Úvod » Časopisy » Archiv » Teologie&Společnost 2005 » Obsah čísla Speciál/2005 » Svědectví o Janu Konzalovi

Teologie&Společnost Speciál/2005 / Svědectví o Janu Konzalovi

Svědectví o Janu Konzalovi

Pavel Hradilek

V létě 1983 biskup skryté církve Fridolín Zahradník již věděl, že bude zatčen nebo zlikvidován. Být tajným biskupem představovalo rizikové poslání. StB měla v té době již v rukou samizdat vydaný Otou Mádrem, který výslovně označil Davídka a Zahradníka za biskupy. V této napjaté době probíhalo na jedné osamělé usedlosti na Moravě několik týdenních turnusů setkání lidí skryté církve z celé republiky organizované Zahradníkem. Program vedli zejména Karel Pražák z Ostravy a Jan Konzal z Prahy. Fridolín Zahradník přijímal během týdne účastníky k individuálním rozhovorům. Přijal i mne k dlouhému, vzhledem k situaci nečekaně klidnému rozhovoru. Kromě řady praktických pokynů týkajících se tisku samizdatů, užívání konspiračních objektů atd. mě prosil, abychom se "všichni v Praze" denně ve 20.30 modlili a byli tak skrze Hospodina propojeni navzájem i s ním, když bude ve vězení. Dále mi s vysokým stupněm utajení sdělil, že zodpovědnost za všechny svěřil Janu Konzalovi a žádal mě, abych byl Janovi k disposici, protože "Jan není příliš praktický". To jsem, s vědomím všech důsledků, rád slíbil. Jednak nebylo možné v takové situaci odmítnout žádost mého biskupa, se kterým jsem se možná viděl naposled. Jednak jsem byl přesvědčen, že Zahradník vybral Konzala správně. Tento můj postoj nebyl automatický, prošel dlouhým, trnitým vývojem…

Jan Konzal autoritou pražské obce ES

Za "zakladatele" pražské obce ES lze považovat salesiána Václava Komárka. Tento tajně vysvěcený kněz začal během Pražského jara v roce 1968 působit v kostele sv. Kříže v Praze na Příkopech. O liturgie, kterým předsedal a při nichž hrála rytmická skupina Giovanni, byl velký zájem. Dav vycházející z kostela blokoval v ulici Na Příkopě dopravu... Již v počátku normalizace se komunistické moci nelíbil takový vliv na mládež, a proto na podzim 1972 znemožnila Václavovi u Kříže působit. V té době jsem jej navštívil s osobními problémy, i když u Kříže jsem nebyl ani jednou. Byl jsem vázán v Týně a u sv. Havla. Václav poté, co vyslechl mé dlouhé vyznání, mne vyzval téměř evangelijně: "Měl bys změnit prostředí. Víš co, já také musím odejít, pojď se mnou na Smíchov." Netušil jsem, jak tato slova radikálně změní můj další život.

Kromě bohoslužeb, kdy jsme měli velkou volnost při přípravě, se rozběhly středeční biblické hodiny, na které chodilo zpočátku asi 15, později asi 25 mladých lidí. Každou neděli po bohoslužbě jsme chodili do hospody, pořádaly se výlety, fotbalová utkání. V soukromých hovorech mi Václav zdůrazňoval, že nejde o to "získávat davy" (toho byl nasycen z Příkopů), ale spíše pořádně formovat menší množství lidí. Václav měl úžasnou schopnost lidi získávat, mně svěřil z nich vybírat užší tým spolupracovníků. Zde jsem poznal svou budoucí ženu. Zde krystalizovala skupina, která posléze přešla do podzemí.

Václav nevydržel na Smíchově příliš dlouho, od podzimu 1972 do konce roku 1973. To už mu byl státní souhlas odebrán definitivně. Rozloučili jsme se s chrámy a začali se scházet po bytech. Formováni jsme byli v té době salesiány. Jeden hoch z naší skupiny se začal připravovat na kněžství, já na jáhenskou službu. Chodili jsme do řady skupin, které Václav shromažďoval. V roce 1975 započalo studium teologie pod vedením Josefa Zvěřiny. Na Václavovo přání jsem volil intenzívní formu, s individuálními konzultacemi dvakrát, třikrát týdně. Později jsem mohl být asistentem v několika studijních skupinách vedených jak Zvěřinou, tak dalšími učiteli. Na podzim 1975 jsem se s manželkou poprvé účastnil setkání salesiánských spolupracovníků. Spiritualita mne příliš neoslovila, rozhodly výroky jednoho z kolegů účastníků: "Já jsem nejprve salesián, potom katolík a potom křesťan." Václav nás formoval k široké ekumeně, v nejužší skupině s námi byl i jeden protestant. Já jsem svůj postoj k salesiánské identitě formuloval takto: "Nejprve jsem člověk, potom křesťan, potom katolík a pak možná salesián." Václavovi jsem řekl, že salesiánem být nemůžu. Ostatní členové skupiny měli podobnou zkušenost, tak Václav začal hledat "napojení na velkou církev" jinde.

Je třeba dodat, že ačkoli jsme se stali salesiánskými "odpadlíky", zůstali jsme přáteli, kteří si důvěřují. Spolupracovali jsme v době totality i na riskantních projektech a při nich jsem poznal, že se nejedná o sektářskou skupinu, která by si na své identitě tolik zakládala.

Václav po měsících hledání přivedl jednoho dne na jaře 1977 do nejužší skupiny spolupracovníků (pět lidí) Fridolína Zahradníka a Jana Konzala. Měli posoudit, zda jsme způsobilí přijmout ministeria lektora a akolyty. "Velký šéf" Fridolín mi problém nedělal. Detailně se nás vyptával na naši činnost. Zdůrazňoval, že sami musíme vědět, v čem je naše služba, jinak nám garanci jménem církve nemůže dát. Odvaha, odpovědnost, hledání nových cest v církvi - to mi imponovalo. Problém jsem měl s Janem Konzalem, zejména tehdy, když nám jej Fridolín při dalším setkání ustanovil autoritou. A to hned problém dvojí. Jednak jsem Jana znal a věděl jsem, že je ženatý. Jak může být ženatý člověk knězem? Pokud by nám Václav neřekl, že je to v pořádku, že církev v minulosti šla a v budoucnosti půjde touto cestou, nikdy bychom ho nepřijali. Také jsem věděl, že Jan Konzal v poslední době "nic nedělá" a jen "sedí doma v knihách". Jak takový člověk může být naší autoritou? Tou je Václav a hotovo. Sepsali jsme Fridolínovi dopis, že si Jana nepřejeme a po spolehlivém kurýrovi odeslali. Za několik dní se Fridolín ukázal osobně a já dostal jedno z velkých "mytí hlavy". Jednak za to, že z dopisu vyplývalo, že je biskupem. I když byl dopis spolehlivě doručen, bylo to velmi riskantní, pokud by se dostal do nepovolaných rukou. A zejména jsem byl napomenut, že autoritu si nevybíráme, že je nám ustanovena. Musel jsem slíbit, že budu k Janovi loajální a že tak povedu i ostatní. Myslím, že jsem to také vždy tak dělal, i když jsem netušil, jak se situace různě v budoucnosti zamíchá a jak těžké tomu bude dostát.

Jan to s námi neměl po několik let lehké. Nastoupil do rozjetého vlaku, jehož rychlost, směr ani cíl nemohl, chtěl-li uspět, příliš ovlivňovat. Postupně se však prosazoval. Nejen díky svému vzdělání - dokázal slovně reflektovat to, co jsme jen tušili - ale i díky tomu, že nás začal směřovat do oblastí, kde jsme nevěděli, že máme vůbec něco tušit. Dařilo se mu řešit i praktické problémy. Sám jsem byl bezradný z konfliktu s nejbližším spolupracovníkem a přítelem. Nebýt Jana, asi bychom se nadobro rozešli. Smíření, ve kterém se Jan významně angažoval, trvalo poměrně dlouho, ale myslím, že se zdařilo.

Lze říci, že díky Janovi Konzalovi se společenství vytvořené Václavem Komárkem stalo křesťanskou obcí žijící ze svědectví, diakonie a liturgie. Proces přeměny společenství na obec byl pozvolný. Někteří jedinci si uvědomili, oč vlastně jde, až při nějaké osobní krizi.

Šedesátá léta

Jan Konzal byl jako pětadvacetiletý v roce 1960 odsouzen v jednom z posledních politických procesů té doby na tři roky za "podvracení republiky". Trestní sazby byly v té době už naštěstí nízké. Kdyby byl souzen o pár let dříve, mohl by dostat i dvacet let žaláře. Protože byl ale souzen jako organizátor protistátní skupiny, nevztahovala se něj žádná amnestie a tři roky si skutečně odseděl. Ve vězení jsem jej několikrát jako dítě navštívil. Odsouzeného mohly navštěvovat čas od času pouze dvě dospělé osoby, ale děti se nepočítaly. Děti také mohly sedět odsouzeným na klíně, tak jsme, aniž bychom to tušily, donášely do vězení Sanctissimum. Instruktáž zněla: "Do kapsy ti dávám bonbón, vůbec si ho nevšímej, Jan si ho sám vezme."

Jako starší jsem obdivoval způsob předávání informací v situaci, kdy u dlouhých stolů vždy mezi dvěma odsouzenými seděl jeden dozorce a střídavě naslouchal rozhovoru jednoho či druhého odsouzeného. Janovi bratři na návštěvě sedící na druhé straně stolu tvořili sehranou dvojku. Jeden z nich podával Janovi informace o II. vatikánském koncilu, který v té době začal. Druhý bratr zatím sledoval dozorce. Jakmile dozorce začal poslouchat, spustil o plánech přestavby rodinného domku. Teď sledoval dozorce zase první bratr a jakmile byl vzduch čistý, plynule pokračoval v informacích o koncilu. Po čase si role prohodili, aby se dozorci nezdálo, že mluví stále jen jeden.

V roce 1964 mě a mého mladšího bratra vzali Jan a Václav Konzalovi na návštěvu k pražskému arcibiskupovi Josefu Beranovi. Josef Beran byl v té době v poměrně lehkém domácím vězení v malé vilce v obci Mukařov u Prahy. Jan Konzal při příchodu řekl: Když nemůžete, pane arcibiskupe, přijít ke své diecézi, tak jde kus diecéze za vámi. Josef Beran poděkoval a vyjádřil naději, že se situace změní. Dal nám požehnání, věnoval nám i požehnání vlastnoručně podepsané. Měl jsem z Berana velmi dobrý dojem. Byl překvapivě malé postavy, laskavý a v projevu pravdivý. Tím, že jsem měl možnost poznat Berana a později Trochtu, nemám se slovem kardinál spojeny pouze negativní asociace. Horší dojem jsem měl z biskupa Skoupého, který ve stejném domku obýval přízemní místnost. Ten si nás vzal s bratrem asi na dvacet minut k sobě a naléhavě nás přesvědčoval, abychom vstoupili do semináře. Zdá se mi, že to byl v mých čtrnácti letech způsob zcela kontraproduktivní.

Na počátku Pražského jara v roce 1968 jsem se zúčastnil jako ministrant "liturgické brigády" v Líbeznicích u Prahy. Působil zde Karel Lobkowicz, jeden z členů rozvětveného šlechtického rodu. Byl to člověk čestný a kněz církvi věrný. Nevím při jaké příležitosti, ale farnost navštívil biskup Tomášek. Jan Konzal využil této situace a předal mu petici žádající rozpuštění kolaborantské kněžské organizace vedené Josefem Plojharem.

Jan Konzal pracoval ve vězení jako projektant osvětlení. (Mimo jiné projektoval osvětlení sportovní haly v Holešovicích.) To, co se naučil, využil po návratu při projektování osvětlení kostelů. Pomáhal jsem mu s realizací projektů asi na deseti místech v Praze a okolí. Často bylo budování nového osvětlení spojeno s pokoncilními úpravami liturgického prostoru. Likvidovali jsme v kostelích množství balastu z konce 19. a začátku 20. století. V jednom případě, abych si ušetřil práci při vedení kabelu, jsem odsekl kousek starého pískovcového portálu. Shodou okolností na to přišel památkář, který se začal s Janem hádat. Jan mu tvrdil, "že už to tak bylo" - byl o tom přesvědčen, neboť dal jasné pokyny, kudy se má na daném místě kabel vést. Když památkář odešel, tak jsem se Janovi přiznal, že jsem to odsekl já. Ten se nezmohl na slovo.

Biskupská služba

Po Fridolínově zatčení mě Jan začal brát na své pastorační cesty po republice. Jezdili jsme obvykle na několik dní. Jan navazoval na Fridolínovu práci, povzbuzoval všechny, zpovídal, vyjadřoval se k problémům, které mu lidé předkládali. Zejména na východním Slovensku byla přivítání velmi srdečná, účastnilo se jich mnoho lidí, měl jsem pocit, že někde snad polovina vesnice. Kromě toho dohadoval další činnost, např. dal podnět k rozběhu dálkového kursu teologie, kterého se zúčastňovali místní adepti služby v ES. Současně jsem měl dojem, že Jan mapuje terén, seznamuje se se situací, ujasňuje si složité souvislosti. Využíval svoji neformální autoritu, která byla značná, protože patřil mezi nejbližší Fridolínovy spolupracovníky. Týkala se i kněží ve viditelných strukturách církve, které jsme navštěvovali. Často svým ordinářům nemohli důvěřovat a v některých otázkách potřebovali kontakt s církevní autoritou.

Během cest s Janem byl dostatek prostoru pro sdílení. Vždy po výjezdu ráno následovala modlitba. V ní i následujícím hovoru jsme probírali jak předchozí, tak budoucí návštěvy, problémy jednotlivých lidí i koncepční otázky. Jan mě seznámil i s dalšími dvěma biskupy ES, na které jsme se měli obrátit, pokud by byl zatčen. Bylo by to však asi obtížné, protože se zdálo, že biskupské funkce nechtějí vykonávat. Tyto cesty byly velmi důležité i pro reflexi dalšího směřování pražské obce. Vliv Václava Komárka slábl a Jan zahájil několikaletý proces přerodu společenství v obec. Představu komuniálního uspořádání měl, i když asi i jemu nebylo zpočátku asi úplně jasné, jak model aplikovat na naši situaci. Já sám jsem si teprve postupně uvědomoval, co k tomu patří, a mohl jsem to během cest konzultovat.

V udílení kněžských svěcení byl Jan spíše váhavý střelec. Služebníky světil s konkrétním posláním pro určité lidi, nebo jako zálohu. "Záložníci" sloužili jako jáhni a v případě ztráty presbytera převzali jeho úkoly. U všech svěcení, která probíhala ve zvlášť přísném utajení, jsem byl přítomen. Jednak jako svědek, jednak jsem měl na starosti přípravu liturgie a organizaci celé akce.

V roce 1985 mi dal Jan pokyn k dalekosáhlé proměně způsobu studia teologie v obci. Vedly jej k tomu zřejmě bezpečnostní, ale i koncepční důvody. Dosud jsme v létech 1975-1985 studovali jednotlivé teologické disciplíny. Postupně se vytvořily čtyři studijní skupiny o maximálně osmi lidech. Způsob studia se lišil od učitele k učiteli, rámcově je však možno studium charakterizovat jako dálkové. Měli jsme k disposici studijní materiály, studovali jsme individuálně a přibližně v měsíčních intervalech se skupina setkávala s učitelem. Vyučovali mimo jiné Josef Zvěřina (dogmatika), Oto Mádr (morálka), Antonín Liška (Nový zákon), Jaroslav Duka (Starý zákon). Po deseti letech studia jsme zcela změnili koncepci i učitele. Využili jsme dálkového kursu teologie vydaného německou biskupskou konferencí pro studium jáhnů. Český překlad vytvořila skupina ES, kterou vedl Václav Dvořák. Základní kurs (červenou a modrou knihu) nechal vytisknout v Německu. Pokračovací kurs (celkem 24 sešitů) jsme tiskli my. Celý systém výuky připravil a výuku vedl Jan Konzal. Velký díl kapitol také sám učil (zejména kapitoly blízké filosofii, fundamentální teologii, systematice). Na každý sešit měl student asi měsíc času. Učitel připravil písemné otázky, přehled pojmů a témata písemných prací. Na setkání, které trvalo zpravidla tři až čtyři hodiny, se postupně probíraly dané otázky. Zkoušky se konaly po jednotlivých celcích, přibližně po dvou letech před komisí složenou z učitelů. Studium trvalo asi šest let. Postupně vzniklo deset studijních skupin. Začínaly asi se dvanácti žáky, končily s polovinou. O každou skupinu se jeden ze studentů staral. Dbal na domluvení dalšího termínu, zval učitele, staral se, aby studenti měli otázky a učební texty.

Po roce 1989 jsme váhali, zda otevírat nové skupiny, mysleli jsme, že pouze dokončíme stávající. Neutěšené poměry na pražské Katolické teologické fakultě UK však vedly k tomu, že jsme ještě další dvě skupiny otevřeli. Až začátkem ledna 1994 jsem dostal od Jana pokyn vytvořit veřejné studium, které se otevřelo na podzim 1995 jako Institut ekumenických studií.

Po listopadu 1989

V roce 1988 byla pražská obec v podmínkách konspirace již tak velká, že se musela losováním rozdělit na dvě části. Každou z částí dal Jan Konzal na starost jednomu presbyterovi. V tomto stavu nás zastihl listopad roku 1989. Diskuse o dalším směřování obce probíhala zpočátku v obou částech odděleně. Šlo o to, zda se rozpustit ve viditelných strukturách církve, či pokračovat nadále jako alternativa. Převážila druhá možnost a nikdo toho dnes nelituje. Došlo k opětovnému spojení obce, bylo možné bez bezpečnostních omezení integrovat děti a mládež. Postupně přicházeli další lidé. Pro Jana Konzala přibylo množství úkolů. Pro mládež vedl několik kursů základů křesťanství. Věnuje se přípravě na svátosti (iniciační svátosti, manželství). Vede exercicie, věnuje se duchovnímu doprovázení jednotlivců. Během letního setkání obce je mu svěřována hlavní programová řeč k danému tématu. Zúčastňuje se jednání rady obce, jednání však neřídí a má hlas jako jiný člen rady. Významnou měrou se podílel na procesu přijímání konstituce obce. Podílí se na vzdělávání ordinovaných atd.

Podstatně se rozšířilo i angažmá vně obce. Na setkání biskupů ES a jejich spolupracovníků ve Zdobnici v Orlických horách byl v roce 1996 zvolen spolu s biskupy Janem Blahou a Stanislavem Krátkým mluvčím ES. Na tomto setkání bylo přijímáno několik dokumentů a autoři jejich předloh nejpřesvědčivěji prokázali schopnost reprezentovat ostatní. (Manifestační přísaha byla upravena dle předlohy Stanislava Krátkého, žádost o prelaturu dle předlohy Jana Blahy a návrh stanov prelatury dle předlohy Jana Konzala.)

Jan Konzal inicioval vznik Institutu ekumenických studií, podílel se na vytváření jeho studijního programu, přednášel, vedl seminární práce. V rámci pražské arcidiecéze a českobudějovické diecéze měl na starost duchovní formaci trvalých jáhnů. Stál u vzniku měsíčníku Getsemany a často v něm publikuje. V nakladatelství Síť vydal několik knih s tematikou duchovního doprovázení. V nakladatelství Portál vyšla kniha rozhovorů, kterou připravil Bob Fliedr. Vystoupil v řadě rozhlasových pořadů. V poslední době přibývají pozvání na besedy v řadě církví. Stále více se Jana Konzala obracejí lidé zklamaní církví, kteří hledají její lidštější tvář.

Jan Konzal je neautoritativní, je spíše prorokem než králem. Nedává žádné direktivy - spoléhá na odpovědnost každého. To mu někdy přináší zklamání, se kterými se těžko srovnává. I když obec bezprostředně neřídí, pečuje, aby se v ní dělo smíření. Snaží se už v zárodku tlumit konflikty mezi jejími členy. Pokud nějaký konflikt vyroste, řeší jej. Má přitom dost trpělivosti, zdůrazňuje, že hřích je třeba léčit.

Povoláním je inženýr s velmi dobrou teoretickou průpravou a s vlastní invencí. Toho využívá i ve své službě v církvi. Dokáže hledat nové cesty, nebojí se zodpovědného experimentu.

Často slýchám od křesťanů, včetně kněží ve veřejné duchovní správě nářky na své představené. Tím, že mám zkušenost autority velmi dobré, mohu takové lidi snad alespoň trochu povzbudit v tom smyslu, že autorita může být i smysluplná. Že i ona se vyvíjí a je dobré ji poskytnout reflexi, byť by byla nepříjemná. Jan Konzal ji od nás přijímá - není mu to vždy vhod, ale myslím, že je mu to snad prospěšné.

Pavel Hradilek, povoláním chemik, vyučuje liturgiku na Institutu ekumenických studií při Evangelické teologické fakultě UK v Praze.

Teologie&Společnost Speciál/2005