.

Od roku 1946 stráví Schillebeeckx dobrých deset let v Lovani, kde přednáší dogmatiku dominikánským studentům. Podle svědectví (z pozdějšího nizozemského období, např. od jeho asistenta a přítele, profesora církevních dějin Teda Schoofa) byl Schillebeeckx mnohonásobně přesvědčivější jako přednášející než jako autor teologických knih. Byl nesystematicky systematickým, jeho projev se vyznačoval spoustou odboček, detailů, vsuvek, celou škálou poukazů na různé skutečnosti. Imponující záběr problematiky vtáhl každého posluchače, jakkoliv ten namnoze již záhy ztrácel z očí hlavní linii. V dominikánském učilišti přednášel Schillebeeckx prakticky celou dogmatiku zhruba padesáti studentům, které oslovoval jako své spolupracovníky a předpokládal u nich stejnou vědeckou erudici, hloubku vhledu i schopnost intenzivně vstřebávat obrovské množství poznatků. V těchto předkoncilních letech je jeho teologie již velmi dynamická, zahrnující (inspirován Chenum) dějinnost a současovost. Zůstává loajální v tom smyslu, že nikdy nezpochybňuje tradici církve a nauku, kterou tato předává, ale již tehdy hovoří o jiných funkcích církevního magisteria a teologie; zabývá se vývojem dogmat a zdůrazňuje, že se teologie vždy musí pozitivně vztahovat k celku víry a ne být pouze dogmatickou: neboť to nutně znamená být antinestoriánskou, antilutheránskou, antimodernistickou, anti... a tudíž vždy jednostrannou. I pro toto období platí jistá ambivalentnost Schillebeeckxovy osobnosti: nechtěl převracet staré pořádky a spíše hledal střední cestu mezi církevním oficiálním pojetím a (svým osobním) kulturně-teologickým soudobým přístupem. Přesně toto platí ze všeho nejvíce právě pro 50. léta. Zároveň už tehdy ale odhaloval překvapivé a svébytné myšlenky, jako například v otázce utrpení; nahlodával totiž všeobecně sdílenou představu, že by utrpení jako takové mělo samo o sobě hodnotu a smysl. (V sedmdesátých letech se pak již k otázce nesmyslného utrpení staví velmi zdrženlivě a odmítavě).

Počátkem roku 1956 se Schillebeeckx přestěhoval do nizozemského Nijmegenu, který pak v šedesátých a sedmdesátých letech došel právě díky němu mezinárodního ohlasu. Pro nás je jistě překvapivé, že stav nizozemské teologie byl tehdy na lovaňské poměry velmi zanedbaný, klima tamní církve se neslo převážně v apologetickém duchu; náskok oproti Belgii a staleté univerzitě v Lovani mělo Holandsko naopak v humanitních vědách. Schillebeeckx se s elánem vrhl nejen do nejrůznějších přednáškových cyklů na fakultě, ale i do víru společenského života - několikrát týdně býval zván na večerní přednášky na ta nejnepravděpodobnější místa, kde se setkával s rozličnými lidmi. Jednou z prvních aktivit na nijmegenské fakultě, na níž má až do své emeritury strávit příštích pětadvacet činorodých let, byl pokus zřídit jakési fórum pro teologii, již měl on před očima. Podařilo se mu (nikoliv bez námahy a překážek a za vydatného přispění např. Pieta Schoonenberga a Teda Schoofa) přetransformovat fakultní časopis Studia Catholica na vysněný časopis Tijd­schrift voor Theologie (1961), koncipovaný ja­ko společné dílo vlámsko-nizozemské. (V této souvislosti je dobré poznamenat, že o tři roky později, kdy byl již v plném proudu druhý vatikánský koncil, došlo k ustavení časopisu Concilium na mezinárodní bázi; jeho iniciátory byli právě teologové, kteří již předtím četli svá díla a v osobním setkání při koncilu se jim pak otevřela možnost usilovat o společnou misi: Karl Rahner, Edward Schillebeeckx, Hans Küng a Yves Congar). Záměr časopisu Tijdschrift voor Theologie byl velkorysý a odpovídal tomu, o co se Schillebeeckx snažil ve svých přednáškách: vyvíjet takový teologický postup, který umožňuje vznik teologie nového druhu, nazírané svěžími perspektivami dnešního myšlení: tzn. z hlediska existencialistické pozornosti vůči lidské situaci, z hlediska rostoucího filosoficko-antropologického vhledu do historicity lidského života a z hlediska návratu k pramenům, zejm. Písmu, a nadto v kontaktu s anglikánskou, reformační a pravoslavnou teologií.

Tato intence už jasně ukazuje směr, jímž se ubírala tehdejší věřící společnost (ale i nevěřící, poněvadž v šedesátých letech bylo propojení s tradicí církve a církví jako společenskou institucí živější a provázanější než dnes): totiž směr k dialogu, otevřenosti, touze oprostit se od rigidních, strnulých, neživotných forem. Stojíme na prahu druhého vatikánského koncilu.

Teologem koncilu

Schillebeeckx získává v koncilní periodě image toho nizozemského teologa. Toho, který je znalý všeho, co se týká koncilu. Veřejné mínění na něj tlačí, aby se zasazoval o to, že koncil bude opravdovým koncilem. Téměř paralelně s Y. Congarem píše naléhavý článek o biskupské kolegialitě, jehož vyznění směřovalo proti dogmatu o papežské neomylnosti prvního vatikánského kocilu, ačkoliv Schillebeeckx tvrdí, že to nebylo úmyslem. Tím, jak se intenzivně zabývá otázkami kolem koncilu, dochází k důležitému rozšíření své kulturně-teologické vize. Zatímco v předcházejících dvaceti letech ji chápal v tom smyslu, že katolická víra znamenala určitou koncepci kultury a zároveň vlastní způsob "zacházení" se světem tak, jak to věřící prožívají "v Bohu", ozřejmovalo se mu nyní, že naopak i kultura určuje víru. V plnosti u něho tato myšlenka kulminovala až po koncilu - a pro současnou generaci věřících je snad víceméně něčím samozřejmým, jakkoliv se vlastně jedná o značný výdobytek s velkými důsledky.

Není úplně jasné, jak došli nizozemští biskupové k tomu, že povolali Schillebeeckxe jako svou teologickou podporu a jako spolupracovníka při přípravách, např. v otázce laiků a hierarchie v církvi, v otázce neomylnosti víry celého společenství věřících a v dalších. Jisté je, že během zasedání koncilu Schillebeeckx ve všech volných chvílích seděl ve svém pokoji v Nizozemsku a nepřetržitě pracoval na poznámkách, komentářích a rozhovorech pro biskupy a na přípravě přednášek a zasedání. List "Nizozemští biskupové o koncilu", sepsaný vlastně Edwardem Schillebeeckxem, jemuž na konci listu biskupové také jmenovitě děkovali, znamenal pro našeho teologa začátek řady nepříjemností s Římem a také skutečnost, že nebyl jmenován oficiálním teo­logickým poradcem na koncilu. Pocit bolesti i trapnosti za to, že vatikánská špička zjevně žije v jiném světě, neumenšil ani rozhovor s Pavlem VI. roku 1965, jehož cílem byla jakási Schillebeeckxova rehabilitace.

Roku 1963 se objevila kniha Johna A. T. Robinsona Honest to God (česky Čestně o Bohu, Praha 1969), která předestírala propast, jaká zeje mezi současnými sekularizovanými lidmi a klasickými náboženskými a teologickými formulacemi a idejemi. Nabízené řešení spočívalo v náboženskosti, která nestaví žádnou nadpřirozenou stavbu, nýbrž pojímá víru v Boha jako radikální důvěru v nosnou sílu lásky. Schillebeeckx se vůči této knize vymezuje a tím začíná jeho období (1963-70), kdy se bude intenzivně zabývat právě sekularizovaným světem a otázkou po tom, jaké by mohly být kontury jeho "kulturní teologie" v tomto radikálně novém kontextu.

Po koncilu přetrvávala rozpolcenost, jež do značné míry charakterizovala průběh celého koncilu, a tak Schillebeeckx předvídal možnost integralistické reakce ze strany ortodoxního křídla. Co se týče konkrétní nizozemské situace, ani on ale nepředpokládal zcela zásadní rozmetání jakékoliv komunikace mezi jednotlivými skupinami katolíků a jmenovitě mezi nizozemskou církevní provincií a nejvyšším církevním vedením. Jak sám doznává, tušil, že diplomatické a kompromisní formulace koncilních dokumentů mohou způsobit potíže; výsledná realita však zůstávala mimo jeho představivost. V Nizozemsku 70. let sílily vlastní iniciativy věřících, kteří byli opakovaně znechuceni zásahy Říma proti mnohému z toho, co konali a čím se zabývali. Frustrace a zklamání vyvrcholily roku 1985 masovým protestem, když se četným osobnostem a organizacím nedostalo žádného místa v oficiálním programu návštěvy Jana Pavla II. Schillebeeckx zaujímal v tomto procesu své osobité postavení a angažoval se při utváření platformy, sdružující více než sto katolických organizací, jež chtěly v duchu druhého vatikánského koncilu pracovat pro obnovu církve a společnosti. Přesto nebyl vždy šťastný z příliš pragmatických rezultátů, které s sebou konkrétní praxe nesla. Koncil byl pro něho důležitý zejména proto, že umožnil nový vztah církve a světa. Koncilní dokumenty neznamenají více, ale ani méně, než historicky situovaný profil apoštolského ducha. Koncil byl počátkem hledání, konec zůstává otevřený.

Zpětně viděno považoval Schillebeeckx za vlastní téma koncilu náboženskou zkušenost existence v měnícím se, zejména desakralizovaném a humanizujícím se světě. Jak už bylo zmíněno, on sám prodělal pochopitelně také značný posun, nově se ustavoval jako teolog. Než se koncil rozběhl naplno, byl přesvědčen, že by každopádně měly zmizet některé bariéry, kvůli nimž teologický vývoj už dost dlouho stagnoval. Po skončení koncilu se nacházel v jiné pozici: církev už nebyla východiskem a kritériem jeho myšlení a také na ni už nepohlížel jako na realizaci autentické kultury, již chtěl jako kulturní teolog prozkoumávat a dále rozšiřovat. Ve Schillebeeckxově pokoncilní teologii získávají stále významnější místo svět a Boží přítomnost v něm; vnitrocírkevní otázky už nemusejí být východiskem žádných dalších úvah. Nejvyšší hodnotu pro něho představuje lidská osoba, přičemž pohotově poznamenává, že "za ideu náboženské svobody nevděčíme katolickým či reformačním teologům, nýbrž právníkům, světskému pozitivnímu právu a nakonec moderní demokratické ideji státu". Myšlenka demokracie hraje u pozdního Schillebeeckxe vůbec důležitou roli; rozpracoval ji v působivé obhajobě "demokratické církve" v poslední knize své kristologické trilogie, v díle Lidé jako Boží příběh (Mensen als verhaal van God).

Přesto by se mýlil čtenář či ten Schillebeeckxův příznivec, který by se domníval, že má u tohoto teologa co do činění s pouhým intelektualismem. Ano, Schillebeeckx neustále zdůrazňuje vědecký charakter teologie. V jeho případě to znamená, že je pro něj nepřípustné, aby křesťanská tradice působila jako automatická autorita. Tím vlastně říká, že se i pravda a morální nárok křesťanské tradice musejí podpírat argumentativně a ostřit v diskusi. Nikdo nemůže principiálně unikat relativizaci své autority. Tím lze předcházet i tomu, aby se obsah křesťanské tradice víry stával nástrojem k získávání a udržování moci. Toto je ale jenom část Schillebeeckxovy osobnosti. V rozhovoru pro jedny amsterodamské noviny v roce 1999 Schillebeeckx vyprávěl, jak se jel do Říma obhajovat (jeho teologicky důsledné myšlení mu totiž "vyneslo" čtyři procesy s Kongregací pro nauku víry, či jak se v Římě korektně vyjadřují: čtyři procedury): "V jistou chvíli praví jeden z inkvizitorů: ,Vy jste se přece Ježíše zřekl!' Odpovídám: ,Co to povídáte?! Napsal jsem, že jsem z něho celý pryč. Že jsem do něj blázen. Zamilován!'"

Teologie osvobození pro západního člověka

Na prahu 70. let stojí už téměř šedesátiletý Schillebeeckx. Ještě není celý bělovlasý a navzdory šedinám se pouští s neochabující vervou do dalšího hektického období. Za svůj celý život uveřejnil na pět set knih a článků, největší část svého života strávil na univerzitě bádáním a přednášením. Ve své druhé fázi pracuje s odlišným antropologickým a epistemologickým modelem. Zatímco v ranějších dílech předcházejí člověku a jeho praxi ontologie a pojmovost (člověk jako situovaná, kontingentní svoboda, daná od Boha ve stvoření; lidé poznávají Boha tak, jak se ve světě manifestuje ve stvoření a skrze projevy milosti v životě člověka), později chápe člověka jako svobodnou a činnou dějinnou událost, ovlivňovanou i jinými proudy lidské existence: např. jeho společenským a ekologickým rozměrem. Náboženské poznání pozdějšího Schillebeeckxe se tedy pohybuje v kategoriích společenského jednání a etické praxe. Schillebeeckxův teoretický vývoj koresponduje s celkovým církevním i společenským vývojem i s jeho osobní konkrétní praxí. V roce 1966 byl vydán Holandský katechismus, na jehož přípravě se také intenzivně podílel. Velký význam měla jeho první návštěva Spojených států amerických (1966): veškeré příští dílo se nese v hlubokém přesvědčení, že lidské jednání, konání a praxe předcházejí pojmovému myšlení, předjímají význam a smysl a opravňují vůbec jakoukoliv řeč o univerzální pravdě. Odnynějška analyzuje lidskou zkušenost výhradně s důrazem na společenskou relevanci jakéhokoliv lidského činu a na etické a ekologické důsledky lidského života. Lidská zkušenost představuje napříště hlavní rámec všech témat a táhne se jako červená nit jeho myšlením: stvoření, spása v souvislosti s humanitou, negativitou, utrpením, osvobozením. Podle Ph. Kennedyho vlastně pozdní Schillebeeckx píše teologii osvobození pro Západ.

Vedle četných příspěvků menšího významu vznikly jako jakési vyvrcholení a vykrystalizování Schillebeeckxovy teologické myšlenkové činnosti tři zásadní knihy, přičemž první dvě (Ježíš, příběh Žijícího - Jezus, het verhaal van een levende z roku 1974 a Spravedlnost a láska - Gerechtigheid en liefde z roku 1977) ohlašovaly trilogii, kterou Schillebeeckx ukončil vlastně až v roce 1989, a to už opět v poněkud posunuté perspektivě (již zmiňovaným titulem Lidé jako Boží příběh). Mezitím totiž ještě doznívala jeho angažovaná konfrontace s marxismem, což bylo typické pro mnohé "koncilní" teology. Schillebeeckx 80. let je už Schillebeeckxem pevných teologických kontur. Jeho možná příliš nadšený idealismus, co se aplikace některých marxistických kategorií týče, je už rozhodně vyrovnaným teologickým postojem k záležitostem společenského a politického významu (a to jsou podle něho všechny!), i když levicová vnímavost pro věci každodenní praxe mu rozhodně zůstává. Tento směr nastavení kola života vnímá Schillebeeckx jako člověka důstojnější a pro všechny spravedlivější. Výstižně to dokumentuje třeba jeho myšlenka, že vnitřní obrácení znamená, že se rozhodnu pro solidaritu s druhými: Ježíš také nebojoval za svou vlastní svobodu, nýbrž za svobodu druhých. Schillebeeckx chce koncipovat svou teologii ne jako například Augustin, u něhož lidé stáli na počátku ve veliké výši, pak přišel hrozný pád a zachránit je může už jen Ježíš. To se mu jeví jako velmi nezdravé a nebezpečné i pro duševně-duchovní zdraví člověka. Jeho člověk začíná jako malý, ale s možností, že se bude zlepšovat a dorůstat. Schillebeeckx chce stát na straně druhých, na straně malých. Vlastní sílu člověka k činům definuje jako autonomii a tutéž autonomii je pak podle něho potřeba vyložit jako milost. Milost není z nebe spadlá špatnému nemohoucímu člověku, nesetkáváme se s ní ani tak v extrémních situacích, kdy člověk neví kudy kam, nýbrž uprostřed každodennosti. Právě v hledání toho, co je více lidské, lze hledat i to, co může znamenat Bůh.

Schillebeeckxovo teologické dílo je vybudováno na představě, že lidská existence má teologickou dimenzi. Teologie proto není hledáním reality, skrývající se za věcmi, k níž by lidé měli přístup dokonce jen přes katolickou tradici. Spíše odkazuje k horizontu, v němž se odehrávají lidský život a zacházení se světem. Proto má také každá lidská existence se všemi svými otázkami a dilematy vždy i teologický význam, a proto nemůže být teologie spekulativním abstrahováním od skutečnosti. Schillebeeckxovo dílo lze - tak jako každé dílo - chápat vždy jen v jeho dějinném kontextu a snad právě proto ho ta další generace stejně nemůže zachytit v jeho naprosté plnosti. Můžeme ale rozpoznat univerzální a nadčasové myšlenky, jakkoliv (abychom aplikovali Schillebeeckxovy vlastní úvahy např. o možnostech přeložit evangelium v plnosti do dnešní situace) jádro nedržíme nikdy v rukou obnažené, zbavené kulturního nánosu, abychom ho pak mohli jako předmět objektivizovat. Univerzálnost, spočívající v nějakém poselství, musí vždy zůstávat zapletená do daných forem. Jednotlivosti musíme transcendovat, přesto ale nepřicházet k nějaké abstrakci. Vyloupnutá a obnažená univerzalita (byť evangelijní) bez konkrétní kultury se stává totalitní ideologií. Nechť je i Schillebeeckx vnímán jako ten, kdo prošel téměř celým 20. stoletím se všemi jeho otřesy a dokázal se ctí stanout v počátcích dalšího tisíciletí. Jeho teologie je tak přirozená, jak jen může být; nepodává žádný důkaz Boží existence, ale snaží se předestřít takové lidské souvislosti, v nichž je smysluplnější slova "Bůh" používat než nepoužívat.

Lucie Kolářová studovala teologii na TF JU v Českých Budějovicích. V současné době připravuje disertaci o Schillebeeckxovi na Katolické teologické univerzitě v Linci.

Teologie&Společnost 5/2004