Úvod » Časopisy » Archiv » Teologie&Společnost 2004 » Obsah čísla 5/2004 » Kupujte si, křesťané, značkové zboží!

Teologie&Společnost 5/2004 / Kupujte si, křesťané, značkové zboží!

Kupujte si, křesťané, značkové zboží!

Ani letos nechyběly na karlovarském festivalu duchovně inspirované filmy
Jaromír Blažejovský

Shromáždí-li mezinárodní filmový festival ve svém programu přes dvě stě titulů, můžeme se spolehnout, že některé z nich budou mít spirituální ambice a jiné se budou náboženství alespoň dotýkat. Letošní 39. MFF v Karlových Varech nepřinesl v tomto směru nic převratného, nepočítáme-li mediálně deklarovaný "ekumenismus" sekce Fórum nezávislých, která vedle sebe postavila mj. díla z okruhu islámu, judaismu, katolicismu a tibetského buddhismu. Nestatutární ekumenická porota, soustředěná na morální hodnoty soutěžních děl, poctila svou cenou americký snímek režisérky Lisy Cholodenkové Jeskynní lidé (Cavedweller) "za přesvědčivé filmové ztvárnění myšlenky nutnosti statečně, moudře a s humorem se vypořádat s následky vlastních i cizích selhání a bytostné potřeby nalézt vnitřní pokoj ve vzájemném odpuštění".

S dílem explicitně věnovaným průzkumu náboženského fenoménu jsme se opět setkali v soutěži dokumentů a podobně jako loňský snímek Ulricha Seidla Ježíši, ty víš (viz T&S 5/2003) je i dílo lotyšského režiséra Jurise Poškuse velmi zábavné. Jmenuje se Ale hodina se blíží (Bet stunda nák) a sleduje happeningové aktivity dvojice misionářů, kteří v ulicích Rigy zpěvem a slovem kážou "radostnou zvěst". Ve filmu není přímo řečeno, že jde o stoupence sekty Message of Joy, režisér to upřesnil při besedě. Vysvětlil, že tato původem americká komunita, usilující o sblížení Nového zákona s moderním kapitalismem, nachází posluchače mezi venkovany, kteří se v posledních letech přistěhovali do Rigy a nestačili si v bezmála milionové metropoli vybudovat osobní a společenské vazby. Lotyšské hlavní město je ve filmu ukázáno jako nábožensky zkypřená půda, obhospodařovaná řadou vzájemně si konkurujících společenstev, které spolu příliš nekomunikují, přestože, jak volají účastníci jednoho z velkých shromáždění, "Ježíš Kristus je Pán Všemohoucí v celém Lotyšsku".

V takovém kontextu se nezdá tolik výstřední ani počínání obou "bláznů pro Krista", Erika a Daniela. Režisér je objevil díky interaktivní bedýnce typu "vox populi", instalované na jednom z rižských náměstí; tito performeři prý byli první, kdo do kamery něco řekli a zazpívali. Chovají se jako recesisté: přesvědčují hospodské štamgasty, že pivo není od Boha, obracejí na víru houf školáků na chodníku, provokují svým zpěvem v blízkosti evangelického kostela, nechají se vyhodit od synagogy. Erik je sirotek vychovaný v internátu, založením idealista, vydělává si sbíječkou na stavbách. Daniel navštěvoval biblickou školu, podniká s počítači, má naditou peněženku, obléká se a vypadá jako dandy, miluje "práci a odpočinek a evangelizaci". Modlí se: "Bože, dej mi blahobyt a úspěch v obchodech." Káže: "Kupujte si značkové oblečení, neboť křesťané musí jít příkladem!" V jednom okamžiku využil režisér příležitost zaranžovat konflikt: Daniel se hrne k hracím automatům, Erik jej od hazardu odrazuje. Film vrcholí účastí obou rapperů na pěvecké soutěži mladých talentů. Zanotovali svůj song o brzkém příchodu Krista (jedinou píseň, kterou umějí) a převzali zvláštní cenu za originalitu.

Konstatování, že vydat se víře znamená vydat se smíchu, by v tomto případě znělo příliš pateticky. Autor nevnucuje žádné stanovisko, jen nechává Erika a Daniela, aby před kamerou předváděli, co dělali i bez ní. Inscenovanost některých sekvencí je zřejmá; stěží si lze například ve scéně na pláži představit, že by se dívka, které si hoši nevšímají, ani jednou nepodívala do kamery.

Vlna filmů zaostřených na katolické instituce letos pokračovala autobiografickým dílem Pedra Almodóvara Špatná výchova (La mala educación), které zahajovalo MFF v Cannes a bylo přivítáno i v Karlových Varech. Kdo však očekával další skandální obžalobu církevních neřestí, musel být zklamán, podobně jako ti, kdo se těšili na silný umělecký zážitek. Špatná výchova není nejlepší Almodóvarův opus a není to ani šokující zpověď; pouze stoprocentně čtyřprocentní, poněkud marnivý film. Jeho svět je amorální ani ne tak vinou institucí, jako spíš proto, že autora právě takový svět baví. Nejpůsobivější je titulková sekvence a prvních dvacet třicet minut, během nichž si zvykáme na dnes již slavného mexického herce Gale Garcíu Bernala v ženském přestrojení.

Múzičtější byla delikátní komedie argentinské režisérky Lucrecie Martelové Svatoušek (La nimatem je dívčí pubertální "mystika", jinak řečeno poznatek, že náboženská a sexuální zjitřenost mohou v dospívání splynout do jediného emočního stavu. Čtrnáctiletá Amálie má bydliště v hotelu, kde se zrovna koná konference specialistů na choroby nosní, ušní a krční. Jeden z lékařů se začne dvořit její rozvedené matce. Amálie však pozná, že onen bezvýrazný čtyřicátník není odolný ani vůči některým deviantním pokušením, a začne ho cílevědomě svádět, aby, jak se píše ve festivalovém katalogu, zachránila jeho duši před hříchem. Také její kamarádka Josefína najde způsob, jak smířit pravidla počestnosti se zákonem touhy. Film je spíše surrealistický než realistický (symbolicky působí již samo prostředí hotelu s rozličnými pokoji, prádelnami, výtahy a bazénem), ale nesnaží se působit jako provokace; autorka vše ponechává v žensky zkušenostní, věcné rovině, asi jako když se pere prádlo nebo vyměňuje povlečení. p

Korejský režisér Kim Ki-duk představil ve Varech před dvěma lety svoji retrospektivu a loni měl film v soutěži. Informativní sekce Horizonty představila letos další dva jeho snímky, jež při premiérách na festivalech v Locarnu a v Berlíně udivily obratem k duchovním horizontům. Popravdě řečeno však mohly takto překvapit jen toho, kdo předchozí filmy tohoto autora nesledoval dost pozorně. Kimovy příběhy byly vždycky plné násilí. Avšak jeho postavy mlčenlivých prostitutek vykupitelek nemají daleko k obětujícím se ženským charakterům z filmů Larse von Triera a syžet Kimova třetího opusu Ptačí klec (1998) připomínal Pasoliniho film Teorema. Konstantními emocemi Kimových filmů jsou vztek, lítost, stud, pocit ztracenosti a hluboké viny; jeho postavy se přivádějí na práh bolesti a podobný zážitek se přenáší i na diváka.

Jaro, léto, podzim, zima… a jaro (Bom, yeoreum, gaeul, gyeoul… geurigo bom) je Kimův první buddhistický film. Autor ovšem tvrdí, že takto bychom jej klasifikovat neměli; je prý to jen příběh o tom, co život přináší, a je-li jeho podoba buddhistická, pak je tomu tak proto, že Korejci jsou s takovým vnímáním světa historicky sžiti. Kim Ki-duk byl vychován jako křesťan (v Jižní Koreji je zastoupení obou náboženství zhruba vyrovnané) a před natáčením tohoto filmu se studiem buddhismu nijak nezabýval.

Děj se odehrává na jezeře s plovoucím dřevěným chrámem (režisér ho nechal postavit se svolením správy přírodní rezervace a po skončení natáčení jej zase musel odstranit), a člení se, jak název napovídá, do pěti částí. Na počátku bydlí v chrámu starý mnich s malým žákem. Jedny dveře otevírají vstup do jezera, druhými se vstupuje do chrámu, třetí, postavené doprostřed místnosti, vymezují prostor chlapcovy ložnice. Jednou se hošík pobaví tím, že rybě, žábě a hadovi přiváže na tělo kamínky. Mistr, který všechno vidí, mu pak v noci připoutá na záda balvan, kterého se hoch nezbaví, dokud týraná zvířátka od jejich břemene neosvobodí. Najde-li se však některé z nich mrtvé, "poneseš si ten kámen v srdci až do konce života". Ryba ani had dětský experiment nepřežili, žábu se žákovi podařilo zachránit.

V letní epizodě přijede do chrámu žena s churavou dcerou. Chlapec, z něhož mezitím vyrostl mladík, dívku obdivuje a učiní z ní svou milenku; tím se pacientka vyléčí a matka si ji může odvézt. Mladý mnich si sbalí sochu Buddhy a odjede za dívkou do světa.

V podzimní epizodě se starý mistr dočte v novinách, že jeho žáka hledá policie za vraždu manželky. Provinilec se zanedlouho objeví, ještě plný vzteku na nevěrnou ženu, a mistr mu jako pokání uloží vyřezat slova z Pradžňápáramitásútry, která namaloval ocasem kočky a černou tuší na podlahu chrámu. Detektivové, kteří vraha přijeli zatknout, mu pomohou písmena vybarvit a ráno jej v klidu odvezou k soudu. Starý mistr si zalepí oči, uši a nos posvátnými nápisy a sebeupálením na loďce se "odpojí od života".

V zimní epizodě se zralý muž vrátí do zpustlého chrámu, kde už kromě hada nikdo nebydlí. Jednoho dne sem přicestuje neznámá smutná žena se zahalenou hlavou a s dítětem. V noci chce uprchnout a spadne přitom do díry vysekané v ledu. Muž utopenou vytáhne a odejme jí závoj; když ji pak v jezeře pohřbívá, spatříme na okamžik, že žena měla hlavu Buddhy. Muž událost pochopí jako výzvu k pokání, přiváže si k tělu kámen a se sochou Kwanseum (což je korejská verze ženské podoby milosrdného bódhisattwy Avalókitéšvary) v náruči vyšplhá na horu, kde vedle sochy spočine v modlitbě. V poslední epizodě se kruh uzavírá: z kajícníka se stal mistr, který nyní vychovává osiřelé pachole. Obětí dětské krutosti je tentokrát želva. Na jezero z výšky shlíží slitovná bohyně Kwanseum.

Kritika snímek porovnává s dílem jiného korejského filmaře-samouka Bae Yong-kyuna Proč odešel Bódhidharma na východ? (Talma-ga Tongtchok-uro Kan Kkadalg-un, 1989), které v poklidném rytmu líčí život tří mnichů různých generací. Navzdory příbuznosti některých motivů či záběrů (chlapec s oholenou hlavou, koupající se v tůni) je však rytmus Kimova filmu ve srovnání s tímto meditativním snímkem akčnější: záběrů s čistě lyrickou či "zduchovňující" funkcí tu mnoho nenajdeme, všechny motivy mají pevné místo v syžetu.

Mnicha hraje v každém období jiný herec, naposledy pak sám Kim Ki-duk. To lze interpretovat jako režisérovo osobní ztotožnění s nejtěžším, kajícným úsekem mnichovy cesty, on sám to však vysvětluje tím, že smluvený herec se k natáčení nedostavil a s ohledem na sněhové podmínky se nemohlo otálet. Stejně náhodná je podle Kima i symbolika zvířat (v první epizodě se ukáže pes, ve druhé kohout, ve třetí kočka, ve čtvrté had, v páté želva): prostě se použil ten živočich, který byl zrovna po ruce. Ať byly okolnosti vzniku sebevíce improvizované (režisér neměl k dispozici ani podrobný scénář), vše nakonec působí jako výsledek hlubokého záměru. Nejjednodušeji lze dílo vyložit jako metaforu sansáry, tedy koloběhu životů, v němž je člověk uvězněn, dokud nedosáhne vysvobození. Hrdina ublížil rybě, žábě, hadovi, provinil se na dvou ženách a na svém mistrovi. Dívka, která až do svého vyléčení nepromluví (do záběru jejího spánku je vstřižen záběr červených ryb), by mohla být vtělením právě té rybičky, kterou chlapec zahubil. Had je možná jiným vtělením mistra, neboť odplouvá z loďky v okamžiku jeho smrti. Mohli bychom tajemnou ženu prohlásit za reinkarnaci trýzněné žáby?

Prozatím poslední Kimův film Samaritánka se inspiruje jak východní, tak západní duchovní tradicí, a má tři části: Vasumitra, Samaritánka, Sonáta. Dvě krásné neplnoleté přítelkyně potřebují peníze na cestu do Evropy. Jae-young se prostituuje, Yeo-jin jí po internetu shání zákazníky. Zatímco Yeo-jin se prodejným sexem cítí odpuzována, Jae-young své zákazníky miluje a prostituci považuje za své poslání. Řídí se příkladem bájné indické kurtizány Vasumitry, která obrátila na buddhistickou víru každého muže, se kterým strávila noc. Jednoho dne však Jae-young na útěku před policií vyskočí z okna, rozbije si hlavu a zemře. Zdrcená Yeo-jin se rozhodne napravit narušený řád světa tím, že dle deníčku postupně navštíví všechny zákazníky, se kterými Jae-young spala, věnuje jim stejné potěšení, ale obrátí obchodní vztah: to ona platí za sex mužům a vrací jim tak peníze, které předtím inkasovala Jae-young. Dívka však netuší, že ji sleduje její otec, povoláním detektiv, který v jejích stopách vyhledává, pronásleduje a tluče její zákazníky, až jednoho z nich zabije.

Samaritánka má s předchozími Kimovými filmy společný motiv ženského těla podrobeného zhanobení v zájmu lásky. Otec se pokouší na dceru působit příklady z křesťanského života: mluví o mariánských zjeveních, o Matce Tereze, o papeži, zaveze ji k matčině hrobu, aby pohnul jejím svědomím. Tvář Yeo-jin však nevykazuje žádné stopy provinění, zůstává nevinná a čistá. Otec netuší, že Yeo-jin přijímá svou prostituci jako oběť, jako duchovní úkol. Režisér nabídne divákovi dva konce: jeden snový, druhý reálný. Yeo-jin na chvíli usne v otcově autě a zdá se jí, že ji otec zabil a pohřbil v říčním písku. V tom skutečnějším závěru se otec nechá zatknout svými podřízenými, když předtím dceru naučil ovládat automobil.

K příběhu Samaritánky inspiroval autora údajně vysoký počet mladistvých prostitutek mezi korejskou mládeží. Kim Ki-duk chtěl otřást svědomím mužů, kteří jejich služeb využívají, ač třeba sami mají stejně nezletilé dcery. Smysl filmu se však dovršuje až z hlediska vyšší pravdy, která ví, že reakcí na provinění musí být láska i trest. Strategii Yeo-jin lze chápat jako milosrdnou, sebeobětující, odpouštějící, spasitelskou, zatímco otec dlouho působí jako trestající Bůh. Poslední slovo má však nakonec přece jen princip lásky a smíření.

Jaromír Blažejovský působí v Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF MU v Brně.

Teologie&Společnost 5/2004