Úvod » Časopisy » Archiv » Teologie&Společnost 2004 » Obsah čísla 6/2004 » Jde mi o veřejnou a otevřenou komunikaci v církvi

Teologie&Společnost 6/2004 / Jde mi o veřejnou a otevřenou komunikaci v církvi

Jde mi o veřejnou a otevřenou komunikaci v církvi

Rozhovor s Václavem Umlaufem
Václav Umlauf

Václav Umlauf SJ (1960) absolvoval neoficiální filosofická a teologická studia v Praze a Brně, podílel se na disidentských aktivitách (zvl. samizdatových), v 80. letech vězněn, 90. léta v Brně aktivní v OF, poté absolvoval zahraniční studia (Londýn, Paříž). Od roku 1991 je členem jezuitského řádu. Koncem 90. let učil na biskupském gymnáziu a spolupracoval se Studentským centrem vysokoškoláků v Brně. V roce 2000 byl vysvěcen na kněze, dnes studuje na mnichovské Hochschule für Philosophie, je vydavatelem církevně schválených internetových učebnic náboženství (www.ucebnice.umlaufoviny.com), publicistou a mj. autorem knihy apokryfních povídek Rozmarné příběhy podle Nového zákona a filosofického eseje Evropské cesty k vlastnímu Já. Nakladatelství CDK chystá vydání jeho knihy o Kierkegaardovi.

Z tvé knihy apokryfů vyzařuje touha vidět život prvotní církve lidsky, bez dogmatických pouček a teologických spekulací. Jaké byly první sbory? Převládalo v nich hierarchické, nebo demokratické smýšlení?

Na situaci prvotní církve nelze mechanicky uplatnit moderní měřítka demokracie či současného hierarchického uspořádání církve. Obojí představuje výsledek tisíciletého dějinného procesu, který nelze retrospektivně uplatnit na sbory spravované prvními generacemi křesťanů. Přesto je otázka na místě. V apoštolské církvi panovala zásadní rovnost všech pokřtěných. K tomu jistě přispěl i fakt, že neznala kněžstvo v dnešním slova smyslu. Tehdejší služebníky známe pod různými jmény: představení, presbyteři, jáhni, jáhenky, episkopové či jen spolupracovníci. Jejich pravomoci se nedají jasně rozlišit. List Židům zná pouze jediné kněžství, a to Ježíšovo. Autor listu však Ježíše od kněžské třídy levitů oddělil, neboť "pocházel z jiného pokolení, z něhož nikdo nekonal službu u oltáře. Je dobře známo, že náš Pán pocházel z Judy, a u Mojžíše není zmínky o kněžích z tohoto pokolení" (Žd 7,13-14). Hierarchická služba v jeruzalémské svatyni, jejíž konec evangelia naznačují roztržením chrámové opony při Ježíšově smrti, ztratila u křesťanů své opodstatnění. Ježíšova oběť zrušila rozdíl mezi sakrálním a profánním: vykoupení lidstva se uskutečnilo nikoliv v chrámě, ale na obecním popravišti za městem. Tento fakt první církev hluboce prožila. Řecké slovo hiereus (kněz) označuje v Novém zákoně pouze starozákonní kněze a velekněze Ježíše (např. Žd 4,14). Je velmi výmluvné, že se tímto slovem označoval přeneseně i Boží lid (1 Petr 2,9) jako "královské kněžstvo" (hierateuma). Ježíš levitským knězem nebyl, starozákonní kněžstvo ztratilo význam Kristovou obětí, a proto jsou kněžími všichni pokřtění. Tak lze v kostce shrnout List Židům či První Petrův list. Křtem se všem věřícím dostává podílu na službě kněžské, prorocké a královské, což v katolické církvi rehabilitoval až II. vatikánský koncil. Ten však zároveň potvrdil historicky vzniklou a následně kodifikovanou strukturu "biskup-kněz-jáhen-laik" s římským biskupem jako Kristovým náměstkem v čele. Hierarchii v této podobě prvotní církev neznala.

Dá se přesněji určit charakter služeb v prvotní církvi?

Primát drží jednoznačně sbor Dvanácti a v něm osoba apoštola Petra. Apoštolové vkládáním rukou předávali pověření svým nástupcům, kteří vedli místní církve (Titus, Timoteus). Ostatní služby však nebyly organizovány centrálně, spíše se řídily zvyklostmi místních církví. Poslání ve sborech mělo funkcionální, a hlavně charismatický charakter. Díky výjimečnému daru ke službě věřící uznávali, že určitá osoba dostala od Ducha obdarování pro danou činnost. V apoštolské církvi proto neexistoval dualismus mezi klérem a laiky. Po letnicích Bůh rozšiřuje prorocký dar na všechny bez rozdílu: "A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení" (Sk 2,17). Petr cituje proroka Jóela jako důkaz, že vzniklo nové společenství, v němž zanikly staré rozdíly, zejména hierarchické a společenské. Ale nezapomeňme, že v centru evangelií stojí naprosto jednoznačně Kristovo vykupitelské dílo. Také apoštolské listy se věnují uspořádání sborů pouze okrajově. Následující generace musely vlivem pronásledování a herezí, zvláště gnóze, církev budovat i organizačně. Například mučedník Ignác z Antiochie (umučen v Římě asi roku 107) již mluví o trojstupňovém uspořádání služeb v církvi: biskup - kněz - jáhen. Zhruba od 5. století se všeobecně prosazuje jasný hierarchický model. Například moc klíčů daná Petrovi se začíná v západní církvi od 5. století chápat jako privilegium římského biskupa. Svatý Augustin (†430) ještě zdůrazňuje, že "moc svazovat a rozvazovat" (Mt 16,19), patří celé církvi. Jedno lze říci s určitostí: organizační uspořádání v církvi dostává po pádu římské říše teologické zdůvodnění, které nově interpretuje Ježíšovu zvěst vzhledem ke vzniklým úřadům a službám. Rozhodně by stálo za otázku, proč v této době zanikají proroci jako církevní struktura. Apoštol Pavel ještě považoval prorockou službu za nejvýznačnější poslání v církvi, hned po působení apoštolů (1 Kor 12,28).

Proč tedy vzniklo v církvi nové kněžstvo? Že by bez něj církev nepřežila? Pokud si dopřejeme zjednodušení, tak například v islámu kněžstvo jako takové vůbec neexistuje.

Ano, můžeme se ptát, proč dnes máme chrámy podobné jeruzalémskému a proč katoličtí kněží obětují v podivných oděvech připomínajících levitské úbory. Posun v chápání kněžské služby šel ale mnohem dál. Tridentský koncil (1545-1563) potvrzuje, že kněžství je založené a chtěné samotným Kristem, a proto tvoří nedílnou součást církevní identity jako jedna ze sedmi svátostí. Pochopitelně se tím myslí kněžství Nové smlouvy, protože kněží Starého zákona zanikli při zničení jeruzalémského chrámu Římany. Katolická církev při svěcení kněží cituje List Židům na důkaz kontinuity kněžské služby s velekněžstvím Ježíše Krista. Ale nesmíme vidět vývoj ministerií pouze negativně. Středověká společnost neznala jiný model výkonu moci než hierarchický, kdy se moc deleguje shora dolů. Navíc platí, že demokratický prvek rovnosti všech pokřtěných v rané církvi stále přetrvával. Například jmenování biskupů bylo záležitostí všech věřících, kteří po společné poradě vybrali nejlepšího kandidáta. Církevní otec Cyprián z Kartága (†258) zdůrazňuje, že volba biskupa musí proběhnout za přítomnosti místní církve. Jen místní věřící znají život každého kandidáta a jsou v ním v denním styku. Původní smysl ordinace biskupa je dán biblicky: místní společenství představuje snoubenku, biskup snoubence. A jako bez souhlasu snoubenky není možná svatba, tak bez souhlasu místní církve nelze ordinovat biskupa. Proto také 6. kánon chalcedonského koncilu říká, že každý biskup musí být svěcen pro určité společenství (místní církve nebo kláštera), jinak je jeho svěcení neplatné. Dnešní instituce světících biskupů a formálních biskupů svěcených pro dávno zaniklé diecéze ukazuje, že se tento princip v katolické církvi přestal dodržovat. Z nedávné doby známe i případy kontroverzního jmenování sídelních biskupů, s nimiž mnozí místní věřící zásadně nesouhlasili a dali to veřejně najevo. Vezměme i další příklad ducha otevřenosti v rané církvi. Nicejský koncil (325) v kánonu 19 ordinaci žen zakazuje: protože na ně nebyly vloženy ruce, ženy patří mezi laiky. Chalcedonský koncil (521) zase v kánonu 15 říká, že žena může být vysvěcena vkládáním rukou (cheirotoneisthai) na diakonku až po dosažení 40 let a teprve po důkladném přezkoumání. Neberme to jako protiřečení. Stále jsme blízko apoštolské doby, kdy ministeriální či služebné - nebo, chceteli, mocenské - funkce v církvi byly spíše charismatickým posláním a záležitostí převážně upravenou zvyky místních církví. Tehdy bylo společensky nemožné, aby do ženské části domu vstupoval cizí muž, proto církev potřebovala diákonky a uznávala tento stupeň svěcení také u žen. Přežila by raná církev bez kněží? Myslím, že otázka nemá smysl: dějinný vývoj šel směrem k hierarchii a "demokratická" rovnost všech kristovců před Bohem ustupovala v oficiální teologii do pozadí. To je jasně daný historický fakt.

Snad bychom od sebe měli oddělit dvě věci: hierarchizaci jako výraz vnitřního života církve a mocenské, politické či společenské důsledky hierarchizace.

Toto dělení se mi zdá naprosto oprávněné: respektuje duchovní princip oživující Kristovo společenství zevnitř a současně velmi dobře vystihuje politizaci rané církve. Klíčovým zlomem bylo oficiální uznání církve za císaře Konstantina ve 4. století. Církev se začíná formovat do podoby připomínající pyramidu císařské moci. Ideálem je církev, jež společně s císařem zajišťuje přímou Boží vládu nad vším lidem, čili teokracie. Pravoslavný východ obohacuje liturgii o odívání a rituály byzantského císařského dvora, včetně užívání imperiálních titulů. Mnohé v církvi pominulo, ale liturgická roucha a titulace hodnostářů zůstaly po tisíc let téměř beze změny. Autoritu v církvi začíná vykonávat hierarchicky organizovaný klérus. V latinské církvi se správa církve soustřeďuje od 11. století do rukou úředníků papežské kanceláře, tzv. kurie. To se promítlo i do uměleckého zobrazování Kristovy vlády. Symboly prvotního společenství Trpící služebník nebo Beránek obětovaný za hříchy světa - jsou vystřídány vyjádřením Božího majestátu. Ikony ukazují Krista kralujícího ve slávě, Soudce světa nebo Pána vesmíru. Zhoršené postavení laiků ve středověké církvi dokazuje například papežská bula Bonifáce VIII. nazvaná Clericis laicos (1296), kde papež praví doslova: "Minulost nás učí, že laikové byli vůči klerikům vždy nepřátelští. To nám také přesvědčivě dokazují nynější zkušenosti." Jsme v časech, kdy papežský stát obhajuje své mocenské zájmy proti světské moci "laických" králů. Když si mocní rozdělují svět, pak si neberou servítky: potřebují peníze, armádu, centrální organizaci a bezvýhradnou poslušnost.

Americký františkán Richard Rohr v jednom rozhovoru prohlásil: "Současná krize naší církve se zrodila už ve čtvrtém století, kdy křesťané dopustili, aby byla přetvořena k obrazu římského impéria." Souhlasíš s jeho názorem?

Jen do jisté míry. Krvavé pronásledování rané církve jistě zanechalo v kolektivní paměti věřících nesmazatelné stopy. Křesťané měli zcela určitě po dlouhou dobu zásadní odstup od římského impéria. Proto došlo na Západě k oddělení duchovní a světské moci. Bez něj by byla moderní demokracie nemyslitelná. Dynamika směřování k hierarchii byla i vnitřní, tedy čistě církevní. Vždyť hierarchické uspořádání se formuje v době krutého pronásledování ve 3. až 4. století, kdy církev neměla absolutně žádnou světskou moc. A nezapomeňme, že mocenská úloha církve byla do jisté míry dána i historickou nutností. Po zániku Římské říše přebrala církev civilizační a správní úkoly, zejména na Západě. To se neobešlo bez pevné organizace, kde hrál zásadní a dominantní úlohu pouze klérus, který měl alespoň nějaké vzdělání. Proto lze spolehlivě datovat nástup mocensky pojaté klerikalizace právě od pádu Římské říše. Dnes tolik kritizovaná hierarchie se však zásadním způsobem přičinila o zcivilizování barbarské a rozvrácené Evropy raného středověku, což bychom neměli přehlédnout. A evangelizace se nedělala jen mečem, ale i duchem. Vždyť k hierarchii patřili i iroskotští mniši evangelizující Německo či patroni Evropy jako svatý Benedikt, svatí Cyril a Metoděj.

Pokud byla důvodem budování "pyramidy císařské moci" i potřeba lépe organizovat stále narůstající počet věřících, nestálo by za to dnes - kdy alespoň v Evropě počet věřících klesá - usilovat o znovuoživení některých demokratických principů z doby před nástupem klerikalizace?

Ano, vedoucí úloha církve ve společnosti představuje dnes stejně utopický koncept jako její komunistická varianta. A nejde jen o konflikt mezi demokratickým a hierarchickým pojetím vlády. Demokratický stát usilující o obecný blahobyt a sociální zajištění na sebe přebral mnohé humanitární úkoly. Církev nemusí a dnes už ani nemůže suplovat státní instituce. Proto by neměla fungovat na způsob státní byrokracie, i když se tomu v mnohých případech nevyhne. Jenže konzistoriálního mamuta starého tisíc let jen těžko předěláte na něco pohyblivějšího. Zvláště, když se srazíte se zájmem vlivných skupin, i laických. Jen se podívejte, kolik laiků dnes pracuje na každém biskupství. Rozhodně nechtějí přijít o svůj chléb zajištěný autoritativním výkonem církevní moci, centrálního rozhodování, přidělování peněz a zakázek všeho druhu. Na druhou stranu musíme v církvi s výrazem "demokratický" zacházet opatrně. Církev nestojí na demokratických zásadách. O vykupitelském díle jsme nehlasovali a dějiny spásy nelze revokovat nějakým plebiscitem. S Bohem nelze diskutovat jako v parlamentu. Přesto by se do církve měl vrátit původní smysl řecké demokracie dané jako isonomia, tedy rovnost před zákonem. Tímto zákonem je skutečnost Božího vykoupení a našeho nezaslouženého ospravedlnění. Jsme si všichni rovni ve všeobecném kněžství daném křtem.

Jak lze podle tebe skloubit řecké pojetí demokracie s dnešní katolickou církví?

Křesťansky aplikovaná isonomia není abstraktní pojem. Řekové se veřejně scházeli na agoře, kde se vzájemně přesvědčovali nikoliv silou, mocenským postavením či tradicí, ale rozumnými argumenty. Stejně postupoval Pavel při své přednášce v Aténách, když víru v Krista obhajoval na Areopagu (Sk 17,19). Víra a rozum patří k sobě, což církev oficiálně potvrzuje již odnepaměti. To jsou staré a známé věci. Jde mi v řeckém pojetí rovnosti před zákonem o něco jiného, co se dnes v katolické církvi hodně přehlíží: o veřejný charakter komunikace a vzájemného přesvědčování bez mocenského nátlaku. Rovnost v Kristu se realizuje skrze sílu slova, které hájí hluboce přesvědčení a rozumní věřící. Takovým lidem se naslouchá i dnes, ve věku mediálního šumu a globálního žvanění o ničem. V křesťansky pojaté isonomii spatřuji možnost nové "demokratizace", která ze středověké a novověké církve postupně vymizela vinou přepjaté klerikalizace, často sledující zájmy různých vlivných skupin. Například politické zájmy habsburského trůnu spojeného s oltářem zmizely; ale jejich místo vyplnily v katolické hierarchii jiné skupiny, tentokrát s čistě interními zájmy. Konkrétní obsah rozhodování se změnil, ale tajnůstkářská forma zůstala stejná. Vadí mi to, ale nejsem idealista. Kde je reálná moc a kde se musí rozhodovat, tam nutně bude panovat i nevyhnutelný střet zájmů. A rozhodně si nemyslím, že jsme v církvi klesli na korupční úroveň české správy veřejných věcí a zdejšího politického rozhodování. Problém vidím v tom, jak učinit rozhodovací procesy v církvi transparentními a katolicky, tedy všeobecně ospravedlnitelnými.

Znovu se vracím k tvé knížce apokryfů. Prvotní církev neměla nouzi o spory a hádky. Vše bylo veřejné. Dnes si média draze platí specialisty na interní spory ve Vatikánu.

Dnes zná veřejnost hlavně církevní skandály, protože o to se spolehlivě stará svobodný a zvědavý tisk. Občas se dočteme i o postoji papeže Jana Pavla II. k různým politickým a humanitárním problémům. Pokud si někdo chce udělat objektivní obrázek o mediaci vnitrocírkevního dění, pak mu doporučuji četbu oficiálního deníku L'Osservatore Romano cenzurovaného Svatým stolcem. Ale teď už vážně. Do současné církve bychom měli vrátit otevřenost a upřímnost ve vztahu k učitelskému úřadu a k hierarchickému výkonu moci. Prvotní církev jde příkladem. Obrácený a pokřtěný Pavel otevřeně kritizoval pokrytectví samotné hlavy církve (Gal 2,14). Židovsky vychovaný Petr se v Antiochii styděl setkávat s křesťany z pohanství a až Pavlovo veřejné pokárání zabránilo, aby se zřejmý nešvar stal tehdejší církevní normou. Snaha o kritický a zkoumavý dialog nestojí v zásadním konfliktu s hierarchickým vedením. Ale někdy je dílčí konflikt nevyhnutelný, protože narazíme na všudypřítomné zájmy a na odlišná přesvědčení míněná často upřímně a nezištně. Ale pojďme zpět k biblickému sporu. Pavel nezpochybnil Petrovu autoritu, ale připomněl mu některé zásadní důsledky plynoucí z ospravedlnění vírou. Židovské náboženské předpisy (hlavně obřízka) přestaly být všeobecně platné, protože univerzalita spásy přesáhla jeden národ a jeho náboženskou tradici. Úzkoprsý Petr to nechtěl vidět. Tuto univerzalitu podporuje i řecké pojetí rozumné správy veřejných věcí, i když pochopitelně na odlišných principech. Přesto vidím jeden společný jmenovatel: autorita služebného kněžství musí spočívat na společně uznávaném základu a hodnotách. Ty zde nejsou dány v nějakém hotovém stavu jednou provždy: jejich smysl se musí stále znovu hledat a vykládat - stejně jako tajemství Božího království, které už je mezi námi. Ježíšův radikální výklad Tóry a jeho novátorské pojetí víry v Otcovu lásku se staly zásadní výzvou pro všechny jeho následovníky. Právě kvůli výkladu tradice se dostal tento laik z Nazaretu do křížku s židovskou veleradou, tehdy velmi váženým a velmi ortodoxním spolkem. Ten rozhodně nevynikal průzračností: sanhedrin odsoudil Ježíše k smrti v neveřejném procesu svolaném v noci.

V čem je tedy dnešní církev jiná než ta prvotní? Co nám schází do jejího ducha?

V něčem je jiná, v něčem stále stejná. Nemá valný smysl kritizovat historický vývoj kněžské služby či hierarchického výkonu moci. Jde o to, najít její smysl pro dnešek. Mnozí věřící cítí, že do prvotního ducha nám v poslední době mnohé schází. Například výkon učitelského úřadu za pontifikátu Jana Pavla II. přinesl mnohým věřícím, laickým i služebným, nemalé konflikty svědomí. Poprvé v historii je použita kategorie definitivní a neměnné nauky tedy to, co běžně známe pod pojmem papežská neomylnost nikoliv v otázkách dogmatických, ale disciplinárních (zákaz svěcení žen) a morálních (odsouzení potratu a eutanázie). Problémem není v mnohých případech věcný obsah, ale forma prohlášení. V historii církve nelze najít k této podobě jednoznačný precedens. Zvykli jsme si v katolické církvi nemluvit do toho, co se děje mimo okruh naší působnosti. Horší je, že mlčí i mnozí biskupové, kteří soukromě pronášejí oprávněné námitky a obávají se negativních důsledků nynějšího vývoje. Odkazuji na své zkušenosti z Francie, kde se někteří pastýři nebojí mluvit tam, kde to jde. Svým mlčením episkopové nepřímo potvrzují zásadní rozhodnutí běžného učitelského úřadu, kdy hlava církve mluví v prohlášeních rázu "definitivních a neměnných pravd" jménem celého biskupského sboru. Zdá se mi, že mlčení je částečně chtěné i oficiálně. Připomínky biskupských synod, kdy laici i kněží vyjadřují mínění odlišná od oficiální linie, mají být podle nových směrnic pro biskupy cenzurovány.

Můžeš jmenovat nějaké konkrétní dokumenty ze současnosti, které problematizují komunitní a otevřený charakter církevního společenství?

Velkým problémem se stalo například tzv. Professio fidei, tedy "Vyznání víry". Dnes je povinné nejen pro biskupy, ale i pro kandidáty kněžského a jáhenského svěcení a pro laické vyučující teologie. V roce 1989 k němu přibyly dodatky, které rozšiřují poslušnost učitelskému úřadu církve v oblasti morální a věroučné. Český překlad "Vyznání" byl Římem schválen v roce 2000 a jeho podpis se stal závaznou podmínkou pro přijetí jáhenského a kněžského svěcení. Pod hrozbou trestu se vyžaduje poslušnost encyklikám, v nichž je určitá nauka prohlášena za definitivní. To v bývalé přísaze nebylo. Je charakteristické, že přísaha a připojený komentář upravující kodex kanonického práva (Ad tuendam fidem, 1998) nikde nezmiňuje poslušnost vůči "vědomí vlastní odpovědnosti" (propriae responsabilitatis conscii), které vyžaduje ustanovení kánonu 212, § 1. Poslušnost k vydaným encyklikám přechází mlčením kanonicky, tedy právně kodifikovaný závazek k osobně prožívané a uznané pravdě. Důstojnost osobního svědomí byla velkým výdobytkem II. vatikánského koncilu, kterou církevní zákoník z roku 1983 právně zakotvuje. Nová přísaha kolidovala s církevním právem, na což upozornila i samotná encyklika. Cituji doslova: "Avšak druhý odstavec, v kterém je řečeno: ,Pevně přijímám a uznávám také všechny jednotlivé pravdy nauky o víře a mravech, které církev předkládá definitivním způsobem', nemá náležitou odezvu v žádném kánonu v kodexech katolické církve." (Ad tuendam fidem, čl. 3). Proto bylo nutno upravit i do té doby platný církevní zákoník z roku 1983 v příslušných paragrafech, které kodifikují novou přísahu.

Není příznačné, že hodnotu svědomí hájil na koncilu právě kardinál Beran, pražský arcibiskup vyhnaný ze země totalitní mocí?

Proto také o celé věci mluvím. Z hlediska dějinné zkušenosti české církve jde o vážný a zásadní problém, o němž by se mělo veřejně diskutovat - přinejmenším od Husovy rehabilitace jako upřímně smýšlejícího katolíka, který chtěl podle své nejlepší vůle, přesvědčení a svědomí reformovat církev. Srovnáme-li výše uvedené příklady s významem svědomí v moderním pojetí lidských práv garantovaným například v Chartě lidských práv či v Evropské ústavě, pak musíme konstatovat, že zmíněné encykliky staví především na úředně vyžadované poslušnosti vůči církevním nařízením. A navíc: tento konflikt předpisů a svědomí není v současné církvi oficiálním tématem k debatě. Přísaha Professio fidei nahradila starší formulaci platnou od roku 1967, kde se přísahalo pouze na Krédo a na mariánská dogmata - tedy na naprosto základní pravdy katolické víry. Smutnou analogii k nové úpravě tvoří tzv. "antimodernistická přísaha", kterou zavedl Pius X. v roce 1910 a zrušil až druhý vatikánský koncil v roce 1967. Vezměme příklad nejmenovaných kněží (které znám), kteří v roce 1966 odmítli podepsat antimodernistickou přísahu. Byli církvi nevěrní, nebo naopak prorocky prozíraví? Například němečtí biskupové berou problém nového "Vyznání víry" velmi vážně. Pokud vím, již patnáct let nejsou schopni problematické články nové přísahy věrně přeložit, i když jim Řím "správný" překlad promptně nabídl. Pod rouškou lingvistických potíží dávají tamější biskupové najevo, co si o celé věci kolektivně myslí. Jiným kamenem úrazu je instrukce Kongregace pro nauku víry Donum veritatis (1990). Ta zavazuje teology poslušností i vůči naukám, které ještě nejsou vyhlášeny s definitivní platností. Pokud s nimi jednotlivci nejsou ve svém svědomí smířeni, mají dát své námitky najevo příslušné církevní autoritě, a pak se mají mlčky podřídit. Podobným duchem se nesou i nové instrukce, které zpřísňují dozor nad církví kontrolovanými sdělovacími prostředky a připomínají biskupům jejich pravomoci a povinnosti při kontrole médií.

Často je slyšet obava laiků, že nemají dost prostoru pro své názory. V některých západních církvích našla svůj výraz i v jakési téměř organizované opozici (např. hnutí Wir sind Kirche). Je jejich obava oprávněná?

Nechme mluvit nedávný dokument o spolupráci kněží a laiků z roku 1997, jde o instrukci vydanou Kongregací pro klérus, jež nese název "K některým otázkám o spolupráci laiků při kněžské službě". Najdete ji na webových stránkách Vatikánu a zabývá se spíše praktickými otázkami. Teologie laikátu je vyřešena odkazem na encykliku Christifideles laici (1988). Jistě, jde pouze o veřejné sdělení pro klérus, a nikoliv o encykliku pro všechny věřící. Biskupům a kněžím se připomínají jejich pravomoci, přičemž laici i vysvěcení diákoni nemají volební právo v diecézní kněžské radě. Ve farnostech mají laici pouze poradní hlas. Bez schválení kněze je rozhodnutí farní rady neplatné. Laikům není dovoleno kázat, pokud eucharistii vysluhuje kněz. Pokud pastorační asistentky či asistenti slouží bohoslužbu slova a vedou shromáždění, pak se jim zakazuje nosit liturgický oděv, používaný knězem. O novozákonním duchu bratrské jednoty se toho v instrukci moc nedočteme, spíše o mocenském postavení kněží vůči laikům. Instrukce jasně odlišuje ministeriální služby od liturgie pořádané laiky. To je samo o sobě v pořádku. Vztah mezi laiky a klérem není utvářen ani demokraticky, ani monarchisticky, ani konfrontačně tržně, ani sociologicky funkcionálně. Problém vidím jinde - v nedostatku společné vůle ke hledání duchovního a institucionálního základu soužití kléru a laiků. A pokud tato vůle existuje, málo se odráží v praktickém životě církve - viz zmíněná "instrukce". Obava mnohých hierarchů, že je aktivní laici postupně odsunou na vedlejší kolej, není důstojným motivem k jednání. Prvotní církev motivovala především odvaha k novým věcem, nikoliv strach a útěk do stále se zmenšujícího klerikálního ghetta. Nemyslím si, že by se apoštol Pavel nadchl pro model církve jako skanzenu přežilých tradic, což se začíná stále více prosazovat zejména v Evropě. Apoštol národů vyvedl církev ze zajetí židovských zvyklostí a dal jí světový charakter. Živá a sebevědomá církev v Asii či v Africe by se mu jistě líbila, o tom jsem přesvědčen.

Jak by se daly uplatnit demokratické prvky - například v případě, že laici s něčím "seshora" nesouhlasí? Jakou roli přitom hraje otázka církevní autority?

Ve světě i u nás pozorujeme jasnou krizi církevní autority, a to ve dvou směrech. Na jedné straně stojí mnohá konzervativní hnutí, jež vynášejí svou věrnost církvi až do nebes, a přitom pod rouškou poslušnosti uskutečňují své vlastní záměry a cíle. Pokud je některý biskup veřejně napomene, většinou si stejně dál dělají, co chtějí. Vždyť staví na vlastních základech pravověrnosti a jiné výklady víry nepřipouštějí. Udělali si z církevní autority zlaté tele podle vlastního obrazu, pilně se mu klanějí a totéž autoritářsky vyžadují i od ostatních. S úsměvem pozoruji, jak dobře se čeští a moravští pravověrci naučili za těch pár let demokracie mediálně harašit. Na opačném pólu vládne mlčení a útěk do soukromí. Mnozí laici se dnes kněží na mnohé věci raději ani neptají. Bojí se, že by mnohdy dostali odpověď, s níž ve svědomí nesouhlasí - například v oblasti sexuální etiky. Často si myslí, že kněží jsou natolik vzdáleni normálnímu životu, že stejně nemá cenu se jich na cokoliv ptát. Nebo jim dávají stereotypní informace a dostávají naučené odpovědi: banalita střídá banalitu. Tím se v církvi ustavuje mlčení a přetvářka. Ježíš se naopak farizejů a zákoníků veřejně ptal na podstatné věci, které nedovedli správně či jednoznačně vyložit. Jeho otázky se už nedaly odbýt naučenými odpověďmi omílanými pořád dokola. Svědomí mu ukládalo, aby kněžím a všemu lidu nově ukazoval smysl Mojžíšova zákona. Meditace evangelií ukazuje zajímavý styl Ježíšovy pedagogiky, který ladí s pojmem otevřené komunikace a přesvědčování. Laik z Nazareta prakticky uskutečňoval isonomii, o kterou mi jde. Při obhajobě svého učení před veleknězem Kaifášem trvá na faktu, že svou nauku šířil vždy veřejně a že mluvil otevřeně ke všem věřícím: "Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagóze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem neříkal tajně" (J 18,20). Tajně naopak jednala velerada, jak to měla ve zvyku. Současná hierarchie jde v mnohém stejným směrem jako tehdejší vrcholné grémium židovství. To je nepříjemné pro věřící, nepochopitelné pro širší veřejnost a nepřijatelné pro demokratickou a otevřenou společnost Západu. Zde má své místo koncept křesťanské isonomie. Fakt nezaslouženého vykoupení nás srovnal do jedné řady a křtem jsme byli naroubování do společenství, kde se již realizuje vykoupení. Vůči této základní rovnosti všech lidí v hříchu a vůči existenci ospravedlněných křesťanů v Kristově těle jsou všechny ostatní rozdíly druhotné. Naučme se i my v katolické církvi veřejně ptát, po vzoru našeho Pána. Veďme kněze a biskupy k tomu, aby jasně odpovídali na palčivé problémy církve a společnosti: "Vaše slovo buď ,ano, ano - ne, ne'; co je nad to, je ze zlého" (Mt 5,37). Důležité věci se musí umět vyjádřit jasně a jednoznačně. A máme právo tuto jasnost a jednoznačnost od církevní hierarchie požadovat.

Bojím se, zda nejde o pouhé ideály bez praktického dopadu...

Rozhodně ne. Naučme se dokumentovat jednání z diecézních kněžských rad i z farních rad, abychom viděli kontinuitu církevního rozhodování a argumentace. Vybudujme fóra (třeba na internetu), kde budeme mínění biskupů a kněží rozebírat a komentovat. Pokud se biskupů nebudeme ptát, pak mohou mlčet i tehdy, kdy mají mluvit naším jménem. Pak za jejich rozhodnutí neseme nepřímou odpovědnost i my. Jak mohou znát smýšlení Božího lidu, když jim je nikdo neřekne? Za laiky by neměly mluvit jen vybrané skupiny církevního sněmu, popřípadě laičtí pracovníci na biskupském ordinariátu. Boží lid jsme i my ostatní. Když budeme tlumočit biskupům naše mínění, získají jistotu, že doopravdy zastupují místní církev. A budou předávat náš sensus fidei, náš smysl pro žitou víru dál, na vyšší místa - církevní i politická. A pokud budou tlumočit rozdílný názor od našeho (na který mají právo), měli by veřejně vysvětlit, proč tak učinili. Mají odpovědnost i vzhledem k nám, nejen k Římu. Oficiální církevní media k dispozici jsou, třeba Katolický týdeník. Máme morální právo i praktickou povinnost, abychom znali mínění sídelního biskupa k otázkám pro nás důležitým. Vždyť vysvětlujeme postoj církve ostatním, i nevěřícím. V otevřené komunikaci, kritice a vysvětlování důvodů k tomu či onomu postoji vidím dnešní smysl toho, co prvotní církev nazývá koinónia nebo communio, tedy sesterské a bratrské společenství lásky, služby a odpovědnosti, z podstaty věci nedělitelné mezi laiky a klérus.

Působíš od roku 1993 převážně v cizině. Jak odsud vidíš situaci české církve po revoluci roku 1989?

Druhý vatikánský koncil nás přímo neovlivnil, a dlouhá léta komunismu zanechala v naší církvi nesmazatelné stopy. Po sametové revoluci mnozí věřící podlehli tomu, co bych nazval normalizačním smýšlením v církvi. Svou osobní víru a morální zásady si budují sami a oficiální linii komentují spíše vtipem a ironií. Máme něco jako církevní Kreml na jedné straně a apatický, leč chytrý a vtipný lid Boží na straně druhé. Na opačném pólu stojí zarputilí vizionáři sdružení kolem ultrakonzervativních časopisů, které udatně hájí katolický skanzen 19. století. Energie jim nechybí, zato vtip a humor. Schizofrenii mezi teorií a praxí nepřímo podporují i biskupové, protože se věřících ptají na jejich názory jen velmi neochotně. Zejména pokud tuší, že by jim odpovědi mohly přinést nějaké následné nepříjemnosti. Obě strany pak žijí podle hesla "dělejme, že to funguje". To je čistý farizeismus, který rozkládá církev zevnitř morálně i duchovně. Přitom lidé, ani ti mimo církev, nejsou slepí. Vlivem desetiletí prožitých v prolhaném systému mají na veřejnou lež a přetvářku spolehlivá tykadla. Jistěže nemluvím o těch věřících a kléru, kteří ve svém svědomí necítí žádný problém. Ale dobře vím, že tomu tak není u všech. Další problém vidím také u katolíků, kteří se o dění v církvi živě zajímají, ale stylem fotbalového diváka. Biskupy ocejchují na progresivní a na konzervativní, a pak převedou dění v církvi na osobní spory v biskupské konferenci. Tím se pasují do klubu jakýchsi zasvěcenců, kteří "dobře ví, jak v to hierarchické církvi chodí". Toto falešné propojování problémů s osobami vede k mylné domněnce, že k naplnění veřejné angažovanosti stačí verbálně podporovat "svého" biskupa. Jenže církev není fotbalový zápas dvou biskupských jedenáctek, konzervativní a progresivní, na které hledíme z tribuny. Za církev kopeme všichni. Věřící musí "být církví", to je jejich poslání dané křtem. Osobní odpovědnost za církev nelze primárně delegovat ani kněze ani na biskupy, protože Kristus nás spojil do jednoho tajemného těla. My katolíci z něj vidíme spíše jeho božskou hlavu, učící ústa a pilně naslouchající uši. Proto jsme málo církví ve smyslu společně komunikované a sdílené odpovědnosti.

Rozhovor připravil Jan Mazanec

Teologie&Společnost 6/2004