Úvod » Časopisy » Archiv » Teologie&Společnost 2005 » Obsah čísla 1/2005 » Jidáš – příběh zrádce

Teologie&Společnost 1/2005 / Jidáš – příběh zrádce

Jidáš – příběh zrádce

Jan Fingerland

Můžeme se řečnicky otázat, jaké jméno má zrádce? Otázka je to však zbytečná, už dva tisíce let mají všichni zrádci jedno společné jméno - Jidáš. Je to paradoxní, ale tak jako příběh Ježíše, tak i příběh Jidáše patří ke konstitutivním mýtům naší kultury. Jidáš je stejně prokletý jako Kain. Znají ho i ti, kdo v životě nevzali do ruky bibli. Co o něm ale víme? Dost málo, a zároveň překvapivě mnoho, připustíme-li ovšem spekulace, analogie a jistou dávku imaginace.

Nejstarším zdrojem údajů o Jidášovi jsou samozřejmě knihy Nového zákona, především všechna čtyři evangelia. O Jidášově dětství neříkají prakticky nic, dozvídáme se jen jméno jeho otce Šimona. Sám Jidáš se v příběhu objevuje již jako jeden z Ježíšových učedníků. Byl dokonce jedním z předních členů Ježíšovy skupiny, byl mu svěřen úkol pokladníka. Evangelisté jej navzdory tomu představují jako špatného člověka, který zradil svého učitele a přítele. Pozoruhodné je, že i podle evangelií Ježíš předem rozeznal Jidášův úmysl. Dal samotnému Jidášovi (a snad také dalšímu apoštolu) najevo, že o jeho záměru ví. Jidáš přesto ve zradě pokračoval a šel za "velekněžími" s nabídkou, že jim Ježíše vydá. Jeho zrada spočívala v tom, že v Getsemanské zahradě u Jeruzaléma přistoupil k Ježíšovi a políbil ho. Možná jej tak označil pochopům - byť se sám Ježíš podivuje: "Denně jsem sedával v chrámě, a nezmocnili jste mě".

Ježíš se pak podle evangelií dostal před židovský sanhedrin a poté ho soudili i představitelé římské moci, kteří jej poslali na kříž. Když byl Ježíš popraven, v Jidášovi se hnulo svědomí, vrátil svou odměnu a spáchal sebevraždu.

Ejhle člověk

Jeho skutečné jméno bylo vlastně Juda. Toto starozákonní jméno znamená něco jako "chvála Bohu" či "slavme Boha", což v kontextu příběhu o Jidášem zrazeném bohočlověku Ježíšovi nepostrádá ironii. V prvním století ovšem šlo o běžné židovské jméno, nosili jej hned dva z Ježíšových učedníků. V řečtině, v níž byla evangelia napsána, jeho jméno znělo Iúdas - a odtud český Jidáš, slovenský Judáš, anglický Judas a tak dále.

Větší problém je s jeho přízviskem Iškariotský. Není dones jasné, co znamenalo. Nebylo to určitě jméno po otci, o němž víme, že se jmenoval Šimon. Podle některých názorů mohlo jít o zkomoleninu slova sikaria. To by znamenalo, že před apoštolátem patřil k sektě sikariů či zélótů, kteří patřili k zastáncům ozbrojeného odboje proti Římanům. Také může jít o řeckou zkomoleninu původně aramejského šakaria, tedy lhář. To by předpokládalo spíše dodatečné odlišení Judy "zrádce" od apoštola Judy zvaného "bratr Páně".

Podle třetího obvyklého výkladu Iškariot znamená hebrejské iš Kariot, tedy "muže z Kariotu". Kariot bylo město na jihu země, v Judeji nedaleko Hebronu. To by znamenalo, že Jidáš by jako jediný z apoštolů nepocházel z Galileje na severu, měl by jiný přízvuk, jiné zvyky a zřejmě i jiné povolání a povahu. Lidé ze severu byli rybáři a řemeslníci, kterým se přičítala určitá horkokrevnost, nerozvážnost, nebo snad i lehkomyslnost. Jidáš mohl být zemědělec, tedy člověk spíše rozvážný až konzervativní. (Také Kain byl zemědělec, zatímco Ábel se živil "svobodným" pastevectvím.) Jidášova usedlejší "zemědělská" povaha jej mohla také předurčit pro jeho funkci v Ježíšově skupině - byla mu byla svěřena společná pokladna, ze které se pravděpodobně platila obživa nejen skupiny učedníků, ale i mnoha dalších lidí, kteří se k nim připojovali. K penězům měl osobitý vztah, evangelia jej obviňují z lakomství nebo dokonce zlodějství. Evangelisté kupříkladu popisují, jak se Jidáš postavil proti tomu, když chtěla jedna žena (podle Janova evangelia to byla Lazarova sestra Marta) pomazat Ježíše drahým olejem. Jidáš navrhnul, aby se mast prodala a peníze rozdaly chudým. Nevedl ho k tomu ale ohled na nuzné, chtěl - opět podle evangelisty Jana - utržené peníze ukrást. Touha po penězích ho také nakonec podle Nového zákona dovedla až ke zradě.

Otázka viny

Jedna z nejpodstatnějších, ale také nejtemnějších otázek, které se v souvislosti s Jidášem objevují, se netýká jeho původu, ale důvodů jeho (zlo)činu. Jidáše ke zradě nikdo nepřemlouval ani nenutil, sám vyvinul iniciativu a šel nabídnout své služby židovské veleradě.

Autoři a redaktoři evangelijních textů už před staletími cítili, že je třeba jeho čin nějak uspokojivě vysvětlit. Jakousi základní vrstvou odůvodnění (například u Lukáše nebo Jana) bylo, že do Jidáše vstoupil satan, případně Jidáš sám byl ďábel. To přináší určité věroučné obtíže, protože Jidáš se i podle samotných evangelistů účastnil konání zázraků a společných modliteb, byl "vyvolen ke službě", a zřejmě i uzdravoval v Ježíšově jménu. Také to ale - přinejmenším v našem moderním chápání osobní zodpovědnosti - zpochybňuje jeho "morální" vinu a k uspokojivému výkladu náhlé zrady to vlastně nestačí.

Autoři evangelií tedy k jeho motivům připojují ziskuchtivost a nepoctivost - zradil za peníze. Částka, kterou za zradu dostal, byla sice relativně nízká, ale postačila k "lidštějšímu" vysvětlení celé záležitosti. Šlo spíše o symbol, třicet šekelů stříbra byla pokuta, kterou stanovil Mojžíšský zákoník (Ex 21,32) za neúmyslné zranění otroka. Tuto částku zmiňuje také prorok Zachariáš, podle křesťanské tradice jeden z ohlašovatelů příchodu Ježíše jakožto Mesiáše. Kromě toho jde o obnos, který o deset stříbrných přesahuje poplatek, za který byl svými bratry do otroctví prodán starozákonní Josef - šlo o dvacet stříbrných.

Pekuniární motiv byl také zřejmě blízký lidovému chápání biblické dějepravy. Česká pašijová hra z podkrkonoší z roku 1752 dokonce Jidáše nechá v tomto smyslu zafilosofovat: "Lepší v kapse dobrý přítel, než na službě slibů pytel." Jidáš tak odmítá nabídku "čerta Demona" na odměnu v podobě služby, a o cenu Ježíše dokonce ještě smlouvá: "Pověděl jsem hned perve vám, že vám ho laciněj nedám … On jest dražší nad zboží celého světa, má pod mocí krále i knížata." Jidáš se podle autora hry bál stáří v chudobě, a tak Ježíše prodal, i když si byl vědom jeho skutečného významu.

Pozdější autoři už se neuspokojili s prozaickými důvody a spekulovali o dalších možnostech. Jidáš prý zradil z pýchy, protože chtěl sám Ježíše nahradit v čele hnutí, nebo ze žárlivosti na "milovaného učedníka" Jana či apoštola Petra, který se měl stát "skálou, na níž Ježíš postaví svou církev". Podle ztraceného apokryfního Jidášova evangelia nešlo Jidášovi o zradu, ale o odstranění člověka, který chtěl zničit Zákon. To dává příběhu jiný rozměr a oproti "obyčejnému" zrádcovství či chamtivosti i jistý existenciální dramatický rozměr. Konec konců i Jidáš v britském muzikálu Jesus Christ Super­star z roku 1971 jedná z obav o osud hnutí, které Ježíš začal ohrožovat.

Dokonce i samotná evangelia hovoří o neklidu apoštolů, kteří chtěli, aby se Ježíš nějak projevil a prohlásil za Mesiáše - tedy Spasitele. Podle církevního historika Joa­chima Neandera se Jidáš možná pokusil Ježíše vyzkoušet - buď je Mesiáš, a pak se zachrání, anebo není, a pak si zaslouží smrt. To se trochu podobá argumentaci farizeje Gamaliela, člena velerady (a učitele pozdějšího apoštola Pavla), který radil k mírnosti vůči křesťanům, protože "pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo, pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit - nechcete přece bojovat proti Bohu" (Sk 5,38-9).

Podle jiných názorů Jidáš zradil poté, co sám začal považovat Ježíše za zrádce či sběha. Ježíš přijel triumfálně do Jeruzaléma a začal rázně jednat, kupříkladu vyhnal kupce a penězoměnce z chrámu. Pak se ale nečekaně a bez vysvětlení stáhnul z hlavního města do Betánie. Jidáše, bývalého zélótu, mohl tedy zneklidňovat rostoucí Ježíšův "pacifismus". Ježíš se například odmítl vyjádřit proti placení daní císaři a prohlásil, že jeho království "není z tohoto světa". Jako politicky korektní vysvětlení Jidášovy zrady - tedy snahy za každou cenu porazit Řím, a nikoli hamižnost - tuto verzi přijal také režisér zatím posledního (z roku 2000) nastudování tradiční pašijové hry v bavorském městě Oberammergau, která se tu od epidemie moru v 17. století koná každých deset let.

Lze se domnívat, že i další učedníci chápali spásu politicky - jako osvobození židů od Říma. Historik Pinchas Lapide poukázal na to, že mezi Ježíšovými následovníky bylo zřejmě hned několik bývalých zélótů. Římský židovský dějepisec Josephus Flavius Galilejce popsal jako zvláště odbojnou skupinu, která se velkou měrou podílela na mnoha židovských protiřímských vzpourách. Zélótou mohl být i onen "buřič" a vrah Barabáš, kterému jeruzalémský dav dal přednost, když se rozhodoval o tom, koho má Pilát na základě údajného velikonočního zvyku propustit.

Zcela jiným směrem jde argumentace, kterou také známe z uměleckého podání - například z filmu režiséra Martina Scorseseho Poslední pokušení Krista z roku 1988. Jidáš souhlasí se "zradou" teprve poté, co jej Ježíš přesvědčí, že je pro věc nutné, aby zemřel na kříži. Film vyvolal i kvůli jiným prvkům velké pozdvižení. Autor literární předlohy, řecký spisovatel Nikos Kazantzakis, byl za svou knihu v 50. letech exkomunikován z řecké pravoslavné církve. Podobný názor jako Kazantzakis a Scorsese však zastávali už příslušníci sekty "kainitů". Ti tvrdili, že Jidáš měl na zemi zvláštní pověření, jednal tak, aby Kristus mohl zemřít, a tak spasit svět. Domnívali se dokonce, že Jidáš byl ze všech učedníků duchovně nejpokročilejší, byl nejvíce zasvěcen do Ježíšova tajemství a věděl, že musí spustit "mechanismus spásy". Dříve než tento pozoruhodný názor dostal šanci dosáhnout širší obliby, zasáhla církev a kainité byli v rámci boje proti nebezpečným věroučným omylům vyhlazeni.

Kainitskou teorii však nezastávají jen teologičtí desperáti, spisovatelé a režiséři, ale i historik novozákonní doby William Klassen. I on uvažuje o možnosti, že Ježíš s Jidášem zorganizovali zatčení společně. Ježíš by se možná jedině tímto způsobem mohl dostat až před velekněze a prokázat, že je skutečně Mesiáš. Podle Klassena musel být Jidáš zaražený, když byl Ježíš už po prvním nočním "výslechu" předán Římanům. Nečekané odmítnutí odměny za zradu a sebevražda by pak byly logickou reakcí na selhání plánu.

Na druhou stranu není zcela samozřejmé, že Jidášova sebevražda musela být výrazem zoufalství a výčitek. Sebevražda nebývala zcela obvyklou reakcí starověkých židů na zoufalství. Ve Starém zákoně se dokonce pojem sebevraždy v dnešním slova smyslu ani neobjevuje. Některé starozákonní postavy sebevraždu spáchaly, ovšem buď jako akt poslední vzpoury (Samson na sebe strhnul střechu filištínského chrámu), případně sebeobětování (Eleazar Auaran se v bitvě nechal zavalit bojovým slonem), anebo odhodlání sdílet osud s vlastním pánem - právě tak mohl vidět svou situaci Jidáš. Tento motiv je znám z vyprávění o smrti židovského krále Saula. Zraněný Saul vyzval po prohrané bitvě svého zbrojnoše, aby jej zabil. Když to voják odmítl, Saul nalehl na meč. Zbrojnoš se poté rovněž proklál.

Vraťme se však k názorům Williama Klassena. Tento historik také tvrdí, že k legendě o zradě přispěl nepřesný překlad. V řeckém textu je použito sloveso paradidonai. To se tradičně překládá jako "zradil". Správnější překlad by podle Klassena měl být méně přímočarý, spíše ve smyslu "předal", jak je tomu v pasážích o tom, že Bůh "vydal" svého syna a že Ježíš se "vydal" za celé lidstvo. Tradiční překlad znamená, že Jidáš spáchal hrozný hřích. Ten, který navrhuje Klassen, spíše naznačuje, že byl nástrojem Božího záměru. Pokud ovšem Jidáš vědomě nebo nevědomě provedl úkon nutný pro vyšší účel spásy lidstva a za to jej stihl trest, byl v jistém smyslu druhou velikonoční obětí.

Ani to, že Jidáš mohl být nástrojem dějin spásy, však problém Jidášovy viny zcela neodstraňuje. Pokud připustíme, že Jidáš jednal svobodně a věděl, že způsobí Ježíšovu smrt, pak bez ohledu na to, že byl nástrojem Prozřetelnosti, spáchal těžký hřích. Na druhou stranu: Jidáš se upřímně kál, vzdal se odměny a nakonec i života. Přesto je považován za těžkého zločince. Jinak je to s apoštolem Petrem. Také on Ježíše zradil, uprchl z místa zatčení, třikrát jej zapřel, zapřísahal se proti němu, neudělal nic pro jeho záchranu, nevíme ani o tom, že by alespoň zpovzdálí přihlížel Ježíšově smrti, a nepřišel jej pohřbít. Navzdory tomu byl "odměněn" a stal se prvním biskupem nové církve.

Zločin a trest

Dobrý mravoučný příběh nemůže nechat padoucha odejít bez trestu. Jidáše čekal trest už na zemi - ten si přidělil sám - ale potom možná ještě i v pekle.

Jak známo, krátce po ukřižování Ježíše se oběsil. Evangelisté líčí Jidášovu smrt po oběšení dvojím způsobem - buďto že mu vyhřezly vnitřnosti, nebo že se zřítil do propasti. Toto zdvojení zaujalo i středověké autory, kteří vůbec se zájmem popisovali detaily rozkladu a puknutí Jidášova těla - konec konců, dá se očekávat, že to zajímalo i prosté věřící. Jakob de Voragine, autor Zlaté legendy, příběhů o životech svatých, soudil, že Jidáš se nejdříve oběsil, a pak puknul. Visel ve vzduchu, protože urazil anděly na nebi i lidi na zemi. Prasknul, protože se nehodilo, aby jeho duše vyšla ústy, která se dotkla úst Ježíšových.

Zmínili jsme se již o představě, podle které Jidášova sebevražda nemusela být výrazem zoufalství ani pokání, ale spíše loajality. V takovém případě je také nepřímým vyjádřením víry ve vzkříšení či posmrtný život, tedy "křesťanské" doktríny. Křesťanský filosof Órigenés dokonce tvrdil, že Jidáš se oběsil, aby se co nejdříve dostal na onen svět a mohl Ježíše požádat o odpuštění. Jidáš ovšem možná udělal chybu - nevyprosil si nejdříve odpuštění u ostatních Ježíšových učedníků, kteří se po Ježíšově smrti stali prvními představiteli těla Kristova - církve. A jedině skrze církev je možné na zemi hledat odpuštění, jak naznačuje Ježíš, když říká Petrovi: "Dám ti klíče od království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto i v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato i v nebi" (Mt 16,19).

To by také vysvětlilo, proč Jidáš neušel trestu ani po smrti. Přinejmenším podle Danta Alighieriho, který v Božské komedii popisuje svou cestu do pekel. Tam našel Jidáše uvězněného až v posledním kruhu, dokonce až za prokletým Kainem, který dlel v kruhu předposledním. Dante tam Jidáše vlastně tak úplně nezastihl - v tu chvíli mu už jen trčely nohy z tlamy strašlivého démona. O něco smířlivější byla lidová legenda, kterou později zpracoval anglický básník Matthew Arnold. Jidáš se prý ještě za života zachoval milosrdně k malomocnému muži, a proto mohl opustit jednou ročně peklo a podívat se na zem.

Jestliže se opravdu kál, neměl by jednoho dne být očištěn a dostat se z pekla ven? Sám Ježíš o něm řekl, že by pro něj bylo lépe, kdyby se nenarodil (Mt 27,3-4). Znamená to, že Jidášovi bylo předem odepřeno vykoupení - tedy to, co není odepřeno ani nejhorším masovým vrahům lidských dějin? Jak podotýká americký katolický theolog Richard Neuhaus, římská církev nemá zcela jasno v tom, co se s Jidášem stalo. Podle církve není možné zde na zemi určit, kdo bude spasen a kdo ne. Neuhaus nabízí výklad, podle kterého se Jidáš nedostal ani do pekla, ani do nebe, ale byl navěky vymazán. To by byl v očích člověka věřícího ve věčný život velký trest. Dnešní průměrný bezvěrec ovšem s takovým scénářem počítá už od mládí.

Život po životě

Jidáš však z dějin vymazán nebyl. Na rozdíl od mnoha významných mužů Ježíšovy éry, o kterých dnes nikdo nic neví, zůstal Jidáš v povědomí lidstva dva tisíce let. Postava Jidáše dokonce nabyla během staletí velké obliby, bez ní by příběh o smrti Spasitele postrádal jednoho z hlavních aktérů a hybatelů. Po dvou tisíciletích se však vynořují pochybnosti a pochybovači, z nichž ty nejextrémnější se rovnou ptají: existoval vůbec?

Episkopalistický biskup James Spong říká: "Všechno, co je spojeno s Jidášem, přímo křičí, že jde o pozdější legendární dodatek, který měl přenést vinu za Ježíšovu smrt z Římanů na židy." Něco podobného tvrdí i židovský historik Pinchas Lapide. Podle jeho názoru se prvokřesťané, v očích římské moci spíše jen židovská sekta, ocitli v nebezpečí, že budou v době velkého židovského povstání ("válka židovská" v letech 66-70) vnímáni jako nepřátelé státu. Zároveň museli po roce 64 čelit Neronovu obvinění, že zapálili Řím. Tak zřejmě vznikla legenda o Jidášovi a soudu nad Ježíšem před zlovolnou židovskou radou. Jinými slovy: křesťané chtěli dát Římanům najevo, že s židy nemají nic společného, proti Římu nic nemají, a dokonce židy považují stejně jako Římané za své nepřátele.

Zastánci teorie, podle které je Jidáš dodatečnou konstrukcí, kladou jeho "zrod" až za rok 70, kdy bylo poraženo židovské povstání proti Římu. V dopisech sv. Pavla sepsaných v letech 40 až 60 se o Jidášovi a jeho zradě ještě nemluví. Dokonce se v 1. epištole Korintským zmiňuje o tom, že se Ježíš zjevil "Dvanácti", ačkoli po Jidášově smrti by měl jeden apoštol chybět (náhradník Matěj ještě nebyl určen). Jidáše znají až evangelia, která vznikla později, někdy po roce 70. Čím pozdější je ten který ranně křesťanský dokument, tím významnější úlohu v něm hraje Jidáš. V Markově evangeliu, které je považováno za nejstarší, je Jidáši věnováno 169 slov. Naopak v Janově evangeliu, které bylo sepsáno možná až na konci 1. století a je nejvíce "filosofické" (a tedy nejméně faktografické), je Jidášův příběh popsán ve 489 slovech. Jidáš je zde popsán jako jednoznačný ničema, který Spasitele zradil za peníze.

Ať už byl tehdy Jidáš mrtev, anebo se ani nikdy nenarodil, čekala jej ještě dlouhá posmrtná kariéra v křesťanském antijudaismu, nebo i antisemitismu. Jidášova údajná úloha při odstranění Ježíše sehrála v pozdějším utváření křesťanského názoru na židy významnou roli. Hlavními viníky Ježíšovy smrti byli podle evangelistů a pozdějších redaktorů především židovští předáci (sanhedrin, velekněz Kaifáš, zákoníci, farizeové) a židovský dav žádající ukřižování Ježíše i za cenu dědičné viny (viz Mt 27,25: "Krev jeho na nás a na naše děti"). Tuto nesvatou trojici uzavřel Jidáš, Juda - tedy téměř doslova "žid". S touto jazykovou a dějepravnou shodou se dalo dobře pracovat. Například svatý Jeroným napsal, že Židé jsou "hadí plémě, jehož pravým obrazem je Jidáš". Podobného mínění byl také svatý Jan Zlatoústý a dokonce i jeden z největších teologů, svatý Augustin. Rovněž papež Gelasius I. soudil, že Jidáš odkázal "své zlořečené jméno celému židovskému národu". Jak si mohl prostý člověk nemyslet, že jeho židovský soused se také tak trochu nepodílel na bohovraždě? V Oberammergau jsou křesťané oděni v bílém a židé v černém, Kaifáš nosí klobouk s ďábelskými rohy. A na řeckém ostrově Korfu byli ještě nedávno lidé přesvědčeni, že Jidáš tam měl kdysi dům a že místní židé jsou jeho potomky.

Středověký hagiograf Jakub de Voragine doplnil mnohé pozoruhodné detaily z Jidášova života, která v evangeliích scházejí. Jidáše nechal mimo jiné spáchat otcovraždu a incest s matkou. To zřejmě není náhoda. Oidipovský motiv se v evropské literatuře znovu objevuje v 11. či 12. století, a to nejen v souvislosti s Voraginovým Jidášem, ale i v mnoha jiných dílech. V té době církev značně zpřísnila pravidla pro svatby mezi bratranci a sestřenicemi až do sedmého kolene. Tím ovšem narušila významnou zvyklost feudální společnosti, která umožňovala uchovávat majetek uvnitř rodiny. Na židy se ovšem církevní nařízení nevztahovalo, v izolovaných a roztroušených komunitách sňatky uvnitř rodin zůstaly běžným a vlastně jediným možným řešením. Křesťané od té doby začali na život svých židovských sousedů pohlížet jako na deformovaný odraz svých vlastních frustrací. Právě tehdy se také začaly objevovat první obvinění z rituálních vražd, "polemiky" s Talmudem (včetně jeho veřejného pálení) - a také zesíleného kritického zájmu o židovskou tradici. Lhostejnost a opovržení k vyznavačům překonaného náboženství vystřídala - slovy historika - "intimní nenávist". A Jidáš hrál v této významné dějinné transformaci jednu z předních rolí.

Květy zla

Když jezuitští misionáři v Jižní Americe předávali tamějším indiánům evangelium, namalovali pro ně i Poslední večeři. Aby si získali jejich důvěru a zájem, apoštoly na ní spodobnili jako domorodce, bílou tvář Španěla měl jen jeden z nich - Jidáš. V postavě Jidáše křesťanská kultura našla ideální způsob, jak ukázat, zosobnit a spodobnit čisté zlo v jinak komplikovaném lidském světě. Jak je možné, že se někdo stane tak jednoznačným, jakoby uměle jednostranným ztělesněním jedné stránky jinak obvykle komplikované skutečnosti? Podle některých názorů vznikla jidášovská postava rozdělením konkrétní historické osoby. Kupříkladu již zmíněný Pinchas Lapide tvrdí, že je možné, že Jidáš byl vlastně totožný s apoštolem Judou, označovaným jako "bratr Páně", a teprve později došlo k rozdělení této osoby na dvě postavy, kladnou a zápornou, z nichž ta druhá sehrála úlohu, které bylo v příběhu zapotřebí. Lapide se tímto názorem přiblížil psychoanalytickým teoriím o Jidášovi jako stínu Spasitele. Jidáš je podle těchto názorů jakési alter ego Ježíše, umělý konstrukt podvědomí prvních křesťanů. Ježíš se v jejich očích prohřešil proti Bohu tím, že se vlastně postavil proti ("otcovské") tradici, protože nedodržoval všechny části Zákona a vyzýval k tomu i ostatní. Nic takového si ale nemohli v souvislosti s dokonalým Synem Božím připustit. Jidášova postava na sebe postupně stáhla veškeré negativní aspekty a výsledkem byla od prvokřesťanských úzkostí očištěná božská osoba Ježíše.

Jakousi intimní spojitost mezi Ježíšem a Jidášem, potlačenou v evangeliích, pociťovali i někteří umělci, jako byl například Leonardo da Vinci. Na jeho Poslední večeři spolu apoštolé živě komunikují, každý má v obličeji nějakou výraznou emoci. Dění se neúčastní jen dva muži. Ježíš a jeho přítel/zrádce působí osaměle a nezúčastněně - a možná i jakoby vědoucně a spiklenecky. Podle jedné z četných legend použil Leonardo pro obě postavy stejný model, nejdříve mladíka s "ježíšovskou" tváří, a po letech, když dílo dokončoval, trestance s kriminálnickým výrazem vypůjčeného z věznice - shodou okolností téhož muže. Podle všeho jde ale jen o legendu. Spolehlivější Giorgio Vasari ve svých Životech malířů ovšem tvrdí, že Leonardo Ježíšovu hlavu záměrně nedokončil, protože pro ni vhodný model nenašel. Ježíšova tvář je skutečně i dnes, po mnoha restauracích, poněkud rozmlžená. Nejasné jsou však také rysy Jidášovy, jehož obličej je od diváka částečně odvrácen. S trochou fantazie si lze představit, že dlouhovlasý bezvousý Ježíš je tentýž muž jako vousatý Jidáš s krátkými hnědými vlasy. Podle jiných údajů hledal da Vinci svůj model Jidáše jinde - v italských židovských ghettech.

Mechanismus rozštěpení na vyzdviženou pozitivní a zavrženou negativní postavu možná působí poněkud senzačně a nepřijmout takovou teorii nemusí být projevem přehnané opatrnosti. Na druhou stranu právě dualita těchto dvou prvků byla základem tradiční ikonografie dobra a zla ve starém evropském umění. Ušlechtile a nadpozemsky vypadající světlovlasý Ježíš obvykle kontrastuje s nepříjemně vyhlížejícím, jakoby pokrouceným tmavým Jidášem. Arcizrádce byl většinou zobrazován při jidášském polibku, při jednání s židovskou veleradou, anebo jako oběšenec. Pokud byl Jidáš zobrazen s ostatními apoštoly, například při poslední večeři, stál nebo hleděl stranou, anebo alespoň míval černou svatozář. Nevyvolával soucit, ale spíše odpor, nenávist či pohrdání.

Někteří umělci tyto zásady dokázali porušit. Například Rembrandt, který část života prožil v židovské čtvrti Amsterdamu a měl mezi židy mnoho zákazníků i přátel, namaloval v 17. století slavný obraz Jidáše vracejícího třicet stříbrných. Na obraze vidíme deprimovaného člověka klečícího na kolenou. Lomí rukama, trpí svou vinou a chce ji odčinit. Toto porušení kánonu je vlastně polemikou s dehumanizující tendencí v evropském umění při zobrazování Jidáše a všeho, co s ním souviselo. Tradiční normy pak zcela převrátil Marc Chagall: v průběhu 30. a 40. let namaloval několik obrazů, na nichž jsou zobrazeni ukřižovaní židé. Jeden z nejslavnějších pochází z roku 1941 - vidíme na něm muže přibitého na kříž uprostřed typického východoevropského židovského štetlu. Ukřižovaný nemá kolem pasu obvyklou bederní roušku, ale talit, židovský modlitební šál. Společné dějiny židů a křesťanů se na tomto obrazu poněkud bizarně prolnuly a v deformované podobě vrátily o dva tisíce let zpátky. Tentokrát byl obětí sám Jidáš, či spíše jeho "potomci", kteří právě v té době začínali po milionech mizet v plynových komorách.

Jidáš podle Jakuba de Voragine

Nedostatek informací o Jidášovi měl za následek rozvoj nejrůznějších legend, které později zpracoval do jednotné podoby autor Zlaté legendy ze 13. století Jakub de Voragine. Jidáš se prý narodil v Jeruzalémě jistému Rubenovi zvanému Šimon a jeho ženě jménem Cyborea. Manželé uvěřili výstražnému snu, podle kterého se ženě měl narodit neřestný syn, jenž by se stal zkázou celého rodu. Cyborea skutečně po čase porodila syna. Manželé se ho chtěli zbavit, ale také jej nechtěli zabít, dali proto dítě do košíku a poslali po moři. Proudy zanesly košík k ostrovu Iškariot, podle kterého Jidáš dostal jméno. Našla jej královna ostrova, která marně usilovala o dítě, proto dala chlapce potají živit, předstírala těhotenství, a po čase oznámila "narození" syna. Teprve poté se královně podařilo opravdu otěhotnět a porodila skutečně vlastního syna. Chlapci vyrůstali spolu, ale Jidáš začal svého "bratra" ze žárlivosti týrat a královna jej za to tvrdě trestala. Když už byli starší, vyšla najevo pravda. Jidáš svého bratra zabil a utekl do Jeruzaléma. Zde vstoupil do služeb Piláta Pontského, který si Jidáše oblíbil a postavil ho do čela svého dvora. Shodou okolností se Jidáš při krádeži pro svého pána setkal s vlastním, ale nepoznaným otcem a v hádce jej zabil. Pilát daroval Jidášovi Rubenův majetek a také za ženu Rubenovou manželku. Po čase i zde vyšla pravda najevo. Jidáš byl otcovrah a vzal si vlastní matku. Cyborea Jidášovi řekla o muži, který by z něj mohl sejmout jeho těžké hříchy. Tak se Jidáš dostal až k Ježíšovi, stal se jeho přítelem a žákem, poté pokladníkem a nakonec i zrádcem. - A dodejme, že byl také tak trochu Kainem, Mojžíšem a Oidipem zároveň.

Jan Fingerland pracuje v redakci zahraničního zpravodajství ČT. Podněty či výhrady k článku uvítá na adrese jan.fingerland@email.cz.

Teologie&Společnost 1/2005