Úvod » Časopisy » Archiv » Teologie&Společnost 2004 » Obsah čísla 6/2004 » Dějiny – teorie – kritika, č. 1, 2004

Teologie&Společnost 6/2004 / Dějiny – teorie – kritika, č. 1, 2004

Dějiny – teorie – kritika, č. 1, 2004

Dějiny - teorie - kritika, č. 1, 2004, Masarykův ústav Akademie věd ČR ve spolupráci s Výzkumným centrem pro dějiny vědy, společným pracovištěm Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy v Praze

Nový časopis Dějiny - teorie - kritika, vydávaný Masarykovým ústavem AV ČR a Výzkumným centrem pro dějiny vědy, jehož první číslo vyšlo na podzim 2004, vypadá velice slibně. Jeho redaktoři (Ivan Šedivý a Martin Nodl) slíbili v editorialu kritickou reflexi domácího dějepisectví ve vztahu k poválečnému vývoji západoevropské a americké historiografie, kultivovanou kritiku a interdisciplinaritu v rámci sociálních věd. Škoda, že v poměrně reprezentativním výčtu chybí např. religionistika; teologie je už Popelkou, s níž nikdo na plese nepočítá. Mírně provokativní úmysly jsou čitelné již z názvů rubrik, v nichž vedle ústředních "Studií a esejů" zaujímají významné místo "Diskuse a rozepře". Editorům se zdá, že je třeba otevřít nový prostor pro domácí spory, které by vedly ke kulatým stolům či diskusním fórům. Ambiciózní cíl, který však není nereálný u vědomí skutečnosti, kolik osobností se věnuje v České republice historii a sociálním vědám a kolik z nich přichází s novými podněty ze zahraničních studií. Též: Kdo by u požadavku mezioborové spolupráce nevzpomněl Analles, vzor všech dějepisců a současně již stereotypní sen těch, kteří touží přesáhnout hranice svého oboru, vlastní metodologie, země i jazyka!

I proto nepřekvapí, že tři základní texty prvního čísla jsou věnovány především Francii a interpretacím francouzských dějin. Pilotní, filosoficky laděný článek Bedřicha Loewensteina, nestora novějších německých a českých dějin, který působil v 80. a 90. letech na Svobodné univerzitě v Berlíně, ukazuje hloubku dvou významných procesuálních pojmů, s nimiž se zachází velmi povrchně, totiž pozitivismu a liberalismu. Na dvou významných příkladech, Augustu Comtovi a Johnu S. Millovi, přitom ukazuje rozdíly mezi francouzským a anglosaským pojetím historických faktů a vůbec významu historie pro společnost. Jeho závěry mají psychologizující povahu a jsou ve svých soudech, především nad comtovskou a marxistickou "profétií", dosti tvrdé: "Historiografie v užším smyslu nesplnila velké do ní vkládané naděje, totiž dodat pomocí vědeckých metod exaktní výpovědi o dosavadní kariéře velkosubjektu lidstva a vyvodit z nich bezpečné hodnoty, ne-li direktivy pro přítomné jednání. Institucionalizovaná historie v praxi většinou upadla do samoúčelu akademického bádání a vyučování; podle okolností sloužila národním klišé a vnášela je do odlišně strukturované minulosti." Citát by mohl být použit i v editorialu jako "negativní obraz". Časopisy nevznikají pouze z "pozitivních" důvodů, ale též z pocitu dluhu a z nutnosti vymezení.

Druhým zásadním textem je přehled francouzských výkladů Francouzské revoluce z pera Daniely Tinkové, jejíž účast na novém podniku je velmi výrazná, soudě též z recenzní rubriky. Její článek o revolucích (neboť se zdá, že nebyla jedna Velká Revoluce, ale hned několik) má výrazně pedagogickou povahu - to však není míněno kriticky, právě naopak! Na konzervativním, liberálním, republikánském, socialistickém (soboulovsky komunistickém) a furetovském paradigmatu lze ukázat nejen výkladovou rozmanitost, ale též vztah "politiky a historie", respektive závislost dějepisectví a dějepisců na společenských poměrech i velkých ideologiích. Ondřej Matějka v podobném rozkrývání tohoto citlivého vztahu pokračuje, a to na příkladu "národního hrdiny a historiografického symbolu" Marca Blocha a jeho posmrtném příběhu, jenž je málem stejně zajímavý jako jeho příběh životní. Opravdu potřebný vhled do válečné a poválečné Francie je současně sondou do způsobu francouzských debat o válečném francouzském odboji a sondou do vztahů mezi velkými osobnostmi francouzské vědy. Nemůže být pochyb o tom, že právě takový vhled bychom uvítali i do českých válečných a poválečných poměrů, i když by jeho vyznění bylo o něco pochmurnější, než je tomu v případě francouzských reálií. Též si neodpustím moralitu: Dobře, že má Francie a její dějepisectví svého Blocha, když má svého Soboula…

Ve zmíněných "Diskusích a rozepřích" čtenáře nepochybně zaujmou úvahy Miloše Havelky a vždy poněkud nazlobeného Dušana Třeštíka, které mají přes svou různost společné téma paměti a historie. Podle Havelky formy a síla paměti jsou až příliš podrobovány politicko-ideovému zájmu, což dokládá na česko-německých vztazích v posledních desetiletích. Čechové zapomínají na základní devízu Františka Palackého, který mluvil nejen o potýkání s Němci, ale též o plodném stýkání s nimi, a Němci zapomínají na svou neochotu soužití s Čechy před druhou světovou válkou i na svůj podíl při Hitlerově rozbití meziválečného Československa. Třeštík zase připomíná na obecnější rovině rozdrobení "velkých" národních pamětí na pluralitní a do jisté míry "alternativní" dějiny, které jsou neseny vzpourou malých lidí proti velkým dějinám a rovněž vzpourou okrajových skupin proti dějinám majoritním. Diskusi, po níž časopis volá, možná vyprovokují Třeštíkova tvrzení, že dějiny se nyní "šíleně zrychlily", že "dějiny se oddělily od budoucnosti", že někteří historikové vedou pouze "ústupové boje" před velkým "boomem" historie. (Pro čtenáře T&S není možná bez zajímavosti upozornit na Třeštíkův Zápisník v pátém čísle Dějin a současnosti, který je z velké části věnován "debatě o Pánu Bohu" v evropské ústavě a evropskému "novopohanství".)

Každý časopis je především dlouhodobým projektem a takřka maratónským závodem. Nelze proto nepopřát těm, kteří zahájili vydávání DTK, aby měli dostatek trpělivosti a odvahy dodržet stanovené úkoly. Čas určitě prokáže, zda bylo potřeba této teoretické platformy a - mám-li parafrázovat Jiřího Suchého - "zda trocha teorie někoho zabije".

Jiří Hanuš

Teologie&Společnost 6/2004