Úvod » Časopisy » Archiv » Teologie&Společnost 2005 » Obsah čísla 2/2005 » „Nestarejte se o Teilharda, starejte se o pravdu!“

Teologie&Společnost 2/2005 / „Nestarejte se o Teilharda, starejte se o pravdu!“

„Nestarejte se o Teilharda, starejte se o pravdu!“

Poslední rozhovor s Karlem Vránou
Karel Vrána

Jste jeden z mála českých myslitelů, kteří se intenzívně zabývali dílem Teilharda de Chardin. Co Vás vedlo k napsání knížky, která vyšla v Křesťanské akademii v Římě a která se snažila zpřístupnit Teilhardovy základní myšlenky a intuice českému čtenáři?

Moje kniha o základních myšlenkách a intuicích Teilharda de Chardin se opravdu jen snažila zpřístupnit dílo francouzského jezuity českým přátelům. Je psána jako esej, pokus, snaha o přiblížení. Začal jsem vnímat Teilhardovy myšlenky právě v době, kdy jsem pracoval na své filosofické disertaci o metafyzických otázkách evoluce v přírodě. Šlo mi hlavně o pochopení struktur ontogenetického vývoje a potažmo také o samu fylogenezi. Tehdy jsme se zájmem četli provokativní knihu G. Vigorelliho Il gesuita proibito (Zakázaný jezuita). To mě přivedlo k rozhodnutí seznámit se s myšlením Teilharda přímo z jeho spisů, které se začaly postupně objevovat. Poněvadž nejen moji italští, ale i čeští přátele žijící v exilu velmi živě, souhlasně i nesouhlasně, diskutovali o významu Teilhardových myšlenek, pokládal jsem za vhodné účastnit se osobně tohoto dialogu a sdělit svůj názor ve svém eseji členům Křesťanské akademie v Římě i vůbec českému čtenáři.

Do jaké míry jste v emigraci (především v šedesátých letech) mohl spolupracovat s českými osobnostmi, kteří se věnovali interpretaci Teilhardova díla? Věděl jste například o aktivitách Jiřího Němce a o jeho přednáškách v rámci ekumenického semináře v Jirchářích?

V šedesátých letech jsem se jen namátkově dověděl o ekumenických přednáškách v Jirchářích, o nekonformních marxistických idejích Milana Machovce a ovšem i o živelné otevřenosti, také v jiném smyslu nekonformní, Jiřího Němce. Později jsem se dvakrát osobně s Jiřím setkal v Římě, kam za mnou zajel zcela pokoutně ze svého rakouského krátkého pobytu. Dlouho do noci jsme probírali hlavní otázky pokoncilového katolicismu. Nechyběla ani problematika Teilhardova myšlení. Jiří Němec fascinoval svou výjimečnou znalostí současné ideové evropské kultury, svým tvořivým neklidem v hledání nových cest pro živou přítomnost křesťanů v proměněné době. V našem dialogu zazněl občas i nesouhlas. Ten se týkal hlavně vztahu nových myšlenek k tradici. To však patří k dialogu, jak si jistě i Vy uvědomujete. Nemohu opominout další dva přátele, pro které byl Teilhard nejen zajímavý, ale přímo provokativní. Kladně se k němu postavil český teolog Vladimír Boublík, který působil na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Kritické a spíše negativní stanovisku zaujal Rio Preisner, profesor germanistiky v americké Pensylvanii a spojenec naší římské Křesťanské akademie. Zaznamenal jsem s určitým opožděním i české domácí reakce na Teilharda, a to u P. Bendlové, I. Svitáka a I. Hejdánka.

Které zahraniční publikace o geniálním francouzském jezuitovi si nejvíce vážíte? Seznámil jste se i s lidmi, kteří ho osobně znali a kteří Vám o něm mohli povědět něco osobnějšího?

Zahraniční publikace o Teilhardově díle jsou dnes téměř nepřehledné. Samozřejmě musíme rozlišovat mezi popularizační a ryze informativní literaturou a kriticky náročnějšími hodnoceními. Osobně si nejvíc cením tří francouzských autorů. Je to předně Émile Rideau svou obsažnou studií: Myšlení Teilharda de Chardin. Český překlad péčí Juvenála Valíčka, OFM Cap., vyšel v olomouckém nakladatelství Refugium Velehrad 2001 ve spolupráci s Křesťanskou akademií Řím. Za dalšího významného autora, který se kompetentně zabýval Teihardem, pokládám H. De Lubaca. Zmínil bych se o jeho třech knihách: La pensée reliqieuse du P Teilhard de Chardin, Paris 1962. La prire du Pre Teilhard de Chardin, Paris 1964 (2. vyd.). Teilhard, missionaire et apologetiste, Toulouse 1966. K poznání Teilhardova myšlení mi značně pomohl C. Cuenot svými spisy: Pierre Teilhard de Chardin. Les grandes étapes de son évolution, Paris 1958. Teilhard de Chardin, Paris 1962. Lexique Teilhard de Chardin, Paris 1963.

Od několika italských jezuitů, kteří se potkali s Teilhardem za jeho krátkých pobytů v Paříži, jsem se toho mnoho nedozvěděl. Mluvili o jeho velmi prostém, usměvavém a jemně noblesním vystupování.

Historikové zkoumají vliv velkých událostí na změnu v životě lidí. Teilhard patří nepochybně ke generaci, kterou nesmírně ovlivnila první světová válka. Dají se nějak vyjádřit podněty, které si Teilhard odnesl z války, jíž se aktivně zúčastnil? Není zvláštní, že z války neodchází nezčarovaný, zklamaný, unavený - jak to bývá časté u mnoha dalších účastníků vojenských operací a co se odrazilo jako "válečný pocit" ve velkých literárních dílech?

Svou válečnou zkušenost nazval Teilhard "křtem skutečnosti". Byla to doba rozsáhlého styku s mnoha lidmi různých povah, ale také doba intenzivního osobního přemýšlení, ba dokonce i doba, kdy prožíval v některých okamžicích duchovní osvícení. Tehdy se probouzejí podstatné rysy Teilhardova myšlenkového stylu: rodící se tvář nového světa, rozpoznání dynamiky univerzální hmoty směřující ke sjednocování v Kristu a s Kristem. Život mezi vojáky na frontě a v zákopech, neustálé nebezpečí a setkávání se smrtí, která prosévala řady jeho kamarádů, to vše prohlubovalo, hnětlo a dotvořovalo Teilhardovo myšlení i srdce. Ve svém eseji jsem uvedl Teilhardova slova, která napsal z válečné fronty: "Člověk, který se zúčastnil nelidského, nebo lépe řečeno nadlidského života tisíců sobě podobných, člověk, v jehož blízkosti přešla jejich smrt, se už nikdy nebude moci zajímat jen o fosilního člověka a nemyslet při tom na člověka své doby a na člověka zítřka. Nebude už nikdy jen sběratelem kostí, nýbrž jeho láska bude patřit živému lidstvu a s něžnou úctou se bude sklánět nad zemí, mateřskou půdou a kolébkou člověka." Rád bych ještě připomenul sice jinou a přece obdobnou válečnou zkušenost významného filosofa dialogu Franze Rosenzweiga. I on ve válce psal z balkánské fronty základní myšlenky svého známého díla Der Stern der Erlösung.

Čím si vysvětlujete velký zájem o Teilharda po jeho smrti? Který aspekt jeho díla vyvolal ten obrovský zájem v křesťanském i "nekřesťanském" prostředí? Čím byl podle Vás tak inspirující? Pokusem o spojení víry a vědy? Velkou vírou a nadějí v budoucnost lidstva? Určitým typem mystiky, která ovlivňovala i "nevěřící"?

Teilhardovy myšlenky se staly po jeho smrti inspirujícím zdrojem nejen pro křesťanský prostor. Oslovovaly a dodnes oslovují i "adventního" člověka, který stojí mimo církev. Důvody mohou být různé. Vyjmenoval jste tři hlavní: pokus o spojení víry a vědy; zdůraznění víry a naděje v budoucnost lidstva. Pokud mohu soudit podle zkušenosti svých přátel, tak převládaly první dva důvody nadšeného zájmu o Teilhardovu vizi. Jsem přesvědčen, že se mu podařilo, i když nikoli definitivně a zcela úplně, vyvrátit dávný, dnes už nudný, bohužel ještě přetrvávající rozpor mezi kreacionismem a evolucionismem. Znal také Bergsonovu myšlenku o tvořivé evoluci. Sám ukazoval stále na to, že stvoření je strukturálně ve stavu vývoje. Kosmos je kosmogeneze, bios je biogeneze, anthropos je antropogeneze... Biblická exegeze se osvobozovala od hermeneutických zastaralých šablon konkordismu. Teilhard se svým způsobem přičinil o to, aby vztah víry a vědy nebyl chápán dialekticky, nýbrž dialogicky. Je ovšem možné, ba pravděpodobné, že Teilhard nedbal příliš na rozlišování epistemologických rovin teologie a vědy. Zdůrazňoval příliš jejich konvergentní dynamickou jednotu.

Druhým osvobozujícím prvkem v Teil­hardově díle vidím jeho víru a naději v budoucnost člověka. Tato dimenze bývá nazývána optimismem, který hojivě korigoval spenglerovský pesimistický fatalismus. I zde bude třeba upřesnit syntetické optimistické postoje. Mohli bychom mít dojem, že jeho optimistická vize je jednostranná a nepřihlíží ke skutečnosti destruktivních sil v dějinách. Víra a naděje v budoucnost se zakládá na reálné možnosti, nikoliv na přírodní nutnosti. To ovšem znamená zvýšení svobodné a rizikové odpovědnosti za přítomnost i budoucnost. - Zmínil jste se o určitém typu Teilhardovy "mystiky", která oslovuje i některé explicitně "nevěřící". Mystika je velké a závažné slovo. Dávám přednost výrazu "spiritualita". Dobrý vědec přesycený empirií objeví hranice své vědy, potřebu překročit je do metaempirie, do spirituálních souvislostí celkového smyslu existence.

Svého času se vedly velké diskuse o Teilhardově ortodoxii. Jak se díváte na důvody k zákazu uveřejnění jeho děl a na podezření z hereze? V generaci mladších katolíků je v podezření především jeho okouzlení určitým jednotným, "totalitním" přístupem k universu a jistý druh nevšímavosti k totalitárním režimům? Jsou podle Vás tyto postřehy oprávněné?

Odpověď na otázku po důvodech, které vedly k dočasnému zákazu zveřejňování Teilhardových spisů, by si zasloužila hlubšího a hlavně diferenciovanějšího rozboru. Jisté je, že učitelská autorita církve to neměla s Teilhardem snadné, tak jako ani on to neměl snadné s církevní autoritou. Nakonec se ukázalo, že vzniklé napětí mezi oběma nemálo přispělo k vyjasnění a upřesnění Teilhardových myšlenek na jedné straně, ale také na straně druhé k chápavějšímu a důvěřivějšímu postoji církevních představených, jak řádových, tak těch ústředních římských. Nelze zapomínat, že myšlenkový rozruch kolem spisů francouzského jezuity vedl k vytváření krajních a jednostranných stanovisek. Začínal se rodit teilhardismus a mluvilo se dokonce o teilhardologii. V určité analogii bych řekl: tak jako Tomáš Akvinský nebyl tomista, tak Teil­hard nebyl nikdy teilhardista. Pokud běží o podezření z "hereze", tak se domnívám, že mělo svůj kořen v některých nově, odvážně a narychlo formulovaných věroučných tzv. "článcích", jako např. pojem stvoření "ex nihilo", skutečnost zla a hříchu, vztah nadpřirozeného řádu milosti k řádu přirozenosti. Všechny tyto vyjasnitelné nejasnosti vyjmenovává římské Monitum (napomenutí) varující před mnohoznačností Teilhardova učení. Bylo zveřejněno roku 1962. Od té doby uplynulo hodně dost času potřebného k dozrání a vyzrání sporných myšlenek. Časy se mění a lidé v nich - i k lepšímu. Představte si, že dnes po více než 42 letech od varování před nebezpečnými výklady Teilhardova díla se právě v Římě konal mezinárodní kongres o významu Teilharda de Chardin - a to pod záštitou a předsednictvím kuriálního francouzského kardinála Paula Pouparda, předsedy papežské rady pro kulturu. Napadá mě, jak římské magisterium změnilo hodnocení kdysi cenzurovaného italského teologa Antonia Rosminiho. Znáte aforismus Franze Kafky? Cituji přibližně: "Netrpělivost nás vyhnala z ráje a netrpělivost nám brání do něj se vracet." - Problém okouzlení "totalitním" přístupem k universu a jistého druhu nevšímavosti k totalitním režimům patří podle mého osobního mínění právě k oněm nepřesně formulovaným a nevyjasněným otázkám v Teilhardově celkové koncepci.

Domnívám se, že stále živá je otázka po způsobu, jakým psal Teilhard svá díla, respektive otázka jeho stylu. Stále výjimečněji působí skloubení vědeckého, náboženského a básnického vyjadřování. O čem vypovídá tato nezvyklá stylová kombinace?

Způsob Teilhardova myšlení a psaní vyjevují podstatu jeho celkového životního stylu. Vědecká, náboženská a básnická dimenze jeho díla svědčí právě svým skloubením o vitální, vrozené a kultivované potřebě hledat a nalézat konvergentní jednotu v mnohosti různých přístupů a cest. Tento styl vyjadřování má nesporně své přednosti, že umožňuje rozpoznat jednotu prostupující různými vrstvami poznáváni skutečnosti. Nevyhne se však nebezpečí, že přehlédne a nedocení epistemologickou různorodost vědy, náboženské víry a básnického slova. Patří však právě k životnímu a tvůrčímu stylu Teilharda odvážně riskovat a překračovat hranice. To byl pravděpodobně jeden z důvodů, proč jeho styl provokoval ke kritice třeba takového Maritaina, Gilsona a von Hildebranda, tedy autorů pěstujících přísně rozlišující epistemologický slovník. Osobně jsem se touto otázkou zabýval kdysi v šedesátých letech minulého století. S určitými rozpaky vatikánská revue Filosofia e vita uveřejnila mou úvahu: Věda, filosofie a poezie u Teil­harda de Chardin (4/1963, s. 343-362). Kdybych měl přesněji pojmenovat Teilhardův literární styl, tak bych ho přiřadil k eseji. Je to ovšem můj osobní subjektivní názor, protože tento styl je mi velmi blízký. Podívejte se na známé Teilhardovy spisy jako třeba Le phénom nebo v českém překladě Místo člověka v přírodě (Praha 1967). Nenajdete v nich vůbec metodologický vědecký poznámkový aparát. To vůbec neznamená, že by autor odezíral od vědeckých poznatků. Předpokládá je, vychází z nich a prodlužuje je do metateoretických rovin. Snad mi ještě dovolíte jednu doplňující poznámku ke skloubování vědeckého, náboženského a básnického vyjadřování. Velmi mne zaujaly Heideggerovy tři D: denken, dichten a danken. Pro Heiderggera to jsou tři sesterské cesty k bytí.

S jeho nezvyklým stylem možná souvisí i otázka rozvíjení Teilhardova teologického odkazu. Zachytil jsem zájem o Teilharda a o aspekty jeho uvažování i v současnosti, ale spíše na okraji teologické produkce (Claude Tresmontant, Mathew Fox). Rozvíjí se někde a nějak jeho přínos, například na půdě jezuitského řádu?

Západní teologická kultura vstřebala - dialogicky a kriticky - Teilhardův myšlenkový odkaz. Po výbušném vystoupení nastalo určité zklidnění, zmoudření a také prohlubování. Jak dokazuje letošní římský teilhardovský kongres, "zakázaný jezuita" už není dávno zakázaným, Stále přitahuje, působí a provokuje - i současnou teologii. Neznám dnešní jezuitskou teologickou produkci. Vím jen, že u nás se o Teilharda velmi živě i publikačně zajímá jezuitské centrum Aletti. Pozornosti by si jistě zasloužil teologický esej Karla Rahnera: Christologie in einer evolutiven Welt. Jeho dlouhodobý dialog s přírodovědci jako s Konradem Lorenzem, a jinými, upozorňoval - řekl bych "teilhardovsky" - na překročení pozitivistických mezí a na potřebu širších horizontů ve vědeckém bádání. Rahner se také od přírodovědců učil chápat smysl evoluční nauky a vidět dějiny Boha se světem a člověkem jako vývojový proces s kvalitativním narůstáním a "skoky": od anorganického k živému, od vegetativního k vědomí, od živočišné říše k člověku, od rodičů k dítěti, od lidstva k Bohu-v-člověku, v Ježíši z Nazaretu, od smrti k naplnění. - Zaznamenal jsem Teilhardův vliv na filosofické myšlení, mluveno přesněji: na ontologii a filosofii přírody. Slovenský filosof J. Letz uveřejnil v Bratislavě teilhardovsky inspirované dílo: Metafyzika a ontológia. Príspevok k tvorbě kreačno-evolučnej ontológii. Hlavně mu běží o vztah vertikální a horizontální kauzality. Cituje Teilharda: "Dieu fait se faire les choses" (Bůh působí tak, že věci působí samy). Letz přemýšlí také o tom, jak Teilhard chápe naplnění dějin vesmíru. Proměněné tvorstvo bude existovat v novém ontologickém statusu. V Kristově plerómatu se uskuteční "vzájemná komplementárnost světa a Boha". Lépe a volněji bychom mohli mluvit o konečném propojení sjednocujícího (unire) a sjednoceného (uniri).

Měnila se nějak v průběhu let Vaše "láska" k Teilhardovi? Co si dnes nejvíce vážíte na jeho osobnosti a díle? K čemu z jeho díla se nejraději vracíte?

Moje "láska" k Teilhardovi - jak říkáte - se ovšem měnila, tak jako se měnila podoba mého osobního příběhu a mých intelektuálních úkolů. Po období mého mladistvého nadšení (moji přátelé mluvili o jakési "pubertě") jsem svého Teilharda integroval do širšího horizontu svých zájmů. Nikdy jsem ho neopustil. Dodnes se k němu vracím. Mohu přiznat, že nejsem s jeho myšlenkami hotov, a asi nebudu. To je dobře. Nejde mi dnes už tolik o Teilharda, ale o pravdu jeho vize. Dávám na Sokratovu radu, kterou odkázal svým mladým žákům: "Nestarejte se o Sokrata, starejte se o pravdu." Vážím si celého Teilharda, i jeho nedopovězených intuicí a zdokonalitelností, vracím se tedy k celému jeho dílu, snad dnes více k jeho osobní korespondenci s přáteli. S Teilhardem jsem si upřesnil své dávné tušení, že kosmos je vlastně kosmogenezí, stále trvající událostí a historickým příběhem. To také znamená, že dějiny ve vztahu k přírodě mají prvenství. Přesněji: i stvoření (stvořená příroda) je dějinnou, metadějinnou událostí. Nikoliv historie je zvláštní případ přírody, nýbrž sama příroda je celou svou stavebností historií. Dějinnost neruší řád přírody, nýbrž jej vlastně zakládá. Úkolem filosofického pohledu a nadhledu je snaha postihnout, že příroda popisována a interpretována ve všech svých vrstvách empirickými vědami je historií, je "dílem". Je stavebně ve svém pohybu nesena osovým antropickým principem. Ve svém vzestupném, syntropickém a epigenetickém vývoji směřuje před sebe a na sebe. Směřuje k člověku a v něm skrze Krista k Bohu. Uvědomuji si tyto své neomalené zkratky. Snad mi je prominete. Dnes vidím přesněji, že Teilhardova optimistická vize překrývala druhou neméně skutečnou dimenzi vývojového pohybu, totiž stále přítomný entropický princip. I naše geosféra, biosféra a noosféra stárnou. Vynořuje se nadvědecká, nadfilosofická a opravdu teologická otázka: stárne i christosféra? Není smyslem našeho existenciálního dospívání stávat se dětmi? Ponechávám tyto otázky otevřené.

Byl pro Vás Teilhard inspirací i v osobním životě? Mám na mysli především určitým pojetím kněžské spirituality, pojetím symbolů včetně eucharistie, pojetím "obětování", smyslu utrpení...

Teilhard měl a doposud má své privilegované místo v mém osobním příběhu, který můžeme nazvat křesťanskou a kněžskou spiritualitou. Ve styku s jeho myšlenkami a jeho životním stylem jsem stále lépe chápal smysl křesťanského integrálního humanismu i kněžské spirituality. Nazvu jej kristickým humanismem Vtělení. Kristus - celý, úplný, naprostý člověk a celý, úplný, naprostý Bůh - v personální jednotě. Z této skutečností své víry jsem vyvozoval a vyvozuji - podobně jako Teilhard a mnozí jiní křesťané - jednu základní směrovou pravdu a jistotu: nadpřirozený řád mé víry a mého kněžského poslání nejen předpokládá, ale přímo potřebuje ke svému dějinnému zpřítomňování a působení mezi lidmi lidskou dimenzi a vše, co k ní patří. Teilhardova spiritualita se inspirovala nejen ignaciánskými exerciciemi, ale i duchovním stylem sv. Františka z Assisi. Jeho něžná i mužná láska k věcem toho světa, ke slunci, měsíci, vodě a větru i ohni - ba i tělesné smrti byla bratrským a sesterským pozváním k účasti na kosmické liturgii. Teilhard neviděl ve věcech našeho lidského, časného, hmotného světa nepřátele na poutnické cestě k Bohu Omega - ke Kristu, který přišel, přichází a přijde. Mluvil dokonce o "svaté hmotě", což pobuřovalo úzkostlivé duše. Mně je velmi blízký tento Teilhardův vztah k časným, přirozeným lidským hodnotám, k této jeho křesťanské a kněžské spiritualitě. Je mně blízké i jeho chápání "obětování" a smyslu utrpení. I utrpení může být milost. Je třeba objevit v jeho strastném dění Boží vertikálu a o ni opřít a na ní napřímit nalomenost svých nadějí. Eucharistie tvoří nejen tvořivý zdroj Teilhardovy spirituality, ale svou svátostnou dynamikou, "obětováním" darů země a lidské práce, jejich "proměňováním" v Krista a jejich "přijímáním" se stává základním rytmem křesťanské existence a adventně rytmem celého kosmického dění. Vracím se k Teilhardově pojetí eucharistie, - to je návrat dopředu. Medituji jeho poeticky psané eucharistické vyznání v nádherném textu Mše nad světem.

Rozhovor připravil Jiří Hanuš. Profesor Vrána celý text autorizoval krátce před svým nenadálým úmrtím v prosinci 2004.

Teologie&Společnost 2/2005