Úvod » Časopisy » Archiv » Teologie&Společnost 2004 » Obsah čísla 6/2004 » Biologie a humanitní vzdělanost

Teologie&Společnost 6/2004 / Biologie a humanitní vzdělanost

Biologie a humanitní vzdělanost

Stanislav Komárek

Často bývám dotazován, co z moderní biologie by měl humanitní vzdělanec vědět a znát. Samozřejmě, čím více, tím lépe, ale zcela zásadním momentem je zejména to, že by neměl ztratit kontakt s živou přírodou. To, jak na nás živé organismy působí, je mnohem důležitější, než co se o nich v učených příručkách typu "jak je tomu s živou přírodou ve skutečnosti" píše.

Představa, že je jedna nebo několik knih, které by si mohl laik v určitém oboru přečíst a mít následně "pod střechou" hlavní znalosti, je víceméně mylná. Současné trendy v biologii minimalizují zkušenostní stránku na úkor metafyzických systémů, říkajících, jakže to živý svět, reprezentovaný řekněme "sobeckými geny", funguje. Vše je hladce logicky skloubené, zapadá do sebe, tvoří uhrančivý "neoscholastický" systém, pro nějž je velmi přiléhavá slovní hříčka "sciolastics". Celá věc má jeden háček, který ten, kdo s živými organismy přichází do styku jen okrajově, nenahlédne - kromě pár učebnicových příkladů řečená myšlenková schémata na ty další přiléhají jen málo nebo vůbec. Dawkinsovy, Ridleyovy či Wilsonovy knihy u nás vyšly v řadě překladů, stejně jako se objevují publikace jejich tuzemských pokračovatelů v oboru sociobiologie a neodarwinovské evoluční teorie. Je jistě dobře je znát, ale mít také na zřeteli, že tímto se vědění o živém světě nevyčerpává a že přes všechnu strhujícnost (zejména Dawkins je velmi zdatný "básník vědy") se nemusí jednat o samospásný recept, "jak je to doopravdy". Je k tomu ještě dobře vědět, že existuje cosi jako sociomorfní modelování v biologických disciplínách, tj. že každá epocha vykládá živou přírodu tak, aby se tím (je obecným přesvědčením, že živá příroda funguje jaksi "správně") potvrzovaly základní principy jejího společenského fungování. Tento proces se děje nevědomě, ale není jistě náhodou, že klasický darwinismus náhle zahlédl v živé přírodě všechny principy, typické pro raný kapitalismus Darwinovy doby - konkurenci, přírodní výběr nápadně podobný "neviditelné ruce trhu", přežívání lépe přizpůsobených atd. - zvířecí jedinec se chová jako vzorový občan viktoriánské doby. Podobně se i postindustriální informační společnost a její členové chovají právě tak jako Dawkinsův sobecký gen - těla jakožto pouhé nosiče kartelu genů jsou nedůležitá, cílem je být namnožen a rozšířen v co největším počtu kopií, podobně jako občan touží být rozšířen v množství vědeckých citací (právě toto je znakem jejich relevance, ne snad "správnost"), obrazů na televizních matnicích, obalech ilustrovaných časopisů atd. Neznamená to nutně, že společenské skutečnosti jsou do přírody jen promítány, ale z všeobsažné "samoobsluhy" jevů se vždy vyberou a neúměrně zdůrazní právě ty, které dobové společenské fungování potvrzují. Pokud jsme pochopili tento princip (další četné příklady najde čtenář v knižních publikacích zmíněných v pozn. 1), už nemáme nad biologickými doktrínami čisté nadšení, že byl právě uhozen hřebíček na hlavičku a my teď "hltáme pravdu po lžících" - víme, že vypovídají mnohem více o nás a povaze doby, jinak by se vůbec nedočkaly obecné akceptace.

Přímá zkušenost s živými organismy a odstup od doktrinální stránky přírodních i humanitních věd je velmi důležitý i z dalšího hlediska - rozdíly mezi lidmi a zvířaty často přetřásané v humanitních disciplínách se projeví jako doktrinální a arogantní, známe-li nějaké vyšší zvíře - teď lhostejno zda kocoura, papouška či třeba i čmeláka - z vlastní zkušenosti. Pochopitelně zde nechci propadat biologizujícím zjednodušením typu "člověk je zvíře jako každé jiné" - samozřejmě není - paviáni či včely si otázky po podstatě života zřejmě nekladou a zcela určitě je nediskutují na stránkách časopisů. Výklady mnoha slovutných filosofů o zvířatech dělají dojem, že nikdy žádné neviděli a připomínají aroganci někdejších traktátů o tom, že zatímco křesťané ve svobodě a duchovní plnosti následují Krista, pohané jsou beznadějně ve vleku svých pošetilých pověr a nízkých chtíčů. Je absurdní vidět kategorii "zvíře" jako cosi homogenního, zahrnujícího celou škálu od ploštěnek po šimpanze. Slýchám-li výklady o tom, jak zvíře je na rozdíl od člověka determinováno svým prostředím a jedná z nutnosti, zatímco člověk ze svobodného rozhodnutí, vždycky mne mrazí. Ne snad proto, že bych mnohem širší diapazon lidských možností a svobod oproti zvířecím neviděl, ale protože úsudky podobného typu otevírají doširoka dveře opačnému extrému, tvrdícímu, že i lidské stupně volnosti jsou téměř nulové a v determinaci jsme plně srovnatelní se zvířaty. O vědomých i nevědomých možnostech zvířat, ať už se to týká jejich tvarového a barevného sebevyjadřování, či jejich psychického života, se může český čtenář ve velmi kultivované formě poučit v knize švýcarského zoologa a myslitele Adolfa Portmanna Nové cesty biologie či v jeho dalších knihách (Biologie und Geist, Das Tier als soziales Wesen, Die Tiergestalt). Část vědomostí o zvířatech a jejich povaze se nedá ani beze zbytku verbalizovat, zejména ve formě kategorických soudů, a musí se "na vlastní kůži" zažít, podobně jako povahu řekněme Indie pochopíme až v Indii, nikoli z půlstránkové definice o tom, co to Indie je a v čem se bytostně liší od Evropy. Portmann velmi zásadně mluví i o významu jevové stránky živého světa, o něčem, co v "metafyzických" výkladech zcela ztrácí svou cenu - je typické, že kniha o rostlinách pro laiky je plna barevných fotografií, kdežto pro odborníky chemických formulí. Zatímco prostý lid si myslí, že podstatné je to, co vidí, zasvěcený ví, že podstatné je to skryté… Portmannova koncepce jevovou stránku živých bytostí velmi elegantně rehabilituje.

Humanitním vzdělancům bych přál zejména trpělivost a zájem se sledováním nějakého živého tvora, v nouzi třeba pelargónie v květináči či psíka v obývacím pokoji, raději však alespoň vhodných objektů na zahradě nebo v lese - cokoli od hub až po jeleny je velmi obohatí a poněkud obrní před spásnými pravdami všech typů.

Stanislav Komárek je profesorem na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Teologie&Společnost 6/2004